Nic se nestaví proti tomu, aby se někde – možná v nás nebo nedaleko nás! – na příklad u hmyzu právě netvořil nějaký mozek nebo docela jiný vibrační orgán, umístěný kdekoli v těle (v břiše, v nohou nebo v křídlech) a přijímající lépe nesmírnou a věčnou myšlenku, který bude stokrát citlivější a dokonalejší než náš mozkový aparát, jenž je celkem hodně nejistý, hodně křehký a hodně rudimentální.
Babičce Lidušce její křehký aparát selhal, ale právě ona měla ještě jiný orgán, kterým přijímala a předávala tu nesmírnou a věčnou myšlenku. Byl umístěný v jejích křídlech. Není náhodou, že byla vlastním jménem Melita, což znamená včela. Vzpomněl jsem si na článek od Jiříka. Babička byla taky ze smíšené rodiny a po válce tak mohli zůstat v Čechách. Moje poslední setkání s ní bylo, když mi v létě vyložila karty. Nečetla z těch karet, četla z duše. Věruška se s babičkou viděla naposledy předevčírem. Včera jsme odvezli z babiččina bytu kocoura Nácíčka, aby tam nebyl sám. Dneska, kdy babička umřela, se po Nácíčkovi slehla zem.
Po dvouhodinovém marném hledání po celém bytě jsem si lehnul do postele k Maeterlinckovi, z něhož je svrchní citát. Minule jsem od něj četl Roj, dnes jsem se vrátil k eseji Před velkým mlčením.
Proč mrtví nemluví? Nemluví již jako my, ale dbají, aby je bylo stále slyšet. Vše platné ve své existenci máme od nich a můžeme mít jen od nich samých.
Náš život se ode dne, kdy se začínáme stýkat a dorozumívat s mrtvými, kteří jsou v nás, úplně mění. Počítejte je pozorně, na žádného z nich nezapomeňte, to jsou pravé poklady vašeho života.
Jsme hřbitovy svých mrtvých; ale je to hřbitov živý a veselý jako ves dětí v pohádce.
Rozebrali jsme linku, odsunuli kamna a ledničku a Nácíčka jsme nenašli. Odešli jsme na pár hodin z bytu. Nácíček nikde. Ani hlásku nevydal. Ani Kajetán jej nikde nevycítil. Vzdali jsme to, babička nám ho vrátí, když bude chtít.
Babičce Lidušce její křehký aparát selhal, ale právě ona měla ještě jiný orgán, kterým přijímala a předávala tu nesmírnou a věčnou myšlenku. Byl umístěný v jejích křídlech. Není náhodou, že byla vlastním jménem Melita, což znamená včela. Vzpomněl jsem si na článek od Jiříka. Babička byla taky ze smíšené rodiny a po válce tak mohli zůstat v Čechách. Moje poslední setkání s ní bylo, když mi v létě vyložila karty. Nečetla z těch karet, četla z duše. Věruška se s babičkou viděla naposledy předevčírem. Včera jsme odvezli z babiččina bytu kocoura Nácíčka, aby tam nebyl sám. Dneska, kdy babička umřela, se po Nácíčkovi slehla zem.
Proč mrtví nemluví? Nemluví již jako my, ale dbají, aby je bylo stále slyšet. Vše platné ve své existenci máme od nich a můžeme mít jen od nich samých.
Náš život se ode dne, kdy se začínáme stýkat a dorozumívat s mrtvými, kteří jsou v nás, úplně mění. Počítejte je pozorně, na žádného z nich nezapomeňte, to jsou pravé poklady vašeho života.
Jsme hřbitovy svých mrtvých; ale je to hřbitov živý a veselý jako ves dětí v pohádce.
Rozebrali jsme linku, odsunuli kamna a ledničku a Nácíčka jsme nenašli. Odešli jsme na pár hodin z bytu. Nácíček nikde. Ani hlásku nevydal. Ani Kajetán jej nikde nevycítil. Vzdali jsme to, babička nám ho vrátí, když bude chtít.
Až teď, když píšu tenhle článek a Věruška samým čekáním usnula, se objevil na neuvěřitelném místě, jediném, kde jsme nehledali. Nahoře na knihovně za tou povysunutou krabicí. Díky, babi!
Žádné komentáře:
Okomentovat