Ještě než přikročím k seznamování s geografickými cíly naší expedice do Itálie, vyhlašuji domácí pátrání a následnou akci I (čti í, příp. ý).
V VII. kapitole románu o československých legionářích v Itálii se píše o 24. květnu 1918, kdy se naše vojsko shromáždilo na Piazza Venezia v Římě, aby bylo slavnostně zařazeno do italské armády. A tu čtu:
A tak dnes Řím odevzdával československým dobrovolcům prapor, který na návrh českého akademického malíře Brázdy, žijícího v Římě, vyšily římské dámy a které jim darovalo „Italské komité pro československou samostatnost“, v jehož čele byl kníže di Scalea…
Něco mě napadlo, ale hned jsem to zahnal jako nesmysl. A o něco dál:
Zástup se ševelí. Přijíždí kapitán Šeba, silné, zavalité postavy, s malířem Brázdou a přivážejí prapor.
To jméno! Shoda náhod. A ještě:
Bože, jak Štefánik uměl mluviti.
Bylo to prostě uchvacující. Svědkyně této slavnosti, choť malíře Brázdy, která stála opodál, praví ve své vzpomínkové knize, že „jeho řečnický dar byl prostě fenomenální a byl zcela jiného druhu než u ostatních a hned od prvého okamžiku že dostal posluchače do své moci“.
Dost bylo Brázdy, jdu se podívat na internet, jestli to není rodina. Znám totiž malíře Oskara Brázdu, jehož druhá žena žije na zámku Líčkov. Byl to náš první výlet s Věruškou. Už tehdy jsem poznal, že se k sobě hodíme. Jeli jsme autobusem a dlouho se procházeli po zahradě líčkovského zámku, paní Brázdová nám z okna řekla, že nás dovnitř přijme jindy. Vyprávěl jsem Věrušce, že na zámku je obraz, na kterém je tahle babička nahá. Ovšem to ji malíř Brázda maloval, když jí bylo devatenáct. Z Líčkova jsme jeli stopem. Věruška poprvé v životě. Pak jsme si dali první dlouhou pusu. Ale to už jinde jsme, to je jiná vesnice.
Paní Brázdová bydlí na Líčkově dodnes. Píše se rok 2011. A nějaký malíř Brázda navrhoval prapor pro československou legii v Itálii v roce 1918.
Ano tušíte správně, byl to stále týž Oskar Brázda! Narodil se v roce 1887 a rodiče ho poslali studovat malbu do Vídně. Tam získal medaili Františka Josefa a stipendium na pobyt v Římě, kde mohl studovat díla klasických malířů. V roce 1915 se tam oženil se švédskou spisovatelkou a diplomatkou Amelií Posse a po vstupu Itálie do války na straně Dohody byl internován jako potenciální nepřítel na Sardinii, kde se Františku Josefovi odvděčil za medaili tím, že začal bojovat za samostatné Československo. Jeho žena měla čilé styky s Masarykem, Štefánikem a Benešem. A tak se stalo, že Brázda navrhnul onen prapor a stál v Římě jako třicetiletý na tribuně před „oltářem vlasti“ mezi československou a italskou elitou. Po válce manželé koupili zámek Líčkov u Žatce a bydleli tam až do další evropské vřavy, kdy zámek obsadilo gestapo. Manželství bylo rozvedeno a Amelie se dvěma syny odjela do Švédska. Po válce se Brázda vrátil do Líčkova a potkal zde druhou ženu svého života, mladičkou Marušku. Byl jsem na zámku už dvakrát a provedla nás přímo paní Brázdová. Připadal jsem si trochu jako ve filmu Cimrman ležící spící. A když jsem jí stisknul ruku, ani jsem netušil, že tisknu ruku Masarykovi, Benešovi a Štefánikovi.
Je tu ale jeden rébus. Zajímalo by mě, jestli se prapor italské legie dochoval, případně jak vypadal a podle jakého návrhu byl vyšit. Proč?
Protože v knize Adolfa Zemana vypadá (na posledním obrázku knihy) líc praporu s kopií obrazu Za svobodu takhle:
Vydedukoval jsem, že jde o Brázdův obraz. Stylem by odpovídal. Jenže když jsem byl ve čtvrtek v Praze, koupil jsem si album, které se jmenuje Čs. legie v Itálii 1918 – malířské dokumenty, a tam je obraz Za svobodu připsán akademickému malíři Břetislavu Bartošovi:
Nejšťastnější z těchto propagačních prací Bartošových „Za svobodu“ byla namalována v Santa Maria Capua Vetere, kde byl položen základ k organisaci čs. revolučního hnutí. Obraz hlásající myšlenku jednoty v národním odboji dosáhl svého propagačního účelu vskutku podivuhodně.
Stejný obraz mi má každý dnem přijít poštou na pohlednici. Jako autor je rovněž uveden Břetislav Bartoš. A tak nevím. Že by obrazovou předlohou byl Bartošův obraz a Brázda jej jen přemaloval a přizpůsobil pro prapor, jenž dekorativně dopracoval a vytvořil mu rub? Netuším. Budu muset do Líčkova vyslat nejivestigativnějšího reportéra Žateckého deníku, aby záhadu s pomocí paní Brázdové rozluštil. Nebo někdo z vás snad tuší?
Bude to zapotřebí i proto, že do expedice bych chtěl nechat udělat kopii praporu a vztyčovat ho na všech památných místech naší legionářské expedice, která bude asi i na etapy s vyvrcholením 24. května 2018, kdy se sejdou všichni účastníci expedice (kteří mohou být každý rok od roku 2013 do roku 2016 jiní) na římském Piazza Venezia.
V VII. kapitole románu o československých legionářích v Itálii se píše o 24. květnu 1918, kdy se naše vojsko shromáždilo na Piazza Venezia v Římě, aby bylo slavnostně zařazeno do italské armády. A tu čtu:
A tak dnes Řím odevzdával československým dobrovolcům prapor, který na návrh českého akademického malíře Brázdy, žijícího v Římě, vyšily římské dámy a které jim darovalo „Italské komité pro československou samostatnost“, v jehož čele byl kníže di Scalea…
Něco mě napadlo, ale hned jsem to zahnal jako nesmysl. A o něco dál:
Zástup se ševelí. Přijíždí kapitán Šeba, silné, zavalité postavy, s malířem Brázdou a přivážejí prapor.
To jméno! Shoda náhod. A ještě:
Bože, jak Štefánik uměl mluviti.
Bylo to prostě uchvacující. Svědkyně této slavnosti, choť malíře Brázdy, která stála opodál, praví ve své vzpomínkové knize, že „jeho řečnický dar byl prostě fenomenální a byl zcela jiného druhu než u ostatních a hned od prvého okamžiku že dostal posluchače do své moci“.
Dost bylo Brázdy, jdu se podívat na internet, jestli to není rodina. Znám totiž malíře Oskara Brázdu, jehož druhá žena žije na zámku Líčkov. Byl to náš první výlet s Věruškou. Už tehdy jsem poznal, že se k sobě hodíme. Jeli jsme autobusem a dlouho se procházeli po zahradě líčkovského zámku, paní Brázdová nám z okna řekla, že nás dovnitř přijme jindy. Vyprávěl jsem Věrušce, že na zámku je obraz, na kterém je tahle babička nahá. Ovšem to ji malíř Brázda maloval, když jí bylo devatenáct. Z Líčkova jsme jeli stopem. Věruška poprvé v životě. Pak jsme si dali první dlouhou pusu. Ale to už jinde jsme, to je jiná vesnice.
Paní Brázdová bydlí na Líčkově dodnes. Píše se rok 2011. A nějaký malíř Brázda navrhoval prapor pro československou legii v Itálii v roce 1918.
Ano tušíte správně, byl to stále týž Oskar Brázda! Narodil se v roce 1887 a rodiče ho poslali studovat malbu do Vídně. Tam získal medaili Františka Josefa a stipendium na pobyt v Římě, kde mohl studovat díla klasických malířů. V roce 1915 se tam oženil se švédskou spisovatelkou a diplomatkou Amelií Posse a po vstupu Itálie do války na straně Dohody byl internován jako potenciální nepřítel na Sardinii, kde se Františku Josefovi odvděčil za medaili tím, že začal bojovat za samostatné Československo. Jeho žena měla čilé styky s Masarykem, Štefánikem a Benešem. A tak se stalo, že Brázda navrhnul onen prapor a stál v Římě jako třicetiletý na tribuně před „oltářem vlasti“ mezi československou a italskou elitou. Po válce manželé koupili zámek Líčkov u Žatce a bydleli tam až do další evropské vřavy, kdy zámek obsadilo gestapo. Manželství bylo rozvedeno a Amelie se dvěma syny odjela do Švédska. Po válce se Brázda vrátil do Líčkova a potkal zde druhou ženu svého života, mladičkou Marušku. Byl jsem na zámku už dvakrát a provedla nás přímo paní Brázdová. Připadal jsem si trochu jako ve filmu Cimrman ležící spící. A když jsem jí stisknul ruku, ani jsem netušil, že tisknu ruku Masarykovi, Benešovi a Štefánikovi.
Je tu ale jeden rébus. Zajímalo by mě, jestli se prapor italské legie dochoval, případně jak vypadal a podle jakého návrhu byl vyšit. Proč?
Protože v knize Adolfa Zemana vypadá (na posledním obrázku knihy) líc praporu s kopií obrazu Za svobodu takhle:
Stejný obraz mi má každý dnem přijít poštou na pohlednici. Jako autor je rovněž uveden Břetislav Bartoš. A tak nevím. Že by obrazovou předlohou byl Bartošův obraz a Brázda jej jen přemaloval a přizpůsobil pro prapor, jenž dekorativně dopracoval a vytvořil mu rub? Netuším. Budu muset do Líčkova vyslat nejivestigativnějšího reportéra Žateckého deníku, aby záhadu s pomocí paní Brázdové rozluštil. Nebo někdo z vás snad tuší?
Bude to zapotřebí i proto, že do expedice bych chtěl nechat udělat kopii praporu a vztyčovat ho na všech památných místech naší legionářské expedice, která bude asi i na etapy s vyvrcholením 24. května 2018, kdy se sejdou všichni účastníci expedice (kteří mohou být každý rok od roku 2013 do roku 2016 jiní) na římském Piazza Venezia.
2 komentáře:
Nic, než svoboda.
Nic, než právo žít.
Nic, než nejprostší základ lidskosti.
Nic, než být muži: vzdorovat pohromě.
Bít se za sebe, abychom se nebili za cizí. My nikdy žádnou válku nezačneme. Ale je na nás na jednom každém, aby ji pomohl dokončit. Jako zborovští.
řidič "-)
Dobrý den, dnes jsem byl na vernisáži výstavy malířů tvořících na obou stranách Radhoště a jedním z vystavených obrazů byla i tohoto reprodukce Bartošova obrazu, Jedná se o reprodukci z období 1. republiky. Obraz je ze sbírky soukromého sběratele a je u něho popisek. Bartoš jej namaloval za doby svého působení v legiích v Itálii, stal se obrovským propagačním nástrojem a díky němu se počet legionářů mnohonásobně zvětšil. Byly tištěny reprodukce pohlednice a možná se stal inspirací i pro ten prapor. Autorem je jednoznačně Bartoš. Dožil se pouhých 33 let (1893-1926).
Vašek
Okomentovat