Šel jsem včera ráno do školy a dnes půjdu znovu. Včera, aniž bych musel, dnes odučit jednu hodinu. Dostal jsem milý lístek z Austrálie, v kterém mi pisatelka připomněla slova Otokara Březiny z roku 1892:
„Učitelství jest těžký, robotný úřad, vysilující duši, ochromující fantazii, pijící sílu z organismu. Děti přicházející do školy jsou zlé, svéhlavé, bludně vychované bytosti, rafinované, zhýčkané, zbloudilé, instinktivně nepřátelské a ve velikém procentu úžasně neschopné. Vracím se po pěti hodinách vyučování fyzicky i duševně vysílen, disgustován (znechucen), umrtven, zatemněn, tupý, mdlý a sešlý. Pouze noc jest vyhrazena mé duševní práci a i tu nedostavuje se vždy dispozice, vystřebaná celodenním rozechvíváním nervového systému a stálým krvácením intelektuálním.“
Ne, tak to u mě nebylo. Mě učitelství víceméně naplňovalo, ale sám jsem si přesytil čas vedlejšími aktivitami a teprve to mě umrtvovalo a zatemňovalo mozek. A hlavně na mě přišla Kristova léta a s nimi pocit, že nechci být jen kolečkem ve stroji, jímž jsem se stával, navíc nepromazaným, stále vypadávajícím z rytmu a toužícím točit se obráceně.
Přišla mi učebnice zeměpisu pro II. třídu měšťanských škol od Petra Dejmka: Cesty po Evropě z roku 1931. Kam se hrabou Rámcové vzdělávací plány, Školní vzdělávací programy a podobné reformy. Čtu si v té učebnici jako v románu, dozvídám se netušené věci a zajímavou formou a kupodivu to není z interaktivní tabule v rámci průřezových témat.
A proč vám to píšu? Listoval jsem včera Demlovým Svědectvím o Otokaru Březinovi: „Životem, svým dílem dělá si člověk svou hrobku jako šnek tu boudku. To je smysl všech filosofií: člověk se chce krýt, člověk své špatné svědomí usiluje ospravedlnit!“ Tak asi proto…
„Učitelství jest těžký, robotný úřad, vysilující duši, ochromující fantazii, pijící sílu z organismu. Děti přicházející do školy jsou zlé, svéhlavé, bludně vychované bytosti, rafinované, zhýčkané, zbloudilé, instinktivně nepřátelské a ve velikém procentu úžasně neschopné. Vracím se po pěti hodinách vyučování fyzicky i duševně vysílen, disgustován (znechucen), umrtven, zatemněn, tupý, mdlý a sešlý. Pouze noc jest vyhrazena mé duševní práci a i tu nedostavuje se vždy dispozice, vystřebaná celodenním rozechvíváním nervového systému a stálým krvácením intelektuálním.“
Ne, tak to u mě nebylo. Mě učitelství víceméně naplňovalo, ale sám jsem si přesytil čas vedlejšími aktivitami a teprve to mě umrtvovalo a zatemňovalo mozek. A hlavně na mě přišla Kristova léta a s nimi pocit, že nechci být jen kolečkem ve stroji, jímž jsem se stával, navíc nepromazaným, stále vypadávajícím z rytmu a toužícím točit se obráceně.
Přišla mi učebnice zeměpisu pro II. třídu měšťanských škol od Petra Dejmka: Cesty po Evropě z roku 1931. Kam se hrabou Rámcové vzdělávací plány, Školní vzdělávací programy a podobné reformy. Čtu si v té učebnici jako v románu, dozvídám se netušené věci a zajímavou formou a kupodivu to není z interaktivní tabule v rámci průřezových témat.
A proč vám to píšu? Listoval jsem včera Demlovým Svědectvím o Otokaru Březinovi: „Životem, svým dílem dělá si člověk svou hrobku jako šnek tu boudku. To je smysl všech filosofií: člověk se chce krýt, člověk své špatné svědomí usiluje ospravedlnit!“ Tak asi proto…
Žádné komentáře:
Okomentovat