V den jejích narozenin jsem si zase mohl uvědomit, jak a čím jsem tenkrát zradil. Tentokrát mi v tom pomohla strhující počáteční pasáž knihy Gabriela d'Annunzia Nevinný z roku 1892 (sic!). Co všechno je v těch starejch knihách schovaný?
Mezi mnou a Giulianou nastala roztržka rozhodná, nenapravitelná. Moje křivdy na ní spáchané dosáhly svého vrcholu. Urazil jsem ji způsobem nejkrutějším, bez ohledu, veřejně, strhován svou dychtivostí po rozkoši, rychlostí svých vášní, zvědavostí svého zkaženého ducha. Byl jsem milencem dvou jejích důvěrných přítelkyň. Strávil jsem několik týdnů ve Florencii s Teresou Raffovou, neprozřetelně. Měl jsem s falešným hrabětem Raffem souboj, v němž můj nešťastný protivník jistými bizarrními okolnostmi stal se nevýslovně směšným. A žádná z těchto věcí nezůstala Giulianě neznámou. A ona trpěla, avšak velmi hrdě, téměř v mlčení.
Bylo jen velmi málo a krátkých rozhovorů mezi námi, ohledně toho. V rozhovorech těch já nelhal jsem nikdy, maje za to, že svou upřímností zmenším svou vinu v očích oné sladké, vznešené a jak dobře jsem věděl, duchaplné ženy.
Věděl jsem také, že uznávala povýšenost mé intelligence a že omlouvala z části nepořádky mého života hezkými theoriemi, jež já několikráte vykládal jsem před ní na úkor morálních nauk vyznávaných na oko většinou lidí. Jistota, že nejsem pokládán od ní za muže všedního, seslabovala v mém svědomí tíhu mých poklésků. „I ona tedy,“ uvažoval jsem, „chápe, že já, jsa jiným než ostatní a maje zcela jiný pojem o životě, mohu právem uhnouti se povinnostem, jež jiní rádi by mi uložili, mohu právem pohrdati míněním jiných a žíti v absolutní prostotě své vybrané přirozenosti.“
Já byl jsem přesvědčen, že jsem netoliko duchem vyvoleným, ale i duchem vzácným, a myslil jsem, že vzácnost mých dojmů a mých pocitů zušlechťuje, vyznamenává každý můj skutek. Hrd na tuto svoji vzácnost a zvědav na každý projev její, nedovedl jsem podstoupiti žádné oběti, žádného sebezapření, jako nedovedl jsem zříci se výrazu, projevu každé své touhy. Avšak v hloubi všech těchto mých jemných citů nebylo nic jiného, než děsný egoismus; neboť já, zanedbávaje své povinnosti, přijímal jsem dobrodiní svého stavu.
A ponenáhlu skutečně, postupuje od jednoho poblouzení ke druhému, dospěl jsem tak daleko, že znovu nabyl jsem své prvotní svobody se svolením Giuliany, beze vší přetvářky, beze všech úskoků, beze všech snižujících lží. Snažil jsem se všemožně býti upřímným, za každou cenu, jako jiní všemožně se pretvařovali. Hleděl jsem utvrditi, při všech příležitostech, mezi sebou a Giulianou novou smlouvu bratrství, čistého přátelství. Ona měla býti mojí sestrou, mojí nejlepší přítelkyní.
…
Moje duše (přísahám to) plakala nad zříceninami.
Mezi mnou a Giulianou nastala roztržka rozhodná, nenapravitelná. Moje křivdy na ní spáchané dosáhly svého vrcholu. Urazil jsem ji způsobem nejkrutějším, bez ohledu, veřejně, strhován svou dychtivostí po rozkoši, rychlostí svých vášní, zvědavostí svého zkaženého ducha. Byl jsem milencem dvou jejích důvěrných přítelkyň. Strávil jsem několik týdnů ve Florencii s Teresou Raffovou, neprozřetelně. Měl jsem s falešným hrabětem Raffem souboj, v němž můj nešťastný protivník jistými bizarrními okolnostmi stal se nevýslovně směšným. A žádná z těchto věcí nezůstala Giulianě neznámou. A ona trpěla, avšak velmi hrdě, téměř v mlčení.
Bylo jen velmi málo a krátkých rozhovorů mezi námi, ohledně toho. V rozhovorech těch já nelhal jsem nikdy, maje za to, že svou upřímností zmenším svou vinu v očích oné sladké, vznešené a jak dobře jsem věděl, duchaplné ženy.
Věděl jsem také, že uznávala povýšenost mé intelligence a že omlouvala z části nepořádky mého života hezkými theoriemi, jež já několikráte vykládal jsem před ní na úkor morálních nauk vyznávaných na oko většinou lidí. Jistota, že nejsem pokládán od ní za muže všedního, seslabovala v mém svědomí tíhu mých poklésků. „I ona tedy,“ uvažoval jsem, „chápe, že já, jsa jiným než ostatní a maje zcela jiný pojem o životě, mohu právem uhnouti se povinnostem, jež jiní rádi by mi uložili, mohu právem pohrdati míněním jiných a žíti v absolutní prostotě své vybrané přirozenosti.“
Já byl jsem přesvědčen, že jsem netoliko duchem vyvoleným, ale i duchem vzácným, a myslil jsem, že vzácnost mých dojmů a mých pocitů zušlechťuje, vyznamenává každý můj skutek. Hrd na tuto svoji vzácnost a zvědav na každý projev její, nedovedl jsem podstoupiti žádné oběti, žádného sebezapření, jako nedovedl jsem zříci se výrazu, projevu každé své touhy. Avšak v hloubi všech těchto mých jemných citů nebylo nic jiného, než děsný egoismus; neboť já, zanedbávaje své povinnosti, přijímal jsem dobrodiní svého stavu.
A ponenáhlu skutečně, postupuje od jednoho poblouzení ke druhému, dospěl jsem tak daleko, že znovu nabyl jsem své prvotní svobody se svolením Giuliany, beze vší přetvářky, beze všech úskoků, beze všech snižujících lží. Snažil jsem se všemožně býti upřímným, za každou cenu, jako jiní všemožně se pretvařovali. Hleděl jsem utvrditi, při všech příležitostech, mezi sebou a Giulianou novou smlouvu bratrství, čistého přátelství. Ona měla býti mojí sestrou, mojí nejlepší přítelkyní.
…
Moje duše (přísahám to) plakala nad zříceninami.
Žádné komentáře:
Okomentovat