Leckdo si asi vzpomene od maturity z českého jazyka, že romantismus se vyznačoval odmítáním reality a útěkem do fantazie. Vybral jsem si tento útěk, hned jak jsme na něj v učebnici na gymnáziu narazili, a začal jsem studovat životy a díla romantických básníků. Mělo to na mě tak silný vliv, že jsem hned po příchodu ze školy ve své sklepní komnatě u dědy a u babičky usnul jako špalek a spal jsem až do večeře. V noci jsem pak hltal Byronův životopis od Mauroise, později život Shelleyho, básně od Lermontova či Chateubrinadovu Atalu. Především Byron se mi ale stal vzorem, jako se stal vzorem téměř všem romantickým básníkům začátku 19. století, včetně našeho Máchy.
Jak už to tak bývá, dospěl jsem a začal jsem se za juvenilní byronismus v sobě čím dál tím víc stydět, až jsem jej po letech úplně potlačil. Přesto jsem ale knihovnu občas obohatil o nějaké to romantické dílko, aniž bych se do něj ale začítal. Tak u mě už drahně let odpočívají ve fochu vedle sebe Childe Harold´s Pilgrimage v originále a Childe Haroldova pouť v překladu Elišky Krásnohorské. Nikdy jsem z nich nepřečetl jediný řádek. Neznám ani nikoho, kdo by to kdy četl či se o díle zmiňoval jinde než u maturity. Když jsem přemýšlel, o čem bych chtěl příští rok v knihovně udělat pořad, kromě výročí Vrchlického a Durycha se přede mnou objevila možnost připomenout 200. výročí vydání prvních dvou zpěvů Childe Harolda, a tak jsem ty malé svazky z knihovny vyňal a začal zvědavě ohledávat.
Netušil jsem, že jednou smeknu klobouk k nohám Elišky Krásnohorské. Ale už je to tak. Ona sice skromně píše, aby byla „veškerá zdařilá místa tohoto překladu přičtena půvabům a skvělým přednostem našeho jazyka mateřského; kde pak nezdar se jeví, jest vinou neumělosti mé, která nedovedla z materiálu tak skvostného dosti obratně budovati“, ale čest patří jí, protože dokáže s češtinou skvělé kousky a přitom zůstává věrná originálu – kam se za ní i v mých nejlepších pokusech hrabu. Čtu si poctivě sloku po sloce nejdřív v angličtině, pak v češtině, pak zase v angličtině – druhé čtení v češtině pak chutná jako nektar – a nejradši bych ten zážitek daroval všem k Vánocům.
A tak padlo rozhodnutí. V sobotu 10. března 2012, přesně 200 let od vydání, udělám scénický a poetický večer ve věži kadaňského hradu, kde zazní zdramatizované čtení z Byronova životopisu, podíváme se i do první české byronovské studie od Josefa Durdíka a samozřejmě uslyšíte nejlepší (dle mého soudu) pasáže z prvních dvou zpěvů jeho Childe Haroldovy pouti.
Jak už to tak bývá, dospěl jsem a začal jsem se za juvenilní byronismus v sobě čím dál tím víc stydět, až jsem jej po letech úplně potlačil. Přesto jsem ale knihovnu občas obohatil o nějaké to romantické dílko, aniž bych se do něj ale začítal. Tak u mě už drahně let odpočívají ve fochu vedle sebe Childe Harold´s Pilgrimage v originále a Childe Haroldova pouť v překladu Elišky Krásnohorské. Nikdy jsem z nich nepřečetl jediný řádek. Neznám ani nikoho, kdo by to kdy četl či se o díle zmiňoval jinde než u maturity. Když jsem přemýšlel, o čem bych chtěl příští rok v knihovně udělat pořad, kromě výročí Vrchlického a Durycha se přede mnou objevila možnost připomenout 200. výročí vydání prvních dvou zpěvů Childe Harolda, a tak jsem ty malé svazky z knihovny vyňal a začal zvědavě ohledávat.
Netušil jsem, že jednou smeknu klobouk k nohám Elišky Krásnohorské. Ale už je to tak. Ona sice skromně píše, aby byla „veškerá zdařilá místa tohoto překladu přičtena půvabům a skvělým přednostem našeho jazyka mateřského; kde pak nezdar se jeví, jest vinou neumělosti mé, která nedovedla z materiálu tak skvostného dosti obratně budovati“, ale čest patří jí, protože dokáže s češtinou skvělé kousky a přitom zůstává věrná originálu – kam se za ní i v mých nejlepších pokusech hrabu. Čtu si poctivě sloku po sloce nejdřív v angličtině, pak v češtině, pak zase v angličtině – druhé čtení v češtině pak chutná jako nektar – a nejradši bych ten zážitek daroval všem k Vánocům.
A tak padlo rozhodnutí. V sobotu 10. března 2012, přesně 200 let od vydání, udělám scénický a poetický večer ve věži kadaňského hradu, kde zazní zdramatizované čtení z Byronova životopisu, podíváme se i do první české byronovské studie od Josefa Durdíka a samozřejmě uslyšíte nejlepší (dle mého soudu) pasáže z prvních dvou zpěvů jeho Childe Haroldovy pouti.
Žádné komentáře:
Okomentovat