Čteno z mraků

Nějak nestíhám, už ani jíst, natož číst. Večer stihnu jen pár řádků. A aby na pár řádcích bylo něco moudra, to se jen tak nestává. U Josefa Čapka se to děje i na řádku jednom. Z Brna jsem si přivezl jeho Psáno do mraků a vybírám tři zápisy:

Potřebuji, velmi potřebuji aspoň měsíc naprostého odpočinku. A budu ho míti! – Ale proč vůbec musíme tolik pracovati – proč je náš život vůbec takový, že tak nutně občas potřebujeme odpočinku?

Životní praktika. Udělati si život co nejlacinější, sama sebe prodávati co nejdráže. – V podstatě zlodějský kšeft.

A dost. Život se nepíše: žije se.

Kruté sny

Španělský básník Francisco de Quevedo popsal krásně jednu filosofii, kterou chce dokázat, že jeden subjekt může milovati dva. V životě se mi to stalo. A stává se to většině lidí, i když je dobré rozpoznat, co je ta pravá láska. Ale ví to někdo? Já mu nepomůžu.

Dnes jsem si tu filosofii připomněl v souvislosti s mými posledními vztahy. A doznávám, bylo to tak. Ne-li hůř. Jsem rád, že už to tak není. I když do jisté míry, vždyť člověk miluje maminku, miluje sestřičky. Ale to jsou opravdu jiné druhy lásky. A jiné druhy citu cítím i ke svým dávným i nedávným láskám.

Sonet

I paměť různé vjemy uchovává,
radosti dneška i slast z minula,
žal, jemuž by se raděj vyhnula:
v ní scházejí se zlehčení a sláva.
Právě tak rozum může odjakživa
říct k novým věcem ano jako ne,
stejně je dána vůli svobodné
nesčetná volba, stále proměnlivá.
A láska? Nejen mohoucnost v své chvíli,
leč všemohoucnost, která věčně bolí
všechno, co žije a obývá zem?
Proč nemohl by život kohokoli
být rozpalován dvojím požárem,
který dvě různé hvězdy zapálily?

Na lovu lvů v jižní Africe

Vždycky jsem toužil přečíst si nějakou reportáž Winstona Churchilla z búrské války, ale anglicky jsem to nehledal a ani nevím, jestli česky něco takového vyšlo – bylo by to určitě zajímavý a myslím, že by to i dneska byl nakladatelsky úspěšnej počin.

Včera jsem byl v Praze na přednáškách o malejch muzeích a přesvědčil jsem se, že tyhle workshopy nejsou pro mě, protože jsou zejména na začátku plný frází, v nichž aby člověk měl schopnosti špičkového chemika v laboratoři, který z hroudy nějakého sajrajtu dokáže pod mikroskopem najít něco zajímavýho. A když pak už začnou třeba i docela přínosný přednášky, já se absolutně nesoustředím. Bylo mi jasný, že když ve čtvrt na tři vyrazím z Muzea hl.m. Prahy na Masaryčku a ve tři mi to jede, antikvariát už nestihnu. Zvlášť když mám v peněžence peníze tak na cestu zpátky a pár „euer“, co jsem vyfasoval na nedělní cestu do Aue. Koupil jsem si lístek a koukám, hned proti vlezu na nádraží je novej antikvariát, první sklepní v Praze. Zbylo mi 40 korun v drobnejch, tak aspoň na kukačku.

Churchillovy reportáže samozřejmě neměli, ale dal jsem polovičku svý vejslužky v tvrdé měně za Paměti prezidenta Pavla Krügera v českém vydání z roku 1903! To jsem tam prostě nemohl nechat! Mluvil jsem o búrskejch válkách už při maturitě, že tam vznikly koncentráky, a tak se z nich stal můj oblíbený úsek dějin, kterej v mnohym předpověděl dějiny celýho 20. století (prof. Kumpera by řekl paradigma). A Krüger byl tehdy búrskym prezidentem.

Ve vlaku do Žatce jsem se prokousal jen dětstvím a mládím a tam mě až klukovsky zaujala pasáž věnovaná loveckým dobrodružstvím. Tenhle úvod jasně napovídá, proč o sto let později bojuje Richard Leakey za záchranu ohrožených druhů v Africe.

Ovšem, že dnes již nemohu říci, kolik dravých zvířat jsem skolil. Bylo toho příliš mnoho, než abych si to všecko byl mohl pamatovati, zvláště co se týká lvů, buvolů, nosorožců, žiraf a jiné zvěře, a mimo to je tomu již skoro padesát let, co jsem nebyl již na žádném větším lovu. Také na všecky jednotlivosti se již nemohu pamatovati. Pokud ještě vím, zastřelil jsem sám 30 až 40 slonú a 5 hrochů. Lvů, jež střelil jsem docela sám, bylo pět. Šel-li jsem zvláště na lov, vzal jsem vždycky s sebou kromě dobrých koní také průvodce. Na větších výpravách loveckých vzal jsem s sebou obyčejně dva nebo tři vozy chudých lidí, abych jim střelenou zvěř přenechal.

Africká mozaika se doplňuje.

Na jednom lovu bílých nosorožců, kdy ve dvou lovcích na koni honili dvě nosaté krávy a jednoho býka, Krüger vždycky před výstřelem sesedl z koně. Při druhém takovém útoku mu ale selhala ručnice a nosorožec jej povalil na zem. Bylo jediné štěstí, že na další pokus už výstřel vyšel a zvíře upustilo od zadupávání útočníka a po pár metrech se svalilo mrtvé k zemi. Od švagra dostal tehdy hodně ran bejkovcem za to, že si počínal tak nebezpečně.

Z lovu na lvy bych ocitoval tenhle zajímavej zážitek po té, co Krüger skolil ve čtrnácti letech svého prvního lva:

Když padla rána, přihnali se také ostatní tři soudruzi lovečtí, a teď stáli jsme všichni kolem lva hovoříce o tom, co se stalo. Jakýsi Hugo klekl přede lvem, chtěje mu měřiti zuby, které byly nápadně veliké. Já, pozoruje zabité zvíře a na nic při tom zlého nepomýšleje, stoupl jsem lvu při tom na břicho, když v tom lev pojednou silně zařval, tak že Hugo na svoje měření zapomínaje, leknutím na záda se převalil. Ostatní však smíchy za břicho se popadali, neboť každému lovci je známo, že střelený lev nějakou chvíli po smrti, šlápne-li se mu na tělo, ještě jednou krátce zařve, jakoby ještě žil. Vzduch, který jest ještě v jeho těle a při nátlaku na břicho násilím se dere hrdlem, způsobí tento zvuk. Hugo to arci také věděl, ale v tom okamžiku na to nemyslil a styděl se teď za svoje leknutí. S hněvem vrhl se na mne, chtěje mi vyčiniti. Ale ostatní se smíchem mu v tom zabránili vysvětlujíce mu, že jen z nevědomosti to leknutí jsem mu způsobil.

Kéž by se lvi dneska už lovili jen foťákem, ale bohužel asi neexistují jen mírumilovní turisti, kterým mírumilovní lvi pózují v chráněných parcích. Až bude Afrika úplně na dně a evropská civilizace jí skočí vítězně na břicho, máme se ještě na co těšit.

Múza v červenym kafi

Zase se jednou jedu někam autorsky projevit. V pátek

28. listopadu, Café Rouge

za kostelem sv. Kateřiny v Chomutově, od 19h. To si skoro koleduje o nějakou tu veršovánku. Budu mít skoro první pásmo, tedy po moderujícím Šporgym, a tak si pak můžu celej večer docela dobře vychutnat. Kdo by náhodou neměl v pátek co dělat, celej program je tady, je tam i dost muziky.

Mám vždycky trápení, co vybrat za básničky, zvlášť když se ode mě asi nečeká delší než 15minutová předskokanská performance. Poradil mi ale Marian Palla, který druhé vydání krtka jako prase zkrátil na základě příhody z Ostravy:

V nonstopu na toaletě nebyl papír, což jsem zjistil, až bylo pozdě. Jediné, co jsem u sebe měl, bylo první vydání této knihy… A tak jsem ji začal číst a vytrhávat básně, které se mi zdály vhodné k úkonu. V podstatě jsem provedl tu nejpřirozenější korekturu, jaké jsem byl schopen.

Mám teď málo času, ale na záchod si ještě zajít stíhám. Už jsem si z něj odnesl veškerý papír, který by mě mohl při mém výběru překážet. Zbývá jen vytisknout si své celoživotní dílo a jít se vy….

Krtek jako prase

Jakýsi baron Bulwer-Lytton hlásal, že z vědeckých knih se mají číst ty nejnovější, z básnických ty nejstarší. Celkem se této zásady držím, i když se mi většinou líbí i staré vědecké věci. Sám proto ani nic nevydávám. Nikdo by to nečetl.

Včera jsem si ovšem koupil výběr z básní a povídek autora žijícího, o kterém jsem do té doby neslyšel. Je to Marian Palla a jsou to vlastně dvě knihy v jedné. Sbírka básní se jmenuje Kdyby byl krtek velkej jako prase a povídky (nebo spíš návody) se souborně nazývají Jak zalichotit tlusté ženě. Obě byly napsány v devadesátých letech a včera v noci u mě v posteli vystřídaly Lolitu, když mě ta malá divoška začínala zase svádět k neřestem. Návod Jak se potopit, sníst jogurt a vyplavat se musí dočíst až do konce, kdy lapáte po dechu, jako byste opravdu polykali na dně bazénu jednu lžičku jogurtu za druhou. A pak ty básničky! Od Lolity jsem se tedy odtrhnout dokázal, ale od krtka jako prase to nešlo. Naopak jsem k nové knize přilnul natolik, že mi do jejích rozevřených stránek padla hlava. Až dneska jsem zjistil, že autor je vlastně hlavně výtvarník, jehož díla visí i v Národní galerii a který jen tak z plezíru na konzervatoři vystudoval kontrabas, na nějž 15 let hrál v orchestru Janáčkovy opery v Brně. Svoji první knihu vydal v 43 letech. Neúspěch není od slova neuspěchat. Právě naopak! Jen tak na ochutnání:

Zbabělost

teda ti Indiáni uměli ale zastavit vlak!
vytrhli koleje
zabili cestující
a klidně si rozdělali oheň
kdežto já?
slaboch s bříškem
ani za tu ruční brzdu nezatáhnu


Traktor

kdybych měl traktor
a on by opravdu jezdil
tak ho budu stále opravovat
budu pod ním ležet
a s láskou sledovat ty převody
a když budu unavenej
tak si dám svačinu
ale rychle
abych mohl hned zase opravovat
a ten život neprosral


Odpoledne

je odpoledne
proč by taky nebylo
jen ať si klidně je
stejně nic jinýho neumí

A protože je teď všude fůra sněhu a můj předposlední článek byl o Africe, rozloučím se Pallovou básní s názvem Zima:

až bude všude sníh
protože Země se točí kolem Slunce
a černoši to nemají lehké
tak strčím prst do sněhu
a zamyslím se

Martin na bílém koni

V Lucce mají kostel svatého Martina. Byla to první památka (pominu-li městské hradby, které připomínají ty terezínské), kterou jsme na říjnovém zájezdu navštívili. Chtěl jsem o ní psát na sv. Martina, ale byl jsem v Brně a po sněhu nebylo ani památky. Martin dorazil až dneska. Asi se zdržel se žebrákem.

Ta legenda praví, že Martin potkal promrzlého žebráka a neváhal rozetnout svůj plášť vedví a půlku mu darovat. Příští den se mu zjevil Kristus v polovině jeho pláště. Když se člověk podívá na sochu svatého Martina na průčelí lucké katedrály (stejná je i uvnitř při východu), přijde mu Martin trochu nespravedlivej, protože žebrákovi ze svýho kabátce odsekává takovej celkem nevýznamenj cancour. Jen jestli se mu druhej den nezjevil Kristus tak, jak vypadal na kříži - to by odpovídalo, protože z toho cancouru by měl tak maximálně bederní roušku. Rozhodně nebyl navlečenej, jak ho zobrazuje Volto Santo neboli Pravá tvář, plastika uvnitř kostela, kterou měl údajně vysochat Nikodém, který snímal Krista z kříže.

Vypovídá to něco i o lidský povaze. Rád dávám žebrákům, ale vždycky jen z kapsičky na kondomy, totiž na kapesní hodinky v texaskách, v níž já nosím drobný. Pro papírovku bych asi nesáhl, i když mám zrovna peněz, že nevím, co s nima. Zkusím si příště vzpomenout na tuhle sochu a pomodlit se ke sv. Martinovi. Třeba ze mě kápne i kilčo.

Afrika

Z prehistorie svého kantorského působení si dobře pamatuju rod Leakeyů a jejich objevy v Olduvajské rokli. Proto když jsem viděl na pultě knihu Války v divočině od Richarda Leakeye s podtitulem Můj boj za záchranu přírodního bohatství Afriky, váhal jsem asi jen pět vteřin.

O Africe nic nevím, protože to, co vím, se nepočítá. Možná první, co si započtu, bude tenhle odstaveček z předmluvy:

Zachování biodiverzity je možná globálním imperativem, ale pro většinu světové populace je důležitější mít jedno teplé jídlo denně a pít čistou vodu. Mými osobními prioritami zůstavají ochrana slonů a udržení přírodních ekosystémů. Nejsem si ovšem jistý, zdali by tomu tak bylo, kdybych byl nemocný a hladový a žil v beznaději. Těším se z čerstvého vzduchu, slunečního světla a svitu hvězd za jasných nocí. Dělám to ale s plným vědomím, že v případě potřeby se mi dostane přístřeší. Občas musíme najít způsob, jak se postarat o vlastní druh, pokud chceme ochraňovat jiné.

Zubatý otisk pásku jejích šortek

Následujícím tvrzením šokuji čtenářskou obec (a tu svou zvláště) víc, než kdybych prohlásil, že jsem nečetl Máj či Babičku. Je to pravda, stydím se za to, ale se svými třiatřiceti stříkačkami v žilách jsem ještě nečetl Lolitu. Vlastně jsem ji ani nikdy netřímal v ruce (teď myslím samozřejmě Nabokovovu knihu). Už slyším své bývalé nezletilé lásky, jak se chichotají. Ano, bylo to kvůli vám, bál jsem se, že v té knížce bude recept, jak vás dostat. A tak jsem radši v koutku gauče četl Babičku a Gulliverovy cesty za zhůvěřilými tvory. A na ten recept jsem musel přijít sám.

Dnešní větrná noc mě nenechala spát, a protože jsem si z Plzně knihu Vladimíra Vladimíroviče přivezl a Věruška nebyla doma, pustil jsem se hltavě do jejích stránek. Je to strhující styl, připomněl mi v mnohém Millera (ach, ta francouzština) a Kazana (ach, ta posedlost). Všechno je to moc zajímavé a já bych se vsadil, že už mě vidíte s pěnou u huby; ale ne, kdepak, to jenom cvrnkám do mističky blešky šťastných myšlenek. To už je citát z románu, v němž jsem pokračoval hned ráno po probuzení, dokud jsem se nedočkal onoho osudového setkání.

„To byla moje Lo,“ řekla, „a tohle jsou moje lilie.“
„Ano,“ řekl jsem, „ano. Jsou překrásné, překrásné, překrásné.“

Adaptace okupace neboli adaptace na okupaci

Dneska jsme měli první sezení nad Absolútnym zákazom. Dopadlo to dobře, bude se hrát slovensky a i mé režisérské záměry se setkaly s celkem kladnou odezvou. Tahle hra je pro mě velkou výzvou. Od roku 1988, kdy jsem ve sklepení domu mého dědečka a babičky přečetl snad každou čárku z celého ročníku Reportéra 1968, mi v žilách koluje ampulka s živou (jen věkem oslabenou) vakcínou vzpomínek na tenhle rok. Snad vakcínou proti nesvobodě, kterou ale pořád řeším a proti které mám jistou averzi až fobii. Absolútny zákaz je o této nesvobodě a o zvykání na ni. Václav Havel to v posledním rozhovoru řekl trefně:

Měl jsem do té doby určitý spor o to, zda se můžeme adaptovat na okupaci, brát ji jako fakt a zaštiťovat to vzpomínkou na to, jak jsme se krásně chovali ten jeden týden. Neustále na to vzpomínáme, posléze se z toho stává mytologie a vede to k nostalgii, že jsme takoví strašně hodní a bezvadní. A přitom ten zlý osud nás vždy nakonec oklame, převálcuje a podvede. A všechno špatně dopadne, čemuž se my musíme přizpůsobit. Tento způsob uvažování jsem pociťoval jako dost nebezpečný, protože to vlastně legitimizovalo adaptaci na nové poměry. Zdálo se mi, že je lepší stát si do konce pevně za svým a neuhnout, než uhnout, ale halit to do filozoficko-politologických zábalů, které to počínání zdůvodňují tím, že stejně se ty zlé dějiny někudy valí a my to nezměníme.

Z ptačí perspektivy

Léně Dočkalové

Když se na člověka dívá pták,
vidí malou pohyblivou tečku,
která zaslouží si nejvýš tak
trefit řídkým brokem ze zadečku.

Někdy se k sobě dvě tečky mají,
že splynou téměř ve skvrnu,
zemská kůra je pak marně tají,
ptáci jdou po nich jak po zrnu.

„Však co to?“ strnul pták za letu,
když další tečku uviděl.
„Za chvíli celou tuhle planetu
pokryjí terče lidských těl!“

Ducháček to zařídil

Andělíček (takový malý plzeňský ducháček) zafungoval. Věruška má Kouteckýho. Skoro toho Kouteckýho, na kterého se teď koukáme v Občanu Havlovi. Možná jeho bráchu. Oslavili jsme to výletem do Mariánské Týnice a návštěvou koncertu Švihadla, Tonyho Ducháčka a Skylinu. Orfeum mi sice tenhle víkend přidělalo víc starostí než potěšení, ale koncert byl skvělej. S Tonym jsem si pokecal nad pisoáry, ale jelikož už jsme oba měli v hlavě, už si nepamatuju o čem. Asi o tom, že jim na saxofon hraje primátor Bém a na basu náš Džery.

Jungmann, Elo a já

V Plzni jsem si koupil Vybrané spisy Josefa Jungmanna. O koupi rozhodl jeden jeho překlad. Věděl jsem o Atale, třetí vydání Miltonova Ztraceného ráje z roku 1873 mám doma na čestném místě v knihovničce. Tyhle překlady také tvoří jádro Výboru z překladů. Pak je tam ještě nějaký ten Schiller, psaní Eloizy Abelardovi, pár Angličanů a jeden překlad, u nějž není uveden autor. Jde totiž o Jungmannovu parafrázi na Benjamina Franklina, v němž je obsažen překlad básně italského jezuity Dominika Ludovici. A právě tenhle článek mě zaujal. Jmenuje se Hra v šachy a jeho úvodních pár řádků sem přepisuju, abyste věděli, v jakém stavu byla čeština v roce 1806, to jest v roce, kdy měla být ještě dost neohrabaná, protože nevyhrabaná z doby temna.

Jestliže hry vůbec hodny jsou pozornosti jak politika, tak učitele a zprávce mravnosti, poněvadž netoliko s povahou lidu v úzkém spojení stojí, alebrž i touž povahu a mravy jeho vedlé jiných prostředků vzdělávají a řídí: zasluhuje, tuším, té pozornosti dvojnásobně ta hra, která mimo to i sama v sobě nejušlechtilejší a nejdůmyslnější jest, i k vybroušení rozumu a zostření vtipu přenáramně prospívá. Ta přeušlechtilá, předůmysiná, poučující hra, nebo raději všech her královna jest hra šachovní.
Kdy a kde se ta hra začala a kdo byl ten nadobyčejného vtipu smrtedlník, kterýž stal se nálezcem jejím, o tom jsou rozmanitá mezi učenými zdání.

Musím se přiznat, že v posledním kole přeboru, z něhož se už nedá sestoupit, jsem v téhle přeušlechtilé hře pozbyl dosavadního důmyslu a štěstí a po ztrátě kvality za koně, jsem ztratil za koně i království. Vzdal jsem se po čtyřhodinové bitvě v Domově dětí a mládeže v Mostě a musím uznat, že soupeř byl lepší. Dlouho přemýšlel i nad tahy, které se mi zdály jednoznačné, ale bylo to tím, co mně chybí: že přemýšlel opravdu několik tahů dopředu nejen jedním směrem jako já, ale v celých variantách. Koukal jsem, jestli nemá nějaké body v Elo. A nemá… A už konečně vím, že ELO není zkratka, ale že Arpád Elo vymyslel, jak nejlíp bodovat šachisty, aby věděli, jak si stojí.

Před čtrnácti dny jsem začal hrát šachy online. Mám tedy už aspoň virtuální Elo. Začal jsem na 1400 a po prvních hrách jsem se propadl na 1389. Pak jsem to začal brát vážně, hraju denně jednu partii. Když jsme byli s Brďou v Maďarsku, hráli jsme tam s místními po hospodách kulečník. Kdo mě kdy viděl šťouchat tágem, ví, že to neumím, a Brďa je asi jen o píď lepší. Přesto jsme 90% her vyhráli a při zpětné analýze jsme zjistili, čím to bylo. Bylo to pocitem, že reprezentujeme naši republiku.

V šachách jsem tedy už prohrál s Brazilcem, Peruáncem, Taiwancem a pár dalšími, co své země neuvedli (asi proto!), remizoval jsem se Zimbabwanem, a vyhrál nad Španělem, Bangladéšanem, Mexičanem a pár bezzemky. Dnes ve svátek jsem reprezentoval Českou republiku proti Izraeli. Soupeř zahrál moji oblíbenou Philidorovu obranu a přestože měl vyšší Elo, po dvaceti tazích prohrál. Nyní mám virtuální Elo 1426, jsem tedy ve třídě C.

Z Mostu jsem si odvezl ještě jeden nápad. Když už máme Šachový klub Střelnice, nebylo by od věci pořídit na zahradu před Střelnici nějaké velkokapacitní šachy. Takovéhle mají v Mostě.

Absolútna bomba

Konečně jsem nalezl hru, do které jsem se zakousnul jak čtenářsky, tak už i režijně. Ač vyznavač Laplaceovského determinismu (jak jsem se dozvěděl od Věrušky), dám totiž na znamení. Už minulý rok jsem tu leckoho unavoval objevem Petra Karvaše, slovenského dramatika, jehož Jizvu mám v plánu nacvičit, hned jak se vrátí Terezka z Budějic. V Brně jsem si koupil dvě jeho další hry: Antigonu a ty ostatní a Absolútny zákaz, ta je v originále.

Jak se mnozí z vás všimli, místo článku jsem před odjezdem do Brna vyměnil starou anketu o stopování za novou. Opravdu to bylo půl hodiny před odjezdem vlaku a já jsem nevěděl, jakou otázku zvolit, abych neujel (v tématu). Nevím proč mě napadla okna, asi proto, že jsme se o tom s Věruškou bavili, a že se v kuchyni pořád promenáduju večer nahej a záclony nemáme. Když jsem tam zadával odpovědi, vzpomněl jsem si, jak jsem v šestý třídě pozoroval moji první velkou platonickou lásku (budoucí Petiho kolegyni), která už chodila do osmičky, potmě tátovým triedrem. Úplně stejně jako v jednom příběhu z Dekalogu Krzysztofa Kieslowského. Málem mi to ujelo! Lístek jsem si kupoval ve vlaku.

V Brně jsem začal číst Absolútny zákaz a když jsem zjistil, že je to o zákazu vyhlížet z oken bytu, omráčilo mě to. A pohltilo. Už po čtyřiceti stránkách mi bylo jasný, že to chci hrát. Rýsovali se přede mnou kulisy, rekvizity, kostýmy, role a režisérské piruety. Hned jak jsem přijel domů, texty jsem nakopíroval a příští týden to rozjíždíme. Tohle je přesně to, na co jsem čekal. Stále aktuální absurdní drama ze současnosti, který se jinak nehraje (vím jen o rozhlasové úpravě s Božidarou Turzonovovou). Knížka má dataci Jeseň 1966, ale to je na zmatení sovětské cenzury, aby kniha mohla vyjít ještě v roce 1970. Je to totiž jasná narážka na poměry po invazi. Má jen 600 výtlačkov! A není divu, že po vydání měl Karvaš absolútny zákaz publikování až do roku 1990.

Ze hry nebudu nic prozrazovat, ale jak jsem slíbil hercům, přikládám malý slovníček, který by mohl ostatně zajímat i ostatní (děkuji tímto Lence F. za SMS na mé SOS). Prozatím chci hru nacvičit v originále, tak uvidíme, jak nám to půjde.

oblok = okno (ovšem okno je taky okno; bez rozdílu)

chodit po plafóne = chodit po stropě

koťuha, beťár = potměšilec, všemi mastmi mazaný

na vlastné trovy = na vlastní náklady

marí sa mi, že = zdá se mi, že... tuším, že...

zac = logr

chumaji = idioti

ludia čušali = lidi byli ticho

vidíš, čo nám vyparátila = vidíš, co nám udělala

ligoce sa = leskne se

deti sú denglavé = děti jsou nešikovné

ustal si? = unavil ses?

kefy a metly = kartáče a košťata

črepník = květináč

ani = archaicky a v některých nářečích ako = jako

Filosofie na ďáblově pranýři dějin

Věruška dělá první zkoušku. Z filosofie. Abych ji trochu rozptýlil, dám sem dva citáty. Jeden je z Ďáblova slovníku Ambrose Bierce, který jsem si vzal na cestu do Brna.

Filosofie – systém mnoha cest vedoucích odnikud nikam.

V antikvariátě jsem měl přesto nutkání koupit Heideggerovo Bytí a čas a taky Kurs obecné lingvistiky Ferdinanda de Sausserea, ale stačilo mi přelouskání několika stránek na krámě, abych je zase hodil zpátky do krabice. To samý jsem udělal i s dalšími tituly a postupně jsem otupěl a zahazoval jsem ty knížky téměř mechanicky. Ovšem když jsem sáhl po Hegelově Filosofii umění a náboženství a přečetl si první odstavec, položil jsem ji na tu hromádku básníků, prozaiků a zejména dramatiků vedle na polici. Ta věta na konci prvního odstavce za ty tři kila dolů z portmonky a půl kila navíc do batohu stála, protože napovídá, že autor nebyl mudrc ani mudrlant, ale milovník nezachytitelného moudra. Snad.

Z dějin filosofie se totiž čerpá právě důkaz o nicotnosti této vědy.