Děda byl můj druhej táta. Měl jsem je oba stejně rád, oba stejně silně zasáhli do mého života, každý mi dal něco jiného, protože oba něco jiného měli. Byli jiní. Vím ale, že se měli rádi.
Byl jsem v posledních týdnech několikrát za dědou v nemocnici, vždycky jsme si přes hodinu povídali a myšlenky létaly tak jako tenkrát, když jsme spolu po nocích debatovali nad všemi možnými tématy vyčtenými z knih, vystudovanými z encyklopedií a vykoukanými z dokumentů. Děda omládl, vlastně omládl víc, než jak jsem ho mohl poznat, měl jsem najednou před sebou junáka, co hraje ve vojenské kapele a po vojně pak na zábavách, studuje techniku v Děčíně a namlouvá si dávnou kamarádku z dětství, moji babičku.
Před měsícem jsem dědu navštívil po operaci na JIPce a po té naší první nemocniční hodince povídání dostal chuť na chleba se šunkou. Koupil jsem tři výběrové druhy šunky, máslo s olivovým olejem podle jeho gusta, a ještě jsem se na JIPku vrátil. To už byla na dědovi vidět únava, ale ještě si mě zavolal, když jsem byl na odchodu. „Chtěl jsem ti říct, že si strašně cením toho, že jste nezapomněli na tátu.“ Ty chleby se třemi druhy šunky si druhý den odnesla babička domů. Na chirurgii totiž zrovna v době, kdy jsem se s nimi mazal, podávali večeři – chleba se šunkou. Přišlo mi to vtipné. Dědovu poslední větu, kterou mi řekl v úterý po naší poslední hodince, si nechám pro sebe. Děkuju za ni.
Včera, přesně měsíc po operaci, odvezli dědu zase na JIPku. Dneska jsem mu tam nesl baterky do radia, které bylo jeho každodenním vytrvalým společníkem, hlavně za probdělých nocí. Věděl jsem, když jsem je pokládal na noční stolek, že už je nebude potřebovat. A jsem rád, že jsem se stihnul rozloučit.
Seifert, narozený před 110 lety, napsal:
Život mi přeběhl rychle.
Byl příliš krátký
pro má dlouhá toužení,
která byla bez konce.
Než jsem se nadál,
přiblížil se konec života.
Smrt brzy kopne do mých dveří
a vejde.
Hrůzou a leknutím v té chvíli
zatajím dech
a nadechnout už zapomenu.
Kéž mi však není odepřeno
ještě včas zlíbat ruce
té, která trpělivě s mými kroky
šla a šla a šla
a milovala nejvíce.
Po mě dneska byla za dědou ještě maminka a babička. Jsme s tebou, babi. A na tebe, dědo, nezapomeneme, jako jsme nezapomněli na tátu.
Koukám se ven na hvězdy. Jedna na mě mrká. A já mrkám na ni. Vím proč.
Byl jsem v posledních týdnech několikrát za dědou v nemocnici, vždycky jsme si přes hodinu povídali a myšlenky létaly tak jako tenkrát, když jsme spolu po nocích debatovali nad všemi možnými tématy vyčtenými z knih, vystudovanými z encyklopedií a vykoukanými z dokumentů. Děda omládl, vlastně omládl víc, než jak jsem ho mohl poznat, měl jsem najednou před sebou junáka, co hraje ve vojenské kapele a po vojně pak na zábavách, studuje techniku v Děčíně a namlouvá si dávnou kamarádku z dětství, moji babičku.
Před měsícem jsem dědu navštívil po operaci na JIPce a po té naší první nemocniční hodince povídání dostal chuť na chleba se šunkou. Koupil jsem tři výběrové druhy šunky, máslo s olivovým olejem podle jeho gusta, a ještě jsem se na JIPku vrátil. To už byla na dědovi vidět únava, ale ještě si mě zavolal, když jsem byl na odchodu. „Chtěl jsem ti říct, že si strašně cením toho, že jste nezapomněli na tátu.“ Ty chleby se třemi druhy šunky si druhý den odnesla babička domů. Na chirurgii totiž zrovna v době, kdy jsem se s nimi mazal, podávali večeři – chleba se šunkou. Přišlo mi to vtipné. Dědovu poslední větu, kterou mi řekl v úterý po naší poslední hodince, si nechám pro sebe. Děkuju za ni.
Včera, přesně měsíc po operaci, odvezli dědu zase na JIPku. Dneska jsem mu tam nesl baterky do radia, které bylo jeho každodenním vytrvalým společníkem, hlavně za probdělých nocí. Věděl jsem, když jsem je pokládal na noční stolek, že už je nebude potřebovat. A jsem rád, že jsem se stihnul rozloučit.
Seifert, narozený před 110 lety, napsal:
Život mi přeběhl rychle.
Byl příliš krátký
pro má dlouhá toužení,
která byla bez konce.
Než jsem se nadál,
přiblížil se konec života.
Smrt brzy kopne do mých dveří
a vejde.
Hrůzou a leknutím v té chvíli
zatajím dech
a nadechnout už zapomenu.
Kéž mi však není odepřeno
ještě včas zlíbat ruce
té, která trpělivě s mými kroky
šla a šla a šla
a milovala nejvíce.
Po mě dneska byla za dědou ještě maminka a babička. Jsme s tebou, babi. A na tebe, dědo, nezapomeneme, jako jsme nezapomněli na tátu.
Koukám se ven na hvězdy. Jedna na mě mrká. A já mrkám na ni. Vím proč.
