Kamarádi úspornější soběpisci (ten a ten) mě donutili k zamýšlení se nad smyslem toho, co teď zrovna dělám. Nad smyslem soběpisníku. Je nám pět let, tak bychom měli bilancovat. Ale nechce se nám. Těch 2.413 článků k dnešnímu datu po sobě stejně nikdy nepřečtu. Ale rád se vracím, rád zjišťuju, co jsem kdy četl a co mi to dalo. Nevěřil jsem tomu, ale psal jsem to i pro sebe.
Jak někdo moudrý prohlásil, s literaturou je to jako s jídlem. Jako nezáleží na tom, kolik toho sníš, ale co z toho strávíš, tak nezáleží na tom, kolik toho přečteš, ale co z toho zažiješ. Trávení aneb zažívání, to jest, oč tu běží. A i k zodpovězení otázky po smyslu mého psaní (dost často o čtení) využiju autorů, o kterých jsem tu nedávno psal. Dnes to tedy bude Blažej Pascal.
Marnivost v srdci lidském tak jest zakotvena, že každý žoldnéř, kuchtík, zloděj, holomek žádostiv jest míti své obdivovatele, bez nichž ani mudrc žíti nechce a ani nemůže. A i ten, kdo píše proti marnivosti, chce mít slávu, že proti ní trefně psal; a kdo to čte, chlubí se, že to četl. I já snad, jenž toto píši, jsem toho žádostiv, a ti, co mne budou čísti...
Žádné komentáře:
Okomentovat