V sobotu jsme s Věruškou byli na slavnostním představení knihy Schola zatecensis, která je věnovaná historii žatecké městské školy, staré nějakých 700 let (první zmínka je z roku 1335 v privilegiu Jana Lucemburského). Věruška je v knize uvedena mezi absolventy stejně jako třeba Pavel Skála ze Zhoře. Program byl spojen s akademií gymnázia a až na závěrečné průtahy jsem se celé dvě a půl hodiny vůbec nenudil. Zvlášť se mi líbila originální (až divadelní) hra s písmeny, hodná inteligentních studentů.
Videozdravice Zdeňka Svěráka, který na žateckém gymnaziu dva roky učil (mj. Věruščinou babičku), byla vtipná jako vždy, ale ještě víc jsem se možná pobavil, když do mě Věruška drkla, ať se podívám do zrcadla vlevo nahoru (na fotce je to hůř vidět, ale každý si to přes ten proužek domyslí).
Odpoledne jsme se šli podívat na gymnázium. Dva a půl roku jsme tam oba nebyli, a tak na nás dýchla nostalgie. Na Věrušku i po těch čtyřech letech, co proseděla většinou v téhle třídě.
No, a na nás na oba na místě, kde jsme se seznámili...
... nebo poprvé políbili...
Na biologii měla Věruška svého oblíbeného profesora Šperku, jehož humor jsem měl tu čest odhalit i při maturitách. Na jeho slovní perličky vzpomínali v divadle během originální akademie absolventů i maturitní ročníky z 80. a snad i 70. let.
V biologické třídě jsem našel na katedře srdce, tak jsem ho promptně odevzdal Věrušce jako symbol lásky, až se mi chlobně vyvracely.
Ta si ve vitrínce vedle povšimla, že je jich tu celá sbírka a každé je jiné.
„To, cos mi dal, vypadá na srdce vola,“ uzemnila mě. Opravdu bylo trošku nadměrné (ostatně jako moje láska).
Pak jsme se šli ještě podívat na tablo.
Největší umělecké překvapení na mě ale nečekalo v secesních prostorách, ale ve sklepě. Věruška mi tam šla ukázat svoji škříňku. Představte si, že z těch stovek skříněk zrovna ta její jediná byla vytržená a vlastně tam nebyla.
Zato ty ostatní se nedaly přehlédnout. Tvořily dokonalou galerii studentské tvorby. A moc se mi tam líbilo.
Žádné komentáře:
Okomentovat