Mršina

Nechci soupěřit s lepšími překlady, je to vlastně jen tři roky stará vzpomínka, když jsem začal v jisté souvislosti překládat poprvé a naposledy Baudelaira, přičemž jsem se netrápil s dodržením rytmu a staral jsem se čistě o vyznění básně v češtině... a tak ten nedokončený oprášený pokus nepokus věnuji francouzskému proklatci k jeho dnešním 190. narozeninám.

Vzpomínáš, lásko, na tu zvláštní věc,
již viděli jsme v létě? Že ne?
Mršinu na cestě: ve vzduchu kýta plec
a tělo na štěrku už napůl rozložené;

břicho vyvaluje jak stará děvka líná,
jejíž tělo je samý pot a sliny;
co ale z bachoru té mrchy k nosům vzlíná,
jsou mnohem otravnější plyny.

Slunce vší silou praží na tu hnilobu,
jako by před zetlením mrtvolu upéct chtělo,
zatím však po částech tisíce mikrobů
Přírodě vrací zpět, co bylo jedno tělo.

Nebe se klene nad páchnoucí mršinou,
která jak velký květ zelenou louku zdobí.
Ale ten silný smrad je toho příčinou,
že na nás najednou jdou stejně silné mdloby.

Masařky poskakují vesele na mršině,
a spolu s armádou kroutících se larev
souvislou vrstvu tvoří podobnou tekutině
všech možných i nemožných barev.

Vše stoupá ve vlnách nahoru a zas dolů,
jen mlaskavé zvuky ruší sladkost ticha
a nutí k otázce, co je to za mrtvolu,
jež víc než za živa množí se a dýchá…

V salónu u pana Krause

Byli jsme se v týdnu podívat v ateliéru Vojty Krause a vyslechli jsme zase bezpočet příběhů. Od mytí oken jsme se dostali k mužechtivým vdovám z nemocničních čekáren, od kadaňských figurek ke genografické mapě české kotliny. 

Vzpomněl jsem si na to dneska, kdy je 770. výročí bitvy u Lehnice, již jsem musel rozebírat u státnic. Bavili jsme se totiž o tom, jestli tady Mongolové trochu toho svého genu při přechodu přes Moravu přece jen nezanechali, na což jsou ty testy ještě krátké, protože ve střední Asii zatím před testováním své DNA dávají přednost pastevectví. Pan Kraus četl studii, v níž se tvrdí, že lidi nerozděluje genetika, ale jazyky (přičemž náboženství už je nadstavba). Obyvatelé Sudet, ti čeští a němečtí byli tak geneticky promíchaní, že po válce vlastně vyháněli česky mluvící lidé své německy mluvící příbuzenstvo. V Jugoslávii se vyvražďovali v podstatě pobratimci jen proto, že část jich mluvila tak a část onak. 

Když jsem zmínil, že Miroslav Tyrš se narodil v čistokrevné německé famílii a spoluzakladatel Sokola Jindřich Fügner se pořádně česky nikdy nenaučil, vzpomněl si Vojta na Zdenku Braunerovou, jejíž maminka česky neuměla a do smrti se taky pořádně nenaučila, ale pod vlivem manžela se stala českou patriotkou. V salónu u poslance Braunera se mluvilo česky, ale dost často se odbočovalo do němčiny, což byly chvíle, kdy si mnoho českých patriotů oddychlo, protože pro ně byla konverzace v němčině byla mnohem jednodušší. Zdeňka Braunerová by dneska měla narozeniny, tak se mi ten kruh hezky uzavřel. Pan Vlček do toho vyprávění přinesl štrúdl z dílny paní Gavendové, které ho i tady musím pochválit. 

Jsou to pěkné chvíle v salónu u pana Krause. Teď, jak se dělá hezky, zajdeme tam častěji.

Nejhorší vlk pod sluncem

O falešných granátech, které před sto lety Vrchlický sbíral pod Svojanovem, napsal: „Něco jako chtít a nemoci být drahokamem.“ I Vrchlický se považuje v české literatuře spíše za polodrahokam, jehož jsou v knihovnách poctivě zásobené žíly, ale dávno už se netěží, sem tam nějaký osamělý sběratel na literárním poli něco vyrýpne .

Vrchlický bude mít v září příštího roku 100. výročí smrti a hned začátkem roku 2013 160. výročí narození. S Goethem jsem si před rokem nevrznul, ale příležitost zapřednášet si o svém spolurodákovi bych si ujít neměl nechat.

Začal jsem tedy chronologicky pročítat jeho dílo. Je ho opravdová pyramida. Mám doma dokonce i literární dokument o sporu beletristů kolem Máje a kolem Rozhledů. Rozhledy 28. února 1903 (pár dní po básníkových padesátinách) otiskly článek s názvem Oslava papírové pyramidy, kde si jakýsi Long Tom tropil z národního barda legraci. Asi tušíte, jaké křižácké tažení tento dokument společenské neurvalosti vzbudil. Ale to bych si už ukrajoval ze zajímavých témat, která si jistě rádi přijdete za rok a půl poslechnout.

A tak se radši vrátím k básníkovým začátkům. První báseň údajně vznikla, když Emilu Frídovi bylo 15 let. Na ten věk prozrazovala neobyčejný talent – z toho, co jsem si ve sbírce Z hlubin zatím stačil přečíst, mě vlastně zaujala nejvíce. V mém vydání z roku 1897 má jen dvě sloky - I. a III. z těchto čtyř, mj. o nejhorším vlku pod sluncem, proti kterému oheň nepomáhá.

Až na konec Čech

Cestou k hradu Svojanovu se prý dají nasbírat české granáty. Mám s nimi zkušenosti z Českého středohoří, asi půl skleničky od hořčice Bonita jsem jich za život nasbíral. Ale za těch pár sehnutí k zemi jsem nespatřil ani jeden záblesk. Chci ti tedy, básníku Jaroslave Vrchlický, sdělit, že ty černé slzy české bolesti už jsou zřejmě vysušené nebo zatlačené a na obličeji naší země hraje úsměv. Je to sice takový ten úsměv sňatkového podvodníka, ale hlavně že se máme dobře.

Hrad Svojanov se opravuje z dotace EU. My tu Evropu nemít, tak si už asi ani neuprdneme. Někdy si říkám, jestli by nebylo lepší, kdyby si to tady v té zemi všechno vesele chátralo a pokud by se někde něco zachraňovalo, tak třeba takhle. Nechci být mrzout, zrovna oprava hradu Svojanova má asi smysl, ale bojím se, abychom na všechny ty dotace nakonec nedojeli, jako vždycky když něco nezdravě rostlo, dokud byla ruka Páně otevřená – a jakmile se zavřela, systém se sesypal jako hrad z karet.

Beránci přicházejí

V prosinci umřel beran Vašek. Nikoho by tehdy ani ve snu nenapadlo, že tenhle stařec by byl schopen takové skopičiny, že by přivedl jednu ze dvou mladých oveček, které mu byly na stáří v ohradě dopřány, do jiného stavu. Březost ovcí trvá necelých pět měsíců. A tak se před pár dny v klášterní zahradě narodil beránek a hrdě nosí jméno po tátovi. Zázraky se dějí! Vašíček je asi nejstrakatější beran, jakého jsem kdy viděl, a má se čile k světu.

Cikán nebo drak?

Slíbil jsem, že s divadlem Navenek připravíme nějakou zdramatizovanou cikánskou pohádku. Z chomutovské knihovny mám svazek s názvem Zpívající housle od Marie Voříškové z roku 1991. Bál jsem se, že to bude nuda na vlně zájmu o něco, co tu do té doby nebylo. Ten strach byl ale lichý. Pohádky jsou svižné, mají nit, která se jimi vine a ten cikánský svéráz v nich je.

V té první se třeba dozvíte, že andělé strážní cikánů nemají křídla na zádech, ale létající pantofle. Druhá je o draku Šarkanovi, který přinesl hlavního hrdinu Kalo Danta zpátky z návštěvy sedmého světa a bohužel se nemůže dostat zpátky. Drak žere sedlákům dobytek a začne unášet i jejich děti. To Kalo Dant, který má nad drakem moc (dostal na to v sedmém světě péro z ocasu Ptačího krále), samozřejmě nemůže trpět, a tak jde draka zkrotit. Ukáže se, že drak děti unáší ne jako druhou večeři, ale aby si s nimi hrál, protože se mu stýská a nemá na našem světě kamarády.

Jak děti Kalo Danta spatřily, rozprchly se na všechny strany, volajíce: „Heleďte, cikán! Jistě nás chce ukrást!“
Šarkáň strčil hlavu do rokle a řekl chlácholivě: „Nebojte se, ten cikán vám neublíží, je to můj dobrý známý.“
„No tohle!“ pomyslel si Kalo Dant. „Z toho jsem jelen! Draka se nebojí a mne ano?“ Posadil se na bobek a tupě civěl na děti, neschopen slova. Když však děti viděly, že jim opravdu nechce udělat nic zlého, osmělily se a přišly blíž.
„Co chceš, cikáne?“ zeptal se nejstarší chlapec.
„Chci vás vysvobodit,“ odpověděl Kalo Dant.
„Proč?“ podivil se hoch.
„Copak se nechcete vrátit domů? Nebojíte se draka, který vás ukradl vašim rodičům?“
„Nebojíme se ho,“ odvětil hoch, „je to starý dobrák.“
„Vozí nás na ocase,“ dodal druhý chlapec.
„Přinese nám všechno, co chceme, a hraje si s námi,“ povídá třetí.
„Nosí nám jablka a brambory a pouští oheň z huby, abychom si je mohli opékat,“ vysvětlilo jedno z děvčátek.
Kalo Dant načisto oněměl. Šarkáň se šklebil.
…
„Nechci, abys mi je odvedl,“ odporoval Šarkáň.
„Že nechceš!“ obořil se na něho Kalo Dant a pohrozil mu pérem. „Děti patří rodičům! Co by z nich bylo, kdyby tu zůstaly? Musí chodit do školy!“
„Ale s tebou nepůjdeme!“ řekl nejstarší chlapec. „Protože jsi cikán a cikáni kradou děti.“

Když pak Kalo Dant děti opravdu ŕodičům zachrání a od nich za to dostane příslib masa pro draka na cestu zpátky do sedmého světa, přemluví ho Šarkáň, aby ho na tom našem světě přeci jen nechal, že se mu tady zalíbilo a že se polepší a nebude už krást děti – že odletí někam daleko a tam si bude o samotě žít. Kalo Dant se nechá umluvit. Jenže po čase se dozví, že v sousedním království zmizela princezna s kočím i komornou a že je vězní nějaký netvor. Když vysvobodí i ty, zase ho Šarkáň přemlouvá, že už to víckrát neudělá. „Nevěřím ti,“ řekl Kalo Dant. „Nevydržíš to a po čase zase něco provedeš.“ Ale Šarkáň to vymyslí. Aby se nenudil, poprosí Kalo Danta, aby ho pošimral pérem za uchem, že mu vyroste ještě jedna hlava. A když ho podrbe i za druhým, tak má hlavy hned tři a může si dosyta povídat. Princezna si chce vzít Kalo Danta za muže, ale on odmítne, protože mamince slíbil, že si vezme cikánské děvče. O tom je zase další pohádka.

Nevím, jak vám tenhle výtah, ale mě se ty pohádky líbí. A myslím si, že odráží i cikánskou náturu a životní podmínky snědých kočovníků mezi domorodými bílými usedlíky.

Dneska jsem byl bojvat jako předseda Výboru pro národnostní menšiny ve Strakově akademii a zapomněl jsem si v autě občanku, tak mě tam nechtěli pustit. Připadal jsem si jako cikán, co ho podezírají, že chce sundat z Úřadu vlády všechny měděné okapy. Musel jsem počkat, až Píďan objede půl Malé strany a občanku mu přiveze. Pak zazvonil zvonec a zasedání Monitorovacího výboru pro činnost Agentury pro sociální začleňování v romských lokalitách byl konec. Zítra se, milé prunéřovské děti, dozvíme, jak jsme dopadli.

Paříž /14/

Viděli jsme po Paříži jezdit turisty na zvláštních kolech a protože jsme živočišný druh zvídavý, hledali jsme tak dlouho, až jsme našli jejich parkoviště nedaleko hotelu. Kolo stálo 1 Euro na hodinu, což za to stálo (i když poplatek se pak poměrně prudce zvyšuje, když se vám výlet protáhne, až třeba 20 hodin stojí neuvěřitelných 151 Euro! a naopak do půlhodiny je to zdarma - takže je výhodné zaparkovat kolo na jedné z dalších zastávek a tam si půjčit nové). Legrace byla, že jsme si kola půjčili a když jsme vyrazili, tak Věrušce nešlo šlapat, protože byl nějak vychýlený kryt na řetěz. A tak jsme kolo museli vyměnit a přitom mi samozřejmě utíkal čas. Když jsme vyrazli podruhé, Věruška měla porouchanou sedačku, a tak jsme se museli zase vrátit a měnit. Konečně jí třetí kolo jelo bez potíží.

Jediný haček byl, že jsem Věrušce nestačil, protože jsem, jak jsem zjistil po pár metrech, měl zaseklou brzdu a musel jsem překonávat tuhý odpor. Jenže poté, co si Věruška vyslechla při svých dvou výměnách o tom, že si měla kolo pořádně prohlédnout, než jsme za něj složitě kartou zaplatili a sundali ho ze stojanu, jsem to nemohl přiznat. Ujeli jsme asi kilometru a já měl jazyk na vestě. Na tržnici jsem pod záminkou, že chci Věrušku vyfotit, slezl s kola, zatímco ona kroužila mezi stánkaři.

Načerpal jsem síly, abych mohl pokračovat dál, měli jsme namířeno až ke hřbitovu Pére Lachaise.

Když jsme tam dojeli, myslel jsem, že umřu. Musel jsem s pravdou ven (i když jsem se snažil tvrdit, že se to muselo stát někde po cestě, Věruška to podle mého funění hned od začátku poznala). Při představě, že budeme bloudit, jsem odmítl hledat jinou zastávku (netuše, že jich je po Paříži 1500) a rozhodl jsem, že musíme dojet zpátky a celou cestu absolvovat pěšky ještě jednou. 

A vy se mě, děti, ptáte, jestli jsem jezdil po Paříži na kole? Inu, to bylo tak.

Dobrodružství Jeronyma Bardiniho

31. března jsem psal o Gabrielovi Čápovi, který vykonával funkci důchodního na zámeckém statku v Bystré. Nevěděl jsem, že vůbec nějaké takové povolání existovalo, přemýšlel jsem, jestli jsem se nepřehlédl, jestli nedělal duchovního, ale pak jsem ve slovníku našel, že jde o správce důchodenského úřadu, což mě donutilo k tomu, že jsem existenci takového úřadu v dřívějších dobách zvláště na panstvích akceptoval (i s tím, že Vrchlického dcera Milada mohla být zvána důchodňová, u Jiráska též důchodnice). Ve 36 letech poměrně nepodstatné zjištění. Ovšem jen do té doby, než jsem večer toho samého 31. března zalehl ke knize, již jsem si koupil v antikvariátu v Poličce. Jmenuje se Dobrodružství touhy a napsal ji Jean Giraudoux v roce 1930. Překlad Jaroslava Zaorálka je z roku 1934. A svým slohem si mě naprosto podmanila.

Hned na druhé straně mi oči zastavily na konci téhle věty:

Ale osud, nemající ani trochu fantasie, se nijak nesnažil udržet Jeronyma Bardiniho v jeho životním povolání důchodního a Bardiniho.

Děj se sice odehrává někde na francouzském venkově u Nogentu poblíž Seiny, ale já jsem si pořád představoval bysterský zámek. Dnes jsem dočetl první část napsanou už v roce 1926. Jeronymo Bardini se v ní chystá udělat dlouho plánovaný krok – odejít od manželky a dítěte, z pracovního místa, od všech svých věcí, od svého okolí, ale i od svých zvyků – vlastně zmizet a začít někde jinde úplně jiný život, pod jiným jménem a s jiným osudem.

Prožíváme s ním ten den od rána, a tak je dost času mnoho věcí v jeho životě zrekapitulovat, pochopit jeho plán a také se posléze vcítit do jeho pocitů, když vše musí udělat naposled, včetně pohlazení syna, objetí ženy, vyřízení papírů v práci. Spolu s ním jsem znovuprožil ten sžíravý pocit, jak ublíží svým nejbližším. Až sem jsem ale nikdy nezašel:

Měl Renátu rád, cítil se vinen, že jí přeje něco zlého, ale cítil, jak i jeho láska k ní se zesiluje myšlenkou na její smrt… Po celé měsíce býval posedlý tou myšlenkou – tehdy, kdy ještě nemyslel na útěk – úzkostně svěřuje Renátu cestám a vlaku jako nějaké neodvratné nehodě, neodlučuje již žádný Renátin skutek od jeho nejhorších následků, koupel od utonutí, výlet do hor od pádu do strže, návštěvu u Creusota od sklouznutí do kádě s roztaveným kovem. Jakmile někam odjela, čekal telegram…

Proběhnou poslední rozhovory, Renáta něco tuší, dokonce, když se rozbije jeho oblíbený hrneček a on se ani trochu nevzruší, myslí teď i ona na Jeronymovu smrt.

Ano, zrovna tak se vraždí lidé rafinovaní: večer před svou smrtí ani brvou nepohnou, když shoří jejich sbírka známek nebo když někdo roztrhne jejich Degase.

Bardini napíše dopis, že na věky odchází, a uskuteční svůj plán jako v hypnóze. Nevím, jestli je to i tím, že jsem nad románem pokaždé usínal, nebo si mě tak autor podmanil a usměrnil, ale i já jsem s ním tak prožil jeho cestu k řece, kde se svléknul úplně donaha a dlouho plaval v řece ve snaze smýt ze sebe všechnu minulost. Pak doplul v vykotlanému stromu na druhém břehu, kde měl uložené nové šaty a kožený kufřík, s jakým chodíval po Paříži Wilson.

Vybavil se mi Nebožtík Mattias Pascal (asi jako tenkrát v září), který ale ke změně identity přišel neplánovaně a o své smrti mezi mlýnskými koly se dočetl ve vlaku. Nicméně myšlenky měl s Jeronymem Bardinim stejné – jaké si dát nové jméno, co dělat, jak zpřetrhat všechna vlákna k minulosti, kam se odstěhovat. U Bardiniho je v pozadí slyšet touha po svobodě.

Vzpomněl si, že jako dítě zpíval ve škole hymnu na svobodu, v níž tou svobodou bylo Švýcarsko. Ano, zajisté, Švýcaři, s chodníky, které zvyk vyšlapal v alpských skalách, s dřevěnými domky, přilepenými na horských vrcholech jako archy, v nichž by bydlil Noe, Švýcaři, které ovšem Gessler osvobodil, které však nikdo neosvobodil od zimy, od protestantismu, od těch horských výšek!

Nakonec když bloudí nocí, rozhodne se jít na vlak. Ale cesta vede kolem jeho domu. A jak se blíží, zaplete se do vzpomínek.

Poštovní holub se nesmí zaplést do svého kroužení, do svých dětských letů…

Když je u domu, rozhodne se vejít… tahle závěrečná scéna je důkladná, do morku kostí jdoucí a vydá na celou stranu, z níž ocituji jen něco málo…

Ženy opravdu dovedou s neobyčejným nadáním zbaviti drama, hroznou trýzeň, jejich velebného vzhledu a ukázat vám je jakoby v zrcadle jako skutek nečestný. Komická stránka jeho útěku, cvilinkové kalhoty, veseloherní wilsonovský kufřík, který bezmyšlenkovitě ještě stále držel v ruce, to všechno ho popuzovalo proti němu...

 ...

Ale Renáta mu pokynem ruky přikázala, aby se nepřibližoval, vzala modrou tužku, napsala něco na arch papíru a zdálky mu ukázala to napsané slovo, tak jasně čitelné, ačkoli jindy psávala obyčejně jako kočka, čitelné jako novoroční gratulace:

–    Jdi!
Uklonil se. Odešel.

Ohromná maličkost

Snažil jsem se už několikrát v životě vžít do astronautů, kteří přistáli na měsíci a dívali se na Zeměkouli. Tam někde žije sedm miliard lidí svoje osudy.

Pokud si, milá jedna sedmimiliardtino, myslíš, že máš nějaké veliké problémy, doporučuju ještě pohled ze sondy MESSENGER ze vzdálenosti jen o čtvrtinu větší než je naše vzdálenost od Slunce. Na fotografii se nacházíme v souhvězdí Štíra, takže nevím, jaký dopad by to mělo na člověka, který by se v MESSENGERu narodil – na to asi žádný astrolog nemyslel!

A nakonec doporučuju Chestertonovu knihu, která se jmenuje Ohromné maličkosti, protože podle jeho slov (v parafrázi) je vesmír pro člověka celkem útulné prostředí a každá maličkost v něm má smysl.

Výlet za mistrem popravčím

Na zámek v Bystrém jezdíval Jaroslav Vrchlický, můj lounský spolurodák. Bylo to v době, kdy se k němu začal obracet zády literární svět a rovněž se provalila nevěra jeho ženy – dvě ze tří dětí neměla s ním! A právě ta jeho jediná vlastní dcera Milada si vzala důchodního na bysterském císařském statku a bydlela na bysterském zámku. Jeho zeť Gabriel Čáp vzpomínal, jak chodili po okolí. Vydali se i do lázní Balda v nedalekém lese. Po pár kilometrech se Vrchlický zeptal, jak je to ještě daleko. Když uslyšel, že jsou zhruba v polovině cesty, vzkřikl bezděčně a jadrně: Radši bych nežral!

MUDr. Drábek, u kterého dělala naše Máryš asistentku, měl v lázních Balda dvakrát týdně lékařskou službu, Máryš to v jednom dopise i zmiňuje. A tak jsme se tam museli taky vydat. Do Jedlové jsme jeli autobusem a odtud pěšky, a když jednou za deset minut projelo auto, tak jsme na něj mávli, i když do toho hlubokého lesa nikdo jet nemohl. Asi druhé auto nám zastavilo. Stařenka a za volantem stařeček, jehož mamince dr. Drůbek trhal zub! A jedou přes Baldu do Pomezí. Dozvěděli jsme se od nich, že v tom osamělém domě u léčivého pramene a kapličky Panny Marie bydlel poslední český kat. Chvíli jsem přemýšlel, jestli si na nějakého kata po Mydlářovi vzpomenu, ale pak pán dodal: „Vlastně to byl i poslední kat v RVHP.“ Tak to byl asi tenhle.

Když nás v tom hlubokém lese vysadili, trochu nás mrazilo v zádech. Přispěl k tomu i zdevastovaný dětský tábor Jitřenka opodál. A voda z léčivého pramene netekla. Možná jen zrovna byla nějaká porucha, lidé si sem prý pro vodu jezdí.

Pak nás čekala dlouhá, několikakilometrová cesta nejdříve lesem, polem a zase lesem, potom přes Modřec až na hlavní silnici, což na tom otevřeném větru s chřipkou na krku (nebo spíš v krku) nebylo zrovna nejpohodlnější. Řeknu vám: Radši bych nežral!

Dítě a bomba

Přečetl jsem si divadelní hru Ludvíka Aškenázyho Dítě a bomba z roku 1950. Bylo mi už z názvu jasné, že půjde o komunistickou agitku a že bych možná v zájmu zachování dobrého jména autora  ve své literární paměti knihu měl odložit, ale zajímalo mě, jestli v ní najdu jiskru talentu, jakou nacházím třeba v agitačních básních Kainarových. A našel: zejména cit pro dramatizaci.

Hra je o malíři Geronovi, který je typickým malířem pro snoby, ale namaluje pro komunistickou stranu Francie protiválečný plakát, který pak několik členů strany vylepuje za prosincové noci po Paříži. Do děje se zamotá agent policie Leon, který celou akci vyšpicluje. Jedna věc z rozhovoru mezi Leonem a šéfem baru je nadčasová:

LEON: … Cožpak se nám špatně daří? A proč se daří dobře právě nám, pane Rambeaux?

ŠÉF: Protože v tom umíme chodit.

LEON: A také proto, že nám nikdo nepřekáží, abychom v tom chodili, jak umíme…

Samozřejmě se zde jedná o to, že lůza by chtěla překážet, a lůza to jsou komunisti. A těch se můžeme podle Leona zbavit jen válkou.  Šéf namítne, že ve válce mohou zahynout i nevinní lidé z těch, kteří v tom umí chodit, a tak navrhuje radši plynové komory. Pro začátek ale stačí potlačit komunistickou agitaci. To se nakonec podaří pouze za cenu jednoho života, kdy Leon zabije na ulici při výlepu plakátů starého Boulliera, který Leonovu otci slíbil, že nedopustí, aby se jeho tehdy malinký syn někdy dožil války. Geron nad mrtvolou prozře a rozhodne se poslat obraz mrtvého Boulliera s rozpřaženýma rukama jako Ježíš (sic!) do Moskvy.

GERON: … A nevím, kde tento obraz bude viset. Myslím si… myslím si však… doufám… doufám… že se před ním … alespoň jednou zastaví…

BARDÉ: Kdo… ?

GERON: Stalin…

Čtu zároveň úplně náhodou literární dílo Pabla Picassa a zdá se mi, že se Aškenázy inspiroval možná i jeho životem. V říjnu 1944 vstoupil Picasso do Komunistické strany Francie, v roce 1950 byl poctěn Stalinovou cenou míru a komunistou zůstal až do smrti. Ale Stalinovi by se asi dělník s gestem Ježíše líbil stejně málo jako jeho nesocialistický a nerealistický portrét z roku 1953.

Na konec jsem si nechal dva citáty. Nejdříve názor Aškenázyho dělníka Pierra na malíře Gerona:

PIERRE: Co mu říkám… říkám, že je jako motýl, někdy se zdá, že není k ničemu, jen oslepovat svět barvami. Ale přece… Přenáší pyl…

A teď komunista Picasso:

Galerie, to je hromada lží, většina těch, kdo se zajímají o umění, jsou podvodníci. A nechápu, proč je v revolučních zemích ještě víc předsudků o umění než v zemích konzervativních.

Cestou do Bystrého

Cestou do Poličky bychom asi za normálních okolností přečetli hromadu dopisů, které jsme vezli s sebou, ale protože jsme ještě ráno kvůli chřipce, která nás zastihla se vší vervou, zvažovali spíš návštěvu doktora než odjezd na dovolenou, byli jsme po probdělé, prokašlané a prosmrkané noci v útlumu a přečetli jsme jen malou hromádku, hlavně v motoráčcích ke konci cesty, které nás vezli do Žďárce u Skutče a potom do Poličky. Cestou nás zaujal pohled na ves Skála za Chrastem u Chrudimi. Zřejmě zapomenutá ves, jejíž obrázek nelze najít na internetu a kde funkční dům stojí méně než půl milionu. Jsme odhodláni alespoň jednou vystoupit ve Vrbatově Kostelci a udělat si výlet.

Po cestě motoráčkem bez průvodčího a se zastávkami na znamení mezi Skutčí a Poličkou nastoupil starý pán s bicyklem. No, nedá se říct, že nastoupil, spíš se nějak vyšplhal a s kolem mu musel pomoci strojvůdce, který byl natolik duchapřítomný, že stařečkovi vyhradil místo u toalet s odůvodněním, že s kolem dál nemůže a musí si ho hlídat. Bylo vidět, že by se starý pán rád dal do řeči. Ve vlaku jsme byli jen my s Věruškou a jedna upejpavá dáma, která neodtrhla obličej od okýnka, ani když ji Artur několikrát oslovil různými jmény. Ano, Artur se jmenoval a byl to Polák z Białystoku. Protože jsem přes Białystok stopoval do Litvy, dali jsme se hned do řeči o zubrech a o medvědech. Artur byl úplně bos, ale nohy si prý myje každý den, tak nemáme mít strach. Slavil sedmdesátku a z opice se jakž takž vyspal na nádraží, kde nastupoval. Má dva syny, jeden prý učí na Karlově univerzitě, druhý si vzal Thajku, jediná dcera si vzala Chorvata, a tak se Artur těší už z osmi vnoučat. Sám se věnuje rybaření a doma si opravuje auta, kterých má asi deset. Kamkoli pro nás klidně přijede, stačí zavolat. A tak jsme dostali číslo. Pán byl veřící, ale ne fanatik. Fanatici jsou horší než teroristi. A taky umí předvídat budoucnost a občas ví víc než papež. A tak jsme se zeptali, co se nám narodí. Bude to kluk jako buk a bude po mamince. Ale i kdyby to byla dcera, tak ji mějte rádi a sebe taky. Následovala krátká apoštolská přednáška o lásce s požehnáním.

V Poličce jsme se rozloučili a vystoupili, stejně jako všichni ostatní, protože to byla konečná. Jenom Artur nevystoupil, jede přece ještě dál za kamarádem. Věruška si skočila na nádražní toaletu. Já jsem čekal venku a viděl jsem, že už vystoupil i strojvedoucí a zamkl dveře. Ale Artur nevystoupil, to bych si všiml. A taky on by si všiml mě. A hlavně – ve vlaku zůstalo kolo. A Artur nikde! Shodli jsme se s Věruškou, že to byl další pohádkový dědeček, seslaný Pánembohem, aby nám něco důležitého vzkázal. Máme na něj číslo, stejně jako na toho prvního. Ale volat nebudeme, to by bylo rouhání. Vždyť to kolo bylo znamení, že se nám to nezdálo. Jsou věci mezi nebem a zemí.

V Poličce jsme si koupili propolisovou tinkturu na kloktání, šalvějový čaj a prošli jsme si město. Já jsem se zakecal v knihkupectví, protože pan knihkupec byl z Mostu a do Poličky emigroval. A tak nám ujel autobus. Nezbývalo než obejít městské hradby a vydat se na stopa. Holčina jela jen do Jedlové, ale jak jsme si tak povídali, přejela a dovezla nás až do Bystrého. Pohledem na kostel skončil náš první den a začala naše pátrací dovolená.

Jsme teď trochu napřed, ale zdaleka jsme nepřečetli všechny dopisy. Jsou až do roku 1919 a my jsme v únoru 1918. Vy jste s námi v srpnu 1917 a dnes si můžete přečíst krátké zoufalé psaní z Haliče z 10. srpna.

Žrádlo

Poslední Tvar je o jídle. Bál jsem se, že se budu nudit. Nestalo se. Netušil jsem, jak filosoficky inspirativní může jídlo být.

Proč jsem vlastně čekal, že se budu nudit? Protože se většinou nudím i při jídle. Nepociťuji slast, když se sytím hotovkami při obědě, nepociťuji slast ale ani doma při večeři. Ne, není to kuchtíkem na Střelnici a není to ani Věruškou (ostatně někdy se činím i já). Je to mnou! A jak jsem se dočetl u Michaela Hausera, nejsem v tom sám. Srovnat se to dá s erotikou:

… společnost nikdy nebyla tak nabitá erotikou jako v prudérní viktoriánské Británii. Téměř všechno se stávalo erotickým symbolem, i nohy u stolu. Naopak postmoderní Nadjá, které dovoluje úplně vše, je tím nejúčinnějším způsobem, jak slast oslabit.

Kamarád krmený od jalových let pornem tuhle prohlásil, že ho vzruší už jen dvanáctka nebo ovce. A co máme říkat my jedlíci, kterým je každou reklamou sdělováno „užívej si“, „vychutnej si“. Jídlo nás prostě nebaví.

Michael Hauser to hezky dokumentuje na básni Staří mistři od Émile Verhaerena, kde staří mistři hodovali a oddávali se obžerství, a v přestávkách tvořili veledíla, a srovnává tento životní pocit s pocitem, který ukazuje postmoderní film Velká žranice, kde se hrdinové doslova a do písmene užerou k smrti.

Jídlo nás nudí i tím, že je nechutné. Maso je nechutné, protože je ze zvířat, která už nejsou zvířata a nežijí (protože v prostředí, v němž jsou zrozeny a zabíjeny, není životní prostředí, ale prostředí smrti). Kupujeme podle toho, že něco vypadá jako jídlo, ale s prapůvodním jídlem toho druhu to materiálně nemá nic společného. To zase píše krásně Michal Janata ve svém článku v odstavci o karikatuře rajčete: Je to produkt vizuální kultury, protože je rajčetem pouze po vizuální stránce. Slupka i dužnina jsou chuťově prázdné. Kdybychom snědli fotografii skutečného rajčete, vyšlo by to nastejno.

Jak stohoven? Esej Michaela Hausera nabízí východisko, ale to už nechám na každém, jestli si ho chce přečíst. Já za sebe jsem rád, že jsem tak učinil. A zase závidím vegetariánům.

Té nesečtené

Když všechno kolem sčítá se,
na nějaké přemýšlení
o duši, o snech, o kráse
času a nálady moc není.

Narodila ses před sčítáním
lidu, domů a bytů;
nepočítali s tebou ani
rodiče – a teď: jsi tu!

Maminka už tě týden chová
a tatínek zas týden slaví
a přání předbíhají slova
nad další sklenkou na tvé zdraví.

Oslavy skončily, táta teď udělá si
chvilku na statistiku;
na to, co bylo, špatně vzpomíná si,
v rozhodném okamžiku.

Volá mi: Honzo, co se všechno dělo
včera tak kolem půlnoci?
Nelhal jsem: Byl jsi jako dělo
a ještě dneska trochu jsi.

A tak, když k počítači sedl,
věc byla rychle vyřízena:
do kolonek tě neuvedl,
zůstaneš pro svět nesečtená.

Když všechno kolem sčítá se,
na nějaké přemýšlení
o duši, o snech, o kráse
času a nálady moc není.

Já ale o těch věcech básním,
které se sečíst nedají,
a tak se, Bětko, s tebou zasním
o krásách duše potají.