Letos zahrajeme Pašije naposledy tak, jak se za těch šest let ustálily. Nikdo neví, co bude za rok, ale z konstelací hvězd se dá vyčíst, co nebude. V Kadani nebudou Pašije, jaké byly doposud, možná nebudou vůbec. Nabízí se bilancování.
Když budu citovat Špínova pratchána, pašijové hry patřily k velkým divadelním slavnostem, které se opakovaly po desítky let, formovaly staletí, slavnostem, jichž se zúčastňoval celý kraj, byly očekávanou událostí, v nichž působily desítky herců… diváků měly tisíce, dekoraci tvořila i okolní krajina nebo architektura městečka, kostýmy se po desítky let uchovávaly, zdokonalovaly…
Snažili jsme se po těch pět let a letos po šesté na tuhle tradici navázat a zahrát ji zase po svém, vložit do ní stesky a naděje současnosti. První dva roky to bylo statické divadlo s vypravěčem, které mělo být svátečním protipólem vánočního Betléma. Začínalo poslední večeří a končilo zmrtvýchvstáním. Pak mě potkala životní krize a rozhodl jsem se představení zdynamizovat, odvrhnout postavu vypravěče a naopak přidat postavu našeptavače. Začíná se mytím apoštolských nohou a končí se ukřižováním. Měl jsem štěstí, že jsem pro roli onoho Lucifera nalezl Zdeňka Turka, profíka, který se s tou rolí od začátku mazlí.
I na to „ochotnické herectví“ se musíme podívat v některých případech jinak: představitel Krista nebo herečka Matky Marie hráli své postavy léta, třeba i celý život… Představte si herce, který řadu let vždy znovu – jednou za čas, o největší události kraje – obnovuje tutéž postavu… Tady asi nevystačíme s ustálenou představou o naivním a primitivním herectví. Kterýpak profesionál se může takhle sžít se svou rolí? píše Jan Kopecký.
To každoroční vžívání se do jisté role se dá v Kadani najít spíš na slavnosti Císařského dne, v Pašijích se role měnily a žádný z herců nezůstal té své věrný po celých šest let. Je zvláštní, že největší fluktuaci zažila role Krista – letos bude už čtvrtý. Naopak od třetího ročníku (tedy od vzniku své role) se drží svého kopyta výše zmíněný Zdeněk Turek. Zahrát si párkrát přijel i Špína z Prahy. Dnes tedy začíná poslední šňůra sehraných mučitelů i mučedníků – jestli se jednou vrátíme ve stejné sestavě nebo se hra přerodí zase do něčeho o trochu jiného, netuším. Jsem rád, že jsem mohl být při tom a rozhodně se k Pašijím vrátím. Nebo se spíš vrátí ony ke mně. Já tu jednou nebudu, kalvárie byla, je a bude po všechny věky věků. Amen.
Když budu citovat Špínova pratchána, pašijové hry patřily k velkým divadelním slavnostem, které se opakovaly po desítky let, formovaly staletí, slavnostem, jichž se zúčastňoval celý kraj, byly očekávanou událostí, v nichž působily desítky herců… diváků měly tisíce, dekoraci tvořila i okolní krajina nebo architektura městečka, kostýmy se po desítky let uchovávaly, zdokonalovaly…
Snažili jsme se po těch pět let a letos po šesté na tuhle tradici navázat a zahrát ji zase po svém, vložit do ní stesky a naděje současnosti. První dva roky to bylo statické divadlo s vypravěčem, které mělo být svátečním protipólem vánočního Betléma. Začínalo poslední večeří a končilo zmrtvýchvstáním. Pak mě potkala životní krize a rozhodl jsem se představení zdynamizovat, odvrhnout postavu vypravěče a naopak přidat postavu našeptavače. Začíná se mytím apoštolských nohou a končí se ukřižováním. Měl jsem štěstí, že jsem pro roli onoho Lucifera nalezl Zdeňka Turka, profíka, který se s tou rolí od začátku mazlí.
I na to „ochotnické herectví“ se musíme podívat v některých případech jinak: představitel Krista nebo herečka Matky Marie hráli své postavy léta, třeba i celý život… Představte si herce, který řadu let vždy znovu – jednou za čas, o největší události kraje – obnovuje tutéž postavu… Tady asi nevystačíme s ustálenou představou o naivním a primitivním herectví. Kterýpak profesionál se může takhle sžít se svou rolí? píše Jan Kopecký.
To každoroční vžívání se do jisté role se dá v Kadani najít spíš na slavnosti Císařského dne, v Pašijích se role měnily a žádný z herců nezůstal té své věrný po celých šest let. Je zvláštní, že největší fluktuaci zažila role Krista – letos bude už čtvrtý. Naopak od třetího ročníku (tedy od vzniku své role) se drží svého kopyta výše zmíněný Zdeněk Turek. Zahrát si párkrát přijel i Špína z Prahy. Dnes tedy začíná poslední šňůra sehraných mučitelů i mučedníků – jestli se jednou vrátíme ve stejné sestavě nebo se hra přerodí zase do něčeho o trochu jiného, netuším. Jsem rád, že jsem mohl být při tom a rozhodně se k Pašijím vrátím. Nebo se spíš vrátí ony ke mně. Já tu jednou nebudu, kalvárie byla, je a bude po všechny věky věků. Amen.
1 komentář:
Děkuju za vzpomínku na dědu, Honzo :-) Simona Š.
Okomentovat