Ve čtvrteční zásilce knih z jednoho antikvariátu přišla jedna, kterou jsem následující tři noci hltal, až jsem ji dnes v pět hodin ráno měl za sebou nebo spíš v sobě. Nebyl to ani Halas ani Hrubín ani Hora a dokonce ani Skácel, nebyl to vůbec básník. Nebyl to ani Augustin Smetana ani Wáclav Wladiwoj Tomek ani Federico Fellini a dokonce ani Boris Vian. Žádný filosof, dějezpytec, filmař ani prozaik. Byl to Joe Louis, BOXER!
Jak jsem k lásce k boxu přišel, o tom už jsem krátce psal v jednom článku v roce 2006. Jaroslav Vokřál způsobil, že jsem se zamiloval do hrdinů tohoto sportu z období, kdy se mu ještě alespoň sem tam říkalo rohování. Od něj si pamatuju jména jako Jack Dempsey či Gene Tunney. A od něj si taky pamatuju vyprávění o Hnědém bombarďákovi. Vyprávěl o něm tak živě, že jsem se nedokázal ani zlobit, že mi před očima svádí tu, kterou jsem chtěl svést já. Do té doby byly pro mě romantické jen souboje, v nichž d'Anthes zastřelil Puškina nebo Martynov Lermontova. Po Černém trůnu jsem se zamiloval i do soubojů v ringu.
Myslím, že Vokřál látku pro film Pěsti ve tmě nehledal jen v příběhu Vildy Jakše, ale i v příběhu Joe Louise, šampiona v těžké váze, který se rovněž (jako český filmový hrdina Vilda Jakub) v roce 1936 utkal s Němcem, jenž do Ameriky přijel v duchu svého Vůdce rozbít hubu příslušníku podřadné rasy. Maxu Schmelingovi se to tehdy (stejně jako filmovému Kurtu Schallerovi) podařilo. Byla to jediná porážka Joe Louise v jeho patnáctileté profesionální dráze před odchodem na odpočinek v roce 1948. Tady je celá:
Kniha Pěsti pro miliony americké novinářky Margery Millerové vyšla v Čechách v roce 1948 právě před posledním Louisovým zápasem kariéry. Jersey Joe Walcott Hnědému bombarďákovi v předposledním utkání uštědřil lekci a po patnácti kolech byl lepší na body, nicméně rozhodčí se tehdy shodli, že na získání titulu je to nestačí. Obecenstvo při vyhlášení vítěze bučelo. Joe Louis byl nucen k odvetě. O ní jsem si už musel přečíst na internetu. 25. června 1948 knockoutoval Walcotta v 11. kole a oznámil odchod na odpočinek. Byl sice později ještě nucen boxovat, aby splatil dluhy, ale získat znovu předešlou slávu se mu již nepodařilo. Walcott se přeci jen stal ještě jako veterán mistrem světa, pár měsíců před posledním Louisovým zápasem, v němž ho Rocky Marciano poslal v 8. kole do opravdového boxerského důchodu.
V knize je skvělým způsobem popsán vzestup černošského pana Nikdo z alabamské plantáže k titulu mistra světa v těžké váze zápas za zápasem, stejně jako jeho společenský vzestup jako zástupce černošského obyvatelstva Ameriky.
V „Bitvě století“, jak novináři překřtili souboj bývalého mistra Maxe Baera s Joe Louisem v září 1935 šel Baer k zemi ve čtvrtém kole. Nechal se odpočítat, i když byl při vědomí a mohl vstát.
„Jistě že jsem nemusel být odpočítán. Mohl jsem pokračovat v boji. Ale říkal jsem si: Snad opravňuje oněch dvacet dolarů za ringové sedadlo diváky vidět boj. Ale neopravňuje je k tomu, aby viděli vraždu.“
O rok později se úder vrací, tentokrát od bývalého šampiona Maxe Schmellinga.
„Říkal jsem vám to již dříve, ale nikdo mně nechtěl věřit. Dobrá pravička je neštěstím pro toho vašeho bombarďáka. Co tomu říkáte? Ovšem, řekl bych, že to je obyčejný amatér. Řekl bych, že by se měl vrátit do školy a teprve se učit boxovat, ja? Heil Hitler!“
Hrozilo, že Schmelling získá titul a pak bude Louisovy výzvy k odvetě ignorovat. Osud to ale zařídil tak, že titul dříve získal Joe Louis a Schmelling byl nucen o odvetu požádat sám. Po dvou minutách byl sražen k zemi a odpočítán.
Ani Schmelling nebyl pan Nikdo, jak jsem si to při čtení nejdramatičtejších kapitol v knize přál. Jen jsem se to dozvěděl až později. Nějaký čas po válce se stal Louisovým přítelem, pomáhal mu splácet jeho dluhy a z velké části se podílel na úhradě jeho pohřbu v roce 1981. Pro mě se tím stal panem Někdo. Zajímavostí je, že jeho manželkou, tedy paní Někdovou, byla bývalá partnerka Karla Lamače, česká herečka Anny Ondráková, která si zahrála i ve dvou němých filmech Alfreda Hitchcocka.
Jak jsem k lásce k boxu přišel, o tom už jsem krátce psal v jednom článku v roce 2006. Jaroslav Vokřál způsobil, že jsem se zamiloval do hrdinů tohoto sportu z období, kdy se mu ještě alespoň sem tam říkalo rohování. Od něj si pamatuju jména jako Jack Dempsey či Gene Tunney. A od něj si taky pamatuju vyprávění o Hnědém bombarďákovi. Vyprávěl o něm tak živě, že jsem se nedokázal ani zlobit, že mi před očima svádí tu, kterou jsem chtěl svést já. Do té doby byly pro mě romantické jen souboje, v nichž d'Anthes zastřelil Puškina nebo Martynov Lermontova. Po Černém trůnu jsem se zamiloval i do soubojů v ringu.
Myslím, že Vokřál látku pro film Pěsti ve tmě nehledal jen v příběhu Vildy Jakše, ale i v příběhu Joe Louise, šampiona v těžké váze, který se rovněž (jako český filmový hrdina Vilda Jakub) v roce 1936 utkal s Němcem, jenž do Ameriky přijel v duchu svého Vůdce rozbít hubu příslušníku podřadné rasy. Maxu Schmelingovi se to tehdy (stejně jako filmovému Kurtu Schallerovi) podařilo. Byla to jediná porážka Joe Louise v jeho patnáctileté profesionální dráze před odchodem na odpočinek v roce 1948. Tady je celá:
Kniha Pěsti pro miliony americké novinářky Margery Millerové vyšla v Čechách v roce 1948 právě před posledním Louisovým zápasem kariéry. Jersey Joe Walcott Hnědému bombarďákovi v předposledním utkání uštědřil lekci a po patnácti kolech byl lepší na body, nicméně rozhodčí se tehdy shodli, že na získání titulu je to nestačí. Obecenstvo při vyhlášení vítěze bučelo. Joe Louis byl nucen k odvetě. O ní jsem si už musel přečíst na internetu. 25. června 1948 knockoutoval Walcotta v 11. kole a oznámil odchod na odpočinek. Byl sice později ještě nucen boxovat, aby splatil dluhy, ale získat znovu předešlou slávu se mu již nepodařilo. Walcott se přeci jen stal ještě jako veterán mistrem světa, pár měsíců před posledním Louisovým zápasem, v němž ho Rocky Marciano poslal v 8. kole do opravdového boxerského důchodu.
V knize je skvělým způsobem popsán vzestup černošského pana Nikdo z alabamské plantáže k titulu mistra světa v těžké váze zápas za zápasem, stejně jako jeho společenský vzestup jako zástupce černošského obyvatelstva Ameriky.
V „Bitvě století“, jak novináři překřtili souboj bývalého mistra Maxe Baera s Joe Louisem v září 1935 šel Baer k zemi ve čtvrtém kole. Nechal se odpočítat, i když byl při vědomí a mohl vstát.
„Jistě že jsem nemusel být odpočítán. Mohl jsem pokračovat v boji. Ale říkal jsem si: Snad opravňuje oněch dvacet dolarů za ringové sedadlo diváky vidět boj. Ale neopravňuje je k tomu, aby viděli vraždu.“
O rok později se úder vrací, tentokrát od bývalého šampiona Maxe Schmellinga.
„Říkal jsem vám to již dříve, ale nikdo mně nechtěl věřit. Dobrá pravička je neštěstím pro toho vašeho bombarďáka. Co tomu říkáte? Ovšem, řekl bych, že to je obyčejný amatér. Řekl bych, že by se měl vrátit do školy a teprve se učit boxovat, ja? Heil Hitler!“
Hrozilo, že Schmelling získá titul a pak bude Louisovy výzvy k odvetě ignorovat. Osud to ale zařídil tak, že titul dříve získal Joe Louis a Schmelling byl nucen o odvetu požádat sám. Po dvou minutách byl sražen k zemi a odpočítán.
Ani Schmelling nebyl pan Nikdo, jak jsem si to při čtení nejdramatičtejších kapitol v knize přál. Jen jsem se to dozvěděl až později. Nějaký čas po válce se stal Louisovým přítelem, pomáhal mu splácet jeho dluhy a z velké části se podílel na úhradě jeho pohřbu v roce 1981. Pro mě se tím stal panem Někdo. Zajímavostí je, že jeho manželkou, tedy paní Někdovou, byla bývalá partnerka Karla Lamače, česká herečka Anny Ondráková, která si zahrála i ve dvou němých filmech Alfreda Hitchcocka.
Žádné komentáře:
Okomentovat