Rok na vsi

Dnes je to 150 let ode dne, kdy se v rodině chudého jimramovského ševce narodil nejstarší synek. Jmenoval se Alois Mrštík. Vystudoval učitelský ústav a taky celý život učil po moravských vesnicích. Z pozorování sousedského života sepsal devět svazků Roku na vsi. Asi se nikdy nedokopu tohle dílo přečíst, ale jsem rád, že jsem před lety slyšel rozhlasovou adaptaci. Dnes jsme si ji pustili při černé hodince (a půl). Julinka vydržela docela dlouho, zdálo se, že vnímá moravský dialekt. Věruška prokázala cit pro barvy hlasu, protože poznala nejen Donutila a Mrkvičku, ale i Valerii Zawadskou, Barboru Hrzánovou a Pavla Kříže. Vladimíra Ráže, Ilju Racka ani Gabrielu Vránovou jsme ale nepoznali. Příběh je hodně podobný včerejšímu filmu, jen ten Pagnolův příběh z Province zdá se být černobílejší, zatímco Mrštíkův příběh z Moravy pestřejší. Kdyby byl Mrštík Francouz, hrál by Rybáře Gérard Depardieu a Rybářku Simone Signoretová.

Jak směsnat devět svazků do hodiny a půl? To byl asi oříšek, který řešil i režisér Miroslav Krobot, když hru uvedl na prknech Národního divadla. Tehdy řekl zajímavou věc:

Je tady kostel, do kterého všichni chodí, je tady příroda, která určuje životní rytmus, je tu společné zpívání a společný humor. Je tu stále ještě kompaktní svět s vnitřním řádem. Připadá mi důležité hrát dnes o velikosti „všedních“ osudů těchto lidiček, o důslednosti, s jakou propadají svým vášním a utkvělostem. Pro mě je podstatný způsob, jak to činí: bez fňukání, věcně a tiše. Trpí jako zvířata. Nepředvádějí svou tragiku, ani jí neskrývají. V tom je mám rád a obdivuji je. To je pro mě Morava. Ticho. Zpěv a pak dlouhé ticho. Věčný koloběh. Všechno plyne, čas běží, nic nezačíná a nic nekončí…

Dnes už není místo, kam by všichni chodili, příroda určuje tak možná cenu jahod a mandarinek v supermarketech, nezpívá se, skanduje se, snad jen trocha toho společného humoru nám zůstala. Pan farář při jedom kázání v knize praví:

Za sto dvě stě let bude svět jeden velký blázinec...

Kniha byla vydaná v roce 1903.

Mé brněnské veduty na prádelní šňůře

Od včerejška mě loupe v koleni. Tušil jsem, jaký druh znamení to je. A dneska jsem se podíval na výsledky Brněnské sedmikrásky. Moc jsem si nevěřil, i to většinou mluví pro neúspěch. Ale Brno mám rád, a tak mě to skládání děsně bavilo.

Město jak bárka, jež se kolíbá
na vlnách kopcovin a úvalů.
Město ani vorvaň ani velryba,
a přece s harpunou ve svalu.

Město jak děvčátko růžolící,
které má poprvé měsíčky.
Město, kde francouzští důstojníci
trhali po bitvách kočičky.

Město jak šveholiví ptáci
z říkanek Jana Skácela.
Město, kde se z ulic ztrácí
poslední zbytky anděla.

Město jak stará panna, jež čeká na milence
a posté se kvůli němu naoko otráví.
Město jak pokřivená páteř novokřtěnce,
jemuž se kmotr odstěhoval do Prahy.

Město jak Bartoloměj svléklé z kůže,
duše v něm dýchá, tu nikdo neudusí.
Město, jež potají snad leckdo může,
ale básník musí.

Vyhrála sičácká patetika (sic!) Sáry Venclovské…

Paříž /17/ aneb hroby, smrti, nemoce atd.

Měli jsme plánek hřbitova Pére Lachaise seslaný z nebe, a tak jsme se podle něj orientovali a podle něj jsme hledali hroby slavných, které autoři plánku považovali za hodné turistického ruchu. Ty tisíce hrobů méně slavných osob sloužily jako kulisa. Četl jsem si jejich jména, představoval si osudy těch anonymních mrtvol, hledal nějaký záchytný bod. A našel jsem pár pozoruhodných.

Když se ale ohlédnu za celým tím krásným odpolednem stráveným ve společnosti všech těch slavných lidí, je jeden hrob, který mi udělal radost o to větší, že jsem jej objevil nečekaně, a přece jako bych ho hledal. Cítil jsem zvláštní kouzlo ve jménu, které jsem zakřičel na Věrušku, která už kráčela opodál. „A kdo to je?“ Neuměl jsem odpovědět. „Víš, Věru, neřeknu ti, v čem hrál, ani co zpíval, ale je to francouzský herec a zpěvák. Asi by nám o něm spíš řekli naše babičky. Ale to jméno: Yves Montand! A s ním tu leží taky slavná herečka, Simone Signoretová.“ Víc jsem o ní taky nevěděl, ani to, že byla první Francouzkou, která získala Oskara. Ta jména ale znějí jako zaklínadla. A ten prostý a nikým nepovšimnutý hrob jim dodával ještě většího kouzla.

Včera jsme se s Věruškou dívali na filmové drama Jean od Floretty, kde Yves Montand (rok po smrti své ženy) ztvárnil zápornou roli strýce Césara, protipól Jeana (Gérard Depardieu). Příběh náladou připomínal směsici Bouvarda a Pécucheta s Mužem, který sázel stromy. A protože se rád nechávám překvapit, nic jsem si o něm předem nepřečetl. Závěr mě tedy nejvíc zarazil titulkem „konec prvního dílu“. Teprve pak jsem zjistil, že druhý díl se jmenuje Manon od pramene a že ačkoli tuším, o čem celý díl bude, rád se na něj podívám. A taky mě to přivedlo k Marcelu Pagnolovi, jehož knihu Jak voní tymián (aspoň myslím) měla ráda maminka. Tak se mi to hezky spojuje, a to mám rád.

Zbývá jen dodat, že jsme dneska s Píďanem ráno před svozem odpadu unesli od popelnic na sídlišti C tři skříňky a dva šuplíky ve snaze postupně vybavit byt ing. Viktora Sanora a že Julinka už má svou průkazku pojištěnce. Taky jsem zažil úžasný rozhovor o pojištění proti smrti obecné, úrazem a při autonehodě. Díky za inspiraci, pořád jsem nevěděl, kterou z nich si vybrat.

Yves Montand by dnes dovršil 90 let. Bůhví, jak to měl pojištěné on.

Nejkrásnější české slovo

Zase ta čistička Patrika Linharta v novém Tvaru! Jinak bych dnes neměl o čem psát. Leda o tom, jak jsme s Píďanem za deště odvážně odváželi obrovské radio ze sběrného dvora technických služeb do divadelního fundusu, nebo o frontě miminek na kontrolu kyčlí (ještěže nám strejda Fero řekl, že na další kontrolu má Julinka přijít až v šedesáti, a to už tam bude jinej strejda a já už u toho taky nebudu). Patrik byl zatím v Polsku, zemi zaslíbené (to mi připomíná jeden z nejlepších filmů, jaké jsem kdy viděl). Všiml si, že 99% Poláků nosí jednotný armádní sestřih. Taky jsem viděl jen jednu polskou máničku za celý život.

Ve Velké Británii prý nedávno proběhlo hlasování o nejkrásnější anglické slovo. Vyhrát mělo slovo serendipity. No, asi to tak úplně nebylo, serendipity se zařadilo jen mezi deset anglických slov, které patří mezi nejhůře přeložitelné do cizích jazyků. Podobý žebříček byl vytvořen i ze světových slov a vyhrálo bantuské slovo (v konžském nářečí) ilunga, které popisuje člověka, který první křivdu odpustí, druhou křivdu překoná, ale se třetí se nikdy nesmíří.

Patrik Linhart pak přemýšlí, jaké by mohlo být nejkrásnější slovo naší mateřštiny. Cituji: Zvítězila by slova jako rozklíčovat a vykomunikovat nebo urkunda a pamrd, anebo papršlek a bírštúbefýrer?

Líbí se mi prampouch. V etymologickém slovníku jsem u slova rampouch našel, že jde o oslon pecního otvoru, a hned mě zaujal ten oslon; prampouch je tam jako klenutí, což sedí. Z rampouchu se stal střechýl prý přechýlením oslonu pece k otvoru komína, komínem se pak dostal ven a stal se z něj otvor pro odtok vody a jak ta voda odtékala, zmrzla a byl z toho rampouch. Aspoň si to myslí Václav Machek a na konci hesla uvádí v závorce, že (Jiné domněnky má Vasmer 3.217) To bych tedy rád ty vasmerné doměnky pana Vasmera 3.217 poznal.

Špatný není ani řemdih nebo famfrnoch, ale nakonec myslím, že by vyhrál nějaký pták nebo rostlina, tam se najdou krásné názvy, stačí kouknout do Klareta.

Stejně by bylo hezké hlasovat o nejošklivějším českém slovu. Vyhrál by pinďour?

Čekám návrhy v obou kategoriích!

Lepidlo, které nás drží dohromady

Před 115 lety se narodil a před 30 lety a jedním měsícem zemřel italský básník Eugenio Montale, který v roce 1975 získal Nobelovu cenu za literaturu. Podobou mi trochu připomíná Seiferta, tvorbou Holana. Mám moc rád podobné až filosofické básně. Včera jsem nad jednou takovou vlastní přemýšlel ve vaně. Ta moje myšlenka potřebuje zrání, ale základ byl ve filosofických oxymoronech. Podobně jako v téhle nelehké básni. Stojí za to si ji přčíst, protože, jak píše Holan v básni Nepřátelům, Být není lehké... Lehká jsou jen hovna.

Poslední část je přeložena dost volně, nevěřil bych, že mi italština dá tak zabrat.

(originál zde)

Jaké lepidlo drží dohromady
tyhle čtyři kameny.

Přemýšlím o andělech,
poletují sem a tam,
nepozorovaně,
bez tváří a beztvaří
bez očí a bez peří
a zcela jistě bez vědomí toho,
že jsou nám podobní,
protože jsou vlastně jen
protiváhou Archimédova
pevného bodu ve vesmíru,
nevidíme je jen proto,
že oči, jimiž jsou vidět,
nemáme
a nechceme mít.

Pravdu na tomto světě
nemůžeme poznat
ani ji nemůžeme chtít poznat,
pokud ji nechceme zničit.

A tak musíme předstírat,
že když přelézáme zeď,
nejsme ani před ní
ani za ní, ale vlastně jsme
navždy její součástí,
musíme předstírat,
že pohyb a nehybnost
mají smysl
v nesmyslnosti,
abychom pochopili,
že pevný bod je holá
nicota.

Pouť za Wagnerem

Čtu teď dva romány, ale protože jsem každý večer opravdu unavený, přečtu tři čtyři stránky z toho, na nějž mám zrovna náladu, a usnu. Když se pak probudím a nemůžu spát, většinou nemůžu ani číst. Dokonce jsem zjistil, že ráno toho nejvíc udělám, protože mi nikdo nevolá a nenavštěvuje, a tak jsem minulý týden šel jeden den do práce v pět ráno (děda takhle chodíval celý svůj aktivní život!). Jen mě pak přes den pronásleduje pocit, že jsem nic nepřečetl a že to trvá dlouho, než člověk dočte knihu, zvlášť, když ji střídá ještě s jinou další.

Dnes jsem ale přečetl celou knihu asi za půl hodiny. 94 stránek. Zvládl jsem to, protože rozměry té knihy a tedy každé její stránky jsou 9x6cm. Usínal jsem nad ní, ale zvládnul jsem to, dokonce bych řekl, že v polospánku vynikl obsah té knihy. Napsal ji Richard Wagner a dal jí název Pouť za Beethovenem (nakl. Adolf Synek, přel. Marie Dolejší, 1929). Je to smyšlenka o jakémsi chudém skladateli, který se chce setkat s Beethovenem. Aby si vydělal na cestu (pěšky!) ze severního Německa do Vídně, musí skládat kvapíky a potpourri. Cestou do Vídně se čtyřikrát setká s jistým Angličanem, jenž je také na cestě za Beethovenem, ale na rozdíl od našeho hrdiny jede kočárem. Kvůli tomuto Angličanovi se mu pak téměř nepodaří s Beethovenem setkat, ale nakonec si cestu k hluchému skladateli najde (a vetře se k němu i onen Angličan). 

Právě tu vášnivou touhu po něčem tak malicherném jako je setkání s oblíbeným slavným umělcem jsem tedy díky polospánku prožil naplno a rád jsem si pak uvědomil, že touto touhou sice také trpím, ale ne v patologické míře. Většina lidí, s nimiž bych se rád setkal, leží už ve svých hrobech, a z těch mi jen tak neutečou, a tak se zbytečně nehoním. Moje práce, která mi několik příležitostí setkat se s ikonami již poskytla, mě asi z těchto tužeb docela vyléčila. Nicméně z mnoha setkání, po nichž jsem předem netoužil, mám vysloveně radost. O většině jsem tu i psal. Na podobnou pouť jako smyšlený Wagnerův přítel R… z L… bych se tedy asi nevydal. Za těmi hroby ale ano. V životě chci stihnout navštívit Arthura Rimbauda, Wilfreda Owena a Percy Bysshe Shelleyho.

Ale vraťme se k Wagnerově povídce. Cesta ze severního Německa do Vídně, pokud ji máme jít pěšky, vede poměrně jasnou trasou. Na jednom místě, které jsem si našel i v originálu, zazní tato libá slova:

So zog ich in das schöne Böhmen ein, das Land der Harfenspieler und Strassensänger.

Tak jsem vstoupil do krásných Čech, do země harfeníků a pouličních zpěváků. V malém městečku jsem se setkal se společností cestujících hudebníků; tvořili malý orchestr sestavený z basy, dvojích houslí, dvou rohů, klarinetů a flétny; krom toho byla s nimi harfenistka a dvě zpěvačky s hezkými hlasy. Hráli tance a zpívali písně; dostávali peníze a putovali dále.

Náš hrdina se ke skupině přidá a spřátelí se, dokonce si spolu střihnou i Beethovenův Septuor.

Můj děda Wagnera miloval. Mně se zdá moc těžký. Ale jsem rád, že se mi dnes touhle kolibří knížečkou otevřela cesta a že se mohu pomalu ale jistě vydat na hudební pouť za Wagnerem.

Kirwitzerův den 2011 aneb jak jsem si podal ruku s Egypťanem Sinuhetem

Kirwitzerovu dni letos předcházel zápis na Univerzitu třetího věku. Bylo to moc příjemné zahájení. Z filmu Romana Němce jsem viděl jen začátek, ale to, že přemluvil Vladimíra Fišera, aby dokument namluvil, před tím se skláním hluboce. Koupil jsem si dvd, tak si ho brzy pustím. Přednáška ing. Pavla Fochlera přiblížila nám zápecníkům život a architekturu dálněvýchodního Macaa. RNDr. Pavel Pintr nás zavedl do slunečních soustav mimo tu naši, kde jsme odhalovali planety a v závěru i život na nich, jak se k pátrání po exoplanetách, ale i k amatérskému pozorování vůbec dostat, o tom na závěr přednesl zajímavý příspěvek Libor Šindelář.

Prof. MUDr. PhDr. Eugen Strouhal, DrSc., letos osmdesátiletý doyen české egyptologické antropologie, který na veřejné přednášky už zásadně nejezdí, ale pro Kadaň udělal velkou výjimku, přednášel o lékařství ve starém Egyptě. Prohlédli jsme si lékařské papyry, viděli protézu palce u nohy, slyšeli mnoho zajímavého o bozích, kteří ovlivňovali nemoci a zdraví, o porodech a péči o dítě ve starověkém Egyptě a mnoha dalších zajímavostech. Večer na večeři a ráno na mši pan profesor nešetřil chválou na naše město, jeho architekturu, ale i služby, a na zdejší zájem o vzdělání a kulturu. Bylo to moc příjemné setkání. A já mám radost, že všechny přednášky měly dost posluchačů, a po těch letech, co Kirwitzerovy dny organizuji, jsem ani vteřinu nebyl smutný.

Milý pane Sedláčku,

včera mé ženě telefonovala k svátku paní uklízečka z gymnázia, kam už pět let nedochází a naposledy se spolu viděly náhodou na chodbě při dni otevřených dveří před dvěma lety. Nějak si sehnala číslo a chtěla vědět, co je u nás nového.

My dva jsme se také viděli, jak vysvítá z Vašeho dopisu, ale já se přiznám, že jsem o Vás nevěděl a že je mi to líto, protože bych Vám stiskl ruku a upřímně poděkoval. Nejen za obě psaní, to minulé, o němž jsem psal před rokem, a to z 5. října, které mi zase rozjasnilo nejen den či týden, ale celý podzim.

Většinu Vámi zaslaných článků jsem ještě nečetl, teprve jsem se chystal zajet do Loun za spolužákem do archivu něco vyslídit, ale vzhledem k mým časovým možnostem pochybuji, že to do listopadu stihnu. Do Loun rád přijedu, ale zvyklý z divadla, všechny výjezdy plánuji, až když se povede první uvedení, do té doby nemám odvahu.

Pašije, které se vyvíjely několik let až do podoby, kterou zažil lounský sv. Petr, asi na pár let uhasnou, jen přemýšlím, jestli důvody (odstěhování Zdeňka Turka a rodinné starosti) nejsou spíš výmluvy, které by v čase Velikonoc měly jít stranou. A tak budu mít hodně moc o čem přemýšlet.

Určitě Vás zaujme i to, že od Nového roku budu mít ve své agendě i Městskou knihovnu v Kadani, s níž mám velké plány (na jejichž spřádání mi v současné době zbývají jen probdělé části nocí), a všechna má energie na tomto poli je čerpaná z pocitu, že jsem měl tu možnost poznat Ivo Markvarta blíže, že babička pod ním v lounské knihovně pracovala a že díky nedávno zesnulému dědečkovi mám až zvráceně kladný vztah ke všemu, co má hřbet a ořízku.

Vážený pane Sedláčku, na začátku jsem použil oslovení milý, protože to, co jste pro mě udělal je především milé. Ale nechtěl jsem Vám tím ubrat vážnosti, což nyní napravuji. Vážím si nezištnosti, s kterou mi pomáháte nabýt nejen informací, ale především chuti do dalšího činění.

Těším se, až Vás poznám.

Jan Losenický

PS: Vím, že je to lenost, že nedokážu napsat dopis na papír (pořád dlužím jeden Jardovi Tvrdoňovi a jeden do Austrálie, aspoň pohlednici), ale chtěl jsem vytroubit do světa, že ještě existují lidé jako Vy. A pokusím se psaní vytisknout a poslat ještě poštou.

Námořní univerzita v Kadani

V dětství jsem chtěl být námořníkem po pradědečkovi. Představoval jsem si, že vystuduju námořní akademii v polském Štětíně a pak budu jako pan Štěpán, co nám posílal pohledy z cest, objíždět na lodích zeměkouli. Dopadlo to jinak. 

Když jsem dnes ráno sedl k počítači, že si připravím aspoň náčrt řeči k dnešní slavnostní imatrikulaci studentů univerzity třetího věku v Kadani, napadla mě tahle myšlenka:

Dětství je jako kajak, mládí jako kanoe, zralý věk jako plachetnice a stáří jako nákladní loď. V kajaku si nevezete nic, ale zato jste nejmrštnější v divokých vodách. Do kanoe naložíte barel prvních zkušeností a k lepšímu ovládání na řece je dobré, když jeden kormidluje a druhý dělá háčka. Často, když se cvaknete, celí se promáčíte a ty první zkušenosti, pokud neuplavou, pak honíte ve vlnách. V plachetnici dospělosti pak záleží na tom, jaký vítr chytnete a kam vás uvrhne; někdo plachtí jen tak cvičně po přehradě, někdo se odváží i na moře. No a nákladní loď? Už není mrštná ani tak lehce ovladatelná jako ty předchozí, ale naložená zkušenostmi a vzpomínkami může brouzdat oceánem moudrosti, který se před ní otevírá.

Pro dnešní příležitost mám pak v rukávu i bonmot.

To nemluvím o vás, tady přede mnou ještě pluje spousta škunerů a nízkotonážních remorkérů. Dokonce se nám do kurzů přihlásilo i pár kanoistů a my jsme je neodmítli, protože nechceme nikomu bránit v touze po vzdělání. Chtěl jsem tím jen vyjádřit, že se stárnutím, které je jaksi povinné, přicházejí i nové a nové možnosti, které jsou vesměs volitelné. Jsem rád, že jste si zvolili právě naši zbrusu novou univerzitu, první univerzitu v Kadani a chtělo by se mi říct první námořní akademii v České republice. Přeju Vám klidnou plavbu.

Cesta

Tomas Tranströmer

(jde o intuitivní přebásnění básně Resan, jelikož švédsky vládnu ještě o trochu mizerněji než norsky; a norsky neumím vůbec)

Na stanici metra.
Tlačenice mezi reklamními tabulemi
a mrtvolně civějícími zářivkami.

Souprava dorazila na čas
a nabrala tváře a aktovky.

Nastala tma. Seděli jsme
jako dobytek převážený
ve vagónech na jatka.
Ztísnění, zasnění, nesvobodní.
Ve stanicích pod úrovní mořské hladiny
napospas temnotě temné až k zalknutí.
Lidská hmota se pohybovala sem tam
smutně a tiše.

Souprava vezla
svršky a duše.

Oči poletovaly ve všech směrech,
když jsme projížděli skrz na skrz vysokou horou.
Žádná změna.

Ale jak jsme se přiblížili k povrchu,
zaslechli jsme čmeláky bzučet na svobodě.
Vystoupili jsme na zemskou kůru.

Krajina rozepjala křídla
a vše se pod námi rozlilo do prostoru,
náhle tak rozlehlé a zelené.

Všude kolem nástupišť
rostla kukuřice.

Konečná stanice!  Nevystoupil jsem
a jel až za konečnou.

Kolik těch stanic bylo? Čtyři,
pět, jen ztěží víc.

Domy, silnice, nebesa,
modré fjordy i horské hřebeny
měly svá okna dokořán otevřená.

Občánku, a co teď?

Více fotografií od www.profifotoart.cz zde.

Rehabilitace císaře Josefa II.

Dne 17. srpna 1784 narodilo se v domě nalezenců, pečlivostí císaře Josefa ve Vídni založeném, první dítě, jemuž sám císař v osobě svého nejvyššího štolmistra kmotrem byl. Matka, padlá služebná dívčice, dostala 100 dukátů závazku.

Kramerius: Památky ze života císaře Josefa II.

Dost dlouho jsem plánoval založit Ligu za zřízení důstojného piedestalu pro císaře Josefa II. v Kadani. Osvícený monarcha stojí totiž u bazénku na tzv. tržnici jen tak prostě na zemi a pejsci mu očůrávají nohy. Když jsem byl malý kluk, byl na tom ovšem ještě o dost hůř, neboť stál v rohu za kostelem u Růžencové kaple a tam ve skrytu sloužil jako veřejný pisoár.

Měl jsem v plánu s divadlem Navenek sehrát nějakou satirickou scénku během Císařského dne, kdy bychom lid poddaný upozornili na to, že Karel IV. nebyl jediným císařem, který navštívil Kadaň, ale že v roce, kdy zvítězil v bramborové válce proti Prusku (1779), město navštívil i syn Marie Terezie, tehdy již sloužící císař Svaté říše římské Josef II.

Chodím kolem Jeho Výsosti denně do práce a všímám si, že si jej oblíbili bezdomovci a že v jeho společnosti ráno snídají, odpoledne popíjejí různé vydatné nápoje a v noci, soudě podle lůžkovin v křovinách, možná někteří z nich i přes léto v jeho císařské přítomnosti přenocují. To není důvod k žádnému (rozhodně ne mému) vtipkování na jejich adresu (kterou je v jejich případě VIP Mírové náměstí č.p. 1). Naopak, je to důvodem k zamyšlení a přehodnocení mých původních odhodlání.

Zdá se mi, že bezdomovců přibývá. Čísla, která znám z kadaňských statistik, určitě neodpovídají skutečnosti. Společnost se nejraději tváří, jakoby nebyli. Některé věci prostě nevidíme rádi, tak je raději nevidíme vůbec. Kdo by se bavil tím, že by jezdil na skládky, stačí nám popelnice, kdo by rád chodil do hospiců nebo na eldéenky, stačí nám hřbitovy. Kdo by se rád potkával s bezdomovci, my máme domovy a svých starostí dost.

Najednou mi přijde, že je dobře, že Josef druhý stojí jako rovný mezi rovnými právě mezi bezdomovci jako by byl jejich kmotrem. Vždyť on to byl, kdo zakládal po celé zemi nalezince, chudobince, špinhausy a všelijaké dobročinné ústavy. Teď spíš než Ligu za zřízení piedestalu raději bych založil Spolek císaře Josefa a dělal sbírky na bezdomovce, z nichž by se poskytovaly služby, které známe z Armády Spásy, vařila by se polévka, pořizovalo by se teplé oblečení na zimu. Vím, že to sám nedokážu, ale co když si tohle přečte někdo, koho by to inspirovalo. Máme tu občanská sdružení Naděje, Světlo, Egerie, Kiwanis a mnoho dalších. Dělají co mohou, ale co my ostatní, víme o nich, pomáháme jim? A pomáháme bezdomovcům? Našim bezdomovcům? Nebo se jich jen bojíme a když je nevidíme, tropíme si z nich legraci?

V přípravách jsou Dny neziskových organizací, na začátku listopadu se s nimi můžete všichni seznámit.

Divák nebo soběpisec?

Když se v Lounech Věruška s mou sestrou Alenkou courali po buticích na Pražské, my jsme s Julinkou obcházeli knihkupectví. Nejdřív jsme zjistili, že antikvarát pana Vejrážky už není tam, kde vždycky byl. Pan antikvář se odstěhoval do Černčic a přidal si do agendy ještě Galerii Emila Juliše. Tam se vydáme příště. Nyní jsme mohli jen do dvou obchodů, kde mají knihy nové a mezi nimi jsme našli čtyři přírůstky do naší knihovny. Julinku naše knihovna fascinuje, Věruška tvrdí, že je v tranzu z rytmu hřbetů, já že z té moudrosti za nimi.

Jednou z těch knih je zdánlivě učebnicová příručka Jak číst film Jamese Monaca (kupodivu na české wikipedii bohatěji rozveden než na anglické či německé), ale jen prolistováním těch sedmi stovek stran jsem získal spoustu vědomostí, které bych marně sháněl jinde. Moc mě zaujalo jedno srovnání.

Musím si přiznat, že je to u nás ještě v pokročilejším stadiu. Nemáme televize, ale máme počítače. Já za tím svým trávím moře času, po který místo abych koukal do očí své ženě a dceři, koukám na jejich fotografie. Jinak transformuju své počitky a prožitky do textu jako je tento. Měl bych se zamyslet. 

Jedna z těch dalších knih je Herecký zápisník Karla Högra. Je uveden krédem z roku 1961. Již před padesáti lety mého oblíbeného herce trápila myšlenka, která by mohla být i mou nadějí:

Chtěl bych odcházet do věčné noci ne jako pohodlný divák, ale jako člověk pracující do poslední chvíle. Nechtěl bych končit život jako bývalý člověk.

Schůze o hladovějících

Na konferenci o chudobě se podával jako předkrm šunkový závitek, jako hlavní chod ražniči na grilu a jako dezert smetanový dortík s ovocem. Tak nějak si občas připadám na některých schůzích se sociální tematikou. Ne že bych si nedal, ale když jsem minule kousal do řízku při probírání paliativní péče, musel jsem si pak doma objet třikrát růženec, abych duši ulevil. Peníze svět nespasí, ale to jídlo by občas asi někomu bodlo. 

Vždycky jsem se smál u filmů z 80. let, kde se prototyp otce vracel do rodiny ze schůzí, na nichž stál světový mír, aby zjistil, že doma se řeší úplné prkotiny, jako že syn propadá z matematiky a dědeček se opil a děsnej povyk ztropil. Jak se mi těmi schůzemi plní diář, tak začínám vážně uvažovat o návratu do školství. Jen se bojím, abych ze zvyku nezaváděl výuku angličtiny s podáváním anglosaských specialit a hodiny dějepisu s drobným dobovým rautem. Nicméně, teď mi dochází, že jsem ze školství prchl právě před těmi rámcovými vzdělávacími plány a školními vzdělávacími programy. Tak nevím, asi půjdu makat na nějakou zemědělskou usedlost.