Jsem však od rána do noci tak nesmírně zaměstnán, že si to ani nelze představit.
Stále mně dávají samé funkce, nemám už žádného soukromí. Nedá se ovšem nic dělat, je pětiletka a každého zapřahají co nejvíce.
Mám stále plno práce, plno korespondence a filmových starostí. Nemohu se stále dostat k básnění, schůze, návštěvy, schůze a tak to jde dokola.
Dovedu Kosťu Biebla pochopit, protože ačkoli není pětiletka, zažívám podobný stav. Září je pro mě hrozný měsíc, všechno se nakupí tak, že jedno pro druhé nelze stihnout, a protože jsem šurín a snažím se předběhnout čas, pravidelně z toho onemocním. Nejinak dnes v noci, viróza mi rozklížila kosti a svaly, takže dojít na záchod a hlavně ráno do práce byl výkon hodný opravdového člověka. Po obědě jsem sice zalezl do postele a využil takto neplánovaně tráveného času k sepsání svatební řeči na sobotu, ale napětí v těle ani na duši nijak nepolevuje.
O to víc mi udělala radost jedna neobjednaná poštovní zásilka. Kdo mi to může psát z Loun? Po rozbalení čtu na ústřižku papíru:
Jméno neznám, Brďa se přeci jmenuje Milan. Ovšem titul knihy, jejímž je Jiří Sedláček editorem, vše vysvětlí. Základy bibliografie PhDr. Ivo Markvarta.
Koukám na fotky a pak zjišťuji, že většina článků Ivo Markvarta se dá nalézt v archivech místních periodik na internetu. Tak jsem se začetl hned do prvního, který Ivo napsal k 100. výročí narození Konstantina Biebla a dozvěděl se z něj, že na posledním vysvědčení, které slavětínský básník dostal na reálce v Lounech, stály čtyři nedostatečné: z češtiny (sic!), matematiky, chemie a deskriptivy.
No a tenhle obrázek mi připomněl článek Jak svět přichází o šuríny, který jsem napsal v říjnu 2005 jako vzpomínku na I.M.v divadelním mailu. V pátek to bude pět let, co Ivo opustil tento svět. Rád jsem si připomněl, že za svůj vztah ke knihám vděčím hlavně dědovi a Ivo Markvartovi. Jiří Sedláčku, ačkoli Vás neznám, děkuji!
Stále mně dávají samé funkce, nemám už žádného soukromí. Nedá se ovšem nic dělat, je pětiletka a každého zapřahají co nejvíce.
Mám stále plno práce, plno korespondence a filmových starostí. Nemohu se stále dostat k básnění, schůze, návštěvy, schůze a tak to jde dokola.
Dovedu Kosťu Biebla pochopit, protože ačkoli není pětiletka, zažívám podobný stav. Září je pro mě hrozný měsíc, všechno se nakupí tak, že jedno pro druhé nelze stihnout, a protože jsem šurín a snažím se předběhnout čas, pravidelně z toho onemocním. Nejinak dnes v noci, viróza mi rozklížila kosti a svaly, takže dojít na záchod a hlavně ráno do práce byl výkon hodný opravdového člověka. Po obědě jsem sice zalezl do postele a využil takto neplánovaně tráveného času k sepsání svatební řeči na sobotu, ale napětí v těle ani na duši nijak nepolevuje.
O to víc mi udělala radost jedna neobjednaná poštovní zásilka. Kdo mi to může psát z Loun? Po rozbalení čtu na ústřižku papíru:
Žádné komentáře:
Okomentovat