Fragment Fragmentu

Už třetí den po sobě jsem usínal kolem druhé ranní, procházeje se do té doby po Harrow, Cambridgi, Newsteadu a Londýně s mladým Byronem. Je to takové malé dejá-vu, podobně jsem totiž nespal nad byronovým životopisem několik dní ve svém lounském sklepě v době, kdy mi bylo jako Byronovi tenkrát. Když Byronovi bylo tolik, kolik je mi teď, byl už rok po smrti. Dneska v noci jsem přeložil závěrečných pět veršů jeho Fragmentu z roku 1803, kdy mu bylo 15 let. Začnu tím úryvkem svoji dnešní přednášku:

Mé prosté jméno nechť je mým epitafem:
ono ať zdobí slávou moje kosti,
vše ostatní na mě postrádá velikosti.
Mé dílo i činy svět jednou zapomene,
proto mi označte hrob pouze jménem. 

Byron o Řecích a Řekyních (všech a třech zvláště)

Celý druhý zpěv Byronovy Childe Haroldovy pouti, o níž budu mít zítra od 18hod. přednášku v knihovně k 200. výročí vydání prvních dvou zpěvů, se odehrává v Řecku, které navštívil v roce 1809. V roce 1810 navštívil i Turecko a při cestě zpět přeplaval slavně Hellespont čili dnešní Dardanely. A právě z dopisu Henrymu Drurymu, v němž příteli referuje o své plavbě, cituji následující ne tak známý úryvek:

Mám rád Řeky, jsou to přesvědčiví darebáci – se všemi tureckými neřestmi a bez jejich odvahy. Pravda, někteří jsou i stateční, a všichni jsou krásní, podobní Alkibiadově bustě – ženy ovšem už tak krásné nejsou. Umím klít turecky, ale jinak kromě pár sprostých slov, a výrazů jako „pasák“, „chléb“ a „voda“ není moje slovní zásoba nijak ohromná. Jsou velmi zdvořilí k cizincům jakéhokoli postavení… Málem bych zapomněl: umírám láskou po třech řeckých dívenkách, sestrách, s nimiž jsem sdílel dům v Athénách. Teresa, Mariana a Katinka, to jsou jména těch bohyní – a všem jim je pod patnáct let.

3. května 1810

Utopie v lahvi

Marxisti jim říkali utopičtí socialisté. A oni jimi taky byli. Ale u nás to znamená, že je asi dnes studujeme ještě méně než Marxe samotného. Přitom, když jsem četl Saint Simona, nestačil jsem se divit, jak se kapitalismus na přelomu 18. a 19. věku podobal tomu o dvě století později. Nedávno mi domů přišel výbor z díla Roberta Owena. Ten byl stejně úspěšný jako Saint Simon, jen si nevpálil šest kulí do hlavy, ale prostě umřel sám a zapomenutý. Myslím, že neodhadl ani příčiny (náboženství) ani řešení (racionalismus) neutěšeného stavu společnosti (kapitalismus), ale přesto stojí za to jeho články číst i po těch staletích.

Člověk dosud strašlivě bloudil ve všech svých snahách o zajištění šťastných podmínek pro bytosti svého rodu. Začal s pokusy bez pevného základu a šel dále nazdařbůh, až zabředl do zmatků tak hluboko, že si uvědomil, že na správné cestě nikdy nebyl, neboť odměnou jeho úsilí byl vždy hřích a bída místo ctnosti a štěstí.

Kniha o novém mravním světě III., kap. 8.

Jakmile bude společnost reorganisována na třech základních principech pravdy, jakmile budou ve shodě s vědou o společnosti učiněna opatření na výrobu, zachovávání a distribuci bohatství, vedení charakteru a nejlepší způsob správy, shledá se, že se bohatství bude vytvářet ve velkém nadbytku a uchovávat i rozdílet způsobem pro všechny blahodárným, přímo jako kratochvíle a příjemný cvik. Nebude nutnosti ani podnětu na žádné straně zatěžovat se starostmi a strachováním o soukromý majetek, zrovna tak jako lidé žijící blízko stále tekoucího proudu nemají touhy ani pohnutky, aby se trápili tím, že by tu vodu dávali do lahví nebo sudů ze strachu před budoucím nedostatkem; věděli by, že by to bylo bláznivé plýtvání lahvemi, sudy, časem i místem, jen aby se udržovala zásoba přebytečná.

Kniha o novém mravním světě VI., kap. 4.

Kdyby dnes Robert Owen viděl ty supermarkety a skládky (jak blízko jsou si ty dvě destinace obsahem) s tunami láhví, piksel, kartonů a jiných obalů, neubránil by se úsměvu nad pocitem, že měl vlastně pravdu a že svět v tom zmatku a na scestí udělal neuvěřitelný pokrok.

Paříž /20/ Tour Montparnasse

Jeli jsme k té montparnasské věži s plánem vyjet nahoru výtahem, ale nakonec jsme si to rozmysleli kvůli mé fobii z uzavřených prostor. A navíc, nejvyšší tou dobou (od 5. května 2011) byla už Tour First ve čtvrti věžáků La Défense. A přerostla ji málem i lampa pouličního osvětlení. Tak jsme si udělali jen pár tuctových fotek a tradá pryč.

Jetřichovice

Dnešní článek bude vzpomínkový. Svátek má Miroslav, krásné jméno pohádkového krále a mého pohádkového dědečka. Děda po válce studoval v Děčíně a v knihovně mám po něm německou knihu o Děčíně a okolí. Dnes jsem si ji prolistoval a našel krásné fotografie z Kinderholungsheimu v Dittersbachu tedy česky v Jetřichovicích. To zařízení i za mého děství a dlouho po něm sloužilo jako dětská zotavovna neboli ozdravovna. Teď prý už sedm let zeje prázdnotou.

Rodiče nás (mě a obě moje sestřičky) tam jednou odložili na celý měsíc a od maminky vím, že si to dodnes vyčítá. Nemusí. Sice jsem celý první týden probrečel, ale pak se mi tam líbilo. Kromě pláče jsem se tenkrát v noci i pomočil, a tak jsem ten týden strávil na marodce, kde jsem si přečetl celého Edudanta a Francimora.

Pak už mě nebavilo předstírat nemoc a začal jsem si pobyt užívat. Tyhle fotky jsou z roku 1931, ale klidně bych odpřísáhl, že by mohly být o 50 let mladší.

 Rozcvičky a soutěžní sportovní hry probíhaly podobně.

 Chodilo se do přírody, kde jsem se učil svoje první sprosté písničky.

A hrozně mi tam chutnalo. Jen jsem se občas málem pozvracel ze smradu z várnic, kde se shromažďovaly zbytky jídel. Ty várnice stály za budovou, kam jsem se s novými kamarády chodil ulívat z rozcvičky. Dodnes si ten smrad vybavuju. Kéž bych s ním mohl vrátit i všechno ostatní. Mami, vůbec se neciť provinile, mám na to krásné vzpomínky.

Arnoštek je prostě Boží

Arnošt z Pardubic pro mě byl jako jeho busta z triforia svatovítské katedrály – kamenná, nic neříkající postava našich dějin s uraženým nosem. Kámen procitl až nyní, když jsem objevil Bohuslavem Balbínem dávno objevené Poznámky Arnošta z Pardubic ke knize Libellum de Apibus, již sepsal neznámý kněz. Výběr z těchto poznámek vydal Karel Otýpka u pardubických salesiánů v roce 1941 a hned první poznámka mi připomněla rozmluvu z jedné nedávné diskuze s přáteli.

Pane Bože můj, prosím tě, ať nejmenuji své jméno, nechť cokoliv dobrého vykonám.

Když se pochlubíme dobrým činem, okamžitě hodnotu toho činu snižujeme nejméně o polovinu. Na druhé straně stojí názor, že jen příklady táhnou, a i o dobrých skutcích se nějak musíme dozvědět. U takových lidí jako byl Ježíš nebo většina světců se o tom dozvídáme od svědků. Tak by to mělo být. Ale co když se nějaký dobrý akt odehraje beze svědků? Ano, pak bychom se ho dozvědět neměli. Dobrého člověka totiž nepoznáme podle jednoho nebo deseti dobrých činů, ale podle dobročinného celého života. On přece nemůže sbírat body za dobré činy, ale může být ctěn za stále přítomný dobrý úmysl svého činění. A přesně takový pocit se mě zmocnil z Arnošta z Pardubic, do včerejška ledové kry v moři dějin. Tento muž se najednou pro mě stal vzorem a, mohl-li bych tak titulovat prvního českého arcibiskupa, i přítelem mých myšlenek. A tak si dopřeji ještě jednu z jeho arsenálu:

Nebudu se rozčilovat nad mnohonásobnou prací a že jsem mnohými věcmi vyčerpáván. Ale chci si všechno zařídit tak, abych v určitou dobu se věnoval věcem duchovním, časným a modlitbě. 

Vražda v katedrále

Šel jsem dnes o druhé neděli postní ráno zase po čase do kostela. Cestou mě potkal kamarád, který do kostela nechodí, a že taky načíhne. Nakonec tam byl s pauzami víceméně do konce. Přihodil se ale takový zajímavý karambol. Kamarád nevstával, kdy ostatní vstávali, protože stál jako já celou dobu, tedy bych měl asi spíše říct, že si nesedal, když si ostatní sedali. Ani se nemodlil, když se ostatní modlili, ani nezpíval, když ostatní zpívali, ani si neklekl při eucharistické modlitbě. Já jsem klečel vedle jistého pána na dlažbě a všiml jsem si, že má na zemi pod kolenem kapesník. Sám jsem klečel na pravém koleni, které mám ještě v pořádku, kdybych ale klečel obráceně, musel bych si nosit přímo kobereček. Pán byl o něco starší než já, možná dvakrát tak. Nedivil jsem se tedy kapesníku a snažil se plně soustředit na tajemství víry. Ovšem když před modlitbou Páně všichni povstali, můj kamarád, který se kapesníku očividně všiml až nyní a myslel si, že pánovi vypadl při tom všem atletickém cvičení, jal se mu ho zvedat. Otec Josef předtím v kázání mimo jiné řekl, že k vraždě člověka nemusí být nutně užito předmětu, můžeme zabít třeba lží nebo mlčením nebo pohledem. Pán mého kamaráda zavraždil pohledem. Vytrhnul mu zvednutý kapesník z ruky, jako by šlo o obranu před krádeží, a mršil s ním na zem (s kapesníkem, nikoli s kamarádem). Pak když přišlo pozdravení pokoje, nepozdravil se vůbec s nikým… a i já jsem se pozdravil se všemi okolo včetně bezdomovce, který pravidelně vybírá popelnice u nás před barákem, ale s bližním, který mi byl v tu chvíli nejbližší, nikoli. Nešlo to, klečel a měl zavřené oči. Takové napínavé chvilky jsem v kostele asi ještě nezažil.

Dnešní kázání bylo o Abrahamově oběti, téma na půl bible, a tak se k němu vrátím někdy, až se budu zase hrabat v hlubinách své hříšné duše.

Všemu navzdory

Vzdor rodičovským snahám
a snad i hvězdným drahám
kočky za ocas tahám
a na vše kolem sahám.

Vzdor dešti, sněhu, kroupám
v postýlce už si stoupám,
perník z chaloupky loupám
a pak ho celý schroupám.

Vzdor tomu, že jsem malá,
natolik už jsem zralá,
abych si s vámi hrála
a občas vás i … popohnala.

Kvantum překladů

Pročítám si čísla časopisu Vesmír z roku 1962 a podle toho, jaké novinky se tam z různých věd dozvídám, přijde mi, že nemohou být staré 50 let. Mnohé články jsou tam ale opravdu nadčasové. Je pěkné, jaký přesah do filosofie tehdy věda měla. A na poslední stránce je vždy nějaké výtvarné dílo a báseň. Zaujala mě jedna od D. H. Lawrence, kterou napsal rok před svou smrtí, od níž dnes uplynulo 82 let. Našel jsem si originál a pokusil se o vlastní překlad. Nechci, aby to vypadalo, že jsem namyšlený a domnívám se, že právě mou revizi potřebují překlady tak slavných spisovatelů jako je Prévert nebo Lawrence, ale původní překlad mi prostě nepřišel tak blízký jako originál, a tak jsem ho přeložil po svém, což neznamená lépe. Vyhnul jsem se například schválně slovu labuť, které je v češtině na rozdíl od slova vesmír v opačném rodě, i když někdo třeba namítne, že jsem tím poetiku básně ošidil. A to je právě to kouzlo, že já si to nemyslím. Bohužel autora verze z Vesmíru se mi nepodařilo dohledat, jeho překlad jsem ovšem uložil zde. Originál najdete zde.

Mám rád teorii relativity a kvantovou fyziku,
protože jim nerozumím
a mohu si tak představovat, 
že se vesmír pohybuje jako tažný pták, když nemůže najít místo k zahnízdění,
a tak ho nelze změřit ani okroužkovat,
a taky si představuju, že atom je věc tak proměnlivá,
že si kdykoliv může rozmyslet, čím bude.

Co tatík činí, dobře míní

Včera jsem přečetl Julince první Andersenovu pohádku, v tehdejším překladu tedy báchorku. Tatík v ní mění koně na tržišti podle okamžitého rozmaru postupně za méně a méně hodnotné věci, až nakonec přinese domů pytel shnilých jablek. Žena ho přesto pochválí a svědkové (Angličani), kteří se s tatíkem vsadili, že ho žena vyplísní, mají na konci pohádky krátkou řeč, která stojí za zmínku:

Tak by mělo všude býti, tak se nám to líbí! Blaze tam, kde žena veškeré konání mužovo za nejmoudřejší uznává. Co táta činí, dobře míní.

Překlad je už hodně starý, dnes by tahle pohádka už asi ve výběru nebyla.

Věděli jste, že...

... že barokní poutní kostel s probošstvím v Mariánské Týnici sloužil svému původnímu náboženskému účelu pouhých osm let?

Můj 22. článek v sekci DYK. Už mi chybí jen tři k dosažení medaile za zásluhy. Chtěl jsem udělat něco ke Komenskému, ale myslím, že to nestihnu. Tak uvidíme. Přidávám další zajímavý sto let starý snímek Mariánské Týnice z těch, které bych chtěl ještě vložit do článku na wikipedii. A jsem rád, že tenhle článek vyvolal diskuzi i mezi studenty a pedagogy gymnázia o možnostech využití wikipedie při výuce. Rád přijdu studentům udělat osvětu, když mohou wikipedii zodpovědně editovat kadaňští senioři z univerzity třetího věku, proč by se na ní nemohli podílet i kadaňští gymnazisté?

Reklama

Včera jsme se dívali na road movie Alice ve městech Wima Wenderse. Obyčejný příběh bez zbytečného napětí. Jednu větu jsem si zapamatoval. Tedy tak, abych ji mohl zde parafrázovat:

Na televizi není nejhorší to, že filmy jsou rozkouskované reklamou, ale to, že ty filmy jsou vlastně samy reklamou – reklamou na systém.

Alice ve městech byla skvělou antireklamou. Díky za ni.

Eva tropí dada

Bůh je dada a můj kartáček na zuby je taky dada. Obyvatelé New Yorku by rovněž mohli být dada, pokud ovšem již davno dada nejsou. V podobném duchu se o svém uměleckém hnutí vyjadřoval jeho zakladatel Tristan Tzara. Podobně jako emeritní profesor tance a společenské výchovy v podání Oldřicha Nového ze Světáků bych mohl prohlásit, že o Tristanu Tzarovi vím, že to byl pofrancouzštěný Rumun a že se mu říká otec dadaismu. Básničku jsem od něj nečetl jedinou.

Co mi ale přijde hodně dada je, že Tristan Tzara byl milencem a možná by se dalo říct celoživotní láskou Natašy Gollové. Poznali se v roce 1932 v Paříži a prožili spolu románek, který přerušila až válečná štvanice. Tzara za Natašou byl ještě několikrát po válce, než se mezi nimi zatáhla železná opona. V Paříži v Avenue Junot je dodnes vila, ve které spolu žili. Při příští návštěvě Paříže si ji určitě nenecháme ujít.

Věruška miluje film Eva tropí hlouposti. Od Ježíška dostala původní humoristický román od Fan Vavřincové a tuhle pohlednici. Představuju si, že na ní místo Raoula Schránila   je Tristan Tzara. Když totiž ani Aleš Cibulka nenašel jedinou jejich společnou fotografii, asi žádná neexistuje. A ještě jednu fotku na památku: Julinka s maminkou a tetou Pa.

Co kouří kocouři

Včera měla svátek sestřenice Lilianka a dnes slavila Julinka osmý měsíc. Tak to včera holky společně oslavily.

Dneska Julinka zašla na maškarní ples, kde na všechno koukala jak péro z čelenky tety Ribanny.

A nakonec jsme se naučili novou básničku.

Co kouří kocouři?
Kocouři nekouří.
Kdyby však kouřili,
určitě by byli
jako ti kocouři z obrázku.
A tabák? Z myších ocásků.

Co pije Julie?
Julie nepije
nic, co se běžně pívá
krom prsnídávek a piva.
Z piva ale jen pěnu,
ta z ní udělá ženu.