Chvíle strávené s panem Elčknerem a s paní Miluškou Zemanovou patří k těm, na které se nedá zapomenout. Vždycky si uvědomím, co s lidským osudem zmůže lidské vůle a náhoda (nebo vůle Boží?). Jakou náhodou jsme se dostali k dopisům dr. Vladimíra Tomana s jeho láskou Marií? Čtení těch dopisů bylo pro mě terapií v době, kdy jsem se léčil z úzkostlivých stavů. Zabíralo to lépe než benzodiazepiny. A jak jsme tak četli a pátrali po identitě obou pisatelů, zaválo nás to na jaře do Bystrého.
Tam jsme šli po stopě a hledali pamětníky. Na pana Elčknera nás přivedl pan farář, ale když jsme konečně našli toho pravého (protože rod Elčknerů je starý bysterský rod, takže jich tu bydlí tucet), nebyl doma. Zdálo se, že není doma. Ale byl. Nakonec jsme se přesto, že už byla tma, dočkali. Domluvili jsme se na příští den, že pán možná najde i nějakou sokolskou kroniku.
Nenašel. Byl trošku skoupý na slovo, ale pamatoval si, že mu dr. Drůbek jako malému klukovi trhal zub. Taky přinesl fotografii Drůbkova domu. Tak tady sloužila Máryš!
Pak nás zavedl kousek po ulici k protějšímu domu, kde bydlela jeho starší spolužačka ze školy, paní Miluška Zemanová. Její otec prý byl Sokol, a ráda povídá.
Měl pravdu. Paní Zemanová si nejdřív vzala deset minut na to, aby se upravila, a pak když otevřela, tak jsme se ocitli v krásné krajině kolem pomyslného moravského rodinného krbu a brzy jsme se cítili jako u vlastní babičky a paní Zemanová v nás našla takové až skoro vnoučata. Doktora Drůbka už moc nepamatovala, trhal jí zub, ale komu netrhal? Povídali jsme si o všem možném. A povídali jsme si tak dlouho, až nám ujely dva autobusy do Poličky. O jejím narození u Vídně, o tom, jaká řemesla v Bystrém byla (švec kadlec, švec kadlec, švec kadlec a takhle podél potoka se to střídalo), o škole a o její vzpouře proti panu katechetovi, o paní školníkové v době hospodářské krize, o Sokolu, o rodině, o odchodu syna, o poličské paní doktorce, prostě o všem možném. Několikrát jsme během rozhovoru všichni vytáhli šnuptychly.
Byly to nezapomenutelné chvíle. A těšil jsem se, až o nich napíšu.
Tam jsme šli po stopě a hledali pamětníky. Na pana Elčknera nás přivedl pan farář, ale když jsme konečně našli toho pravého (protože rod Elčknerů je starý bysterský rod, takže jich tu bydlí tucet), nebyl doma. Zdálo se, že není doma. Ale byl. Nakonec jsme se přesto, že už byla tma, dočkali. Domluvili jsme se na příští den, že pán možná najde i nějakou sokolskou kroniku.
Nenašel. Byl trošku skoupý na slovo, ale pamatoval si, že mu dr. Drůbek jako malému klukovi trhal zub. Taky přinesl fotografii Drůbkova domu. Tak tady sloužila Máryš!
Měl pravdu. Paní Zemanová si nejdřív vzala deset minut na to, aby se upravila, a pak když otevřela, tak jsme se ocitli v krásné krajině kolem pomyslného moravského rodinného krbu a brzy jsme se cítili jako u vlastní babičky a paní Zemanová v nás našla takové až skoro vnoučata. Doktora Drůbka už moc nepamatovala, trhal jí zub, ale komu netrhal? Povídali jsme si o všem možném. A povídali jsme si tak dlouho, až nám ujely dva autobusy do Poličky. O jejím narození u Vídně, o tom, jaká řemesla v Bystrém byla (švec kadlec, švec kadlec, švec kadlec a takhle podél potoka se to střídalo), o škole a o její vzpouře proti panu katechetovi, o paní školníkové v době hospodářské krize, o Sokolu, o rodině, o odchodu syna, o poličské paní doktorce, prostě o všem možném. Několikrát jsme během rozhovoru všichni vytáhli šnuptychly.
pan Elčkner
paní Zemanová
Žádné komentáře:
Okomentovat