Filosofie básnické skladby

Dal jsem si na víkend domácí úkol: Vymyslet název a anotaci předmětu, který bych rád zařadil do letního semestru Univerzity třetího věku v Kadani. Zpočátku jsem se do tohoto projektu nehrnul, protože jsem se obával, že s mými časovými možnostmi zanedbám přípravu a nenaplním své představy o kvalitě. Nakonec mě ale kurz wikipedie nachytal na hruškách a jeho posluchači na švestkách – jak mě to učení baví! A jak mi chybí! A tak jsem vnitřně nucen vymyslet si nový předmět. Zatímco srdce chce učit, mozek doufá, že se nikdo nepřihlásí. A podle toho vypadá i ta anotace.

Co dělá báseň básní? Jak lze vnímat poesii*? Přežije poesie 21. století? Kurz zdaleka není určen jen čtenářům (či dokonce autorům) poesie, ale naopak zejména těm, kteří s poesií skončili u povinné četby Kytice a úryvků z Máje, jen je jim to někdy trochu líto. Nepůjde o klasické rozbory básní, ale díky esejům některých básníků, kteří nám to dovolili, nahlédneme do kuchyně jejich múz (Edgar Allan Poe dal názvem svého eseje název i tomuto kurzu), zmapujeme některé dějinné epochy poesie, letmo probereme základní básnické figury a tropy, zamyslíme se nad významem metafory a poesie pro kulturu i každodenní život civilizovaného člověka.

*Přemýšlel jsem, zda použít variantu poezie nebo poesie… jakoby to bylo jedno, líbí se mi obojí… ale když jsem si dosadil znělou a neznělou sykavku do jiné dvojice (báseň nebo bázeň?), pomohlo mi to s rozhodnutím a přiklonil jsem se k staromilskému slovníku s tím, že když jde o univerzitu třětího věku, jejím posluchačům to proti srsti jistě nebude. Proti pravidlům po reformě z r. 1993 se tím neproviňuji, nicméně abych dostál jednotnosti stylu, musel bych dát ještě přednost musám před múzami a možná bych měl psát i essay, což vědomě odmítám, tak snad nepřijdu o diplom a tím možnost dále učit.

Věděli jste, že...

... Josef Jiří Kolár inicioval systematický překlad Shakespearových her do češtiny?

 Sám jsem navrhoval jako zajímavost... že Josef Jiří Kolár jako první přeložil Shakespearovo Zkrocení zlé ženy do češtiny.

A moc mě zaujalo, že si prostřední jméno Jiří nechal dát pro svůj obdiv k Jiřímu Gordonu Byronovi.

9. února to bude 200 let od Kolárova narození. To mě k 21. článku v DYK inspirovalo.

Naše malá hvězda

Kdopak je ten černý vzadu?
Tvář má jako čokoládu,
v uchu zlatou náušnici
a přináší sedm svící.

Zvou ho Baltazarem
a přináší darem
něco na mlsání
od královny Táni.

Už je mi sedm měsíců.

Ty naše lolitky aneb Ne, není už poesie na světě

Už si to štrádujeme rozlehlou Rusí, což znamená dny a noci ve vlaku. Dnes jako tenkrát v roce 1896 s Vilémem Mrštíkem. Proslýchá se, že jedním z důvodů Mrštíkovy sebevraždy byl i pocit viny z obdivu (zřejmě platonického) k třináctileté dívce, kterou jednou políbil ve včelíně. A právě tam, mezi úly, si autor Pohádky máje chirurgickým skalpelem podřezal krk a pětkrát se bodl do srdce. Důvodů bylo, jak to v podobně tragických případech bývá, asi víc, cukrovka, pomluvy sousedů, špatné vztahy s okolím a místy ostrá kritika jeho díla. Že byl ale Mrštík hebefil, o tom svědčí i nenápadná nymfická pasáž z Cesty do Ruska.

Ale tu naproti mně (jak jsem si toho mohl nevšimnout) spalo dítě – učiněný obrázek…  Ne, není krásnějšího pohledu na světě nad spící Jezule. Chvíli padlo na ni oknem vycházející slunce – a byla-li růžová ona sama, byla v tom svitu ještě krásnější. Planula v červáncích rána jak čerstvě rozvitý květ. Nožky jen diskrétně visely jí pod šatem a kolébala se v pohybu vlaku sama. Seděl jsem ve vedlejším kupé tak, že jsem ji měl otevřenými dvířky před sebou jako v rámečku. Víčka jako lupínky růží přikrývaly jí oči, prsíčka lehce vzbouřená prvními jary plnila se bezděčnými vzdechy snu. Hubičku, jak tak ležela, poduškou měla smáčknutou na jednu stranu – a zdálo se, že ani těla nemá, jen se tu tak vznáší v paprscích rána jak světlé zjevení dne. Ale vlnila se na krátkém tom sedadle jako něco, co přece jen nějakou váhu má – přece to nebyl pouhý vzduch, světlo, sen.

Trvalo chvíli, co jsem tak díval jak u vytržení nad světlým tím divem krásné přírody. Stále ta stará píseň o pěkné Markétce a doktoru Faustovi, jak nad ní stál…

Pojednou anděl se poškrábal na nose – a zívl. Bože, jak i ten nejkrásnější anděl přece jenom lidský je! Pojednou vstala, klekla na obě kolínka, jako když doma asi vstává ze svého lůžka a chce se modlit. Protáhla se, protřela si oči oslněna ranní záplavou – a prásk sebou na druhou stranu. Nikdy bych byl nevěřil, že pod těmi čtrnácti lety tak sedadlo může zapraštět. Svinula se jako liška do sebe, v ladnou vlnu ležící zmije, a spala dál.

Ne, už není poesie na světě.

Vlak popojel o něco dál.

Anděl snídal – kaviár a potom mléko a ještě jakési telecí. Bůh sám ví, jak strašlivé spousty jídla a mléka prošly čtrnáctiletým jeho tělíčkem. Kaviárem si anděl namazal celý krajíc chleba. A to že má být na Rusi pravidlem? Fuj.

Ne, není na světě už poesie víc.

Ráj – bez hada

Když jsem tu psal o tom, že by se o Amelii Posse-Brázdové měli učit žáci všech stupňů škol ve vlastivědě, dějepisu (nebo člověku ve společnosti či jak se to dnes jmenuje), měl jsem přečtenou jedinou kapitolu z jejího životopisu. Pokročil jsem k té, která nese název Krize a nový život. Protože by se z ní dal sepsat román nebo se zručným dramaturgem i divadelní drama, poslouží mi k několika excerptům.

Celé drama mělo prolog v poválečném rozdělení manželů Brázdových. Zatímco Oki maloval v Itálii, Amelie odjela domů do Švédska. Zatímco Oki ujišťoval v mnoha dopisech svou ženu o své věrnosti, Amelie se více než psaní dopisů věnovala družení s novou známou, Elizabeth Thielovou. Dospělo to až k noci, po níž se Amelie ptala, zda se úplně neminula rozumem… pořád ještě jsm si myslela, že to musí být nějaký omyl. Ale pak jsem se tomu oddala bez jakéhokoliv rozpitvávání a rozmýšlení – a potom už to byl jen skvělý a dobrý a kouzelný ráj – bez hada… Bůh tam byl se mnou… to byla pro hluboce věřící Amelii velmi důležitá jako pro mnohé nevěřící asi nečekaná informace.

Mezi tebou a mnou neexistuje nic ošklivého ani nemocného – ale ostatní lidé by to nechápali a dělali by všechno proto, aby to pošpinili a převrátili v něco směšného nebo nechutného – čili se to nesmějí dozvědět – uzamkněme svou svatyni na zámek.

A o čtyři roky později:

Miluji tě stejným svěžím a živým citem jako před čtyřmi roky – ale už netrpím, nevyžaduji, abys byla „mou“ – nežádám ani tvoje vzletné srdce ani tvoji ještě vzletnější duši. Pouze se raduji z toho, že ji vidím, cítím a rozumím jí – děkuji Bohu, že ji občas zahlédnu…

Hodina duchů

Hrnku zvoní v uchu lžíce,
že přichází klekánice.
Hrnku zvoní lžíce v uchu,
že nastává vláda duchů.

Duchové jsou stíny lidí,
které oči neuvidí,
dokud nejsou v noci samy
– potom křičí mami mami

a není jim pomoci.
Mně se zjevil za noci
a než utekla jsem k mámě,
skončila jsem v jeho tlamě.

Chcete opravit radio, vymalovat či uklidit byt?

Údržbářská firma Navenek nabízí své služby ve formě oprav domácích zařízení, odstranění závad na spotřebičích, montáže nábytku, stěhování, malování a úklidu! Výsledek takové vzorové desetiminutové akce našeho hlavního údržbáře můžete vidět na následujících snímcích. Použité ingredience: kolínka, rýže, mouka, kečup, hořčice, pět vajec a půl párku na dozdobení (mezi křesly).

První repríza absurdní komedie Bráškové podle povídky Ivana Vyskočila.

Věděli jste, že...

... Božena Němcová dostala jako jediná výplatu za svůj příspěvek do almanachu Máj?

Můj 21. zářez na pažbě anglické Wikipedie k 150. výročí úmrtí Boženy Němcové.

Rudolfův duchovní majestát

Rudolf. Jméno mého otce, děda, praděda a nevím do jakého kolena v rodu Losenických až sahá. Táta jej nosil pyšně jako císař toho jména druhý, který má dnes 400 let od úmrtí. V Kalendáři historickém jsem si přečetl, že dobu a osobnost Rudolfa II. vystihli mimo jiné Jaroslav Vrchlický v básni Ilioneus, Josef Jiří Kolár v románu Pekla zplozenci či Jaroslav Durych v Masopustu, což mě zaujalo, protože Vrchlický bude mít letos sto let od úmrtí, Durych padesát a Kolár se narodil před dvěmi sty lety. Pro člověka, který má rád výročí, zajímavá shoda náhod.

Našel jsem si tedy Vrchlického báseň a moc mě bavila, ačkoli absolutně kašlala na rýmy. Rudolf II. se v ní svěřuje, jak ho nezajímají žádné nové zprávy, žádné rebelie, aférky všech možných lidí, kriminální činy a katastrofy ve světě, ba ani pitky, na něž ho lákají přátelé, protože je plně zaujat uměním v básni vtěleném do bezhlavého torza sochy Ilionea.

Před dvacet lety jsem považoval lidi, kteří nesledují každý den zprávy, za omezence. Ještě před deseti lety bych asi neodmítl žádné pozvání na pivo. Dostal jsem se ale do věku nebo snad spíš do stavu, kdy si často večer říkám s imperátorem:

O ničem já nechci vědět. 

Odsud všickni!

Pod praporem legií

Hledáme účastníky expedice po stopách čs. legií v Itálii.

Možná si vzpomenete, že nápad na expedici přišel se zmínkou o Oskaru Brázdovi a jeho účasti na vzniku našich legií v Itálii v knize Doss Alto Adolfa Zemana. Tehdy jsem vyhlásil pátrání po praporu, který byl slavnostně předán československé jednotce v Římě 24. května 1918. Do expedice se mi od té doby přihlásilo pár skvělých kamarádů a lidí, kteří jsou pro věc zapáleni. Máme kameramana, redaktorku Objektivu v Itálii, několik řidičů a nadšenců v jedné osobě. O víkendu mě navštívil Hynek D., investigativní redaktor Žateckého deníku a pod paží nesl dva šanony plné jako roční výkazy akcí KZK. Jeden byl o Kafkovi v Siřemi a druhý o italské expedici. O naší italské expedici! Vypátral několik lidí a organizací, co by se nám mohli hodit, a domluvili jsme si návštěvu u paní Brázdové, mistrově druhé manželce, která stále ještě žije na Líčkově u Žatce. Také mě přivedl na myšlenku objednat si knihu o Amelii Posse-Brázdové, mistrově první manželce, která s Okim, jak tehdy svému muži přezdívala, stála onoho osudného dne roku 1918 na římském náměstí a podle Adolfa Zemana měla valný podíl na vyšití praporu. 

Včera mi kniha, vydaná jako na objednávku právě v minulém roce, přišla poštou. Je to strhující četba o osudu opravdové dámy, která si ale na dámu nehrála. Přes 350 jejích stránek sepsala švédská autorka a je charakteristické, že mnozí Češi o zásluhách paní Posse pro náš národ vůbec nic netuší – byl jsem jedním z nich. Ve školním dějepisu by jména jako Amélie Posse-Brázdová, Ernest Denis (obrovská osobnost české historiografie, po němž se jmenovalo jedno z pražských nádraží – a už nejmenuje!), Angelo Maria Ripellino (který překládal Holana), Franz Spina (kvůli němuž jsem dostal dvojku z mých oblíbených českých meziválečných dějin), Seton-Watson  (na kterého bych málem zapomněl), ale třeba i Miroslav Tyrš a Jindřich Fügner (rodilí Němci, kteří stáli u zrodu naší národní identity), měla být skloňována od prvních hodin až k maturitě. Jiříku, naprav to!

Dejme ale slovo Evě Strömberg Kranzové, autorce knihy o Brázdově manželce, která na straně 131 českého překladu uvádí věci, jež ještě víc zmatou to, co dosud víme:

Oki Brázda se válce nejvíce přiblížil návrhem na prapor československé armády. (Československá armádní jednotka v Itálii tvořila 6. československou divizi a obsahovala pluky 31 – 34.) Byl to krásný výtvor z červeného a bílého hedvábí se starým českým symbolem, dvouocasým lvem, umístěným uprostřed a obkrouženým zlatým věncem z lipového listí; v každém rohu pak byly tři modré slovenské vrcholky. Stožár byl korunován čtyřmi zlatými prstenci, které symbolizovaly Čechy, Moravu, Slezsko a Slovensko. (O připojení páté části, Podkarpatské Rusi, se dosud neuvažovalo.) Prapor byl slavnostně předán českým vojákům dne 24. května 1918 na Piazza Venezia za přítomnosti členů italské vlády, vysokých vojenských hodnostářů a diplomatů zemí Dohody. Poprvé od třicetileté války směli čeští vojáci bojovat pod vlastním praporem. Není divu, že tisíce přítomných vojáků začalo spontánně zpívat „Kde domov můj“ a že se nikdo nezdržel dojetí. Oki Brázda se zúčastnil organizace celé slavnosti a jeho žena popsala celou událost s nelíčeným nadšením.

Obrázek v knížce není. Zato je tam kvantum zajímavých obrázků, které jsou prý k vidění na Líčkově. Byl jsem na tom zámku asi dvakrát, ale samozřejmě si takové detaily nepamatuju. Naposledy jsem tam byl s Věruškou, což byl náš úplně první spolčený výlet, z nějž jsme šli pěšky do Žatce a za tmy. Paní Brázdová sice tehdy doma byla, ale neprovedla nás, přišli jsme ve špatnou dobu. Snad to tedy vyjde příště. A snad to příště bude brzy.

Návrat do civilizace

Klára s otcem na cestě autem skrze severní Spojené státy zažili i jeden nepříjemný zážitek ve městě Pellago (zřejmě smyšleném). Z průšvihu v jednom nevzhledném, nepohodlném hotelu, kde ji chtěl majitel znásilnit, ji zase vysekal Milt (tentokrát i se Zrzkem). Když si tam dávali společně ráno snídani, v překladu stojí, že majitelka hotelu a Slovačka posluhovaly hostům a hoteliér se povaloval v kuchyni. To mě zaujalo natolik, abych sáhnul po originálu. The landlady and a slavey... stojí tam. Tedy majitelka a otrokyně, napadlo mě ihned zřejmé řešení této překladatelské chuťovky, ale pro jistotu jsem si to ještě vygůglil. Dnes protestující anglické wikipedie (k jejímuž protestu se , ač Neameričan, připojuji!) uvádí, že Slavey je jedno z mnoha kanadských indiánských etnik. Možná tedy, že překladatelé Houska a Razil mysleli Slovačkou právě tuto indiánku, o jejíž existenci jsem neměl ponětí. Zase jednou rádoby chytrý nachytán na švěstkách!

Klára ale brzy po tomto incidentu ukončila svou cestu a ubytovala se na pár týdnů u svých příbuzných v Seattlu. 

A když bylo ráno, poznala, že ranní světlo je proto, aby ukazovalo mahagonové, sametové a skleněné plochy, a že jen hlupák je s to opustit tato místa a potulovat se a prosit ušpiněné muže v garážích, aby naplnili nádržku vozu páchnoucím benzinem a olejem.

Jeden z rodinných přátel na večírcích na oslavu Klářina návratu do společnosti stále opakoval: Základ umění savoir faire je vědět, jak a kdy být hrubý k lidem.

Dědo

Loučívali jsme se denně u dveří,
než zmizel jsem za prvním rohem.
Na bradě mi tehdy rostlo pápěří
a žil jsem jako bohém.

Loučívali jsme se denně u dveří,
pak zmizels mi za prvním rohem.
Ještě pořád ale nechci uvěřit,
že místo ahoj řekls sbohem.

Bezpečný divadelní krov

Asi před rokem jsem získal svázaný ročník časopisu Zájmy českého herectva z roku 1905. Až dnes mě napadlo, že to byl rok, kdy byla uvedena Lucerna, tak jsem knihou trochu listoval. Lucerna měla premiéru v listopadu, a tak až v předpředposledním čísle z 28. října 1905 je zmínka, že Aloise Jiráska "Lucerna" připravuje se na N. D. V předposledním čísle z 30. listopadu stojí pak tato výzva:

Blahopřání do Českých Budějovic a poděkování Máji, že i po sto sedmi letech se můžeme pokusit provozovati novinku Národního divadla. Dnes byla čtená zkouška a já stojím před svou soukromou výzvou. Nepřipadám si jako Libor, nemyslím si, že se na tu roli hodím, ale právě proto se o ni chci pokusit, to mě na tom baví. A ze zkoušky jsem odcházel s dobrým pocitem, protože pochyby hlodaly, ale neuhlodaly. Nebylo nás sice tolik jako na první zkoušce, ale atmosféra byla dělná a sdělná, a tak začínám věřit, že se ledy pohnou. A té lípy se nevzdám!

Polky a jejich jazyk

Na Cestě do Ruska jsem už skoro na Rusi, ale nedá mi to, abych nezmínil Mrštníkovu ódu na Polky a polštinu, které se mi taky vždycky líbily.

Průměrně jsou Polky hezké, výjimky z nich jsou překrásné… Ušlechtilost a jemný smysl pro formu lze ostatně pozorovat i v jiném ohledu u Polek. Není tu zvykem mít břicho jako almaru a tvář jak hrnec – útlost a táhlost v liniích, vzdušnost v pohybu, diskrétnost v chůzi, ladnost v pohybu a distinkce v modulacích hlasu je tu kupodivu vypracovaná až do nejjemnějších rafinovaností, aniž by přestávala být přirozenou. Následek patrně už vrozeného pudu, v životě už zakořeněného taktu. Povyhrne-li si Polka šaty, objeví se cukr úběle tak bezvadný, neposkvrněný, čistý, jako by nikde nebyla ani chodila a přímo před vámi se snesla v první čistotě ranního úboru. Ze všech nejkrásnější zdá se být jejich hlas – to zvonky zvoní kolem vás, vysoké stříbrné, jemně sladěné, ale plné života a prudkého temperamentu. Polština sama jako by stvořena byla jen pro ně, jen v jejich ústěch zní v ideální své líbeznosti. Je to hlas, kterým se vyznává milošć, přítulný, čisťounky, opravdu ženský, tak ohebný a podludně milý, že se ti oči zavírají a poslouchal bys jenom ten hlas, jenom tu píseň dívčích úst – ovíjí se kolem srdce jako had. Je to jazyk lásky, jazyk úlisné svůdnosti, jazyk, na jehož útvar už od pradávna asi největší vliv měly ženy. Vedou se neustále spory o to, kdeže svedla Eva Adama, zda někde v Asii, na břehu Eufratu a Tigridu, nebo někde jinde: já myslím, že to mohlo být jenom na břehu Visly, poněvadž zde jsem našel vyvinuty všechny ty prvky prohnané rasy, všechny ty zbraně, pro které se tolik silných ostříhati dali Dalilám.