Osud české literatury v kostce

Když jsem si včera pustil báseň Leden 1940 od Roye Fullera, v níž se tento před sto lety narozený básník vtipně povznesl nad dějiny anglické poesie, hned mi začaly naskakovat verše pro jakousi českou verzi. Nedalo mi to a ráno po probuzení jsem je hodil na papír a poslepoval dohromady.

Komenskému v Lešně vzplály spisy,
Hanka našel staré rukopisy,
abbé Dobrovský si vsadil na němčinu,
Jungmann pak občerstvil naši mateřštinu
tak, že v ní začali svá díla páchat
Puchmajer, Kollár, Čelakovský i Mácha.
Palacký odkázal národu dějiny,
Havlíček satiru, vtip a noviny,
Němcová Babičku, Erben Kytici;
pak přišel Neruda a parta tvořící
v Máchově odkazu – Hálek, Heyduk, Světlá
do temného vlastenčení vnesli trochu světla.
Vrchlický navršil z básniček pyramidu,
z níž popsal svět, jeho bohatství i bídu.
Máloco pak vyrašilo v jejím stínu,
snad až na Čecha, Zeyera a na Březinu.
Svůj vlastní poetický zámek
ze vzduchu postavil si Šrámek.
Císař stejně jako král nutně potřebuje šaška,
tak tedy c.k. armáda naverbovala Haška.
Po válce přišel mír a blahodárné roky
s Čapkovou Dášeňkou a s jeho Válkou s mloky.
Deml, Durych, Florian, moderní věrozvěsti
zaštítili svoje dílo tvrdou katolickou pěstí.
Nejen hospodářská krize první republiky
udělala z literátů vesměs bolševiky,
každého jinak, každého v jinou chvíli,
mnozí se pak vzbouřili a mnozí nevzbouřili.
Každý měl jiný talent a jinou náturu,
vzpomeňme třeba Horu, Olbrachta, Vančuru,
z básníků Holana, Seiferta, Biebla, Halase,
po světě mnoho jejich žáku dodnes toulá se.
Nezávidím těm všem jen jejich nadání
a nedostatek klidu, jenž k tvorbě pohání
– ze všeho nejvíc závidím jim krásu
v tom jejich jinak smutně osudovém hlasu.

Návraty

Dočetl jsem Camusovo Léto. Až na pár výjimek jsem se cítil, jako bych přesně něco takového chtěl číst, jako by mi ty povídky chyběly v názoru na svět (ne, nehoním knížky kvůli nějakým rekordům ve čtení, na to jsem moc pomalý čtenář). Jedna zásadní se jmenovala Návrat do Tipasy. Výpisky z ní jsou sporé, ale námět mě zasáhl do nitra. Byl o návratu do dětství nebo spíš o návratu do míst, kde nám před mnoha lety bylo kouzelně (jiné slovo by bylo slabé, jsou chvíle v minulosti každého člověka, které byly magicky krásné a propojily nás s božstvím). Je takový návrat vůbec možný? Není jen možný, je nutný. Kdo se o něj nepokusil, nežil.

Jednou už jsem se podobně vrátil. Bylo to do Kadaně a jejího okolí, kde jsem prožil krásné dětství. Rád bych se jednou vrátil do mých lounských katakomb, do soběslavského patra po rozvrzaných schodech, do rožmberského domečku, na máchovskou kolej, ale ony to už nebudou ty katakomby, schody s patra k suchému záchodu už nebudou rozvrzané a ani ten suchý záchod nebude suchý, v domečku už nebude o deset lidí víc než tam podle předpisů smí být a na koleji už mi paní vrátná nebude předávat dopisy. Až se budu chtít vrátit, dveře pro mě budou nejspíš zamčené. Ale přesto se vrátím. Vybudoval jsem si v sobě pro tyto příležitosti náležitou fantazii. Kdykoli jsem v Soběslavi, promění se třída dr. Edvarda Beneše ve třídu Rudé armády a já se ocitnu na začátku 60. let 20. století, jak mi tu ulici popisoval táta. Nevidím nové supermarkety, fitness centra, bowlingy, vidím pekárnu, starý obchod a tátu s brašnou, jak jde do školy. Nemusím dovnitř do domů, stačí mi ulice. Stačí genius loci. A o tom byla i ta povídka.

V časech nevinnosti jsem netušil, že mravnost existuje. Teď jsem to věděl, a nebyl jsem schopen podle toho žít.

… není-li člověk milován, prostě jen nemá štěstí: nemiluje-li, je to neštěstí.

Poslední povídka mě až dokonce míjela, ale pak přišla spásná myšlenka:

Veliké moře… mé náboženství spolu s nocí! … Co vlna to příslib…

Můj hlavní a stále opakovaný návrat k božství je opravdu skrz noc na mořském pobřeží. Kdo to zažil, ví, o čem je řeč, ostatním se to popsat nedá. Díky, Čámusi (jednou jsem napsal kamarádovi do esemesky, že ctu Camuse a on se mě pak v hospodě zeptal, kdo je to ten Čámus).

Dobrá rada od sestřenky

Je to divná věc,
tenhle bratranec!

Zvláštní, že tak maličký je,
nehýbe se, ale žije.

Teď se pohnul, mami, mami
co když prso vycucá mi?

To by tak hrálo,
sama mám málo.

Nedám ti a ne ne ne!
Drž se svýho vemene.

Sestřenka ti dobře radí,
teď můžem být kamarádi.

Emil Somol

V rodinném albu mě zaujala jedna fotografie, která na první pohled vypadá, že na ní bude děda námořník, který sloužil osm let na SMS Zrínyi. Při bližším pohledu jsem ho tam ale nenašel a při ještě bližším pohledu jsem si přečetl na čepicích úplně jiný název lodi: Erzh. Franz Ferdinand!

Babička mi na to sdělila, že to není děda Kulhánek, ale můj praprastrýček Emil Somol, bratr mojí prababičky Emilky. A taky že se z války živý nevrátil. Ve Vršovicích u Loun na návsi stojí jeho jméno na pomníčku obětí války.

Na anglické wikipedii patří článek o SMS Erzheherzog Franz Ferdinand mezi 3,5 tisíce nejlepších článků a v roce 2010 se objevil i v mé oblíbené sekci DYK. V článku se dozvíme, že jedinou větší akcí, na které se tato rakousko-uherská loď podílela, bylo bombardování italského přístavu Ancona těsně po vstupu Itálie do války, které proběhlo více než úspěšně a oddálilo italský postup směrem k alpským hranicím s Rakouskem-Uherskem o cenných čtrnáct dní. 63 Italů padlo, loď prý neutrpěla žádnou újmu. Pak se už jen jednou musela vyhýbat bombardování z italské vzducholodi, přičemž se srazila s rakouským torpédoborcem a omylem ho potopila. A tak by mě zajímalo, do jaké šarvátky se praprastrýček přimotal. Čest jeho památce, i když vlastně stejně jako praděda stál shodou náhod a povolávacích rozkazů na straně proti Italům a československým legionářům.

Na dně je naděje

Bible sice učí nemít radost z neštěstí druhých, ale už z Ezopových bajek víme, že právě cizí neštěstí může tišit naše zoufalství.

Včera jsem náhodou postřehl v programu Vltavy pořad s názvem Milá paní Olga Scheinpflugová, a tak jsem v osm nažhavil drát a usedl k radiopřijímači. Myslel jsem, že to bude dokumentární pořad o paní Olze, ale nakonec se z toho vyklubala stará rozhlasová hra s názvem Linka důvěry, v níž na druhý konec drátu zasedla Dana Medřická – tři čtvrtě hodiny telefonátů od zoufalých lidí, z nichž jedna zřejmě byla i milá paní Olga. Hra byla natočena v roce 1966 a získala hlavní cenu v mezinárodní soutěži Prix Italia, poté prý v překladech obletěla téměř celý svět.

Uvědomil jsem si, že po téměř padesáti letech se svět, co se zoufalství týče, neposunul ani o píď. Úplně stejní lidé se stejnými problémy zřejmě volají i dnes. Možná jich volá víc, když máme ty mobily.

Dana Medřická alias doktorka Marie je úžasná, a až budu jednou beznadějně na dně, chci, aby se mi na lince důvěry ozval někdo jako ona. Vyhrála to samozřejmě lidskostí, tedy přiznáním toho, že ne všechny dostane z deprese, že ne všechny odradí od sebevraždy a že není nejšťastnějším člověkem na světě. Nevzpomenu si teď ani na název ani na přesný obsah povídky od Roberta Fulghuma, ale tuším, že v ní pastor zoufalou ženu (snad po smrti manžela) poslal, aby obešla své sousedy a zeptala se, zda jsou šťastní. Když zjistila, že každý má nějaké svoje velké trápení, ulevilo se jí a začala dokonce kolem sebe šířit radost.

Čtyři dny jsem teď na částečný bezplatný úvazek dělal sestřičku, která přijímala objednávky na jedno kardiologické vyšetření. Počet klientů byl omezený, a tak po pátku a sobotě, kdy jsem několika lidem udělal radost, musel jsem pak desítky lidí zklamat. Několik volajících se začalo svěřovat se svými zdravotními problémy a někdy i s rodinnou anamnézou. Nevěřil jsem tomu, ale opravdu jsem slyšel, jak pookřáli, když jsem jim sdělil, že už od svých dvaceti let jsem kardiak a beru dva prášky na hypertenzi denně.

Léto

Moc se těším na setkání s Vlastou Dufkovou. Když jsem čítával Zápisníky Alberta Camuse, netušil jsem, že si popovídám s jejich překladatelkou. Docela živě si vzpomínám, že jsem si ty Zápisníky koupil někde v pražském knihkupectví ve slevě, protože chyběl první díl. Od té doby jsem tenhle díl nikde nesehnal. Za to jsem si kvůli paní Dufkové pořídil knihu Camusových esejů s názvem Léto. A tak mě má můj milý Camus zase ve své síti a, místo abych se třásl zimou, vyhřívám se na alžírském slunci.

Dnešní člověk je totiž člověk, který na stísněném povrchu této země v obrovských počtech hromadně trpí, člověk, kterému se nedostává ohně a potravy a pro něhož svoboda je jenom přepych, který může počkat… Dnes lidstvo potřebuje jedině technologie a stará se výhradně o ně. Revoltuje prostřednictvím strojů a považuje umění a to, co umění předpokládá, za překážku a známku otroctví… (Prométheus v podsvětí)

Další moudra pro dnešek jsou z eseje Helenin exil (jak vidno už z názvů, bere si Camus na paškál řeckou kulturu, a tak mám místy pocit, že čtu Henryho Millera):

My jsme krásu vyobcovali, Řekové se pro ní chopili zbraní.

K přírodě se otáčíme zády, za krásu se stydíme. Naše ubohé tragedie páchnou kanceláří a krev, které v nich teče proudem, má barvu mazlavého inkoustu.

„Jedině moderní město,“ troufne si Hegel napsat, „skýtá duchu prostor, v němž si může sám sebe uvědomit.“ Takže prožíváme dobu velkoměst. Svět byl s rozmyslem okleštěn o to, co vytváří jeho trvání: o přírodu, moře, kopec, večerní rozjímání. Vědomí už je jedině v ulicích, protože dějiny už jsou jedině v ulicích, tak zní výnos. A o témže postoji následně svědčí naše nejznamenitější díla. Marně hledáte ve vysoké evropské literatuře po Dostojevském popis krajiny. Dějiny nevysvětlují ani přirozený svět, který byl před nimi, ani krásu, která je nad nimi. Rozhodly se tedy dělat, jakoby nebyly. 

Paříž /18/ krásné město (belle ville) pro všechny

Náš cestopis z Paříže jsem přerušil někdy v říjnu symbolicky na hřbitově, takže se mohlo zdát, že šlo o konec vyprávění. Nicméně nešlo, jsme mírně za polovinou výletu. Na hřbitov jsem slíbil se vracet vždycky při příležitosti připomenutí tam zetlelých. Jinak už jsme se o prázdninách přesunuli do parku v Belleville, kde jsem pořídil tu ronisovskou fotku a kde ještě pro dnešek setrváme. Potkali jsme tam totiž to, co dělá Paříž Paříží (nebo New Yorkem a Londýnem). Pestrost obyvatel.

Odejít ve snu

Zemřela Wisława Szymborska. Poláci neříkají ve spánku, ale we śnie. V den jejích 87. narozenin jsem přeložil jednu její báseň o poesii. Dnes přidám úžasný citát z její básně o smrti.

Neexistuje život,
který by nemohl být nesmrtelný,
byť jen na chvíli.

Naše opička

Našla jsem v Schopenhauerově knize zajímavý citát od Georga Christopha Lichtenberga:

Kniha je jako zrcadlo,

když se do ní podívá opička, nemůže spatřit apoštola.

Duševní šoustání

Neuvěřitelný příběh Okiho Brázdy a jeho ženy Amelie pokračuje. Píše se rok 1919. Po Ameliině švédské cestě s lesbickým dobrodružstvím se manželé setkávají v Praze. Oki se raduje, ale Amelie mu nedokáže radost oplácet. Když jsou spolu na návštěvě na Hradě u prezidenta Masaryka, Oki se zahledí do Masarykovy dcery Olgy, s níž se setkal již za války a okouzlil ji, jak to tehdy neváhala napsat v dopise jemu i Amelii. Tentokrát se ale šla s Okim dokonce projít do zahrad, kde si vyměnili polibky. To neušlo bystrému zraku TGM, který se rozhodl zasáhnout. Olze vysvětlil, že „paní Brázdová má právo žít svůj život a jeho dcera povinnost uhnout z cesty“. Manželé si to vyříkali, ale na Olgu to dopadlo silou popravčí sekyry. Chtěla dokonce skákat z okna. Z depresí ji vytahovala sama Amelie. Zůstaly pak přítelkyněmi a celý život udržovaly písemný styk.

Vztah mezi manželi se ale nezlepšoval a pomalu, ale jistě planěl. Amelie dokonce zapomněla na Okiho třicetiny. Oba si uvědomovali, že jsou zcela jiné podstaty, zvláště, když Amelie vlivem okolností objevila svět zbožnosti. Nakonec Oki Amelii dovolil, že může „duševně spát“ s kým je jí libo, jemu prý k tomu chybí potřebný orgán. Zde je třeba poznamenat, že Oki použil daleko silnějšího výrazu než „spát“.

Svádí mě to k rozvinutí myšlenky, ale raději to zavřu a půjdu si duševně zamasturbovat nad další stránky téhle zajímavé knížky.

George Black a Alfred Rtuť

Jiří Černý byl v Kadani poprvé před rokem. Tehdy mluvil o Johnu Lennonovi.

V dalších dvou pořadech mluvil o The Doors a Bobu Dylanovi. Dnešní večer byl o skupině Queen. Čtyři svátky hudby, které v lecčems předčily i živé koncerty. Dnes jsem se zase dozvěděl spoustu novinek, třeba o dj Johnu Peelovi nebo kapele The Platters. Píseň The Show Must Go On ke mě promluvila univerzálněji, než jsem ji do teď vnímal. O přestávce jsem si pak u pana Černého nevinně šplhnul, když jsem se zeptal, jestli se mu také v některých polohách Queeni zdají podobní americkým The Sparks, což mi přišlo jako drzá otázka, ovšem nejen, že kvitovaná, ale pan Černý se dokonce rozpomínal na některé jejich písničky.

Další pořad bude 30. května o Karlu Krylovi.

Proti proudu času

Julinka už leze po čtyřech. Dělá čest svému znamení, a tak zatím leze jenom dozadu. Hodí se tedy vyrazit na jednu pouť, v níž se vydáme pozadu v čase. Ano, tohle černobílé bohatství jsem tak zoufale hledal, až jsem kvůli tomu klekl na kolena před sv. Antonínem.

Julinka s babičkou:

Julinka s maminkou a tatínkem:

Tatínek s prababičkou:

Tatínek s babičkou a dědečkem:

Prababička s babičkou a prastrýčkem:

Prababička kojí babičku:

Prababička jako nejmladší ze sestřenic (vlevo dole):

Prababička v kočárku:

Prapradědeček a praprababička s prababičkou v bříšku:

Praprababička na kurzu šití:

 Praprapradědeček s prapraprababičkou:

Bůh bez Boha, světlo bez světla

Připravuji si témata na besedu s Vlastou Dufkovou, a tak si čtu některé její překlady stejně jako rozhovory s ní. Poslední rozhovor asi poskytla Hostu a byl pro mě v mnohém inspirativní.

Mám rád, když se věci filosofické a teologické tahají tak trochu za ocas, protože jen tak si je občas člověk schopen uvědomit jejich hodnotu. Když někdo říká přesně to, co očekáváte, že bude říkat, přestanete se pak soustředit i ve chvíli, kdy chce sdělit něco důležitého.

Vždycky mě jako obráceného křesťana fascinoval jeden ze sedmi výroků Krista na kříži. V tomto případě spíše než výrok jde o výkřik. Bože, bože, proč jsi mě opustil. Jako jediný z těch sedmi se vyskytuje hned u dvou evangelistů, u Marka a u Matouše, v obou případech nejdříve aramejsky a pak v překladu do evangelního jazyka. Čekal bych od kněze, že mi to osvětlí, že sice možná šlo o výkřik v zoufalství, ale že právě nutnost překladu upozorňuje na to, že Ježíš odkazoval na Žalm 22, který stejnými slovy v hebrejštině začíná, ale nakonec vyznívá jako ujištění o víře. A tak chtěl Syn ujistit Otce o své víře, protože Jemu přece nemá cenu přeříkávat celý žalm.

Když se Jan Němec zeptal Vlasty Dufkové na Alberta Camuse a Simone Weilovou, její odpověď pro mě byla jako blesk z čistého nebe:

Je to zvláštní: Camus a Weilová jsou si do určitého bodu blízcí, ale pak se vydají každý jinou cestou, i když v něčem zas ne tak odlišnou. A ten bod je: Bože, proč jsi mě opustil. Pro Camuse to znamená, že se podle toho musíme na světě bez Boha zařídit a převzít za svůj důstojný život plnou odpovědnost. Weilová z toho vyvozuje existenci Boží — a navíc říká: víc důkazů nebude. Moment, kdy Kristus na kříži říká ona slova, je pro ni nejvyšším, jediným a dostatečným důkazem Boží lásky. Její víra je tedy strašně nesnadná. Vrcholem Boží lásky k člověku je, že Bůh na sebe vzal lidský úděl, jenže člověk má paradoxně něco, čím božský rozměr přesahuje a co Bůh jakožto absolutní dobro už z definice nemůže poznat aktivně, totiž zlo, a jediná cesta k poznání zla pro něho je tedy trpná, pasivní, tj. zlo podstoupené jako utrpení, pašije. A vůbec nejhorší zakoušené zlo je, když si člověk myslí, že ho Bůh opustil. Jinak řečeno, teprve když Kristus — tedy Bůh — na kříži pocítí, co to je, ztratit naději v Boha, pozná, co je být člověkem. V důsledku z toho také pro Weilovou plyne maximálně odpovědný vztah k životu, to její poněkud heretické křesťanství se obejde dokonce i bez křtu.

Nechci to rozpitvávat množstvím slov. Simone Weilová řekla stručně a jasně to, co jsem ve svém přemýšlení o Božím plánu nedokázal formulovat. A já mám radost, že jsem ji objevil už před více než dvěma lety – a už tehdy mě zaujala. Budu se muset poohlédnout po něčem, co od ní vyšlo v češtině.

Antonín, Florian a Michael

Včera jsem nemohl něco hrozně důležitého najít. Vysypal jsem kvůli tomu batoh, provedl policejní prohlídku automobilu, prohlédl několik desítek knih, kalhot, kabátů a míst, kde bych to mohl nechat a nic. Ráno jsem šel na Mši svatou, po dlouhé době, lajdák jeden. Vypadá to, že až sv. Antoníček mě tam dohnal, ale lhal bych, kdybych to svedl jen na něj. Před nedávnem jsem se potkal s Otcem Josefem na žehnání novému požárnímu vozu a sošce sv. Floriana a zastyděl jsem se, že se s vlastním farářem potkávám místo v kostele v hasičské zbrojnici.

Navíc z rozhovoru s ním, kde jsme se dotkli třeba vědomostní soutěže motorkářů v kadaňském kostele nebo složitého života bezdomovců,  jsem zatoužil poslechnout si jeho kázání.

Přiznávám se, že jsem byl rád, že je místo za mříží, kde rád sedávám, když nestojíme s kočárem těsně před ní, ale pak když přišli další farníci a někteří zůstali stát, měl jsem vtíravý pocit, že jsem někomu zasedl místo. Místo Otce Josefa kázal jáhen a kázal o ďáblu a zlu, uhlazeně a přesně, jak jsem to čekal, a tak jsem toho využil a upřel svoje myšlenky a modlitby na sv. Antonína, aby mi poslal to, co mi schoval, protože jsem pochopil, co mi tím chtěl naznačit. Díky jáhnovi jsme se málem po mši pomodlili modlitbu Lva XIII. k archandělu Michaelovi proti nástrahám Satana. A tak se ptám archandělova jmenovce, co si o tom myslí. A ráno se zase pomodlím tu od Jana XXIII., moji nejoblíbenější!

Když jsem se vrátil domů, Věruška se nabídla, že se ještě jednou podívá do auta, přeci jen já jsem tam byl za tmy a musel jsem se spolehnout na umělé osvětlení. Svatý Antoníček to opravdu vrátil tam, do kufru za ten gumicuk, kam se dávají lékárničky, piksly s olejem a láhve s fridexem. Děkuju!

A co to bylo? Dozvíte se už brzy.