Následujícím tvrzením šokuji čtenářskou obec (a tu svou zvláště) víc, než kdybych prohlásil, že jsem nečetl Máj či Babičku. Je to pravda, stydím se za to, ale se svými třiatřiceti stříkačkami v žilách jsem ještě nečetl Lolitu. Vlastně jsem ji ani nikdy netřímal v ruce (teď myslím samozřejmě Nabokovovu knihu). Už slyším své bývalé nezletilé lásky, jak se chichotají. Ano, bylo to kvůli vám, bál jsem se, že v té knížce bude recept, jak vás dostat. A tak jsem radši v koutku gauče četl Babičku a Gulliverovy cesty za zhůvěřilými tvory. A na ten recept jsem musel přijít sám.
Dnešní větrná noc mě nenechala spát, a protože jsem si z Plzně knihu Vladimíra Vladimíroviče přivezl a Věruška nebyla doma, pustil jsem se hltavě do jejích stránek. Je to strhující styl, připomněl mi v mnohém Millera (ach, ta francouzština) a Kazana (ach, ta posedlost). Všechno je to moc zajímavé a já bych se vsadil, že už mě vidíte s pěnou u huby; ale ne, kdepak, to jenom cvrnkám do mističky blešky šťastných myšlenek. To už je citát z románu, v němž jsem pokračoval hned ráno po probuzení, dokud jsem se nedočkal onoho osudového setkání.
„To byla moje Lo,“ řekla, „a tohle jsou moje lilie.“
„Ano,“ řekl jsem, „ano. Jsou překrásné, překrásné, překrásné.“
Dnešní větrná noc mě nenechala spát, a protože jsem si z Plzně knihu Vladimíra Vladimíroviče přivezl a Věruška nebyla doma, pustil jsem se hltavě do jejích stránek. Je to strhující styl, připomněl mi v mnohém Millera (ach, ta francouzština) a Kazana (ach, ta posedlost). Všechno je to moc zajímavé a já bych se vsadil, že už mě vidíte s pěnou u huby; ale ne, kdepak, to jenom cvrnkám do mističky blešky šťastných myšlenek. To už je citát z románu, v němž jsem pokračoval hned ráno po probuzení, dokud jsem se nedočkal onoho osudového setkání.
„To byla moje Lo,“ řekla, „a tohle jsou moje lilie.“
„Ano,“ řekl jsem, „ano. Jsou překrásné, překrásné, překrásné.“
Žádné komentáře:
Okomentovat