Přišla mi kniha Andersenových Báchorek, které české mládeži vypravuje Michael Marhan, ředitel obecné školy chlapecké v Karlíně. Dnes, v den výročí, bych rád napsal něco o pohádce, která v tomto výběru chybí a ani nevím, jestli ji někdy někdo do češtiny přeložil. Jmenuje se Kámen mudrců (De Vises Steen) a je z roku 1861.
Vypravuje o životě na Slunečním stromě v daleké Indii. Na něm žije nejmoudřejší muž na světě, který všechno ví, zná dokonce i vynálezy, které ještě nebyly vynalezeny, a Šalamounova moudrost byla proti té jeho sotva poloviční. Umí číst v Knize pravdy, v níž může listovat kterýkoli člověk, ale jen moudří jí rozumějí a čím moudřejší, tím více si v ní přečtou. Tento moudrý muž ale přeci jen jednu věc neví. Takovou trochu nepohádkovou věc. Co nás čeká, až umřeme? Kapitola knihy s dánským názvem Livet efter Døden byla pro něj nesrozumitelná, jako pro mě sama dánština. Evige Liv jsem si ještě přeložil jako život věčný, to totiž na otázku moudrého muže odpovídalo náboženství. On se s tím ale nesmířil, toužil najít věcnější odpověď, důkaz – a ten mu měl přinést kámen mudrců.
Ten moudrý muž měl čtyři syny a jednu dceru. Každý ze synů měl zesílený jeden smysl – zrak, sluch, čich a chuť, dcera byla slepá, a tak měla intenzivnější hmat. Všichni synové se postupně vydali do světa, aby kámen mudrců nalezli, ale každého ten jeho smysl nakonec zradil, a všichni bratři, zklamaní světem a oklamaní zlem, propadnou zoufalství a už se nevrátí.
Slepá dcera se rovněž vydá do světa, přidržujíc se vlákna tenčího než je vlákno pavučiny, aby neztratila cestu domů. Rovněž ji se snaží svést zlý duch, ale ona nepřestala věřit, že nalezne kámen mudrců. Prach v její ruce pro ni představoval zrnka z kamene moudrosti. Když jej donesla domů a otevřela dlaň, rozlil se po Slunečném stromě zlý duch, který se okamžitě vrhnul na Knihu pravdy. Otec byl zoufalý, ale slepá dcera jej poslala ke knize, aby četl. Z knihy zbyla jediná stránka a na ní jediné slovo, VĚŘ! V tu ránu se objevili i všichni čtyři synové a v domě, vlastně na stromě, zavládla radost a láska .
Že smysly člověka mohou mást právě když jsou zesílené, je zvláštní. Vždyť právě zdokonalený zrak pomocí dalekohledu nás přesvědčil, že Země obíhá kolem Slunce a že tedy Slunce ráno nevychází a večer nezapadá, ale že to naopak Země metá zvláštní kotrmelce pořád dokolečka kolem obrovského Slunce, které vůbec není tak malé, jak se na obloze jeví.
Ale nemáme zrak právě proto takový, aby pro nás Slunce vycházelo a zapadalo?
A nemáme sluch uzpůsobený tak, abychom neslyšeli trávu růst, protože přes ten její růst bychom nemohli poslouchat hudbu?
K tomu mě zase nabádá čtení Vopěnkovy knihy, která je ve druhé kapitole právě o tom, že jsme přijali matematický model světa, který se vůbec nepodobá tomu smyslovému, který máme kolem sebe. A potom se tak ohnulo i vzdělávání – jak profesor Vopěnka poznamenal jinde – že se třeba místo toho, aby se děti v přírodopisu učili nejdřív fyziologii psa a kočky, které důvěrně znají, tak jako první zvířecí druh poznají ve škole láčkovce. Pamatujete si na nezmara? A věděli jste, že je to vlastně hydra?
Ale vrátím se ještě k Andersenovi. Dnes jsem si přečetl v Báchorkách jeho Kouzelnou truhlici. V ní dostane marnotratný syn poté, co přijde na mizinu, od kamaráda prázdný kufr se vzkazem, ať přemýšlí o zašlých dobrých časech. Jenže když si člověk do toho kufru sedne a položí ruku na zámek, tak se ten kufr vznese. Tohle kouzlo netušil ani ten, kdo mu ten kufr dal. Nevěříte? No fakt! Koukejte!
Vypravuje o životě na Slunečním stromě v daleké Indii. Na něm žije nejmoudřejší muž na světě, který všechno ví, zná dokonce i vynálezy, které ještě nebyly vynalezeny, a Šalamounova moudrost byla proti té jeho sotva poloviční. Umí číst v Knize pravdy, v níž může listovat kterýkoli člověk, ale jen moudří jí rozumějí a čím moudřejší, tím více si v ní přečtou. Tento moudrý muž ale přeci jen jednu věc neví. Takovou trochu nepohádkovou věc. Co nás čeká, až umřeme? Kapitola knihy s dánským názvem Livet efter Døden byla pro něj nesrozumitelná, jako pro mě sama dánština. Evige Liv jsem si ještě přeložil jako život věčný, to totiž na otázku moudrého muže odpovídalo náboženství. On se s tím ale nesmířil, toužil najít věcnější odpověď, důkaz – a ten mu měl přinést kámen mudrců.
Ten moudrý muž měl čtyři syny a jednu dceru. Každý ze synů měl zesílený jeden smysl – zrak, sluch, čich a chuť, dcera byla slepá, a tak měla intenzivnější hmat. Všichni synové se postupně vydali do světa, aby kámen mudrců nalezli, ale každého ten jeho smysl nakonec zradil, a všichni bratři, zklamaní světem a oklamaní zlem, propadnou zoufalství a už se nevrátí.
Slepá dcera se rovněž vydá do světa, přidržujíc se vlákna tenčího než je vlákno pavučiny, aby neztratila cestu domů. Rovněž ji se snaží svést zlý duch, ale ona nepřestala věřit, že nalezne kámen mudrců. Prach v její ruce pro ni představoval zrnka z kamene moudrosti. Když jej donesla domů a otevřela dlaň, rozlil se po Slunečném stromě zlý duch, který se okamžitě vrhnul na Knihu pravdy. Otec byl zoufalý, ale slepá dcera jej poslala ke knize, aby četl. Z knihy zbyla jediná stránka a na ní jediné slovo, VĚŘ! V tu ránu se objevili i všichni čtyři synové a v domě, vlastně na stromě, zavládla radost a láska .
Že smysly člověka mohou mást právě když jsou zesílené, je zvláštní. Vždyť právě zdokonalený zrak pomocí dalekohledu nás přesvědčil, že Země obíhá kolem Slunce a že tedy Slunce ráno nevychází a večer nezapadá, ale že to naopak Země metá zvláštní kotrmelce pořád dokolečka kolem obrovského Slunce, které vůbec není tak malé, jak se na obloze jeví.
Ale nemáme zrak právě proto takový, aby pro nás Slunce vycházelo a zapadalo?
A nemáme sluch uzpůsobený tak, abychom neslyšeli trávu růst, protože přes ten její růst bychom nemohli poslouchat hudbu?
K tomu mě zase nabádá čtení Vopěnkovy knihy, která je ve druhé kapitole právě o tom, že jsme přijali matematický model světa, který se vůbec nepodobá tomu smyslovému, který máme kolem sebe. A potom se tak ohnulo i vzdělávání – jak profesor Vopěnka poznamenal jinde – že se třeba místo toho, aby se děti v přírodopisu učili nejdřív fyziologii psa a kočky, které důvěrně znají, tak jako první zvířecí druh poznají ve škole láčkovce. Pamatujete si na nezmara? A věděli jste, že je to vlastně hydra?
Ale vrátím se ještě k Andersenovi. Dnes jsem si přečetl v Báchorkách jeho Kouzelnou truhlici. V ní dostane marnotratný syn poté, co přijde na mizinu, od kamaráda prázdný kufr se vzkazem, ať přemýšlí o zašlých dobrých časech. Jenže když si člověk do toho kufru sedne a položí ruku na zámek, tak se ten kufr vznese. Tohle kouzlo netušil ani ten, kdo mu ten kufr dal. Nevěříte? No fakt! Koukejte!
A co váš kufr? Není taky kouzelný?
To nikdy nepoznáte, protože si do něj nikdy nevlezete a nepoložíte ruku na zámek!
To nikdy nepoznáte, protože si do něj nikdy nevlezete a nepoložíte ruku na zámek!
Protože nevěříte!
A protože nechcete vypadat jako cvoci!
Žádné komentáře:
Okomentovat