Bohuslaw Hasišteynský biskupem Olomúckým

Včera jsem si na poště vyzvedl pár knížek a mezi nimi se skvěla i kniha o Bohuslavu Hasištejnském z Lobkovic z roku 1836 sepsaná a sestavená Karlem Vinařickým, t. č. farářem na Kováni u Mladé Boleslavi. Připomnělo mi to mé mladistvé nadšení historií, kdy jsem si poznámky z gymnazijních hodin psal pravopisem Wácslawa Wladivoje Tomka. Zde přináším ukázku z jedné zajímavé kapitoly, čímž si zároveň připravím i půdu pro jeden článek o reformě češtiny navržené Ladislavem Klímou.

Mezi tjm co Bohuslaw na wýchodě putowal, biskupská stolice w Olomúci se oprázdnila. Učený a rowně pobožný biskup Olomúcký a spolu Waradjnský, Jan z Prostnice, wysoce wážený od králů, uherského Matiáše i českého Wladislawa, složil se sebe wšecka důstogenstwj a wstaupil do řehole sw. Františka, chtěge w tiché pobožnosti ztráwiti ostatek žiwobytj swého. Biskupstwj Waradjnské bylo brzy důstogným opatřeno spráwcem. Kapitula Olomúcká také přistaupila k nowému wolenj. Pochvalná powěsť o učenosti a ctnostech Bohuslawowých, jakož i také poraučení samého Krále Wladislawa, i přjmluwa mocného pána pod obogj, Ctibora Towačowského z Cjmburka, heytmana markrabstwj Morawského, naklonila kanownjky, že Bohuslawa gednohlasně za biskupa zwolili. Nebyl sice posawad ani knězem, ale měl do sebe wšecky wlastnosti wýborného preláta. Oldřich z Lichtenšteyna, biskup Tridentský, poraučege ho w Prosinci 1490 kardinálowi Ostienskému Julianowi, takové swědectwí o něm wydáwá: „Dowěděw se, že biskupstwkj Olomúckému požádán gest český pán, Bohuslaw z Hasišteyna, bratr Jana Hasišteynského, který nedáwno poselstwj wykonal u našeho swatého otce Innocencia, za powinnost kladu sobě, dle zásluhy a k obecnému užitku cjrkwe Božj, Wašj Velebnosti poraučeti muže, gehož gsme se oba we Ferraře znáti naučili, pod gednau střechau přátelsky s njm přebýwagjce. Pocházjť dle wědomj mého netoliko z rodu wysokého a z tétéž wlasti, ale mimo mnohé zewnitřnj tělesné přednosti gest on také muž welmi učený, latině a řečtině wýmluwný řečnjk, filosof, práwnjk, a w pjsmech swatých dobře zběhlý. Podobně sobě také mnoho ctnostj osobil; gest mjrný, střídmý, zdrženliwý, swětskému zbožj neoddaný, stydliwý, čistotný, takže se ani v neymenšj náklonnosti k nedowoleným rozkošjm u něho nagjti nedá.“

Papež Alexandr VI. ale nakonec Bohuslava neuznal a na biskupský stolec dosadil Ardicina della Porta a po jeho smrti svého synovce Jana Borgiu. Možná i za to napsal Bohuslav po papežově smrti onen epitaf, který jsem přeložil do angličtiny a který je tak už dva roky netknutý vtělen do článku o Alexandru VI. na anglické wikipedii. Článek o tomto nechvalně známém papeži od té doby zhlédlo cca 1.000.000 lidí (je to 8935. nejčtenější článek vůbec). Možná i u nás v Kadani máme na olomouckou epizodu Bohuslava Hasištejnského v Olomouci jednu památku, ale to by mi historici spíš vyvrátili, viď Luky?

Láska a flirt

Dlouho jsem nečetl nic o lásce, a tak jsem sáhl rovnou po přednášce Jaroslava Šimsy O lásce a flirtu  z roku 1939. A je to tam.

Všimněme si hned na začátku, že slovo láska patři mezi těch několik slov, která s číslem mění význam: jenom v jednotném čísle je láska pravou láskou, v čísle množném má lehce depreciativní význam. Láska miluje singulár, asi tak jako slovo radost. Zkuste říci v množném čísle název jedné z knih Jeana Giona „Kéž tonu v radosti!“ nebo jednoho z děl Beethovenových „Bože, kéž tonu v radosti!“. „Tonouti v radostech“ by znamenalo tonouti v pochybných radostech velkoměsta – což nemá docela nic společného s radostí, pronikající celým životem. Tak ani „lásky“ nemají nic společného s láskou: jsou to jen všelijaké pochybné historky, v nejlepším případě episody, za něž se leda stydíme.

Krom zajímavých postřehů je v těch třech statích i kvantum odkazů na literaturu, ale i na výtvarné umění. Poprvé jsem tak spatřil Rodinovu sochu Boží dlaň, která ale, aby byla pochopena, musí být viděna trojrozměrně. Až budeme s Věruškou příště v Paříži, musíme do Musée Rodin.

Muslimky

Je mi tak nějak líto, že už nemusím načítat Lorda Byrona, bylo mi s ním dobře. A protože nechci, aby to, co se mi zdálo geniální, jen tak vyšumělo, ještě ho tu párkrát připomenu. Stejně jako Elišku Krásnohorskou, jejíž překlad čtyř set spenserovských strof mně asi nikdy nepřestane fascinovat. Zde jsou dvě stance z 2. zpěvu, které pojednávají o islámu v tehdejší osmanské říši. Soudím, že jsou platné dodnes a je sympatické, jak se v druhé z nich Byron dokázal dívat na věc z hlediska islámské kultury.

60.
V ten právě čas byl Ramazanu půst,
kdy dlouhý den jest určen ku pokání,
však minul-li a temno začne růst,
hned kvas a rozkoš přejmou panování.
Vše zdvihá se, a čeleď rychle shání
i snáší vzácných krmí nad počet;
jeť pavlan pust, však šumot hodování
se dveřmi z nitra komnat ozve v let,
když spěchá panoše neb otrok tam i zpět.

61.
Zde nikdy žena hlasu nezvedá;
dlí střežena, jak v poutech, pod závojem,
jen jednomu své vše, své srdce dá,
ven z klece nezatouží s nepokojem;
zdeť láska pánova jí blaha zdrojem
a slastí něžná, svatá péče matky!
Jí vzdálen jesti jiných citů pojem;
své dítko odkájet, - toť los jí sladký,
a cizí ňadrům těm jsou nízkých vášní zmatky.

Z divadla se zlomeným vazem

Asi před dvanácti lety jsem poprvé a naposled navštívil ves Klapý. Nebylo to kupodivu cestou na Házmburk, který jsem navštívil vícekrát. Jel jsme si tam vypůjčit historické kostýmy pro naši hru Zámek ve Švédsku z fundusu místního Rádobydivadla. Dáma, která mi zápůjčku zařídila, mě vzala na divadelní zkoušku režírovanou Ladislavem Valešem. Tenkrát jsem ho viděl poprvé a hned jsem pochopil, že divadlo, které jsem tehdy byl schopen „nacvičovat“, nebylo druholigové, ani divizní, ale nanejvýš okresně přebornické. Ta zkouška, to bylo hotové divadlo, dialog s pohybem propracované do detailu, spousta nápadů a disciplína. Odjížděl jsem s pocitem, že toho chci jednou také dosáhnout.

Cesta je to dlouhá a kroky slepičí. Vzpomínám si na návštěvu porotců z Wintrova Rakovníka na premiéře Zámku ve Švédsku, kdy jsem se poprvé setkal s tím, že někdo uměl říct do očí, že je to představení špatné, i když se celý sál loutkového divadla chechtal od začátku do konce. Jako dítě jsem vlastnil Dětskou encyklopedii Bohumíra Říhy a když jsem ji nyní pořídil Julince, našel jsem si heslo Divadlo a ono je to o tom:

Několik soutěžních přehlídek v Lounech mi potom udělilo další lekce a jsem moc rád, že s odstupem se na všechny ty chyby dovedu podívat kriticky a snad je i dále neopakovat. Dnes jsme se rozjeli do Loun jenom ukázat. Aktovka Vernisáž nebyla představením soutěžním, ale poctou Václavu Havlovi. Bál jsem se, abychom nezklamali, protože Lábus, ředitel divadla, se s Havlem znal a vsadil si na nás jako na divokou kartu, takže jsme měli tu čest hrát těsně před vyhlášením výsledků, kdy v hledišti seděli zejména herci soutěžících divadel a sami porotci. Byla tam ale i moje babička, což herce uklidňovalo a do Loun se odjíždělo s heslem „Zahrajeme to pořádně pro tvoji babičku“. A zahráli to z mého pohledu opravdu dobře, pocitově se to vyrovnalo představení v Postoloprtech, z něhož jsem jako režisér odjížděl nejspokojenější. Nicméně můj pohled je subjektivní, a mnohokrát mě ošálil.

Po představení za mnou přišel Ladislav Valeš na bar a zeptal se mě, jestli jsme s tím byli na přehlídce jednoaktovek. Na moji zápornou odpověď mi doporučil, abychom se zúčastnili, že je to škoda, protože je to dobré představení. Vypadal jsem asi jako blbec, ale musel jsem se štípnout, a protože jsem chtěl být nenápadný, štípal jsem se ze všech sil do hýždí – tak snad mě nikdo nepozoroval. Když jsme potom nakládali na návěs kuriozity (čerstvý novotvar jednoho městského policisty, který nám chtěl dnes ráno říct, abychom příště udělali hru, kde se používá méně kulis a rekvizit – a tak to spojil do jednoho slova), potkal jsem se s panem Valešem ještě jednou na ulici a při podání ruky mi ještě jednou zdůraznil, abychom se nezapomněli přihlásit. Babičku jsme pak potkali cestou na oběd a taky se jí to líbilo.

Nikdy jsem neodjížděl z Loun po přehlídce tak ukojen.

Fragment Fragmentu

Už třetí den po sobě jsem usínal kolem druhé ranní, procházeje se do té doby po Harrow, Cambridgi, Newsteadu a Londýně s mladým Byronem. Je to takové malé dejá-vu, podobně jsem totiž nespal nad byronovým životopisem několik dní ve svém lounském sklepě v době, kdy mi bylo jako Byronovi tenkrát. Když Byronovi bylo tolik, kolik je mi teď, byl už rok po smrti. Dneska v noci jsem přeložil závěrečných pět veršů jeho Fragmentu z roku 1803, kdy mu bylo 15 let. Začnu tím úryvkem svoji dnešní přednášku:

Mé prosté jméno nechť je mým epitafem:
ono ať zdobí slávou moje kosti,
vše ostatní na mě postrádá velikosti.
Mé dílo i činy svět jednou zapomene,
proto mi označte hrob pouze jménem. 

Byron o Řecích a Řekyních (všech a třech zvláště)

Celý druhý zpěv Byronovy Childe Haroldovy pouti, o níž budu mít zítra od 18hod. přednášku v knihovně k 200. výročí vydání prvních dvou zpěvů, se odehrává v Řecku, které navštívil v roce 1809. V roce 1810 navštívil i Turecko a při cestě zpět přeplaval slavně Hellespont čili dnešní Dardanely. A právě z dopisu Henrymu Drurymu, v němž příteli referuje o své plavbě, cituji následující ne tak známý úryvek:

Mám rád Řeky, jsou to přesvědčiví darebáci – se všemi tureckými neřestmi a bez jejich odvahy. Pravda, někteří jsou i stateční, a všichni jsou krásní, podobní Alkibiadově bustě – ženy ovšem už tak krásné nejsou. Umím klít turecky, ale jinak kromě pár sprostých slov, a výrazů jako „pasák“, „chléb“ a „voda“ není moje slovní zásoba nijak ohromná. Jsou velmi zdvořilí k cizincům jakéhokoli postavení… Málem bych zapomněl: umírám láskou po třech řeckých dívenkách, sestrách, s nimiž jsem sdílel dům v Athénách. Teresa, Mariana a Katinka, to jsou jména těch bohyní – a všem jim je pod patnáct let.

3. května 1810

Utopie v lahvi

Marxisti jim říkali utopičtí socialisté. A oni jimi taky byli. Ale u nás to znamená, že je asi dnes studujeme ještě méně než Marxe samotného. Přitom, když jsem četl Saint Simona, nestačil jsem se divit, jak se kapitalismus na přelomu 18. a 19. věku podobal tomu o dvě století později. Nedávno mi domů přišel výbor z díla Roberta Owena. Ten byl stejně úspěšný jako Saint Simon, jen si nevpálil šest kulí do hlavy, ale prostě umřel sám a zapomenutý. Myslím, že neodhadl ani příčiny (náboženství) ani řešení (racionalismus) neutěšeného stavu společnosti (kapitalismus), ale přesto stojí za to jeho články číst i po těch staletích.

Člověk dosud strašlivě bloudil ve všech svých snahách o zajištění šťastných podmínek pro bytosti svého rodu. Začal s pokusy bez pevného základu a šel dále nazdařbůh, až zabředl do zmatků tak hluboko, že si uvědomil, že na správné cestě nikdy nebyl, neboť odměnou jeho úsilí byl vždy hřích a bída místo ctnosti a štěstí.

Kniha o novém mravním světě III., kap. 8.

Jakmile bude společnost reorganisována na třech základních principech pravdy, jakmile budou ve shodě s vědou o společnosti učiněna opatření na výrobu, zachovávání a distribuci bohatství, vedení charakteru a nejlepší způsob správy, shledá se, že se bohatství bude vytvářet ve velkém nadbytku a uchovávat i rozdílet způsobem pro všechny blahodárným, přímo jako kratochvíle a příjemný cvik. Nebude nutnosti ani podnětu na žádné straně zatěžovat se starostmi a strachováním o soukromý majetek, zrovna tak jako lidé žijící blízko stále tekoucího proudu nemají touhy ani pohnutky, aby se trápili tím, že by tu vodu dávali do lahví nebo sudů ze strachu před budoucím nedostatkem; věděli by, že by to bylo bláznivé plýtvání lahvemi, sudy, časem i místem, jen aby se udržovala zásoba přebytečná.

Kniha o novém mravním světě VI., kap. 4.

Kdyby dnes Robert Owen viděl ty supermarkety a skládky (jak blízko jsou si ty dvě destinace obsahem) s tunami láhví, piksel, kartonů a jiných obalů, neubránil by se úsměvu nad pocitem, že měl vlastně pravdu a že svět v tom zmatku a na scestí udělal neuvěřitelný pokrok.

Paříž /20/ Tour Montparnasse

Jeli jsme k té montparnasské věži s plánem vyjet nahoru výtahem, ale nakonec jsme si to rozmysleli kvůli mé fobii z uzavřených prostor. A navíc, nejvyšší tou dobou (od 5. května 2011) byla už Tour First ve čtvrti věžáků La Défense. A přerostla ji málem i lampa pouličního osvětlení. Tak jsme si udělali jen pár tuctových fotek a tradá pryč.

Jetřichovice

Dnešní článek bude vzpomínkový. Svátek má Miroslav, krásné jméno pohádkového krále a mého pohádkového dědečka. Děda po válce studoval v Děčíně a v knihovně mám po něm německou knihu o Děčíně a okolí. Dnes jsem si ji prolistoval a našel krásné fotografie z Kinderholungsheimu v Dittersbachu tedy česky v Jetřichovicích. To zařízení i za mého děství a dlouho po něm sloužilo jako dětská zotavovna neboli ozdravovna. Teď prý už sedm let zeje prázdnotou.

Rodiče nás (mě a obě moje sestřičky) tam jednou odložili na celý měsíc a od maminky vím, že si to dodnes vyčítá. Nemusí. Sice jsem celý první týden probrečel, ale pak se mi tam líbilo. Kromě pláče jsem se tenkrát v noci i pomočil, a tak jsem ten týden strávil na marodce, kde jsem si přečetl celého Edudanta a Francimora.

Pak už mě nebavilo předstírat nemoc a začal jsem si pobyt užívat. Tyhle fotky jsou z roku 1931, ale klidně bych odpřísáhl, že by mohly být o 50 let mladší.

 Rozcvičky a soutěžní sportovní hry probíhaly podobně.

 Chodilo se do přírody, kde jsem se učil svoje první sprosté písničky.

A hrozně mi tam chutnalo. Jen jsem se občas málem pozvracel ze smradu z várnic, kde se shromažďovaly zbytky jídel. Ty várnice stály za budovou, kam jsem se s novými kamarády chodil ulívat z rozcvičky. Dodnes si ten smrad vybavuju. Kéž bych s ním mohl vrátit i všechno ostatní. Mami, vůbec se neciť provinile, mám na to krásné vzpomínky.

Arnoštek je prostě Boží

Arnošt z Pardubic pro mě byl jako jeho busta z triforia svatovítské katedrály – kamenná, nic neříkající postava našich dějin s uraženým nosem. Kámen procitl až nyní, když jsem objevil Bohuslavem Balbínem dávno objevené Poznámky Arnošta z Pardubic ke knize Libellum de Apibus, již sepsal neznámý kněz. Výběr z těchto poznámek vydal Karel Otýpka u pardubických salesiánů v roce 1941 a hned první poznámka mi připomněla rozmluvu z jedné nedávné diskuze s přáteli.

Pane Bože můj, prosím tě, ať nejmenuji své jméno, nechť cokoliv dobrého vykonám.

Když se pochlubíme dobrým činem, okamžitě hodnotu toho činu snižujeme nejméně o polovinu. Na druhé straně stojí názor, že jen příklady táhnou, a i o dobrých skutcích se nějak musíme dozvědět. U takových lidí jako byl Ježíš nebo většina světců se o tom dozvídáme od svědků. Tak by to mělo být. Ale co když se nějaký dobrý akt odehraje beze svědků? Ano, pak bychom se ho dozvědět neměli. Dobrého člověka totiž nepoznáme podle jednoho nebo deseti dobrých činů, ale podle dobročinného celého života. On přece nemůže sbírat body za dobré činy, ale může být ctěn za stále přítomný dobrý úmysl svého činění. A přesně takový pocit se mě zmocnil z Arnošta z Pardubic, do včerejška ledové kry v moři dějin. Tento muž se najednou pro mě stal vzorem a, mohl-li bych tak titulovat prvního českého arcibiskupa, i přítelem mých myšlenek. A tak si dopřeji ještě jednu z jeho arsenálu:

Nebudu se rozčilovat nad mnohonásobnou prací a že jsem mnohými věcmi vyčerpáván. Ale chci si všechno zařídit tak, abych v určitou dobu se věnoval věcem duchovním, časným a modlitbě. 

Vražda v katedrále

Šel jsem dnes o druhé neděli postní ráno zase po čase do kostela. Cestou mě potkal kamarád, který do kostela nechodí, a že taky načíhne. Nakonec tam byl s pauzami víceméně do konce. Přihodil se ale takový zajímavý karambol. Kamarád nevstával, kdy ostatní vstávali, protože stál jako já celou dobu, tedy bych měl asi spíše říct, že si nesedal, když si ostatní sedali. Ani se nemodlil, když se ostatní modlili, ani nezpíval, když ostatní zpívali, ani si neklekl při eucharistické modlitbě. Já jsem klečel vedle jistého pána na dlažbě a všiml jsem si, že má na zemi pod kolenem kapesník. Sám jsem klečel na pravém koleni, které mám ještě v pořádku, kdybych ale klečel obráceně, musel bych si nosit přímo kobereček. Pán byl o něco starší než já, možná dvakrát tak. Nedivil jsem se tedy kapesníku a snažil se plně soustředit na tajemství víry. Ovšem když před modlitbou Páně všichni povstali, můj kamarád, který se kapesníku očividně všiml až nyní a myslel si, že pánovi vypadl při tom všem atletickém cvičení, jal se mu ho zvedat. Otec Josef předtím v kázání mimo jiné řekl, že k vraždě člověka nemusí být nutně užito předmětu, můžeme zabít třeba lží nebo mlčením nebo pohledem. Pán mého kamaráda zavraždil pohledem. Vytrhnul mu zvednutý kapesník z ruky, jako by šlo o obranu před krádeží, a mršil s ním na zem (s kapesníkem, nikoli s kamarádem). Pak když přišlo pozdravení pokoje, nepozdravil se vůbec s nikým… a i já jsem se pozdravil se všemi okolo včetně bezdomovce, který pravidelně vybírá popelnice u nás před barákem, ale s bližním, který mi byl v tu chvíli nejbližší, nikoli. Nešlo to, klečel a měl zavřené oči. Takové napínavé chvilky jsem v kostele asi ještě nezažil.

Dnešní kázání bylo o Abrahamově oběti, téma na půl bible, a tak se k němu vrátím někdy, až se budu zase hrabat v hlubinách své hříšné duše.

Všemu navzdory

Vzdor rodičovským snahám
a snad i hvězdným drahám
kočky za ocas tahám
a na vše kolem sahám.

Vzdor dešti, sněhu, kroupám
v postýlce už si stoupám,
perník z chaloupky loupám
a pak ho celý schroupám.

Vzdor tomu, že jsem malá,
natolik už jsem zralá,
abych si s vámi hrála
a občas vás i … popohnala.

Kvantum překladů

Pročítám si čísla časopisu Vesmír z roku 1962 a podle toho, jaké novinky se tam z různých věd dozvídám, přijde mi, že nemohou být staré 50 let. Mnohé články jsou tam ale opravdu nadčasové. Je pěkné, jaký přesah do filosofie tehdy věda měla. A na poslední stránce je vždy nějaké výtvarné dílo a báseň. Zaujala mě jedna od D. H. Lawrence, kterou napsal rok před svou smrtí, od níž dnes uplynulo 82 let. Našel jsem si originál a pokusil se o vlastní překlad. Nechci, aby to vypadalo, že jsem namyšlený a domnívám se, že právě mou revizi potřebují překlady tak slavných spisovatelů jako je Prévert nebo Lawrence, ale původní překlad mi prostě nepřišel tak blízký jako originál, a tak jsem ho přeložil po svém, což neznamená lépe. Vyhnul jsem se například schválně slovu labuť, které je v češtině na rozdíl od slova vesmír v opačném rodě, i když někdo třeba namítne, že jsem tím poetiku básně ošidil. A to je právě to kouzlo, že já si to nemyslím. Bohužel autora verze z Vesmíru se mi nepodařilo dohledat, jeho překlad jsem ovšem uložil zde. Originál najdete zde.

Mám rád teorii relativity a kvantovou fyziku,
protože jim nerozumím
a mohu si tak představovat, 
že se vesmír pohybuje jako tažný pták, když nemůže najít místo k zahnízdění,
a tak ho nelze změřit ani okroužkovat,
a taky si představuju, že atom je věc tak proměnlivá,
že si kdykoliv může rozmyslet, čím bude.

Co tatík činí, dobře míní

Včera jsem přečetl Julince první Andersenovu pohádku, v tehdejším překladu tedy báchorku. Tatík v ní mění koně na tržišti podle okamžitého rozmaru postupně za méně a méně hodnotné věci, až nakonec přinese domů pytel shnilých jablek. Žena ho přesto pochválí a svědkové (Angličani), kteří se s tatíkem vsadili, že ho žena vyplísní, mají na konci pohádky krátkou řeč, která stojí za zmínku:

Tak by mělo všude býti, tak se nám to líbí! Blaze tam, kde žena veškeré konání mužovo za nejmoudřejší uznává. Co táta činí, dobře míní.

Překlad je už hodně starý, dnes by tahle pohádka už asi ve výběru nebyla.