Sancta simplicitas

V roce 1936 byl Seifert rozhořčenej, jak si všichni po stu letech přivlastnili Máchu a ač nikdo nevěděl, jak vypadal, vztyčili mu sochu v nadživotní velikosti. Místo, aby se četl, tak se oslavoval.


Dneska se to samý děje Palachovi. Místo, aby se lidi nad jeho odkazem zamysleli, zaštiťují se jím.


Jako ta babička, která přihodila polínko na hranici Mistra Jana, i my jsme přilili kapku benzínu na Palachovo tělo; už tím, že je nám to všechno dnes tak vzdálené, jako by šlo o viklefistu z dob biskupa Abecedy.


Není třeba pompy, minuta ticha a půlhodinka vyprávění těch starších těm mladším je víc než letošní Palachův týden pochodů, dokumentů a výstav.

V Britském muzeu

Literární skupina imagistů vznikla tak, že se sešli Ezra Pound, jeho kamarádka z Pensylvánie Hidla Doolittle a Richard Aldington v nějakym londýnskym lokálu a začali spolu debatovat o poezii. H.D. s Richardem pak četli řecký verše v Britskym muzeu tak pilně, až se nakonec vzali. K imagistům se řadí i Amy Lowell, která napsala poému Can Grande´s Castle (kterou podle korespondence Aldington četl ve vlaku). A tak jsem dneska pátral a nevypátral, jaký pozadí by mohla mít báseň V Britském muzeu od Richarda Aldingtona.

Chybí mi souvislosti, a tak mám dost svobody na to, abych si domyslel, že ten Can Grandeho hrad byl hrad Soave, kterej nechal Can Grande obehnat majestátnými hradbami a kde jsme s Věruškou v létě byli. A že tu bowli, kterou právě pijeme, a kterou jsme si udělali z vína, pěstovaného v tom kraji, pil i Richard Aldington, když skládal tuhle básničku. Dneska je to 250 let, co bylo Britské muzeum otevřeno veřejnosti. (originál zde)

Otáčím stránku a čtu:
„Sním o neslyšných básních, kde se rým
klade za rým tiše jako veslo krájí vlny.“
Ten těžký zatuchlý vzduch, černé stoly,
skloněné hlavy a šustivé zvuky
v tom velkém dómu
zanikají…
A
slunce visí na kobaltově modrém nebi,
loď je unášena větrem na mělčinu,
ryby se smršťují jako okrové stíny v rozčeřených mořských řasách,
oleandrům opadávají okvětní lístky na trávník
a mělčina se topí a víří a hvízdá
kolem trosek cimbuří Can Grandeho hradu…

Fantasmagorie

Při 111. výročí smrti mýho oblíbenýho dětskýho autora nemůžu odolat a musím zavzpomínat na výlet do Christ Church v Oxfordu.

Dal jsem se tam do řeči s panem průvodcem a on mi ukázal možný inspirační prvky pro Alenku v říši divů - v tý jídelně z Harryho Pottera...

kde visí obraz autora...


...a skví se okno s Alenkou a jejím stvořitelem,...


ale při bližším pohledu i s mnoha postavami z Alenky...


... je totiž dokonce možný najít i onu pověstnou králičí díru! Říká se tak točitýmu schodišti za tajnejma dveřma, kterejma chodil Carroll s malou Alenkou z oběda!

Na týhle vitráži v kolejní katedrále (sic!) je samozřejmě zavraždění Tomáše Becketta, ale já jsem tu fotku dělal kvůli tý postavičce vlevo nahoře.


Pokoušel jsem se o překlad Carrollovy Fantasmagorie, ale jsem nakonec spokojenej jen s několika slokama, takže to nestojí ani za publikování. Překládat čistou epiku už nebudu. Posuďte sami (originál zde):

ZPĚV I - Schůůůzka

O půl desáté, jedné noci v zimě
znavený a zmrzlý až do morku kosti
přišel jsem domů, pozdě ku hostině,
lehká večeře při doutníku a víně
však zasloužila si mé plné pozornosti.

Něco podivného bloudilo po místnosti,
jakási věc, huňatá a bílá.
Přičítal jsem to svojí ospalosti
a hádal, že snad služka z nedbalosti
prachovku na zem upustila.

Však náhle začala se ta věc
klepat a hlasitě pokašlávat,
načež jsem řekl: „Utište se přec,
v mém domě jako cizinec
noční klid měl byste zachovávat.

„Chytil jsem asi rýbu,“ pravil tichý hlas
„tam venku, když jsem přistával.“
Promnul jsem si oči a, ký ďas,
maličký skřítek se celý třás’,
jak tam tak v rohu postával.

Když uviděl můj pohled, z uleknutí
se pod mou židli přikrčil.
„Vylez ven, vždyť tam není k hnutí,“
volal jsem, „no tak, pomůžu ti!
Že bys tak strašně plachý byl?“

„Co tady hledáš?“ křikl jsem
a on se skrčil ještě víc.
„Rád bych,“ děl, „mluvil pravdu jen,
však když jsi takhle rozčilen,
neuvěříš mi stejně nic.

A co se týče toho, že mám strach,
pak dovol k tomu poznamenat mi,
že pokud zvážíš ten strach na vahách,
tak bázeň duchů je pouhopouhý prach
proti tomu, jak se lidé bojí tmy.“

„Žádná výmluva nemůže zahalit
skutečnost, že zbabělý jsi tvor,
protože duch si vybírá, kdy za člověkem jít,
kdežto člověk nemůže si nikdy dovolit
odmítnout s vámi rozhovor.“

Na to mi řekl: „Víte, strach
a hlavně úlek, to jsou přeci
přirozené pudy, jež bijí na poplach.
Ale teď, když jste vztek ze sebe splách’,
rád bych přistoupil rovnou k věci.

Domy, jestli dovolíte, se jaksi rozdělují
nejen podle pater a metrů čtverečních,
ale též podle počtu duchů, které ubytují
– zvláštní poplatky se za ně neúčtují,
patří k domu jako k zimní střeše sníh.

Tohle je „jedno-duchý“ dům a snad
ještě si vybavíte, jak se říká,
Vaši panenskou noc, kdy se k vám vkrad
do pokoje Přelud, a udělal, co zvlád',
aby přivítal nového nájemníka.

Máte na to?

... ptal se onehdy v Manéži Večerníček.

Entropa Davida Č. mi připomněla naši výstavku s Honzou M. na gymplácký nástěnce v roce 1992. Tehdy jsme si dělali dobrej den (nebudu sprostej jako Večerňajs) z moderního umění, pobouřeni některejma obrazama lounský krajinářský školy (pan Sýkora a spol.) – protože jsme nechápali, kde že je v těch obrazech ta krajina, a hlavně jsme chtěli jako všichni mladý sáhnout starejm na ikony.

Nejde o to, že jsme tenkrát byli míň vnímaví, dneska bych ty obrazy vesměs hodnotil stejně, ale svůj postoj jsme dávali najevo, jak jsme chtěli, a v tom jsme se cítili svobodný jako malíři, který jsme parodovali. Naší výstavkou před 17 lety, kde jsme si vymysleli jména autorů (někdy až moc průhledně – takovýho Vovova Vovoviče Vovovova a jeho obraz s názvem Tah štětcem by nám ani Vondra nesežral), namalovali za ně obrazy a ty náležitě s použitím frází z různejch výtvarnejch publikací o moderním umění okomentovali, jsme se taky angažovali proti něčemu, jako se angažujou různí další umělci včetně Davida Č.

Co mi ale vadí, jsou prachy ze státních zakázek, co se kolem těch novejch parodií točí.

Ondřej Neff považuje Entropu za něco ne-uprděnýho. Za ranec peněz se podle mě i přizdisráč dokáže vydělat doprostřed soudního dvora v Haagu. Prdel si pak vytře zlatym šmirglpapírem a připadá si drsnej! Zapomněl ale, že opravdoví drsňáci si prdel nevytíraj!

Vojta, Zrzek a ti ostatní

Včera byl sváteční den. Neděle. Vydali jsme se s Věruškou popřát krásný Vánoce panu Krausovi. Na první pohled pozdě, ale Křest Páně, kterej připadá na první neděli po Třech králích, je z církevního hlediska posledním dnem Vánoc, a tak jsme to těsně stihli.

Z komína se nekouřilo, špatný znamení, ale protože na sv. Hygima pravá zima začíná, půdní ateliér se v takovym mrazu nedá vytopit, a tak pan Kraus maluje každej den pár hodin dole „u nebožky maminky“. Na stojanu do plenéru stála rozdělaná kadaňská radnice a v rohu už byly opřený různý kadaňský zákoutí s datem 09.

Přinesli jsme Vojtovi dárek, pohlednici z roku 1926 psanou Janem Zrzavým Vilému Kafkovi z Paříže do pyrenejského Collioure, kam jezdila celá směsice malířů za inspirací (od Deraina po Picassa). Kafka bude přebírat mistrův ateliér v Paříži, a tak mu Zrzek (jak mu říká Vojta) píše podrobnosti o předání.


Všichni známí již jsou pryč - já courám sám po Pažíži - aspoň ji trochu poznám než ji opustím. Na Montparnasse nechodím.

Věruška měla na gymplu hudebku, a tak ji do výtvarnejch dějin zasvěcuju já a dělám to moc rád. Ale není nad přednášku od Vojty! Vzal to od Františka Kupky a jeho antiklerikálních a antisemitských obrazů,


přes Fillu a jeho manýry v Mánesu až třeba po zapomenutýho Václava Radimskýho, kterej ho na výstavě U hybernů uhranul svym impresionismem (mimochodem prvním v Čechách).


Nakonec jsme dostali každej jedno péefko (já s č. 14) a odvezli jsme Vojtu domů. Nakoupili jsme si kompoty a doma jsme si udělali bowli, protože takovejhle svátek se musí oslavit.

Odcházení v Plzni

Někdy mám radost i z takových maličkostí v závorkách:

A tak na otázku autora v závěru výše citovaného vstupu (věřím, že jej bude chtít namluvit sám ex-prezident, resp. že mu to režisér nabídne a on to neodmítne): „Co mám ale dělat, když ji líp napsat neumím?“ lze doporučit jedinou odpověď: Nepsat!
J-Lo-Mour, 25. prosince 2007

Divadlo J. K. Tyla v Plzni už také má své Odcházení. Režíroval ho Jan Burian a díky nápaditému využití projekce v něm Václava Havla jakožto autora in personam, a tudíž i na každé repríze hraje Václav Havel.
Lidové noviny, 9. ledna 2009

Nařízení o kadibudkách

Bouvard a Pécuchet se pustili do zemědělství. Jak by taky ne, když má Bouvard o něm knížku, a co taky na statku uprostřed polností dělat jinýho. Schválně jsem si tu kapitolu přečetl dopředu, abych se pak kochal, jak Dietl s látkou pracoval. Z pokusů-omylů našich dvou písařů vybral opravdu jen torzo, ale zase geniálně.

Pak zkusil to, co mu připadalo vrcholem umění: pěstování melounů.

Tuhle větu zasel scénárista do pařeniště druhého dílu tak umně, že už nepotřeboval dalších plodin (a že jich na stránkách originálu je přibližně stovka), aby ukázal kouzlo agroumění v podání Bouvarda a Pécucheta.

Podněcován Pécuchetem, byl také jako posedlý hnojením.

V originálu se speciálním hnojem a močůvkou, v nichž bylo rozloženo vše, nač Bouvard přišel, hnojilo osení, ale proč by se tak kvalitní kompost nedal použít i na melouny? Dietl projevil to, co pak Evald Schorm v dramatizaci Karamazových, smysl pro stručnost a hutnost. Potlesk! A nakonec to nejlepší z dnešního dílu.

… sleduje své zásady do krajnosti, netrpěl, aby moč přicházela nazmar; zrušil záchody.

Dietl je zrušil taky, ale s dávkou humoru, který přežije věky. Bouvard totiž přenesl kadibudku na místo kompostové jámy, ovšem při přesunu se budka rozpadla, a tak před jámu nechal vztyčit jen dveře v rámu. Vyčetl v zákoníku, že každá toaleta musí být opatřena dveřmi zamykatelnými zvenčí i zevnitř. A to tyto splňovaly. O zadní stěně a bočních stěnách se v zákoníku nepíše ani slovo. Už víte, proč mají nařízení Evropské unie desetitisíce slov? A vsadím se, že Češi si vždycky cestičku najdou.

A když pak Sovák přijde za Horníčkem s tím, že před zraky udivené společnosti, které právě záchod ukázal, má jít vykonat potřebu, Horníček řekne přenádhernou větu: „Když ale já nemám jaksi nutkání.“ A Sovák ho přesto pobízí s tím, že nejde o úkon fyzický, nýbrž osvětový. Kolik filosofických škol strčí tenhle vtip do kapsy!

Karamazovi

Včera jsem si chtěl udělat ruské odpoledne, protože dávali na Vltavě Strýčka Váňu. Prospali jsme ho. Věruška ale našla náhradu, udělali jsme si ruskej večer. Teda rusko-česko-polskej. Pustili jsme si Zelenkovy Karamazovy. Neumím to říct více slovy. Jedno stačí: Existencialismus! Samozřejmě existencialismus genia Dostojevského, ale na provedení víc než záleží. Zcela jistě dosavad nejlepší českej film 21. století.

Alice Aronová: Proč si myslíte, že se nikdo před vámi u nás nepokusil o natočení Bratrů Karamazových?

Petr Zelenka: On se v českém filmu už dost dlouho nikdo nepokusil o nic, o Bratrech Karamazových nemluvě.

Básním vždycky Věrušce o Wajdovi. Jeho Člověk z mramoru se natáčel ve stejné hale jako Karamazovi. Básním Věrušce vždycky o Daniilu Olbrychskim. Trojan ho předčí. Kdyby byl Trojan Francouz, hrál by Depardieu druhý housle. V Americe by vyskočil z trojského koně (Trojan Horse) a dobyl Hollywood. Anebo by si taky zlomil vaz jako ten první z řecký legendy, kterej danajskej dar opustil. Jako starej Fjodor Pavlovič je Trojan prostě nedostižnej. Ostatní jsou ale taky výborný, i ten Sněgirov tam patří. Kamera za jedna, hudba taky bič.

A ještě jednu pasáž z rozhovoru se Zelenkou, která mě zaujala:

… Mimochodem zcela bezbožnou společnost jsem viděl v Indii v 90. letech. Zděsil jsem se. Sám sebe jsem do té doby považoval za ateistu, ale teprve tam jsem pochopil, jak mnoho z křesťanských principů soucitu, rovnosti a lásky mám ukryto hluboko pod kůží…

Znáte Jakuba Demla?

Přišla mi knížečka s tímto názvem od dr. Jana Bartoše, středoškolského učitele a fejetonisty. V té knížce je i jeho podpis a dvě ex libris, což je nezvyklé. Ovšem pak jsem se dočetl, že byl Bartoš členem a rok i redaktorem Spolku sběratelů a přátel exlibris. Že byl kantorem, to vysvítá i z této dedikace:

Věnuji všem těm dnešním studentům, kteří ve škole nic neslyšeli o Jakubu Demlovi, jako doplněk oktavánské učebnice.

Psal se rok 1932. Nevím, jak je tomu dnes, učebnice jsou přehlceny jmény, a tak bych se divil, že by tam Deml zmíněnej nebyl, ale pravda je, že o něm dnešní oktaváni asi vědí větší prd než tenkrát, kdy byl tento rebelující katolický spisovatel aspoň jejich současníkem. Demlův životopis jsem si přečetl hned dvakrát (sám a Věrušce) a rozhodl jsem se, že se zase po dlouhé době stanu wikipediánem. Nebudu vás tedy unavovat, to podstatné si pak přečtete v angličtině tam. Nicméně jedna věc mě zaujala osobně.

Před lety jsem byl v takové té situaci, že jsem přemýšlel, jestli ze života úplně neeliminovat ženský element. Budete se smát, ale vybíral jsem si podle encyklopedie klášterů nějaký vhodný pro mě. I Věrušku jsem dohnal k cukavým pohybům bránice, které z plic skrz hlasivky navíc pomohly procedit nařčení, že bych prý chodil za jeptiškama. Nicméně, až se za počítačem doklepete, vězte, že jsem ani tenkrát nemyslel na opravdovej klášter. Jsou ale dva, který dneska slouží jako psychiatrický léčebny. To už bylo v mym tehdejším stavu reálnější. Připadaly pro mě v potaz buď Kosmonosy nebo Lnáře. Lnáře mi byly sympatičtější, protože po vyhnání mnichů v roce 1949 sloužily jako ženská věznice, a ten duch drsnejch krasavic se tam určitě pořád vznáší v alkoholickym oparu dnešních pacientů. Bosí augustiniáni mi byli taky blízcí, a to tím, že směli požívat pouze vodu, chleba, ovoce, olovovej olej a víno. Víno, ženy, zpěv latinských chorálů, co víc si přát. Navíc je to v jižních Čechách a tam jsem vždycky chtěl dožít.

V knížce od Jana Bartoše jsem se dozvěděl, že do Lnářů chtěl odejít i Jakub Deml, kterému to ale převor a vlastní otec rozmluvili, a předtím i Julius Zeyer. Zařadil jsem se tedy nevědomky do pěkné společnosti, no řekněte.

Jak nejlíp snít

Moc mě pobavilo Petrovo novoroční předsevzetí. A tak mu sem dávám jeden výpisek z Knihy neklidu:

39
Jak nejlépe snít

Všechno odkládej. Nikdy nedělej dnes, co můžeš neudělat také zítra.

Přišlo mi to vtipný, ale pak jsem si uvědomul, že autor je Portugalec.

Rychločtení naruby

Evelyn Woodová (narozená před sto lety) začala razit termín rychločtení a stala se jeho velkou propagátorkou. Její metoda spočívala v tom, že si člověk měl čtený text ukazovat prstem nebo nějakým vyschlým perem, aby se vyhnul „čtení nahlas v mysli“ a „zpětnému čtení“ a soustředil se jen na významy slov. Prý si tak i mnohem víc zapamatujete.

Já jsem byl vždycky pomalým čtenářem. Čtu si nahlas v mysli a vracím se, tu o řádek, tu o odstavec, tu o několik stran. Obsah si pamatuju jen matně. Hodně knížek jsem proto nedočetl, neboť jsem uprostřed netušil, co bylo na začátku. Ale ty části, který jsem stihnul, mám zase většinou pod kůží co se týče použití jazyka a krásy slov. A podle toho se k nim pak vracím.

Dost často taky čtu nahlas Věrušce, to si někdy tím prstem pomáhám, abych jí nečetl řádek dvakrát. Poslední dobou si čteme Lolitu. Nedávno mě v ní zaujala ta scéna, kdy se Humbert Humbert udělá, aniž by to dvanáctiletá Lolita, hrající si mu kolem klína, tušila. Taky jsem se párkrát v životě udělal, aniž by o tom přítomná žena tušila, a nebylo to jen v ložnici při spánku.

Nicméně už dva dny si čteme knížku, k níž jsme se po měsíci vrátili, a která mi nepřestává masírovat záda horkejma kamenama. Je to Nevinný od Gabriella d´Annunzia. Popis duševních zvratů v řádu několika vteřin a minut s ohledem na vnější okolnosti a vnitřní pochody u muže, jenž miluje svou ženu a svou milenku a jenž nechce ublížit ani jedné z nich, bude asi nejen mně důvěrně známý. D´Annunzio s tímhle příběhem rozrazil v roce 1892 dveře do světa velké literatury a ještě v roce 1976 Luchino Viscontimu stál ten příběh za to, aby s ním uzavřel (patrně nechtěně) svou filmařskou kariéru. Co řeknete třeba týhle pasáži, v níž Tullio přemýšlí kleče u postele své ženy, zda se má přiznat, že svůj mileneckej vztah, kterej mu odpustila, neukončil, jak slíbil, protože je to prostě silnější než on? Dá se tohle vůbec číst rychle?

Uchopil jsem onu ruku, avšak neodpověděl jsem. Samo toto mlčení, jež zdálo se vážným, postačilo, aby poznovu změnilo se chování mého ducha; něžnost spočívající ve hlase a posunku té nevědomé, vyvolala ve mně onen vysilující pocit, z něhož berou původ slzy, pocit, jemuž se říká soustrast s sebou samým. Pociťoval jsem mocnou potřebu toho, abych byl litován. Současně někdo v nitru mi našeptával: „Využitkuj tohoto duševního rozpoložení a nečiň prozatím žádného odhalení. Přepínáním tohoto rozpoložení můžeš snadno dospěti až k pláči. Víš dobře, jak neobyčejný účinek má na ženu pláč muže milovaného. Giuliana bude tím zmatena, a ty budeš jeviti se jako oběť zmítaná děsnou bolestí. Zítra pak, až jí povíš pravdu, vzpomínka na slzy tě opět povznese v duchu jejím. Ona bude moci si mysliti: ´Ah, tedy proto včera tak hořce plakal. Ubohý přítel!´ A ty nebudeš posuzován jako protivný sobec, nýbrž bude se zdáti, že´s marně všemi svými silami proti Bůh ví jaké neblahé moci; bude se zdáti, že jsi zachvácen Bůh ví jakou nezhojitelnou nemocí a chováš v prsou svých srdce rozervané. Využitkuj tudíž, využitkuj!“

„Máš něco na srdci?“ otázala se mne Giuliana hlasem pokorným, lichotivým, plným důvěřivosti.

Stál jsem s hlavou sklopenou a byl jsem opravdu dojat. Avšak připravování onoho užitečného pláče rozptýlilo mé city, zastavilo tím bezděčnost a zdrželo tudíž fysiologický zjev slz. „Což, když nebudu moci plakati? Což jestli mi slzy nepřijdou?“ uvažoval jsem s dětinským a směšným strachem, tak jako by vše záviselo na onom meaém materielním faktu, jež moje vůle nebyla s to provésti. Mezi tím, někdo, stále týž, šeptal: „Jaká škoda! Chvíle nemůže ani být příznivější. V pokoji je sotva vidět. Jaký účinek by měl vzlakot ve stínu!“

„Tullio, neodpovíš mi?“ doložila Giuliana po přestávce, přejevši mi rukou po čele a po vlasech, abych pozvedl svůj obličej. „Mně můžeš říci vše. Víš to.“

Ah, opravdu, od té doby neuslyšel jsem již nikdy hlasu lidského tak sladkého. Ani moje matka nikdy nedovedla tak na mne promluviti.

Oči mi zvlhly a já pocítil jsem mezi řasami teplo pláče. „Tu, tu byl pravý okamžik, abych propukl.“ Byla to však jen jedna jediná slza, a já (věc to pokořující, avšak přece pravdivá; v podobné mimické chudobě zmenšuje se větší část pohnutí lidských při projevování jich), já pozvedl jsem obličej, aby Giuliana ji spatřila, a pociťoval jsem po několik okamžiků šílenou úzkost, obávaje se, že ona ve stínu nezpozoruje její třpyt. Abych ji téměř upozornil, mocně vtáhl jsem do sebe dech, jako děláme, chceme-li zadržet vzlykot...

Křesadlo

Díky Viktoru Šlajchrtovi jsem se dozvěděl o geniovi v osobě Jana Křesadla. Brzy odhalím souvislost těch dvou, ale zatím je to ještě pořád překvapení, protože souvisí i s kadaňskou kulturou, a je mi tím milejší, že nepřímo souvisí i s Rudou Koblicem.

Začetl jsem se do Křesadlových sonetů, je to krásně hravá poezie. Nedávno jsem sem vkládal Mandelštamův epigram o Stalinovi. Ovšem tahle báseň ho myslím v mnohém předčí.


Jan Křesadlo ovládal několik světových jazyků slovem i písmem. Za své stěžejní dílo považoval sci-fi epos o 6500 verších v homérské starořečtině s českým paralelním překladem. A byl schopen i tohoto:

Byli jednou dva...

V neděli dávali první díl Písařů. Rád bych si dopřál ten luxus, že si budu se seriálem číst Bouvarda a Pécucheta. Zatím se mi to daří, a tak můžu s úctou sledovat genialitu Flaubertovu, Dietlovu, Sovákovu a Horníčkovu. Dietl měl opravdu filipa v tom, jak dokázal dva řádky v knize rozvést na celou epizodu ve filmu.

Trochu se teď cítím jako ti dva sedmačtyřicátníci, kteří chtějí z velkoměsta ujet na venkov. Ten Sovákův „zvuk tlukoucího másla“ je k nezaplacení. Někdy je mi z práce opravdu na nic. Věčné škrabátko a hladítko, týž kalamář, táž pera a tíž kolegové! „Tisíckrát radši bych dělal šaška na poutích!“ tvrdil první. „Lepší je být hadrářem!“ křičel druhý. Mám štěstí, že existuje Navenek, tam jsem v lepším případě šaškem, v horším hadrářem, ale na život se pak dívám skrz růžový sklíčka.

A došel jsem k závěru, že Bouvard byl určitě aspoň trojka, soudě z toho, že už v první kapitole knihy Pécucheta dvakrát nutí do svlíkání.

Sedím za mřížemi

Dnes byl zahájen fejetonní blog na stránkách kultura-kadan.cz. Přidělil jsem si pondělí, takže ode dneška každý týden najdete můj pokus o fejeton zde. V dalších dnech tam budou příspevky od Martina Šíla, Jirky Kopici, Terezky a Jiříka, Katky Čuboňový, občas snad od Fandy Červenýho, Dalibora Vajnara a dalších.


Sám pro sebe jsem si vymyslel, že se vždycky vejdu do standardní A4 a každý fejeton zakončím jedním slovanským mudroslovím ze sbírky F.L. Čelakovského. Jsem na sebe sám zvědavej.