Ponte San Nicolò

ejunce k včerejšímu výročí

Jako naši kocouři, když jsou hladoví,
nervozně krouží po pokoji,
kroužili jsme spolu kolem Padovy,
dokud nebyli jsme svoji.

Vzpomínám na ty krásné chvíle,
čas běží pomalu, ale jeho kroky
snad měří víc než dlouhé míle
- vždyť už jsme spolu přes dva roky.

Hezky česky s Mikem a ostatními

Včera jsem byl v Praze navštívit farewell party kurzu češtiny pro cizince, kde jsem pár let sloužil jako lektor. Ze skupiny nejpokročilejších studentů zůstal jen ten nejlepší a nejvytrvalejší, můj kamarád Mike; z dříve nižší skupiny mezi premianty přestoupil ještě Uwe. Seznámil jsem se i s nováčky ve skupině, Rakušany Gabrielou a Konrádem a Ruskou Jelenou z Jekatěrinburgu. Prý tam na Sibiři učí češtinu. Cože? V Rusku se taky učí čeština? Ano, představte si, že je prý populárnější než angličtina, protože tou mluví kdekdo. S Mikem jsme si vysvětlili rozdíl mezi novorozencem, kojencem a batoletem (to třetí slovo pro něj bylo novinkou), Konrád vyzvídal, jestli u nás má dva konce vuřt nebo jelito a Uwe se mě zeptal, jestli nejsem womanizer a chtěl vědět, jak se to řekne česky. Vysvětlil jsem mu, že ne se všemi ženami, které jsem na lekce konverzace vodil, jsem spal, a že v mládí jsem možná býval proutník, v prvním manželství záletník, pak chvíli sukničkář, ale teď už jsem jen starý muž.

Žáci zleva: Mike, Konrád, Uwe, Gabriela, Jelena

Následně vznikla jazykovědná debata o slově „odskočiště“. Tento termín vymyslel Mike před pár lety, když dumal nad tím, proč Češi před cestou od stolu v restauraci říkají, že si odskočí. Přemýšlel kam, a došlo mu, že nutně na odskočiště. Jenže včera někdo namítl, že odskočiště by měla být ona místnost, odkud se na toaletu odchází a ne, jak by to vyjádřil Immanuel Kant, záchod an sich. Tuto filosofickou otázku jsme řešili docela dlouho, ale pak si přisedl jeden belgický flétnista z městečka Geel a začali jsme se bavit o muzice. Mike konečně napsal svoji knihu o Bohuslavu Martinů. Má 512 stran a dostal jsem ji s věnováním, na které jsem pyšný. 

Slíbil jsem, že Julinku povedeme k hudbě, aby si jednou třeba mohla tu knihu přečíst. A já se budu muset někam přihlásit na kurz angličtiny!

Taky mi přinesl úplně nejčerstvější věc od skupiny Sparks, tak se těším, že si to zítra přehraju. Docela bych si zase začeštinařil.

Proč nejsem komunistou ani socialistou

Četl jsem velmi zajímavý článek o včelstvech ve městech (zejména těch s více než milionem obyvatel) a hned mě něco napadlo. Asi tušíte co, a tak doufám, že nejste alergičtí na včelí jed. Sám jsem ho naposledy zažil v Úštěku a přežil jsem. Nicméně přimáčknul jsem si včelu k týlu, takže se jí nebylo co divit. Projekt kadaňského klášterního úlu se úspěšně rozjíždí.

Na protější straně v časopise A2 byla analýza Františka Zachovala o včelím státě a jeho vlivu na socialismus zejména v německé jazykové oblasti (s podtitulem Revoluce v úlu). Z díla Ferdinanda Gerstunga (1860 – 1925)  Socialismus ve včelím státě autor cituje jednu větu, která je základním předpokladem pro úspěch socialismu a tedy z psychologického hlediska axiomem, proč socialismus nikdy úspěšný být nemůže.

„Nejhlubší tajemství socialismu ve včelstvu je, že včely pro sebe berou jen životní minimum.“

Nedávno jsem se přel s jedním člověkem, který tvrdil, že oblečení, jídlo a pití (a možná ještě léky) by měly být zadarmo. Můj protiargument byl, že zadarmo jsou. Komu stačí voda z potoka, ovoce a bobule, oblečení a polévka od Armády Spásy či jiných charitativních sdružení, a čaj z léčivých bylin, tedy životní minimum, ten nepotřebuje peníze, příp. ani ne tolik, kolik je jako životní minimum vypočteno státní kalkulačkou (3126,-Kč). Problém je v tom, že heslo, které jsme se učili jako heslo komunismu (podle Ústavy z roku 1960), tedy Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb, nemůže nikdy fungovat, a tak jej taky socialisté ve výše zmíněné ústavě změnili na Každý podle svých schopností, každému podle jeho práce, což ovšem v ideálním případě platí i v kapitalismu. Vždy mají více a nejvíce ti, kteří rozhodují o tom, kolik to „podle práce“ ve skutečnosti je. A to nezmění žádná revoluce.

První portrét naší Julinky

... vytvořila její prateta Terezka.

Takhle to vypadalo, než se Julinka narodila.

A takhle se změnil svět 26. června 2011.

Dneska jsme byli zkontrolovat kyčle a pan doktor u ultrazvuku byl můj kmotr František. Taky se narodil 26. června. Jsou to v životě krásné náhody.

Pradědeček legionář

Až teď, když jsem si četl o legiích, napadlo mě, jestli by se nedala někde najít databáze legionářů, kde bych mohl vypátrat svého pradědečka, který nosil stejné příjmení jako já a stejné křestní jméno jako můj táta a děda – Rudolf Losenický. Legionářů bylo celkem asi 70 tisíc, tak jsem o databázi dost pochyboval. Věděl jsem od dědy jen to, že bojoval v Rusku, kde jich bylo nejvíc, takže o to menší je pravděpodobnost, že bych ho mohl najít někde jednoduše přes internet.

Zažil jsem tedy docela překvapení, když se mi vyhledání povedlo během pěti minut. A zjistil jsem, že se můj pradědeček narodil 25. října 1890 v českém Herálci, narukoval do 81. pěšího pluku rakousko-uherské armády se sídlem v Jihlavě (ve stejném pluku sloužil i o pět let mladší Ludvík Svoboda, pozdější československý prezident), v dubnu 1915 byl při operacích v Karpatech zajat Rusy, v červnu 1917 se třicet kilometrů východně od Moskvy (v Kudinovu) přihlásil do legií, do nichž byl v říjnu přijat. Jako záložník a prostý vojín, člen 4. střeleckého pluku, pak musel podniknout anabázi transsibiřské magistrály a po návratu do vlasti byl v říjnu 1920 demilitarizován, aby mohl zplodit dědečka.

A tak ještě před expedicí do Itálie musím podniknout expedici do Soběslavi, jestli tam nenajdu nějaké fotografie. Aspoň tak pěkné, jako mám se vzpomínkou na pradědečka námořníka.

Zamyšlení nad homofobií

Četl jsem v poslední době pár článků v souvislosti s Prague Pride Parade, jejichž autoři se označovali za tolerantní k homosexuálitě, ale její přehnané demonstrování (myšleno skupinové, např. průvodem a festivalem) stejně jako její projevování na veřejnosti (držení se za ruce, líbání) považují za něco pro společnost škodlivého. Podobně, i když naruby, to je bohužel (a snad i žel Bohu) zařízeno i v katolické církvi (a v dalších křesťanských sdruženích), kde se má projevovat láska a soucit ke gayům a lesbičkám, ale v žádném případě se nesmí tolerovat homosexualita. Oba dva názory se vzpírají označení za homofobní, protože jsou přeci tolerantní (jednou k homosexualitě jako úchylce, podruhé k chudákům homosexuálům). Je to ale jinak.

V prvním případě jsou to lidé, kteří tvrdí, že mouchy mají právo na život, ale nesmějí bzučet. 

V druhém případě jsou to lidé, kteří mají na lampě mucholapku a pak litují těch chudinek, jak se na ní přilepené trápí, než chcípnou.

V obou případech jsou to ale lidé, pro které homosexuálové jsou a vždy byli odporný hmyz. Tedy homofobové.

Expedice do Itálie

Letos a možná ještě pár let následujících si moc nezacestuji, alespoň ne pro mě obvyklým poznávacím způsobem a už vůbec ne autostopem. Inspirován plány několika svých přátel a známých, pustil jsem se do plánování expedice. Včera jsem viděl v Objektivu reportáž z jedné takové výpravy na Nový Zéland a musím říct, že mě inspirovala. Byla totálně amatérská, vlastně dost slabá, ale uvědomil jsem si na ní, že za těch dvacet let jsme dosáhli ohromného pokroku: že dnes si každá parta nadšenců může jet kam chce, natočit co chce a při troše štěstí se s tím dostat i do celostátního vysílání. Takové ambice nemám. Nemám ani chutě cestovat někam daleko. Nechybí mi ale to nadšení.

Nadšení ve mně totiž vzbudila moje první legionářská knížka. Nikdy jsem nečetl Koptu ani Medka, nikdy jsem nešel hlouběji pod učebnicové znalosti, a to jsem vždycky tvrdil, že mě 1. světová válka baví. Nafackoval bych si, že jsem někde ztratil pradědečkův legionářský šátek z Ruska. Doufám, že během menší expedice do dědečkovy pozůstalosti v Soběslavi ještě nějaké další rodinné relikvie objevím. Ale zpět k věci. Nedávno jsem se ocitl tady v Kadani v antikvariátu tváří v hřbet dvěma románům od jakéhosi Adolfa Zemana. Jedna se jmenovala Hrdinové od Arrasu a druhá Doss Alto. Protože miluju Itálii, vzal jsem si večer do postele tu druhou.

Po několika stránkách románu o československých legiích v Itálii, který Adolf Zeman (mimochodem žijící mezi stejnými roky jako Kamil Zeman neboli Ivan Olbracht, 1882 – 1952) pojmenoval podle stěžejní bitvy o udržení kóty 703 v Alpách, jsem měl jasno. Ta místa, o kterých se v knize píše, chci vidět. Když jsem si je postupně vyhledával v mapě a v encyklopediích, zjistil jsem, že by to mohl být i úžasný zájezd, protože ta místa mají co nabídnout i turisticky. Myšlenku zájezdu jsem ale postupně zavrhnul, ačkoli založení cestovní kanceláře, kde by konečně poznávací zájezdy dostaly i smysl v podobě niti souvislostí, je mým tajným snem.

Expedice by mohla pokrýt i několik let a navázat na projekt Československé obce legionářské s názvem Legie 100, která má připomenout sto let od založení legií. Během čtení románu mě napadaly další a další věci, a tak tu s nimi postupně seznámím čtenáře soběpisníku, kteří jsou přednostními možnými účastníky expedice. Nicméně, bude dobré, když se mezi nimi kromě laiků a nadšenců jako jsem já sám, najdou i lidé odpovídající některé z těchto kategorií: česky mluvící Ital(ka), příp. italsky mluvící Čech(yně); kameraman(ka); lékař(ka); zkušený/á řidič(ka); chův(a).

Výsledkem expedice, která by mohla proběhnout i v několika letech, by měl být filmový materiál, z něhož by vznikl dokument či vícero dokumentů, jež by inovátorsky, netradičně, neotřele (což je skorem totéž) pojaly tematiku československých legií v Itálii, jejich dějinných souvislostí, současné reflexe v Čechách i v Itálii s důrazem na stav národní paměti a hrdosti tam i zde. Bude to něco stát, ale taky se budeme snažit sehnat pár sponzorů.

Tak kdo se hlásí?

Divadlo Navenek zahraje jen pro Vás a Vaše přátele

Po druhé repríze naší jednoaktovky na zámku v Krásném Dvoře vyhlašuji oficiální nabídku.

Divadlo Navenek 

přijede zahrát hru Václava Havla

Vernisáž

do obývacího pokoje k Vám či Vašim známým.

Podmínky vystoupení:

obývací pokoj min 3x4m

posezení pro tři postavy (křesla, sofa apod.)

mikrovlnná trouba

cd přehrávač, jenž přehraje mp3

proplacení ceny benzínu na místo představení a zpět do Kadaně

příprava tácu jednohubek a 1 láhve dobrého vína

proplacení účtenky cca 150,-Kč za nutné jednorázové rekvizity – karafiáty, mini větrníčky

jakákoli starožitnost v bytě výhodou

Čas vystoupení: max. 45min.

Vhodné i jako zpestření na Vaši párty, příp. jako dárek či překvapení.

Co si ten brouček brouká?

Uši už slyší, oči vidí,
ústa se zatím mluvit stydí,
a tak si jenom potají
pod nosem něco broukají.

Kdyby se ale nestyděla,
pak by mamince pověděla,
že na světě je namnoze
svobodněji než v děloze.

Už nemám šňůru z pupíku,
a v bříšku nejsem uvězněná.
Za to teď mívám koliku
a občas bývám ubrečená.

Oči už vidí, slyší uši,
v bříšku to bylo jednodušší,
a přece bych se nevrátila.

Jsem ráda, žes mě porodila.

Znamení z hvězd anebo od babičky?

Astrologii nevěřím ani za mák, ale když, tak bych ji přirovnal k tomu máku na rohlíku – zjemňuje jeho chuť, ale když se to přežene, leze do zubů a všude se sype. Takže se o astrologii bez ironie většinou bavím jen se svou ženou. Ta zdědila po babičce velkou astrologickou knihovničku, a tak se tím občas doma pročítá a k vykládání z karet někdy přibere i konstelace a ascendenty. Vždycky tvrdím, že Střelci na horoskopy nevěří, ale…

… jsou věci mezi nebem a zemí. V době, kdy babička umřela, počali jsme Julinku. Pamatujete, jak nám zmizel Nácíček? To byla určitě babičky práce. Občas nám něco takhle vzkáže. A teď se stalo tohle.

Julinka se narodila ve znamení Raka, téměř měsíc po Věruščiných narozeninách. Věruška je Blíženec. To jsou všechno ale věci, které nic nenaznačují. Jenže my jsme otevřeli babiččinu knihu s názvem Magická hra čísel a hvězd, kompletní průvodce astrologií a numerologií a našli si, co je Julátko zač. Zjistili jsme třeba, že její element je voda, Věrušky vzduch a můj oheň, takže další robě by mělo mít zemi. Nejvlivnější Julinčina stálice je Tejat v souhvězdí Blíženců (Věruška má Býčího Aldebarana a já Rasalhague v Hadonoši). Pak jsme si četli o vlastnostech, skrytých vlastnostech, nadáních a předurčeních. A pak to přišlo. Všiml jsem si zvláštního znamení na začátku stránky. Ptám se, Věruška odpoví, že to jsou Blíženci. A já na to, že to jo, ale že přece Julinka je Rak. Je to jediná chyba ve znamení v celé knize. A tak, kdybychom nebyli hloupí a otevřeli knihu dřív, tak jsme věděli, kdy se nám to narodí. Teď nás zajímá, jestli je to tak i v ostatních výtiscích. V déčkach ji nemají, v knihovně mají dovolenou. Nemá knihu někdo doma?

Hádanka

Jako snaživý wikipedián a více než neúspěšný spisovatel dnes nemohu nepřipomenout jednu zapomenutou osobnost naší literatury. 

Schválně, kdo ji odhalí, když o ní sdělím pár základních údajů:

Pomáhal Jungmannovi s jeho Slovníkem.

Byl vedoucím redaktorem první české encyklopedie.

Vykonal nesmírnou přípravnou práci i pro Ottův slovník naučný.

Vydal i dvě vlastní stručnější encyklopedie.

Neměl se rád s Havlíčkem, Nerudou a Hálkem. (A tak zůstala v šiku postavivším se proti nové generaci jen čirá sterilnost neb neschopnost, vedená tímto arci- kompilátorem. - Ladislav Quis k 50. výročí vydání almanachu Máje)

Neochvějně věřil v pravost Rukopisů.

Přeložil přes deset Shakespearových dramat do češtiny.

Jako první překládal Washingtona Irvinga a psal spisy o Americe.

Napsal také učebnici angličtiny. 

Byl i novinář a redaktor (např. časopisu Dennice).

Zemřel, jak už to u takových lidí bývá, v chudobinci.

Kdo napíše do komentáře první správnou odpověď, odměním ho nebo ji volnou vstupenkou na svůj zamýšlený poetický večer se vzpomínkou na Konstantina Biebla. 

No dobře, a velkou barilou s arašídy.

Milí zlatí

A nenechám si to pro sebe. Radosti se totiž mají sdílet. V sobotu jsem měl svoji první zlatou svatbu (samozřejmě ne jako manžel, tak se jich asi víc než jedna stihnout nedá). Ale nebyl jsem ani oddávající, to byl ten kolega před 50 lety. Byl jsem ten nemožný mluvka s řetězem přes bedra tam někde vpředu. A řeknu vám, že milí zlatí manželé byli opravdu milí a zlatí a že mě nabili energií svých společných padesáti let. Vzpomněl jsem si při tom na svoji babičkou s dědou, kteří loni slavili svatbu diamantovou.

Jsem rád, že s úsměvem vzali i moje řečnické počty:

V roce 1961 oblétl Gagarin Zeměkouli, vzpomínáte? Kdyby jste vy dva, každou vteřinu vašeho manželství udělali jeden krok, obešli byste Zeměkouli na rovníku 40 krát anebo byste dvakrát došli na Měsíc a zpátky, samozřejmě za předpokladu, že by k němu vybudovali chodník.

V roce 1961 byla dostavěna Orlická přehrada a začaly se stavět Nechranice, vzpomínáte? Počítáme-li průměrnou spotřebu domácnosti za rok 3000kWh, jela by nechranická vodní elektrárna jen pro Váši společnou domácnost celých 16 hodin, orlická elektrárna by vás obstarala za tři hodiny a jen tak pro zajímavost, prunéřovskou dvojku byste svojí padesátiletou manželskou spotřebou odstavili na 12 minut.

Přeju všem mladým párům, aby se spolu vrátili z Měsíce a pak ještě párkrát volným tempem obkroužili Zeměkouli a aby prunéřovský komín pěkných pár minut čmoudil jen pro ně a jejich děti.

Více fotografií Václava Vlasáka najdete v červencové fotogalerii Kadaňských novin.

Zrinskyj-Kotěra

Moc mě potěšily dvě sezónní výstavy v žateckém muzeu, protože se obě týkaly dějepisu mé vlastní rodiny.

První výstavu už jsem jednou viděl v Chomutově v kostele sv. Kateřiny. Lodní modely Zdeňka Tollara z doby Rakouska-Uherska pro mě mají opravdové kouzlo, protože pradědeček Josef, jak už jsem onehdy psal, osm let strávil na palubě lodi Zrinyi jako lapiduch. Přímo SMS Zrinyi pan Tollar nevymodeloval, protože se logicky vrhnul na hlavní loď z té třídy, po níž rovněž nese pojmenování – SMS Radetzky. Ale i tak pohled na model té lodě ve mně vyvolává zvláštní chvění. Podobnou palubu brázdil můj pradědeček, z podobné lodi pozoroval ostřelování italské Ancony a Senigallie.

Kromě modelu mě potěšila i řada fotografií. Jedna zachytila přímo spoušť po dělostřelbě z pradědečkovy lodi. Jinde byl zas celý panel věnován životu na palubě a v podpalubí, ty fotografie tu budu sem tam trousit a prokládat jimi růst našeho Julátka, aby jednou vědělo, že táta chtěl být v mládí námořníkem po prapradědečkovi.

 V prvním ostrém domečku nalevo se narodil kpt. Jaroš

Druhá výstava byla věnovaná Kotěrově kolonii v Lounech, místu, kam se pradědeček odstěhoval z domečku u řeky pod hradbami, a kde dodnes bydlí děda s babičkou. Ten jejich baráček sice neprojektoval přímo Kotěra, ale přesto je to v srdci kolonie, která podle původního projektu měla mít i vlastní kostel. Plac tam prý na něj pořád je, a tak by nebylo špatné nějaký menší tam jednou postavit. Pravděpodobně by měl být husitský, protože většina přistěhovaných obyvatel z celé republiky (a že jich bylo na tisíc) byla československého vyznání (i pradědeček býval husita). A zase jedna fotografie do rodinného alba. Baráček, v jehož sklepení jsem strávil několik šťastných let, vyrostl o kousek víc napravo v tomto svahu.

Děkuji Jirkovi Kopicovi, že mi umožnil udělat si pár fotografií.

Naše dítě

Pro zajímavost jsem si koupil knihu Naše dítě z roku 1971, abych věděl, jak mě asi moje maminka opečovávala ve věku, na nějž se ne a ne rozvzpomenout. Tak například se tehdy mělo kojit každé tři hodiny, kromě šestihodinové pauzy na spánek.

Spí-li dítě ve dne v čas kojení, vzbudíte je snadno a šetrně převinutím. Dnes se myslím na kojení budí jen v případě nemoci. Julátko má tak ranní a večerní maratón, kdy se kojí i každou půlhodinu, odpoledne je siesta, a v noci spí s jedním nepravidelným nakojením osm až devět hodin. Ťuk, ťuk, ťuk na monitor.

Názor na škytání, blinkání, opruzení a mázky se vesměs nezměnil, jiné to bylo s přikrmováním, které je v knize doporučováno i v případě, že mateřské mléko dostačuje. A co líbání?

Matka je často přemožena pocitem, že musí své dítě zlíbat. Vždyť děťátko je roztomilé, kulaťoučké, tak líbezně spí, rozkošně natahuje ručičky a nožičky! Musím autorce jen připomenout, že tento nešvar zažívají i otcové.

Chvíli jsem přemýšlel, proč má jedna kapitola u druhého měsíce název Dětské stoličky. Ty přece porostou až později. Až se zjištěním, že jsou jedna až čtyři denně, mi došlo, že nebude řeč o zubech, ale o hovínkách. Zelená barva a bělavé kousky prý nevadí, ale Julátko má většinou standardní okr se žmolenkou.

Uchvátila mě ovšem rada na maminčiny problémy se zácpou:

Nejlepší prostředek pro pravidelnou stolici je pravidelné myšlení… četl jsem nahlas, a po tomto slově jsem vyprskl smíchy… pak jsem větu dočetl, čímž ovšem pozbývá na původní originalitě… Nejlepší prostředek pro pravidelnou stolici je pravidelné myšlení na stolici. Nezapomínejte na to v denním chvatu, nepotlačujte nucení, dostaví-li se. Potlačené se již tak hned nevrátí. V případě, že to nestačí, doporučuje se klystýr – 1 litr vlažné osolené vody, do níž můžeme přimíchat i trochu mýdla. Začínám přemýšlet o tom, že si koupím irigátor.

A ještě rada pro maminku na závěr:

Smluvte se s manželem o vzájemné pomoci při ošetřování děcka.

To zní jako Rada vzájemné manželské pomoci.

Po zaklapnutí knihy jsem si uvědomil, jak je dnes všechno jednodušší, když existují mobily.

Dovolala jsem se do jihočeských mlékáren?