Usínali jsme a nad Římem se skvěl měsíc v úplňku. S Funèsem, který se ve skutečnosti jmenoval Roberto, jsme se domluvili, že se po krátkém noclehu k němu nalodíme ve 4.30 ráno. A tak jsme se nařídili budíky a opravdu jsme ještě před rozbřeskem stepovali u korby „našeho“ kamionu. A vycházející slunce nám po pár hodinách posvítilo na Vesuv. To bylo nejzazší místo, kam jsem dostopoval s Lenkou. Tehdy jsme tu ale dlouho nepobyli, prohlédli jsme si Neapol a pak jsme měli docela trable se odtud vymotat. Roberto nás s Věruškou hodlal odvézt ještě pěkný kus cesty na jih.
Měl zvláštní zvuk klaksonu – jako když houká mašina, a tím každou chvíli upozorňoval řidiče a silničáře na vozovce, že jim buď náruživými gesty chce sdělit, co si o nich myslí, nebo v případě protijedoucích kamioňáků, že jim bude volat vysílačkou. A ze všech měl tak trochu srandu, to měl s tím Funèsem taky společné. Jak jsme se blížili místu, kde nás měl podle plánu vysadit, snažil se nám přes vysílačku domluvit pokračování. Jednoho řidiče už měl docela na lopatě, ale nakonec nás odmítl, a tak si vyslechl spršku nadávek, protože nechtěl, abychom díky němu byli fortunati, ale fortunatissimi. To už jsem mu docela obstojně rozuměl.
Pumpa před sjezdem na Lamezia Terme, město vzniklé v roce 1968 fúzí tří městeček, byla nejjižnějším bodem, kde jsme oba s Věruškou v našich životech byli. Moc romantické místo to ale nebylo, a tak se nám nabízely dvě možností. Buď se po tak dlouhé cestě hned snažit dojet do vysněného cíle, jímž byla Sicílie, nebo to stočit k moři a pak se nějak dostat po pobřežní silnici do cípu italské nohy. V odpolední výhni jsme zvolili druhou variantu. Na ceduli s nápisem MARE se Italové docela chytají, většinou se jede do čtvrthodiny a můžete si být jistí, že váš řidič zabrzdí o písek. Nejinak tomu bylo v tomto případě. Jen jsme si ale neuvědomili jednu věc: že jsme v nejužší části Kalábrie, která odděluje Tyrhénské a Iónské moře. A tak nás mladý Ital svým fiátkem odvezl na pláž v Catanzaro Lido u Iónského moře, čímž nám trochu zhatil plány, protože odtud se dolů na Sicílii dostává mnohem hůř. Navíc, jak jsme přejížděli, z břehu na břeh, postupně se docela seriózně zatahovala obloha. Moře jsme si ale užili: jak se horšilo počasí, narůstaly vlny a to mám rád. Věruška se ale vln, které dorůstají větších rozměrů než na prunéřovském koupališti, bojí, a tak jsem ji musel do moře dotáhnout jak zelený aktivista raněnou karetu. Mám zákaz z téhle záchranné akce zveřejňovat fotky, takže jen pro ilustraci počasí:
Jen co jsme oschli, vydali jsme se stopovat, abychom do večera utekli počasí. Byli jsme kousek od Crotonu, kam jsem se chtěl vždycky podívat, jelikož tam měl svoji školu Pythagoras. Nicméně letos jsem si předsevzal potkat Archimeda, a tak měl můj oblíbený vegetarián smůlu – jedeme na jih. Třeba do rodiště Tommase Campanelly, o jehož Slunečním státě jsem tu jednou psal. Uvidíme.
První a poslední setkání s mafiánem bylo skrze jednoho egyptského přistěhovalce, který, když nás viděl stopovat na Reggio di Calabria, nám radil, abychom si vzali Pullmana. Vytušili jsme, že je to autobus, asi nějaká místní firma (až časem jsme se ze slovníku dověděli, že pullman je prostě italský výraz pro dálkový autobus všeobecně). Dalo nám docela práci vysvětlit tomu mladíkovi, že jsme stopaři a spíš než o cíl nám jde o prostředek. A v průběhu toho vysvětlování od nás najednou ten Egypťan odskočil a připálil cigaretu procházející gorile. „Local mafian“ – řekl na vysvětlenou.
Chvíli jsme ještě stopovali a najednou nám zastavil chlápek s menším návěsem, na kterého jsme čekali. Když jsme mu řekli, že bychom postupně chtěli až na Sicílii, řekl, že tam jede a že můžeme jet s ním. Ráno jsme tedy viděli Vesuv a večer jsme uléhali přímo na úpatí Etny. Ale tenhle kousíček cesty si nechám do dalšího článku, protože na překonání úžiny mezi Itálií a Sicílií jsem se těšil od jedné noci, kterou jsem s Lenkou strávil jednou v severoitalské Modeně. Ale o tom taky až příště.
Měl zvláštní zvuk klaksonu – jako když houká mašina, a tím každou chvíli upozorňoval řidiče a silničáře na vozovce, že jim buď náruživými gesty chce sdělit, co si o nich myslí, nebo v případě protijedoucích kamioňáků, že jim bude volat vysílačkou. A ze všech měl tak trochu srandu, to měl s tím Funèsem taky společné. Jak jsme se blížili místu, kde nás měl podle plánu vysadit, snažil se nám přes vysílačku domluvit pokračování. Jednoho řidiče už měl docela na lopatě, ale nakonec nás odmítl, a tak si vyslechl spršku nadávek, protože nechtěl, abychom díky němu byli fortunati, ale fortunatissimi. To už jsem mu docela obstojně rozuměl.
Pumpa před sjezdem na Lamezia Terme, město vzniklé v roce 1968 fúzí tří městeček, byla nejjižnějším bodem, kde jsme oba s Věruškou v našich životech byli. Moc romantické místo to ale nebylo, a tak se nám nabízely dvě možností. Buď se po tak dlouhé cestě hned snažit dojet do vysněného cíle, jímž byla Sicílie, nebo to stočit k moři a pak se nějak dostat po pobřežní silnici do cípu italské nohy. V odpolední výhni jsme zvolili druhou variantu. Na ceduli s nápisem MARE se Italové docela chytají, většinou se jede do čtvrthodiny a můžete si být jistí, že váš řidič zabrzdí o písek. Nejinak tomu bylo v tomto případě. Jen jsme si ale neuvědomili jednu věc: že jsme v nejužší části Kalábrie, která odděluje Tyrhénské a Iónské moře. A tak nás mladý Ital svým fiátkem odvezl na pláž v Catanzaro Lido u Iónského moře, čímž nám trochu zhatil plány, protože odtud se dolů na Sicílii dostává mnohem hůř. Navíc, jak jsme přejížděli, z břehu na břeh, postupně se docela seriózně zatahovala obloha. Moře jsme si ale užili: jak se horšilo počasí, narůstaly vlny a to mám rád. Věruška se ale vln, které dorůstají větších rozměrů než na prunéřovském koupališti, bojí, a tak jsem ji musel do moře dotáhnout jak zelený aktivista raněnou karetu. Mám zákaz z téhle záchranné akce zveřejňovat fotky, takže jen pro ilustraci počasí:
Jen co jsme oschli, vydali jsme se stopovat, abychom do večera utekli počasí. Byli jsme kousek od Crotonu, kam jsem se chtěl vždycky podívat, jelikož tam měl svoji školu Pythagoras. Nicméně letos jsem si předsevzal potkat Archimeda, a tak měl můj oblíbený vegetarián smůlu – jedeme na jih. Třeba do rodiště Tommase Campanelly, o jehož Slunečním státě jsem tu jednou psal. Uvidíme.
První a poslední setkání s mafiánem bylo skrze jednoho egyptského přistěhovalce, který, když nás viděl stopovat na Reggio di Calabria, nám radil, abychom si vzali Pullmana. Vytušili jsme, že je to autobus, asi nějaká místní firma (až časem jsme se ze slovníku dověděli, že pullman je prostě italský výraz pro dálkový autobus všeobecně). Dalo nám docela práci vysvětlit tomu mladíkovi, že jsme stopaři a spíš než o cíl nám jde o prostředek. A v průběhu toho vysvětlování od nás najednou ten Egypťan odskočil a připálil cigaretu procházející gorile. „Local mafian“ – řekl na vysvětlenou.
Chvíli jsme ještě stopovali a najednou nám zastavil chlápek s menším návěsem, na kterého jsme čekali. Když jsme mu řekli, že bychom postupně chtěli až na Sicílii, řekl, že tam jede a že můžeme jet s ním. Ráno jsme tedy viděli Vesuv a večer jsme uléhali přímo na úpatí Etny. Ale tenhle kousíček cesty si nechám do dalšího článku, protože na překonání úžiny mezi Itálií a Sicílií jsem se těšil od jedné noci, kterou jsem s Lenkou strávil jednou v severoitalské Modeně. Ale o tom taky až příště.
Žádné komentáře:
Okomentovat