Návrat do civilizace

Klára s otcem na cestě autem skrze severní Spojené státy zažili i jeden nepříjemný zážitek ve městě Pellago (zřejmě smyšleném). Z průšvihu v jednom nevzhledném, nepohodlném hotelu, kde ji chtěl majitel znásilnit, ji zase vysekal Milt (tentokrát i se Zrzkem). Když si tam dávali společně ráno snídani, v překladu stojí, že majitelka hotelu a Slovačka posluhovaly hostům a hoteliér se povaloval v kuchyni. To mě zaujalo natolik, abych sáhnul po originálu. The landlady and a slavey... stojí tam. Tedy majitelka a otrokyně, napadlo mě ihned zřejmé řešení této překladatelské chuťovky, ale pro jistotu jsem si to ještě vygůglil. Dnes protestující anglické wikipedie (k jejímuž protestu se , ač Neameričan, připojuji!) uvádí, že Slavey je jedno z mnoha kanadských indiánských etnik. Možná tedy, že překladatelé Houska a Razil mysleli Slovačkou právě tuto indiánku, o jejíž existenci jsem neměl ponětí. Zase jednou rádoby chytrý nachytán na švěstkách!

Klára ale brzy po tomto incidentu ukončila svou cestu a ubytovala se na pár týdnů u svých příbuzných v Seattlu. 

A když bylo ráno, poznala, že ranní světlo je proto, aby ukazovalo mahagonové, sametové a skleněné plochy, a že jen hlupák je s to opustit tato místa a potulovat se a prosit ušpiněné muže v garážích, aby naplnili nádržku vozu páchnoucím benzinem a olejem.

Jeden z rodinných přátel na večírcích na oslavu Klářina návratu do společnosti stále opakoval: Základ umění savoir faire je vědět, jak a kdy být hrubý k lidem.

Dobrodružství v pravou chvíli

Už jsem si zvykl s koncem starého roku dočíst nějakou rozečtenou knihu. Dnes to byl Vzduch zdarma. Nemůžu souhlasit s Henrym Millerem, který naznačil, že Sinclair Lewis není zrovna dobrým americkým autorem. Jak příběhem tak slohem mě přesvědčil, že umí nejenom psát, ale má i co říct. V době, kdy román napsal, se tento hodnotil veskrze jako sociální satira, ta byla tehdy oblíbená nejen v Americe. Dnes už z knihy marxismus vyšuměl jako z dlouho otevřené láhve limonády, ta ale neztratila nic na své osvěžující chuti. Dovolte mi shrnout část děje.

Klára Boltwoodová se rozhodla vyvětrat hlavu ztěžklou životem mezi newyorskými snoby (z nichž Jeff Saxton o ní jevil velký zájem), a tak vzala otce a odjela luxusním vozem přes celou Ameriku do Seattlu za příbuznými. V Schönstromu (zřejmě vymyšleném městečku, na mapě jsem ho nedohledal) musí absolvovat malou opravu vozu a mechanik a spolumajitel garáže Milton Dagget se všimne Kláry a zaslechne cíl jejich cesty. Protože se na první pohled zamiloval, vezme si časově neomezenou dovolenou a vyrazí se svou kočkou Verou de Vere stejným směrem. Několikrát Boltwoodovy vytáhne z bryndy. Markantním rozdílem mezi nimi ale je, že zatímco oni spí v hotelech, on si ustílá v autě nebo ve stanu vedle auta, vaří si na vařiči a má trochu horší typ vozu (značky aut jsou zřejmě rovněž smyšlené). Cestovatelé zažijí spoustu dobrodružství, jejich společný citově překotný příběh je ale narušen dvěma událostmi. První je přistoupení jistého Zrzka (v originále Pinky) do Miltova auta.

Patřilo k jeho vyznání milovníka motoru nikdy neodmítnout svézt někoho, měl-li místo ve voze.

Jenže Zrzek si svezení vynutil revolverem a pak nebylo možno se ho nijak zbavit. Byl to hrubián a nevychovanec posedlý zlatokopectvím, nicméně moc dobře znal psychologii a Miltovi ho bylo místy i líto. Jen se za žádnou cenu nechtěl potkat s Klárou, dokud se ho nezbaví.

Druhou čárou přes rozpočet byla nečekaná intervence Jeffa Saxtona z New Yorku. Našel si Boltwoodovy obtelefonováváním různých hotelů a překvapil je v jednom zájezdním hostinci u Flatheadského jezera, kdy byly zrovna na cestě z Butte do Kalispellu (není mi pochopitelno, proč nejeli z Butte přímo na Spokane?! možná tam ještě nebyla silnice, nebo že by chtěli vidět tamější příšeru?). Jeff přesvědčoval Kláru, aby už toho cestování nechala a vrátila se do New Yorku.

Co čert nechtěl, právě v onom hostinci se setkali boháči Jeff a Boltwood s chudákem Miltem a otrhancem Zrzkem… Nebudu prozrazovat rozuzlení téhle zápletky, nicméně po tomto setkání proběhl zajímavý rozhovor mezi Miltem a Klárou.

„Což opravdu dbáte o takové věci, o všechny ty strašně drahé přepychové věci?“ prosebně se ptal Milt.

„Zajisté, obzvláště po životě v malých hotelech.“

„Nemilujete tedy doopravdy dobrodružství?“

“Ach ano – ale jen v pravou chvíli! Již proto, že se nám po nich zdá správná večeře tak výtečná!“

Přiznávám, že na svých stopařských dobrodružstvích mám také moc rád ten návrat domů do vany, do postele, ke svíčkové a babiččině vánočce. Vzhledem k těm Millerovým slovům o penězích a vnitřním pocitu bohatství byla asi moje nejdobrodružnější cesta v 18 letech, kdy jsme měli s Lenkou vyměněno každý 500,- Kč a strávili jsme s tímto obnosem týden v Itálii, navštívili Řím, Pisu a Florencii, kde jsme poslední liry dali za naši první pravou italskou pizzu. Patřilo to k té mladické drzosti. Ale i tenkrát jsme měli radost z těch přepychových věcí, co jsme měli doma. Já po sedmidenní zácpě především ze záchoda.

Křováci

Jak tak Klára Boltwoodová projížděla americkým Západem, všimla si podél cest zvláštních lidí se zvláštní turistickou výbavou.

„Křováky“ byli zváni tito tábořící dobrodruzi. Klára uvykla malým vozům s rozbitými postranními okny, s umyvadly nebo ledničkami přivázanými vzadu, s lepenkovými kufry, připevněnými provazem na stupátka, s pekáči a opletenými lahvemi s vodou, houpajícími se po stranách vozu. A jednou viděla i osobní prádélko nemluvněte, jež se sušilo na provaze, nataženém nad karoserií.

V každém tomto voze bylo cosi podobného shromáždění lidu při dražbě statku: děd, otec, matka, několik synů a dvě či tři dcery, alespoň jedno děcko v náruči každého dospělého, a to vše nacpáno na dvě sedadla, stísněná ještě zavazadly a dětskými kočárky. A byli šťastni – nekonečně šťastnější než elegantní lidé, unuděně se vozící na sedadlech za šoféry.

Turisté-křováci se utábořili, přikryli motorovou skříň pokrývkou, z níž se drala bavlna, rozložili umyvadlo, umyli se, pojedli a zpívali kolem ohně. Dědeček a nejmladší nemluvně si spolu hráli a zatím invalidé v limuzinách, odloučeni od života skleněnou tabulí, uchráněni stálou čtyřicetimílovou rychlostí toho, aby jako obyčejní lidé neviděli nic, co se děje na cestě, navteřinu zahlédli tábořící, ohrnuli nos a hnali se dále, unaveně přemýšlejíce, najdou-li večer dobrý hotel…

Chtěl bych, aby z nás s Julikou jednou byli takoví křováci.

Jak vidno, Klářino sociální cítění dostalo na cestě dost podnětů k zamyšlení. Příště si povíme, jaký vliv měl tento zážitek na její sociální sebezařazení.

Cestování na hřbetě knihy

Uvědomil jsem si jednu zajímavost. Čtu teď na přeskáčku čtyři knížky a všechny se odehrávají na cestě. Rozhoduji se vždycky večer, po kterém hřbetě sáhnout a většinou stihnu téměř z každé něco. Se Sinclairem Lewisem (a tedy s Klárou a Miltem) jsem na hranicích států Montana a Washington, s Henrym Millerem jsem právě podnikl výlet z krétské metropole Iraklia do Knóssu, s Byronem se pohybuji na španělsko-portugalské hranici (obdivuji se s ním řekám Tajo a Guadiana a editoval jsem už i jedno heslo na anglické wikipedii), no a aktuálně jsem se sedmi českými vozy absolvoval cestu z Prahy až do Neapole a nyní se s našimi legionáři plavím do Palerma, odkud se vydáme vlakem do několika bývalých zajateckých táborů.

Asi mi chybí cestování, ale na druhou stranu, i tenhle způsob mě naplňuje. Je to pořád lepší, než se vydat na zájezd s cestovou (ačkoli dělat na nich průvodce mě vždycky bavilo). Posuďte toto Klářino pobouření, nebo, jak praví překlad, přímo…

… vztek na turisty, kteří, jak tvrdila, dávají předost všelijakým podivným památkám před prostou krásou, kteří se nikdy nenadchnou rozhlídkou, není-li označena kůlem a návěstím a hlášena hlásnou troubou průvodčího jako věc, které se jest podivovati a o které dlužno vyprávěti „těm lidem tam doma“. (106)

Já starý pitoma, křen a vůl

zVrátil jsem se k té krásné road novel od Sinclaira Lewise a zase jsem popojel kus dál na cestě z rozbahněného žitného pole uprostřed Minnesoty do washingtonského Seattlu. Právě jsme minuli Yellowstone a blížíme se k západní hranici státu Montana. Náš mesalianční pár se k sobě po cestě připoutal, ovšem Klára jede v autě s otcem, a tak se vztah s Miltem nemůže naplno rozvinout. O to víc má autor prostor k analýzám duševních pochodů obou postav a já k zamýšlením před upadnutím do spánku.

A proč s nimi vlastně jedu?

Říkal si: „Ona se domnívá, že se jí chci vnucovat. Jak mne bodla! Vypadal jsem asi jako hošík, zamilovaný do učitelky. A já jsem měl za to, kdo ví jak jsem moudrý! Vynadal jsem Macovi – spílal jsem mu – ne, u všech všudy, čert vem všechna vybraná slova, vynadal jsem mu, že je největší ochlasta ve vsi. Chlastat je dvakrát tak rozumné než co dělám já. Vidím děvče pěkně oblečené a pustím se do Seattlu! Dva tisíce mil cesty! Toť se ví, že mne odehnala. Měla úplně pravdu. Pitomo! Křene! Vole!“ (v originále Boob! Yahoo! Goat!) (77)

Vzpomínám si, jak jsem jednou kvůli jednomu takovému pěkně oblečenému děvčeti, které vystupovalo v Čerčanech, neváhal, vyhecoval jsem Brďu a spolu jsme pak po týdnu jeli do této nemalé vesnice a procházeli dům po domu, jestli tam nebydlí taková blondýnka se třemi pejsky v košíku. Netušil jsem, že Čerčany nejsou jen tak nějaká víska na trati Praha Budějice, ale že jde o železniční uzel, kde devadesát devět pasažérů ze sta jen přestupuje. Pitomo! Křene! Vole!

Nebýt té knížky, možná si ani nevzpomenu, ale takhle jsem se mohl ze srdce zasmát. Nicméně, aspoň volem jsem zůstal, to by snad i Věruška potvrdila.

Vzduch zdarma

Ještě nemám dočteno, ale už mám popsané čtyři stránky poznámkami z románu Sinclaira Lewise Vzduch zdarma, tak se o ně začnu pomalu dělit. Je to román (road novel) o cestě autem přes celé Spojené státy, napsaný roku 1919. Fascinující svět v něčem naruby z dnešního pohledu, ale ve většině případů naprosto podobný tomu našemu, včetně rychlosti jízdy, již kniha udává kolem 80 mil za hodinu, a pojídání hamburgerů. Lewis prosazuje demokratické auto na úkor aristokratického vlaku, kde kterým se vozí snobové, „… protože kára, koupená z druhé ruky a snadno zase prodejná, byla levnější než vlaky“ (97 – stránka českého vydání z r. 1932). Překlad není nejlepší, místy dokonce dost krkolomný, ale přesto se mi líbí jeho autentičnost.

To z tohoto románu byly ony Pullmanovy vozy. Ale pěkně popořadě. Představím vám hlavní hrdinku – řidičku Kláru Boltwoodovou.

Klára vychodila dobrou školu ve Filadelfii. Byla zvyklá na roztomilou zahálku, příjemnou nečinnost, oříškovou čokoládu, a někdy se divila, proč je vlastně na světě. (11)

... ráda si poslechla symfonický koncert, ale nedařilo se jí, byla-li potom přetřásána obratnost, s jakou flétny převzaly vůdčí motiv. (12)

Klára je prostě z vyšší newyorské třídy, kdežto muž, do něhož se cestou zamiluje, je obyčejný automechanik Milt Dagget.

Hovořil s panem Johanesem – nikoli, vy Kláry z brooklynského Návrší, tento mladý muž z garáže a ošuměle oděný mladý ředitel chudobné školy, hovořící spolu v městě, jež bylo jen malou tečkou na cestě, nemluvili spolu o úrodě ani o tom, že nadstrážník chodí s Widdi Perkinsovou. Hovořili o chovu ryb, Elihu Rootovi, o duševědných důkazech nesmrtelnosti, o státním majetku, o samospouštěmi pro lehké vozy a o povídkách Irvina Cobba. (46)

Nu a proč by si i takový skladník ve šroubárně nemohl přečíst Vergilia v originále a proč by si v týdle republice nemoh' čistě umytej a oholenej fasádník zatancovat s intelektuálkou?

Pokračovat budeme zase příště.