Pod praporem legií

Hledáme účastníky expedice po stopách čs. legií v Itálii.

Možná si vzpomenete, že nápad na expedici přišel se zmínkou o Oskaru Brázdovi a jeho účasti na vzniku našich legií v Itálii v knize Doss Alto Adolfa Zemana. Tehdy jsem vyhlásil pátrání po praporu, který byl slavnostně předán československé jednotce v Římě 24. května 1918. Do expedice se mi od té doby přihlásilo pár skvělých kamarádů a lidí, kteří jsou pro věc zapáleni. Máme kameramana, redaktorku Objektivu v Itálii, několik řidičů a nadšenců v jedné osobě. O víkendu mě navštívil Hynek D., investigativní redaktor Žateckého deníku a pod paží nesl dva šanony plné jako roční výkazy akcí KZK. Jeden byl o Kafkovi v Siřemi a druhý o italské expedici. O naší italské expedici! Vypátral několik lidí a organizací, co by se nám mohli hodit, a domluvili jsme si návštěvu u paní Brázdové, mistrově druhé manželce, která stále ještě žije na Líčkově u Žatce. Také mě přivedl na myšlenku objednat si knihu o Amelii Posse-Brázdové, mistrově první manželce, která s Okim, jak tehdy svému muži přezdívala, stála onoho osudného dne roku 1918 na římském náměstí a podle Adolfa Zemana měla valný podíl na vyšití praporu. 

Včera mi kniha, vydaná jako na objednávku právě v minulém roce, přišla poštou. Je to strhující četba o osudu opravdové dámy, která si ale na dámu nehrála. Přes 350 jejích stránek sepsala švédská autorka a je charakteristické, že mnozí Češi o zásluhách paní Posse pro náš národ vůbec nic netuší – byl jsem jedním z nich. Ve školním dějepisu by jména jako Amélie Posse-Brázdová, Ernest Denis (obrovská osobnost české historiografie, po němž se jmenovalo jedno z pražských nádraží – a už nejmenuje!), Angelo Maria Ripellino (který překládal Holana), Franz Spina (kvůli němuž jsem dostal dvojku z mých oblíbených českých meziválečných dějin), Seton-Watson  (na kterého bych málem zapomněl), ale třeba i Miroslav Tyrš a Jindřich Fügner (rodilí Němci, kteří stáli u zrodu naší národní identity), měla být skloňována od prvních hodin až k maturitě. Jiříku, naprav to!

Dejme ale slovo Evě Strömberg Kranzové, autorce knihy o Brázdově manželce, která na straně 131 českého překladu uvádí věci, jež ještě víc zmatou to, co dosud víme:

Oki Brázda se válce nejvíce přiblížil návrhem na prapor československé armády. (Československá armádní jednotka v Itálii tvořila 6. československou divizi a obsahovala pluky 31 – 34.) Byl to krásný výtvor z červeného a bílého hedvábí se starým českým symbolem, dvouocasým lvem, umístěným uprostřed a obkrouženým zlatým věncem z lipového listí; v každém rohu pak byly tři modré slovenské vrcholky. Stožár byl korunován čtyřmi zlatými prstenci, které symbolizovaly Čechy, Moravu, Slezsko a Slovensko. (O připojení páté části, Podkarpatské Rusi, se dosud neuvažovalo.) Prapor byl slavnostně předán českým vojákům dne 24. května 1918 na Piazza Venezia za přítomnosti členů italské vlády, vysokých vojenských hodnostářů a diplomatů zemí Dohody. Poprvé od třicetileté války směli čeští vojáci bojovat pod vlastním praporem. Není divu, že tisíce přítomných vojáků začalo spontánně zpívat „Kde domov můj“ a že se nikdo nezdržel dojetí. Oki Brázda se zúčastnil organizace celé slavnosti a jeho žena popsala celou událost s nelíčeným nadšením.

Obrázek v knížce není. Zato je tam kvantum zajímavých obrázků, které jsou prý k vidění na Líčkově. Byl jsem na tom zámku asi dvakrát, ale samozřejmě si takové detaily nepamatuju. Naposledy jsem tam byl s Věruškou, což byl náš úplně první spolčený výlet, z nějž jsme šli pěšky do Žatce a za tmy. Paní Brázdová sice tehdy doma byla, ale neprovedla nás, přišli jsme ve špatnou dobu. Snad to tedy vyjde příště. A snad to příště bude brzy.

Po stopách expedice po stopách - přidejte se!

Čtenáři soběpisníku vědí, že se na jeden z následujících roků nebo možná i na více z nich chystá expedice po stopách československé legie v Itálii. Věděl jsem, že se podobná výprava vydala do Itálie i v roce 2008. Jaké bylo ale mé překvapení, když mi dnes přišla domů kniha Antonína Navrátila, jejíž název Po stopách československé legie v Itálii sice něco napovídal, ale až po jejím otevření jsem zjistil, že šlo o výpravu z roku 1930 a to o výpravu sedmi automobily, která vyrazila 10. května toho roku od budovy „Československého autoklubu“ v pražské Lützowově ulici a vrátila se o 32 dní později 12. června tamtéž. Dvacetičlenná výprava absolvovala 7000km bez nehod, natočila 2000 metrů filmu a pořídila nespočetné množství snímků.  

A hned mám jasněji. Stejně jako ona výprava si na auta napíšeme „Sulle traccie della regione cecoslovacca in Italia“ a vyrazíme po stopách téhle výpravy. Sice nebudeme muset absolvovat celní kontroly jako naši předchůdci, ani nebudeme oslňovat skvělými vozy zn. Tatra, Praga či Zetka (a těmi zn. Škoda také v Itálii dnes už nikoho neoslníme), nenavštívíme žijícího generála Grazianiho a italská armáda nám asi neposkytne bezplatně průvodce, ale místa (a zejména jejich genius) jistě zůstala i přes ta dlouhá desetiletí podobná ne-li zubem času nedotčená.

Neodpustím si povzdech autora z předmluvy:
Kdopak dnes čte legionářskou literaturu? Několik desítek legionářů, jejich dětí a nejbližších příbuzných nebo přátel legionářů. A ostatní? Ti buď nečtou vůbec – knihovny jsou již nemoderní – anebo čtou jiné knihy, které napínají, dráždí a bičují neukojené touhy a představy.

Kdyby Antonín Navrátil tušil, že právě jeho kniha pro mě bude tou napínavou, dráždivou a neukojenou touhu bičující literaturou!!!

Mám v záloze ještě sen projet na kole trasu, kterou před půl tisíciletím jel na koni Jan Hasištejnský z Lobkovic z Kadaně do Benátek (a pak lodí do Jeruzaléma). Naše výprava po stopách výpravy, která šla po stopách legionářů se jí ale kouzlem může vyrovnat. Nemyslíte? Zatím registruji tři řidiče-fotografy-podržmikrofony, jednoho kameramana, jednu průvodkyni a tlumočnici a sebe. Nepřidáte se?

Pár nápadů pro naši expedici

Zhlédl jsem pár Lucčiných reportáží v Objektivu a přečetl pár jejích článků a jsem rád, že souhlasila, že se stane expertem naší expedice do Itálie. Ví totiž i o dalších spojnicích severní Itálie a Čech. Některé jsou spojené také s první světovou válkou, ale Češi bojovali v severní Itálii i v té druhé. Byla to protektorátní vládní vojsko, tzv. Háchovi Melody Boys. A bojovali ve velké většině zběhli a bojovali na straně italských partyzánů. A tak mě napadlo, že by první část expedice, možná teprve oťukávací, byla naplánovaná na rok 2014, tedy 70 let od těchto událostí, pouze do severní Itálie po stopách neuznalé 1. české pěší brigády v Itálii a přitom bychom si už mapovali terén kolem Gardského jezera, kde za první války bojovaly naše legie.

Salesián a pozdější sekretář litoměřického biskupa Štěpána Trochty P. František Krutílek u hrobu českých vojáků v Turíně.

Napadlo mě taky, že bychom mohli najít pár potomků italských legionářů, aby jeli s námi. A když už jsem u nápadů, možná by některé místo v Itálii mohla ozdobit socha Herberta Kiszy nebo Františka Vlčka, ne snad tak velkolepá jako sousoší, které jsme úplnou náhodou s Věruškou objevili na hřbitově Pére Lachaise, ale ve stejném smyslu.

Slíbil jsem ale představit druhé místo expedice pro rok 2017, jímž by byla po padolské kartouze Santa Maria Capua di Vetere, místo jednoho z největších zajateckých táborů, kde se nacházelo mnoho Čechoslováků. Místo, kudy jsme s Věruškou projížděli, aniž bychom tušili, že jedeme kolem lokality tak významné pro dějiny našich legií. A taky kolem amfiteátru z dob císaře Augusta. Tehdy jsme vnímali to místo jen jako místo našeho soukromého zázraku. Jeho návštěva na expedici bude pro nás tedy mít i osobní rozměr.

Klování do vlastních jater

Od pana Elčknera jsme se dozvěděli, kde bydlel MUDr. Drůbek, znali jsme i starou fotografii toho domu. Byli jsme zvědaví, jak vypadá to místo dnes. Museli jsme přes most, který strážil sv. Nepomuk, podél potoka až k Panskému rybníku, jenž v jednom místě lemovala vrbová alej.

Naproti přes ulici stál dům čp.181. 

Tak sem chodila za 1. světové války Máryš každé ráno ze svého pronajatého pokojíku na náměstí pracovat jako asistentka. Z brány tohoto domu vyjížděl kočár s dr. Drůbkem za nemocnými v okolních 30 vesnicích, ale taky vyzvednout profesora prostějovské reálky dr. Tomana, když za Máryš přijel z haličské fronty. Jsou to zvláštní pocity. Věděli jsme, že ty dopisy, které jsme přivezli, už tady na tom místě jednou byly. Stáli jsme tam jako pošmistr a pošmistrová z minulosti. 

Hned jak Julinka bude schopná, vyrazíme na další cesty pokračovat v pátrání. Jednou možná budeme opravdovými doručovateli zvláštního druhu pošty, kterou bychom v cíli rádi předali do rukou, v jejichž žilách koluje krev alespoň jednoho z našich hrdinů.

Zítra vyrážím na svou soukromou expedici do Soběslavi. Vím, že existuje tátova korespondence s rodiči, kterou vedli v době, kdy studoval na brněnské vojenské akademii. Tehdy mu náhle umřela maminka. Jednou jsem tajně vnikl dědovi do ložnice a pár dopisů jsem si přečetl. Dědova cimra, to pro nás vnoučata bylo místo, kde erant leones. Tu a tam jsme pootevřenými dvěřmi zahlédli nějakou porcelánovou sošku, pianino u stěny či Marxovy spisy v knihovně, ale práh jsem v životě překročil snad jen dvakrát. Poprvé, když teta právě pomocí toho pianina rodiče k tátově velké lítosti utvrdila, že mě do hudebky posílat nemá cenu. Podruhé, když jsem chtěl prolomit tabu a otevřel jednu skříňku, kde jsem našel krabici plnou dopisů. Táta mi umřel, děda ho následoval, bojím se, aby ty dopisy nezmizely a abych pak nemusel čekat na zázračného pošmistra. A taky tam možná najdu nějaké další poklady. Budu si ale pořád připadat, že pronikám, kam nemám, jako bych lezl do skříní s dědovými podvlíkačkami.

Pro ty, co náhodou čekali další plány na italskou expedici, mám jiné čtení. Do Itálie jsem stopoval skoro každý rok a mám ji tak spojenou s nejsvobodnější částí mého života, je pro mě velkou inspirací (jak by ne, když třeba pro Horu či pro Holana byla inspirací pouhá jedna cesta), řekl bych snad dokonce osudem, a to přesto, že jsem se nikdy nezamiloval do Italky (jen jsem se v Itálii oženil) a nenaučil se italsky. S tím osudem jsem to ale trochu přehnal. Psal jsem tu o spolužačce Lucii. Znal jsem různé útržky jejího osudu, vždyť byla první, kterou jsem před lety ze spolužáků spatřil, jel jsem za ní do Prahy ještě před srazem... a poprvé jsem ochutnal pravé italské těstoviny s olivami a parmezánem. Dnes jsem si přečetl na jejích zbrusu nových stránkách její italský životopis a všechno moje odhodlání psát o Itálii bylo pryč. Ptám se tedy tímto Lucie: Nechtěla bys se mnou a s mými kamarády podniknout expedici do Itálie, jejíž obrysy se snad dají dohledat v mých několika předchozích článcích na toto téma?

První zastávka italské expedice

Kdyby se naše expedice jela jako zájezd, stálo by u prvního dne s jistotou zhruba toto:

Padula – Kartouza padulská (sv. Vavřince), druhý největší kartuziánský klášter v Itálii (po kartouze parmské) o 320 místnostech a s nejrozlehlejším rajským dvorem na světě (12000m2) – světové dědictví UNESCO (1998)

Zajímavost:
Slavnost smažení omelety z 1000 vajec – každý rok 10. srpna na počest daru klášterních mnichů při příležitosti návštěvy císaře Karla V. na cestě z Tunisu – omeleta (dnes smažená na velké pánvi z roku 1996) byla tehdy snídaní pro celou císařovu družinu a nebyla tedy znakem nenasytnosti – císař naopak strávil noc ve stejné nepohodlné kobce jako sami mniši.

Protože jsme ale na expedici a ne ledasjaké, jeli bychom do Paduly hlavně proto, že právě tam se stěhovali všichni českoslovenští zajatci z táborů rozesetých po celé Itálii, aby vytvořili regulérní vojsko – zárodek legie. Pokusím se s mnichy vyjednat, že bychom mimořádně ten rok, kdy tam přijedeme, osmahli na té obří pánvi omeletu z vajec od českých slepiček, co tam dovezeme ve speciálních chladících boxech, na počest českých legionářů!

Tento obraz je jedinou malbou Ferdinanda Píseckého v knize malířských dokumentů. Štábní kapitán Písecký byl pobočníkem a přítelem Milana Rastislava Štefánika.

Expedice do Itálie začíná domácím pátráním

Ještě než přikročím k seznamování s geografickými cíly naší expedice do Itálie, vyhlašuji domácí pátrání a následnou akci I (čti í, příp. ý).

V VII. kapitole románu o československých legionářích v Itálii se píše o 24. květnu 1918, kdy se naše vojsko shromáždilo na Piazza Venezia v Římě, aby bylo slavnostně zařazeno do italské armády. A tu čtu:

A tak dnes Řím odevzdával československým dobrovolcům prapor, který na návrh českého akademického malíře Brázdy, žijícího v Římě, vyšily římské dámy a které jim darovalo „Italské komité pro československou samostatnost“, v jehož čele byl kníže di Scalea…

Něco mě napadlo, ale hned jsem to zahnal jako nesmysl. A o něco dál:

Zástup se ševelí. Přijíždí kapitán Šeba, silné, zavalité postavy, s malířem Brázdou a přivážejí prapor.

To jméno! Shoda náhod. A ještě:

Bože, jak Štefánik uměl mluviti.
Bylo to prostě uchvacující. Svědkyně této slavnosti, choť malíře Brázdy, která stála opodál, praví ve své vzpomínkové knize, že „jeho řečnický dar byl prostě fenomenální a byl zcela jiného druhu než u ostatních a hned od prvého okamžiku že dostal posluchače do své moci“.

Dost bylo Brázdy, jdu se podívat na internet, jestli to není rodina. Znám totiž malíře Oskara Brázdu, jehož druhá žena žije na zámku Líčkov. Byl to náš první výlet s Věruškou. Už tehdy jsem poznal, že se k sobě hodíme. Jeli jsme autobusem a dlouho se procházeli po zahradě líčkovského zámku, paní Brázdová nám z okna řekla, že nás dovnitř přijme jindy. Vyprávěl jsem Věrušce, že na zámku je obraz, na kterém je tahle babička nahá. Ovšem to ji malíř Brázda maloval, když jí bylo devatenáct. Z Líčkova jsme jeli stopem. Věruška poprvé v životě. Pak jsme si dali první dlouhou pusu. Ale to už jinde jsme, to je jiná vesnice.

Paní Brázdová bydlí na Líčkově dodnes. Píše se rok 2011. A nějaký malíř Brázda navrhoval prapor pro československou legii v Itálii v roce 1918.

Ano tušíte správně, byl to stále týž Oskar Brázda! Narodil se v roce 1887 a rodiče ho poslali studovat malbu do Vídně. Tam získal medaili Františka Josefa a stipendium na pobyt v Římě, kde mohl studovat díla klasických malířů. V roce 1915 se tam oženil se švédskou spisovatelkou a diplomatkou Amelií Posse a po vstupu Itálie do války na straně Dohody byl internován jako potenciální nepřítel na Sardinii, kde se  Františku Josefovi odvděčil za medaili tím, že začal bojovat za samostatné Československo. Jeho žena měla čilé styky s Masarykem, Štefánikem a Benešem. A tak se stalo, že Brázda navrhnul onen prapor a stál v Římě jako třicetiletý na tribuně před „oltářem vlasti“ mezi československou a italskou elitou. Po válce manželé koupili zámek Líčkov u Žatce a bydleli tam až do další evropské vřavy, kdy zámek obsadilo gestapo. Manželství bylo rozvedeno a Amelie  se dvěma syny odjela do Švédska. Po válce se Brázda vrátil do Líčkova a potkal zde druhou ženu svého života, mladičkou Marušku. Byl jsem na zámku už dvakrát a provedla nás přímo paní Brázdová. Připadal jsem si trochu jako ve filmu Cimrman ležící spící. A když jsem jí stisknul ruku, ani jsem netušil, že tisknu ruku Masarykovi, Benešovi a Štefánikovi.

Je tu ale jeden rébus. Zajímalo by mě, jestli se prapor italské legie dochoval, případně jak vypadal a podle jakého návrhu byl vyšit. Proč?

Protože v knize Adolfa Zemana vypadá (na posledním obrázku knihy) líc praporu s kopií obrazu Za svobodu takhle:

Vydedukoval jsem, že jde o Brázdův obraz. Stylem by odpovídal. Jenže když jsem byl ve čtvrtek v Praze, koupil jsem si album, které se jmenuje Čs. legie v Itálii 1918 – malířské dokumenty, a tam je obraz Za svobodu připsán akademickému malíři Břetislavu Bartošovi:

Nejšťastnější z těchto propagačních prací Bartošových „Za svobodu“ byla namalována v Santa Maria Capua Vetere, kde byl položen základ k organisaci čs. revolučního hnutí. Obraz hlásající myšlenku jednoty v národním odboji dosáhl svého propagačního účelu vskutku podivuhodně.

Stejný obraz mi má každý dnem přijít poštou na pohlednici. Jako autor je rovněž uveden Břetislav Bartoš. A tak nevím. Že by obrazovou předlohou byl Bartošův obraz a Brázda jej  jen přemaloval a přizpůsobil pro prapor, jenž dekorativně dopracoval a vytvořil mu rub? Netuším. Budu muset do Líčkova vyslat nejivestigativnějšího reportéra Žateckého deníku, aby záhadu s pomocí paní Brázdové rozluštil. Nebo někdo z vás snad tuší?

Bude to zapotřebí i proto, že do expedice bych chtěl nechat udělat kopii praporu a vztyčovat ho na všech památných místech naší legionářské expedice, která bude asi i na etapy s vyvrcholením 24. května 2018, kdy se sejdou všichni účastníci expedice (kteří mohou být každý rok od roku 2013 do roku 2016 jiní) na římském Piazza Venezia.

Pradědeček legionář

Až teď, když jsem si četl o legiích, napadlo mě, jestli by se nedala někde najít databáze legionářů, kde bych mohl vypátrat svého pradědečka, který nosil stejné příjmení jako já a stejné křestní jméno jako můj táta a děda – Rudolf Losenický. Legionářů bylo celkem asi 70 tisíc, tak jsem o databázi dost pochyboval. Věděl jsem od dědy jen to, že bojoval v Rusku, kde jich bylo nejvíc, takže o to menší je pravděpodobnost, že bych ho mohl najít někde jednoduše přes internet.

Zažil jsem tedy docela překvapení, když se mi vyhledání povedlo během pěti minut. A zjistil jsem, že se můj pradědeček narodil 25. října 1890 v českém Herálci, narukoval do 81. pěšího pluku rakousko-uherské armády se sídlem v Jihlavě (ve stejném pluku sloužil i o pět let mladší Ludvík Svoboda, pozdější československý prezident), v dubnu 1915 byl při operacích v Karpatech zajat Rusy, v červnu 1917 se třicet kilometrů východně od Moskvy (v Kudinovu) přihlásil do legií, do nichž byl v říjnu přijat. Jako záložník a prostý vojín, člen 4. střeleckého pluku, pak musel podniknout anabázi transsibiřské magistrály a po návratu do vlasti byl v říjnu 1920 demilitarizován, aby mohl zplodit dědečka.

A tak ještě před expedicí do Itálie musím podniknout expedici do Soběslavi, jestli tam nenajdu nějaké fotografie. Aspoň tak pěkné, jako mám se vzpomínkou na pradědečka námořníka.

Expedice do Itálie

Letos a možná ještě pár let následujících si moc nezacestuji, alespoň ne pro mě obvyklým poznávacím způsobem a už vůbec ne autostopem. Inspirován plány několika svých přátel a známých, pustil jsem se do plánování expedice. Včera jsem viděl v Objektivu reportáž z jedné takové výpravy na Nový Zéland a musím říct, že mě inspirovala. Byla totálně amatérská, vlastně dost slabá, ale uvědomil jsem si na ní, že za těch dvacet let jsme dosáhli ohromného pokroku: že dnes si každá parta nadšenců může jet kam chce, natočit co chce a při troše štěstí se s tím dostat i do celostátního vysílání. Takové ambice nemám. Nemám ani chutě cestovat někam daleko. Nechybí mi ale to nadšení.

Nadšení ve mně totiž vzbudila moje první legionářská knížka. Nikdy jsem nečetl Koptu ani Medka, nikdy jsem nešel hlouběji pod učebnicové znalosti, a to jsem vždycky tvrdil, že mě 1. světová válka baví. Nafackoval bych si, že jsem někde ztratil pradědečkův legionářský šátek z Ruska. Doufám, že během menší expedice do dědečkovy pozůstalosti v Soběslavi ještě nějaké další rodinné relikvie objevím. Ale zpět k věci. Nedávno jsem se ocitl tady v Kadani v antikvariátu tváří v hřbet dvěma románům od jakéhosi Adolfa Zemana. Jedna se jmenovala Hrdinové od Arrasu a druhá Doss Alto. Protože miluju Itálii, vzal jsem si večer do postele tu druhou.

Po několika stránkách románu o československých legiích v Itálii, který Adolf Zeman (mimochodem žijící mezi stejnými roky jako Kamil Zeman neboli Ivan Olbracht, 1882 – 1952) pojmenoval podle stěžejní bitvy o udržení kóty 703 v Alpách, jsem měl jasno. Ta místa, o kterých se v knize píše, chci vidět. Když jsem si je postupně vyhledával v mapě a v encyklopediích, zjistil jsem, že by to mohl být i úžasný zájezd, protože ta místa mají co nabídnout i turisticky. Myšlenku zájezdu jsem ale postupně zavrhnul, ačkoli založení cestovní kanceláře, kde by konečně poznávací zájezdy dostaly i smysl v podobě niti souvislostí, je mým tajným snem.

Expedice by mohla pokrýt i několik let a navázat na projekt Československé obce legionářské s názvem Legie 100, která má připomenout sto let od založení legií. Během čtení románu mě napadaly další a další věci, a tak tu s nimi postupně seznámím čtenáře soběpisníku, kteří jsou přednostními možnými účastníky expedice. Nicméně, bude dobré, když se mezi nimi kromě laiků a nadšenců jako jsem já sám, najdou i lidé odpovídající některé z těchto kategorií: česky mluvící Ital(ka), příp. italsky mluvící Čech(yně); kameraman(ka); lékař(ka); zkušený/á řidič(ka); chův(a).

Výsledkem expedice, která by mohla proběhnout i v několika letech, by měl být filmový materiál, z něhož by vznikl dokument či vícero dokumentů, jež by inovátorsky, netradičně, neotřele (což je skorem totéž) pojaly tematiku československých legií v Itálii, jejich dějinných souvislostí, současné reflexe v Čechách i v Itálii s důrazem na stav národní paměti a hrdosti tam i zde. Bude to něco stát, ale taky se budeme snažit sehnat pár sponzorů.

Tak kdo se hlásí?