17. července 2011

Po smyslu psaní (J.-P. Sartre)

Navazuji v podstatě na předchozí výpisky z četby Slov. Tentokrát jsem vybral dva citáty. První je jakýmsi podobenstvím. V něčem totiž zůstáváme stále dětmi a já jsem asi v něčem podobný šestiletému Sartrovi (což zní sice vzhledem je jménu jako naparování, ale vzhledem k věku je to spíš jízlivá satira):

Jsem tedy Narcis? Ani to ne: tak mi záleží na tom okouzlovat, že zapomínám i sám na sebe. Vlastně mě ani tak moc nebaví dělat bábovičky, čmáranice, mé přirozené úkony: alespoň jedna dospělá osoba musí být u vytržení nad mými výrobky, aby získaly v mých očích na ceně. Naštěstí není o potlesk nouze: ať poslouchají mí blábolení nebo Umění fugy, nasazují dospělí týž úsměv zlomyslného vychutnávání a shovívavosti; to dokazuje, co v podstatě jsem: kulturní statek. Jsem prosáklý kulturou a vracím ji rodině vyzařováním, jako rybníky večer vydávají parno dne.

Odkaz na thymos a podoba s Pascalovou myšlenkou není zřejmě náhodná. Druhý citát na mě platí úplně naruby. Týkal se sporu Sartrovy matky a rodinné známé Madame Blanche Picardové. Zatímco tato bývalá herečka tvrdila, že malý chlapec může číst cokoli, protože „když je kniha dobře napsaná, nemůže nikdy ublížit“, Jean-Paulova matka s tím nesouhlasila a přímo jí to pobouřilo v případě Madame Bovaryové.

„Když bude můj miláček číst takové knihy v tomhle věku, co si počne, až vyroste?“
„Budu je žít.“


Já mám pocit, že jsem všechno prožil a nyní se o tom už jen v knihách dočítám. A pokud se o tom nikde nedočtu, tak o tom píšu (a posléze se o tom mnohdy někde dočtu).

Žádné komentáře: