Všemu navzdory

Vzdor rodičovským snahám
a snad i hvězdným drahám
kočky za ocas tahám
a na vše kolem sahám.

Vzdor dešti, sněhu, kroupám
v postýlce už si stoupám,
perník z chaloupky loupám
a pak ho celý schroupám.

Vzdor tomu, že jsem malá,
natolik už jsem zralá,
abych si s vámi hrála
a občas vás i … popohnala.

Kvantum překladů

Pročítám si čísla časopisu Vesmír z roku 1962 a podle toho, jaké novinky se tam z různých věd dozvídám, přijde mi, že nemohou být staré 50 let. Mnohé články jsou tam ale opravdu nadčasové. Je pěkné, jaký přesah do filosofie tehdy věda měla. A na poslední stránce je vždy nějaké výtvarné dílo a báseň. Zaujala mě jedna od D. H. Lawrence, kterou napsal rok před svou smrtí, od níž dnes uplynulo 82 let. Našel jsem si originál a pokusil se o vlastní překlad. Nechci, aby to vypadalo, že jsem namyšlený a domnívám se, že právě mou revizi potřebují překlady tak slavných spisovatelů jako je Prévert nebo Lawrence, ale původní překlad mi prostě nepřišel tak blízký jako originál, a tak jsem ho přeložil po svém, což neznamená lépe. Vyhnul jsem se například schválně slovu labuť, které je v češtině na rozdíl od slova vesmír v opačném rodě, i když někdo třeba namítne, že jsem tím poetiku básně ošidil. A to je právě to kouzlo, že já si to nemyslím. Bohužel autora verze z Vesmíru se mi nepodařilo dohledat, jeho překlad jsem ovšem uložil zde. Originál najdete zde.

Mám rád teorii relativity a kvantovou fyziku,
protože jim nerozumím
a mohu si tak představovat, 
že se vesmír pohybuje jako tažný pták, když nemůže najít místo k zahnízdění,
a tak ho nelze změřit ani okroužkovat,
a taky si představuju, že atom je věc tak proměnlivá,
že si kdykoliv může rozmyslet, čím bude.

Co tatík činí, dobře míní

Včera jsem přečetl Julince první Andersenovu pohádku, v tehdejším překladu tedy báchorku. Tatík v ní mění koně na tržišti podle okamžitého rozmaru postupně za méně a méně hodnotné věci, až nakonec přinese domů pytel shnilých jablek. Žena ho přesto pochválí a svědkové (Angličani), kteří se s tatíkem vsadili, že ho žena vyplísní, mají na konci pohádky krátkou řeč, která stojí za zmínku:

Tak by mělo všude býti, tak se nám to líbí! Blaze tam, kde žena veškeré konání mužovo za nejmoudřejší uznává. Co táta činí, dobře míní.

Překlad je už hodně starý, dnes by tahle pohádka už asi ve výběru nebyla.

Věděli jste, že...

... že barokní poutní kostel s probošstvím v Mariánské Týnici sloužil svému původnímu náboženskému účelu pouhých osm let?

Můj 22. článek v sekci DYK. Už mi chybí jen tři k dosažení medaile za zásluhy. Chtěl jsem udělat něco ke Komenskému, ale myslím, že to nestihnu. Tak uvidíme. Přidávám další zajímavý sto let starý snímek Mariánské Týnice z těch, které bych chtěl ještě vložit do článku na wikipedii. A jsem rád, že tenhle článek vyvolal diskuzi i mezi studenty a pedagogy gymnázia o možnostech využití wikipedie při výuce. Rád přijdu studentům udělat osvětu, když mohou wikipedii zodpovědně editovat kadaňští senioři z univerzity třetího věku, proč by se na ní nemohli podílet i kadaňští gymnazisté?

Reklama

Včera jsme se dívali na road movie Alice ve městech Wima Wenderse. Obyčejný příběh bez zbytečného napětí. Jednu větu jsem si zapamatoval. Tedy tak, abych ji mohl zde parafrázovat:

Na televizi není nejhorší to, že filmy jsou rozkouskované reklamou, ale to, že ty filmy jsou vlastně samy reklamou – reklamou na systém.

Alice ve městech byla skvělou antireklamou. Díky za ni.

Eva tropí dada

Bůh je dada a můj kartáček na zuby je taky dada. Obyvatelé New Yorku by rovněž mohli být dada, pokud ovšem již davno dada nejsou. V podobném duchu se o svém uměleckém hnutí vyjadřoval jeho zakladatel Tristan Tzara. Podobně jako emeritní profesor tance a společenské výchovy v podání Oldřicha Nového ze Světáků bych mohl prohlásit, že o Tristanu Tzarovi vím, že to byl pofrancouzštěný Rumun a že se mu říká otec dadaismu. Básničku jsem od něj nečetl jedinou.

Co mi ale přijde hodně dada je, že Tristan Tzara byl milencem a možná by se dalo říct celoživotní láskou Natašy Gollové. Poznali se v roce 1932 v Paříži a prožili spolu románek, který přerušila až válečná štvanice. Tzara za Natašou byl ještě několikrát po válce, než se mezi nimi zatáhla železná opona. V Paříži v Avenue Junot je dodnes vila, ve které spolu žili. Při příští návštěvě Paříže si ji určitě nenecháme ujít.

Věruška miluje film Eva tropí hlouposti. Od Ježíška dostala původní humoristický román od Fan Vavřincové a tuhle pohlednici. Představuju si, že na ní místo Raoula Schránila   je Tristan Tzara. Když totiž ani Aleš Cibulka nenašel jedinou jejich společnou fotografii, asi žádná neexistuje. A ještě jednu fotku na památku: Julinka s maminkou a tetou Pa.

Co kouří kocouři

Včera měla svátek sestřenice Lilianka a dnes slavila Julinka osmý měsíc. Tak to včera holky společně oslavily.

Dneska Julinka zašla na maškarní ples, kde na všechno koukala jak péro z čelenky tety Ribanny.

A nakonec jsme se naučili novou básničku.

Co kouří kocouři?
Kocouři nekouří.
Kdyby však kouřili,
určitě by byli
jako ti kocouři z obrázku.
A tabák? Z myších ocásků.

Co pije Julie?
Julie nepije
nic, co se běžně pívá
krom prsnídávek a piva.
Z piva ale jen pěnu,
ta z ní udělá ženu.

Miroslava

Moje maminka se jmenuje po svém tatínkovi. Miroslava. Pro každého syna je jméno matky mariánsky zbožňované a vlastně ho ani nevnímá jako jméno. Přijde mi, že ostatní Mirky, které znám, nosí jiné jméno. Miroslavy z medií pak zase nosí důležitější příjmení, a tak si shodu křestních jmen rovněž nepřipouštím. Jistě ale pochopíte, jak mě překvapilo při čtení vlastního životopisu Luise Buñuela, když jsem v jednu chvíli četl:

Zločinný život Archibalda de la Cruz, natočený v roce 1955, se původně inspiroval románem, myslím jediným, mexického dramatika Rudolfa Usigliho. Film měl téměř všude dost značný úspěch. Pro mne je spojen se vzpomínkou na zvláštní drama. V jedné scéně filmu hlavní herec Ernesto Alfonso pálil v keramické peci pannu udělanou přesně v podobě herečky Miroslavy. A brzy po natáčení spáchala Miroslava sebevraždu z nešťastné lásky a byla na vlastní přání spálena.

Předávkovala se prášky na spaní. Byla zřejmě zamilovaná do španělského toreadora Luise Miguela Dominguína, o kterém psal i Hemingway. Jeho fotografii držela v ruce, když našli její tělo. Dominguín si pár měsíců předtím vzal italskou herečku Luciu Bosé, která pak dostala roli hned v následujícím Buñuelově filmu. Některé osudy si člověk nevymyslí.

A kde se vzalo u mexické herečky jméno Miroslava? Samozřejmě to byla rodem Češka, ale do Mexika ji rodiče odvezli už jako holčičku ze strachu před nacisty. To křestní jméno je dostatečně dlouhé a ve španělštině natolik neobvyklé, že se v umělecké branži mohla svého příjmení Šternová vzdát.

Led v srdci má, kdo nelká, zočiv Řecko

Kdo trochu sleduje dění kolem Řecka a snaží se pochopit podstatu evropské hospodářské pomoci, určitě jej zaujmou 200 let staré verše George Gordona Byrona, které si připomeneme 10. března v knihovně. Stačí jen místo Anglie a Skotska dosadit Francii a Německo, a jako bychom četli dnešní noviny.

Kdo však byl hrabivcem, jenž chrám té výše,
kdež Pallas dlívala, tak zahubil,
že prchla z rumů posledních své říše?
Ten drzý, podlý lupič kdož to byl?
Syn tvůj, ó Skotsko, tak se zhanobil!
Ó plesej, Anglie, z tvých nebyl dětí!
Co volno kdys, tvůj volný muž by ctil!
Jen onen mohl těmi chrámy chvěti
a přes vln bouřný vzdor je zpupně odvláčeti.

To chloubou dnešních Piktů jest, že skláli,
co ušlo Gotům, Turkům, zkázné době!
Tak chladný jako rodné jeho skály,
tak tvrdý, pustý v srdci svého zlobě
jest ten, čí hlava vymyslila sobě
ty chudé zbytky z půdy Athén rvát!
Syn matky neobránil v chabé mdlobě,
však její hoře tušil tentokrát, -
tak těžce necítil pout robských dosavád!

Jak! může britský jazyk vyslovit,
že Albion se kochal v Athén hoři?
Ač jménem tvým je ztrýznil robský lid,
mlč o tom Evropě, jež hanbou hoří!
Britanie, ta královna všech moří,
v níž zastánkyni slavnou vzývá Řek,
ta v zemi zkrvácené plení, boří
a rukou Harpie rve ostatek,
jejž barbar zachoval i závistivý věk!

 Childe Haroldova pouť, Zpěv II, 11-13 v překladu Elišky Krásnohorské

Potkali se u Kolína

Jsem rád, že jsem dnes zašel na besedu s Janem Klosem. Až budeme s Julinkou jednou zase koukat na medvědy od Kolína, budu se moct pochlubit, že jsem si je pohladil a potřásl si s jedním pacičkou. A až jednou spolu vyrazíme do Trnkovy Zahrady, řeknu jí: „Má milovaná dcerunko, tatínek stejně jako těch pět kluků vzal jednou za tu pohádkovou kliku od staré železné branky, co byla ještě o něco rezavější než v té pohádce, protože ta je stejně stará jako tatínek a tatínek už taky pomalu patří do starého železa.“ Ocitneme se spolu ve světě fantazie, vezmeme tam i maminku a to nám bude veselo.

Romantické dějiny

Přišla mi nedávno kniha-album Historie českého národa v obrazech obsahující 100 uměleckých obrazů od slavných českých mistrů. Přemýšlím, jestli se stydět za to, že jsem si většinu z nich musel najít na wikipedii. Snad kromě Václava Brožíka. Nebo vám říkají něco jména Adolf Liebscher, Josef Mathauser, Vratislav Hugo Brunner, Věnceslav Černý, Antonín Lhota, Karel Svoboda, Josef Matyáš Trenkwald? Jana Skramlíka a Emila Lauffera nezná dokonce ani wikipedie, Jana Thileta dokonce ani internet.

Recenzoval jsem i podobný polský romantický velkoobraz: Bitvu u Grünwaldu od Jana Matejky. Najdete na něm Jana Žižku? 

Já taky ne (musel jsem se nechat podat: je to ten ryšavec ještě s oběma očima a s napřaženým mečem vpravo dole mezi žlutým a zeleným pláštěm). Vůbec se nedivím, že ta změť postav inspirovala Stanisława Wyspiańskiho k téhle skvělé parodii.

Paříž /19/ Pantheon

Po bellevillském parku jsme se vrátili do latinské čtvrti. Den předtím jsme totiž chytili v Pantheonu zavírací dobu, a tak jsme si tentokrát nechali dost času. Mám tuhle budovu spojenu s Foucaltovým kyvadlem od Umberta Eca a s dobou, kdy jsem toužil zapsat se do dějin nějakým podobným záhadplným románem. Ta doba za sebou vlastně nikdy neudělala tlustou čáru a kdybych si měl literaturou vydělávat, asi by na nějaký takový i došlo. Pobyt v Pantheonu ve mě vyvolal pocit, že bych mohl hned začít, třeba pod pseudonymem Danek Hnědý.

Kyvadlo se zrovna houpalo nad čtrnáctkou, když jsem ucítil potřebu dojít se vyčůrat. Není to symbolické?

Prošel jsem kolem pamětní desky Saint Exupéryho a vzpmněl si na jedno místo v Malém princi, že poušť dělá krásnou to, že někde skrývá studni. Tajemství odhaleno, v Pantheonu musí být studna živé vody.

Ruce revolucionářů ukazují směrem k prameni.

A opravdu, když sejdete spirálové schodiště, naleznete pramen podzemní vody, v níž si lidé oplachují ruce po návštěvě toalety. Netuší, co se s nimi stane!

Marie Curie s Pierrem o prameni věděli, ale maskovali své zasvěcení radioaktivním ozářením.

Byli jsme slepí, ale prozřeli jsme. Díky bohům

Být andělem

Včera na besedě s Vlastou Dufkovou padla řeč i na Préverta a potřebu revize překladu jeho díla. Jako příklad paní Dufková uvedla báseň Être ange, česky Být andělem. Prévert si v básni nádherně hraje s jazykem. Básník Karel Sýs ji přeložil tak, že se kouzlo originálu ztratilo když ne docela, tak mocně. Vzal jsem to jako výzvu. Vím, že je to víc přebásnění než překlad, nedržím se originálu ani tam, kde mohu, zase jsem se neudržel a něco figur jsem si přidal (ovšem neúmyslně, v tranzu), ale přesto si jej jako pokus odvažuji věnovat právě paní Vlastě, snad se neosype.

Anděl
toť posel Stvořitele
děl anděl.
Osel
toť panděl s oři v těle
děl osel.

Žvaníš nesmysly
děl anděl a protáhl si perutě.

Když někdo stvoří anděla
a udělá z něj posla,
pak stejně dobře udělá
panděla zase z osla
děl osel

Co je to za slovo?
Panděl!
Nedělej ze mě osla
děl anděl a poškrábal se na kopytě

Panděl
toť slovo oslovo,
děl osel hbitě
a pomalu se vznesl.

Pro zájemce originál zní takto:

Être ange
C’est étrange
Dit l’ange
Être âne
C’est étrâne
Dit l’âne

Cela ne veut rien dire
Dit l’ange en haussant les ailes

Pourtant
Si étrange veut dire quelque chose
étrâne est plus étrange qu’étrange
Dit l’âne

Étrange est
Dit l’ange en tapant des pieds

Étranger vous-même
Dit l’âne
Et il s’envole.

Sýsův překlad najdete zde.

Mariánská Týnice před sto lety

Když jsem se zeptal Věrušky, kdy jsme byli v Mariánské Týnici, řekla mi bez váhání, že v listopadu 2008. Měla pravdu, ale nechápu to, sám nevím, co bylo před týdnem a roky mi hrozně splývají. Ještě, že si to píšu.

Našel jsem v knihovničce text s názvem Mariánská Týnice u Kralovic od A. Černého z roku 1936, ve 2. dílu Uměleckých památek Čech jsem tuto krásnou památku také našel, a tak jsem se rozhodl začít pracovat na textu pro anglickou wikipedii. Mezitím mi došla složka s názvem Mariánský Týnec u Kralovic vydaná Kroužkem přátel starožitností v Plzni roku 1914 s textovými i obrazovými listy. Těch pár listů mi prozářilo celý den. Jak tehdy vypadala Týnice?

... chrám zůstal opuštěný a jen budova probošství slouží za panskou hájovnu. V tichých celách mnichů hnízdí ptactvo, refektář proměněna v sýpku a nádherně malované ambity rajského dvora staly se skladištěm obilí, sena a slámy. Jediná příroda, vždy svěží a tvořivá, snaží se časem zakrýti ten obraz spousty a zármutku...

A to ještě autor netušil, že v roce 1920 se zbortí chrámová kopule.