23. září 2011

Proč? Vlastně vím.

Děda byl můj druhej táta. Měl jsem je oba stejně rád, oba stejně silně zasáhli do mého života, každý mi dal něco jiného, protože oba něco jiného měli. Byli jiní. Vím ale, že se měli rádi.

Byl jsem v posledních týdnech několikrát za dědou v nemocnici, vždycky jsme si přes hodinu povídali a myšlenky létaly tak jako tenkrát, když jsme spolu po nocích debatovali nad všemi možnými tématy vyčtenými z knih, vystudovanými z encyklopedií a vykoukanými z dokumentů. Děda omládl, vlastně omládl víc, než jak jsem ho mohl poznat, měl jsem najednou před sebou junáka, co hraje ve vojenské kapele a po vojně pak na zábavách, studuje techniku v Děčíně a namlouvá si dávnou kamarádku z dětství, moji babičku.

Před měsícem jsem dědu navštívil po operaci na JIPce a po té naší první nemocniční hodince povídání dostal chuť na chleba se šunkou. Koupil jsem tři výběrové druhy šunky, máslo s olivovým olejem podle jeho gusta, a ještě jsem se na JIPku vrátil. To už byla na dědovi vidět únava, ale ještě si mě zavolal, když jsem byl na odchodu. „Chtěl jsem ti říct, že si strašně cením toho, že jste nezapomněli na tátu.“ Ty chleby se třemi druhy šunky si druhý den odnesla babička domů. Na chirurgii totiž zrovna v době, kdy jsem se s nimi mazal, podávali večeři – chleba se šunkou. Přišlo mi to vtipné. Dědovu poslední větu, kterou mi řekl v úterý po naší poslední hodince, si nechám pro sebe. Děkuju za ni.

Včera, přesně měsíc po operaci, odvezli dědu zase na JIPku. Dneska jsem mu tam nesl baterky do radia, které bylo jeho každodenním vytrvalým společníkem, hlavně za probdělých nocí. Věděl jsem, když jsem je pokládal na noční stolek, že už je nebude potřebovat. A jsem rád, že jsem se stihnul rozloučit.

Seifert, narozený před 110 lety, napsal:

Život mi přeběhl rychle.
Byl příliš krátký
pro má dlouhá toužení,
která byla bez konce.
Než jsem se nadál,
přiblížil se konec života.

Smrt brzy kopne do mých dveří
a vejde.
Hrůzou a leknutím v té chvíli
zatajím dech
a nadechnout už zapomenu.

Kéž mi však není odepřeno
ještě včas zlíbat ruce
té, která trpělivě s mými kroky
šla a šla a šla
a milovala nejvíce.


Po mě dneska byla za dědou ještě maminka a babička. Jsme s tebou, babi. A na tebe, dědo, nezapomeneme, jako jsme nezapomněli na tátu.

Koukám se ven na hvězdy. Jedna na mě mrká. A já mrkám na ni. Vím proč.

22. září 2011

Tebe on má rád, tobě on počítá pomaleji

Před rokem v listopadu jsem četl životopisnou knihu o Hnědém bombarďákovi. Od té doby jsem na box neměl moc pomyšlení. Brzy ale přijde čas, kdy budeme vybírat ten správný kroužek pro naši dceru. Dobře, dlouho nevydržím, dělám si legraci. Ani nevím, kde je nejbližší boxerský klub. Ovšem jednu boxerku přece znám. Je to Věruščiná kamarádka a začala boxovat teprve nedávno. Letos skončila stříbrná na Evropském poháru. Myslím, že příští sportovní galavečer má již svého hosta.

Ale o čem chci dnes psát? Je to 84 let od jednoho ze strhujících zápasů historie boxu. Byla to vlastně už odveta. Bez jednoho dne o rok dříve, 23. září 1926, prohrál úřadující mistr světa v těžké váze Jack Dempsey před největším publikem v historii (přes 120.000 diváků!) zápas s Gene Tunneym na body. 22. září 1927 sázky jen létaly. Zápas vyvíjel podobně jako před rokem. Ale v sedmém kole se stalo tohle: Jack poslal boxujícího mariňáka několika údery k zemi. Těsně před zápasem bylo přijato nové pravidlo, kdy po sražení soupeře na zem musel druhý boxer ustoupit do neutrálního rohu. Na videu se můžete všimnout, jak rozhodčí posílá Dempseyho do rohu, ale ten je fascinován sraženým rivalem a nechá se přemluvit až napodruhé. Teprve pak začíná odpočítávání…

V osmém kole Dempsey v jednu chvíli zakolísá a rozhodčí začne odpočítávat okamžitě, aniž by čekal na to, až Gene odkráčí do jednoho ze dvou neutrálních rohů. Nakonec oba boxeři ustojí všech deset kol a vítězem na body se stane mistr světa.

Kontroverze se zmírnila, když bylo povoleno pustit přenos zápasu (což bylo v Americe zakázáno právě kvůli tomu, že hrozily vzpoury fanoušků nad rozhodnutími rozhodčích). Na záznamu jde vidět, že se Tunney vzchopil poměrně brzy a na devítku čekal jen z taktických důvodů (i když...). Dempsey to uznal a oba boxeři zůstali přátelé a často se navštěvovali. „Prohrál zápas s dlouhým odpočítáváním, ale zůstal hrdinou,“ napsal o něm tehdy Washington Post.

Půlčlověk a jeho vynálezy

Čtu si takhle knížku jednoho amerického autora o cestě křížem přes celé Spojené státy a najednou se ocitnu na cestě do Itálie. Způsobila to jediná věta:

Byla si jista, že nepojede až do Seattlu. Nepojede nikam! Pošle vůz zpět nákladním vlakem do Minneapolidy a sama se vrátí vlakem v Pullmannových vozech – v salonních vozech!

Vzpomněl jsem si totiž, jak nás dole v Kalábrii jeden mafián nabádal, abychom jeli pullmanem.

Jak se ale tohle anglické slovíčko dostalo do italštiny, to jsem netušil. Tipoval jsem sice, že šlo o nějakou značku, podobně jako lux pro vysavač nebo karma pro elektrický ohřívač vody, ale příběh jsem neznal. V italském etymologickém slovníku se dočtete, že slovo bylo odvozeno od jména anglického vynálezce George Pullmana, který postavil první vozy v druhé polovině 19. století, ovšem to byly vozy železniční. Pullman tehdy začal vyrábět luxusní lůžkové vozy s obsluhou, které jezdily na velké vzdálenosti (reklamu si udělal převezením mrtvého těla Abrahama Lincolna z Washingtonu do Springfieldu, kde byl prezident pochován). Pro zaměstnance své továrny založil u Chicaga město Pullman. Když na firmu přišla krize, zaměstnanci se vzbouřili a ve městě propuklo násilí. Když velkopodnikatel zemřel, musel být pohřben v olověné rakvi v klenuté hrobce, kterou následně zalili několika tunami betonu, aby rozvášnění bývalí zaměstnanci tělo neexhumovali a nezlynčovali.

Když se dneska zeptáte Američana, co je to pullman, pravděpodobně nebude tušit. Nicméně zapomenut není, žije dál. Jen zřejmě nečekal, že to bude v Itálii a v Řecku, kde je jeho jméno synonymem pro dálkové autobusy. Ještě se lze dočíst, že za Mussoliniho se snažili tenhle termín z nepřátelského jazyka nahradit slovem torpedone. Z toho plyne, že pullman musel být v Itálii zdomácnělý už minimálně ve 20. letech. Slovo lze nalézt na seznamu pseudo-anglicismů.

20. září 2011

Teorém růstu

Dneska jsem si pohrával s řečtinou básníka Γιώργος Σεφέρης, a jedna jeho poetická myšlenka mě inspirovala k téhle básničce.

To, co vidíš mikroskopem,
nelze vidět pouhým okem
– tenhle zákon, zdá se,
platí však i v čase.

I kdyby ses celý den
díval růži na pupen,
i kdyby dva dny nebo šest,
nespatříš tu růži kvést.

Dítko roste potměšile
z košilenky do košile,
za vteřinu nanometr
co měsíc, to nový svetr.

Než dopíšu větu,
bude v plném květu.

foto: Václav Vlasák, fotogalerie Kadaňských novin

19. září 2011

Babičce od Nácíčka

Co to děláš, Nácíčku?
Chci potěšit babičku.

Namočím si pacičku
a napíšu básničku
pro babičku Melitu.
Je to rok, co není tu...

Na bílém polštáři

Nedávno měla babička svátek. Jmenuje se Marie, děda jí občas takhle i říká, i když častěji říká Maruš. Já mám to jméno moc rád. Zapomněl jsem jí popřát v den jejího svátku, a to mám přitom hned o den později svátek já (i když mi k němu přeje jen Věruška, Renča a Lukáš) a pak hned zase kadaňský kostel.

Bieblova žena se jmenovala taky Marie. Seznámili se prý v roce 1927, kdy vyšla básníkova knížka S lodí jež dováží čaj a kávu. První část této sbírky vznikla ale ještě o rok dříve (některé její básně byly vydané bibliofilsky v roce 1926), a tak je zvláštní, když dvěma básním kraluje právě Marie. Nicméně to tehdy bylo a dodnes je nejrozšířenější ženské jméno, tak třeba to byla jiná Marie. Babička to být nemohla, ta se narodila až o rok později a do Slavětína nechodila za Bieblem, ale za jeho synovcem Petrem Vodseďálkem.

Biebla do Marie prý tlačil Karel Konrád, Neblbni vole, tam jsou prachy! A taky byly. A tak se stalo, že po svatbě, kdy se na lounské radnici sešli na kolegově svatbě Karel Teige, Jiří Voskovec a Miloš Nedbal, vydržoval komunistického básníka jeden z nejzazobanějších podnikatelů v Lounech.

Náš děda určitě za prachama nešel, i když babička byla jedináček. Taky celý život dřel jak soumar, aby se maminka se strejdou měli dobře. Ve čtvrtek jsem byl svědkem jeho telefonátu babičce z nemocnice. Říkal jí Marie. Ono to tak možná nevypadá, ale děda tu svoji Marii, tu svoji jedinou z tří set tisíců českých Marií, pořád miluje. Jako by jí z toho svého bílého nemocničního polštáře recitoval Biebla.

Na bílém polštáři vypadáš jako mulatka
beztak ti svědčí teplejší klima
choulíš se ke mně máš na uších sluchátka
a posloucháš koncert z Říma

Tvé vlasy voní jako vzácné koření
Mařenko má
Kdo jednou k tvým vlasům přivoní
stane se kuřákem opia

18. září 2011

Občanka Julie

Julinka byla oficiálně přijata do obce. Stala se občankou města Kadaně, České republiky a Evropské unie.

Z přítomných kojenců jsme šli na řadu jako poslední, což Julinku mírně zneklidňovalo. Obešlo se to bez pláče, jen se na to svoje občanství netvářila úplně nadšeně.
Zřejmě to souviselo i s povinnostmi, kterými se v bříšku zabývat nemusela.

Kadaňské babí léto

Jako jeden z pořadatelů jsem na včerejší akci došel ke zjištění, že
* flikování se nevyplácí (i když na první pohled šetří rozpočet)
* Marsyas a Koller byla dobrá strategická kombinace tahounů
* jsou i pracovití cikáni, kteří makají jak šrouby, když ostatní spí
* krom 2% nevděčných je v populaci 98% pozitivně myslících lidí

Na jedné fotce jsem zachytil, že David Koller má čtyři kytary a čtyři paličky ke gongu.

16. září 2011

Přáníčko od Julinky

Teta má svátek, táta by měl 63. narozeniny a zrovna na dnešek vyšlo, že jdeme s Julinkou na vítání občánků. Zařekl jsem se, že nepůjdeme, ale život je občas i o kompromisech, a tak půjdeme někam do zadní řady. Občas tě, tati, v Julince poznávám, tak ti posílám tyhle fotečky pro radost.

15. září 2011

Vražda sv. Ludmily

Neodolal jsem a koupil jsem si v trafice Živou historii, protože její součástí je krásný přetisk svatováclavské legendy z Velislavovy bible. Už třetí večer do ní zírám stejně u vytržení jako naše Julinka zírá na plyšovou mouchu tse-tse, které říkáme můra Důra. Ty obrázky jsou nádherné.
Dnes přesně před 1090 lety (podle tradičního datování) zemřela mučednickou smrtí sv. Ludmila.

Komentáře k jednotlivým výjevům z legendy psala prof. PhDr. Jana Nechutová, CSc. Při vší úctě k jejímu vzdělání a dosaženým výsledkům si s ní v dalším článku, který chystám na sv. Václava, chci zapolemizovat nad popisky ke dvěma obrázkům z konce legendy (folio 187r a 187v). 

Po smyslu psaní (Leonardo)

Vida, že nemohu najít žádný předmět dosti užitečný či bohulibý, neboť lidé zrozeni přede mnou již všechny užitečná a potřebná témata zpracovali, musím se chovat jako ten, kdo chudý přichází na trh jako poslední, a protože se nemůže zásobit jinak, koupí již přebrané věci, které jiní odmítli jako podřadné. Tímto pohrdaným a zavrženým zbožím, které tolik kupujících odmítlo, zatěžkám svůj skromný vak a půjdu ho roznášet, ne však po velikých městech, ale po chudých městečkách, a spokojím se cenou, které mé zboží bude hodno.
Leonardo da Vinci: Deníky

13. září 2011

Kolem půlnoci

Kamarádovi umřela maminka. O půlnoci mu to přijeli říct bráchové do parku. Byl u ní pak do rána. Vojta Kraus mi o ní nedávo vyprávěl. Vypadala prý jako Ella Fitzgeraldová. Její píseň mě inspirovala k téhle básničce.

Márovi

Je večer, slunce zapadá,
prudce se mění nálada
a duši není pomoci
v tom čase kolem půlnoci,
když vzpomínky se vynoří
jak strašidelní netvoři
a andělé mě opouští...
zdá se, že stojím na poušti
a ty jsi na moři...
přestože chci být blíž a blíž,
už se mi nikdy nevrátíš...
neuzdravíš se z nemoci
v tom čase kolem půlnoci…

Jsem otrok svého osudu,
otrokem druhých nebudu,
tak nehrajte si na soucit
v tom čase kolem půlnoci…
Když spoutali mě do želez,
tys brečela, teď ale věz,
že brečí všichni otroci
v tom čase kolem půlnoci…

11. září 2011

V Africe

Včera odpoledne jsem strávil s vokálním kvartetem Laurus. Zapěli na čtyřech místech v Kadani a získali si nadšené posluchače. Na poslední zastávce, v Mikulovické bráně, zazpívali moji oblíbenou finskou polku a také africkou Mbube Solomona Lindy.

Z Bieblovy sbírky S lodí jež dováží čaj a kávu se mi nejvíc líbila část s básněmi z domoviny, z exotických básní mě pak nejvíc zaujala báseň V Africe.

Křoví se pohnulo nablízku
a vzduchem zasvištěl šíp.
Na krok před námi padl do písku.
Černoušku, uč se střílet líp!

Řeknu pak: Buďte zdrávi, černí bojovníci!
a začal jsem rozdávat dary.
Svou tropickou helmu, kabát. Beztak je horko v límci.
tady jsou hodinky, boty. Už jsem nahý.

Hned kolem nás tvoří se ďábelský kruh,
lajlajlááá! jak je tam u nich zvykem.
Hle přichází k nám bílý bůh
a zvolí mě náčelníkem.

Teď vy, má krásná společnice,
též musíte se vysvléci.
Buď stane se z vás také náčelnice,
neb jinak byl bych nucen dát vás upéci.


Pár let po vydání sbírky se Biebl do Afriky vrátil na svatební cestu.

Jak děda spadnul do studně

Včera to bylo 50 let, co měla v Národním divadle v Praze premiéru opera Viléma Blodka V studni s Eduardem Hakenem v roli Jeníka. Letos operu nastudovali studenti HAMU v kulisách a kostýmech navržených Adolfem Bornem.

V roce 1949 v Děčíne zpíval starého vdovce Jeníka můj děda. Měl zpívat jako člen sboru, ale čtyři dny před premiérou původní představitel Jeníka emigroval, a tak se děda, zvolený jako záskok, musel za ty čtyři dny naučit jeho part. Jsem na něj pyšný!