Hledáme účastníky expedice po stopách čs. legií v Itálii.
Možná si vzpomenete, že nápad na expedici přišel se zmínkou o Oskaru Brázdovi a jeho účasti na vzniku našich legií v Itálii v knize Doss Alto Adolfa Zemana. Tehdy jsem vyhlásil pátrání po praporu, který byl slavnostně předán československé jednotce v Římě 24. května 1918. Do expedice se mi od té doby přihlásilo pár skvělých kamarádů a lidí, kteří jsou pro věc zapáleni. Máme kameramana, redaktorku Objektivu v Itálii, několik řidičů a nadšenců v jedné osobě. O víkendu mě navštívil Hynek D., investigativní redaktor Žateckého deníku a pod paží nesl dva šanony plné jako roční výkazy akcí KZK. Jeden byl o Kafkovi v Siřemi a druhý o italské expedici. O naší italské expedici! Vypátral několik lidí a organizací, co by se nám mohli hodit, a domluvili jsme si návštěvu u paní Brázdové, mistrově druhé manželce, která stále ještě žije na Líčkově u Žatce. Také mě přivedl na myšlenku objednat si knihu o Amelii Posse-Brázdové, mistrově první manželce, která s Okim, jak tehdy svému muži přezdívala, stála onoho osudného dne roku 1918 na římském náměstí a podle Adolfa Zemana měla valný podíl na vyšití praporu.
Včera mi kniha, vydaná jako na objednávku právě v minulém roce, přišla poštou. Je to strhující četba o osudu opravdové dámy, která si ale na dámu nehrála. Přes 350 jejích stránek sepsala švédská autorka a je charakteristické, že mnozí Češi o zásluhách paní Posse pro náš národ vůbec nic netuší – byl jsem jedním z nich. Ve školním dějepisu by jména jako Amélie Posse-Brázdová, Ernest Denis (obrovská osobnost české historiografie, po němž se jmenovalo jedno z pražských nádraží – a už nejmenuje!), Angelo Maria Ripellino (který překládal Holana), Franz Spina (kvůli němuž jsem dostal dvojku z mých oblíbených českých meziválečných dějin), Seton-Watson (na kterého bych málem zapomněl), ale třeba i Miroslav Tyrš a Jindřich Fügner (rodilí Němci, kteří stáli u zrodu naší národní identity), měla být skloňována od prvních hodin až k maturitě. Jiříku, naprav to!
Dejme ale slovo Evě Strömberg Kranzové, autorce knihy o Brázdově manželce, která na straně 131 českého překladu uvádí věci, jež ještě víc zmatou to, co dosud víme:
Oki Brázda se válce nejvíce přiblížil návrhem na prapor československé armády. (Československá armádní jednotka v Itálii tvořila 6. československou divizi a obsahovala pluky 31 – 34.) Byl to krásný výtvor z červeného a bílého hedvábí se starým českým symbolem, dvouocasým lvem, umístěným uprostřed a obkrouženým zlatým věncem z lipového listí; v každém rohu pak byly tři modré slovenské vrcholky. Stožár byl korunován čtyřmi zlatými prstenci, které symbolizovaly Čechy, Moravu, Slezsko a Slovensko. (O připojení páté části, Podkarpatské Rusi, se dosud neuvažovalo.) Prapor byl slavnostně předán českým vojákům dne 24. května 1918 na Piazza Venezia za přítomnosti členů italské vlády, vysokých vojenských hodnostářů a diplomatů zemí Dohody. Poprvé od třicetileté války směli čeští vojáci bojovat pod vlastním praporem. Není divu, že tisíce přítomných vojáků začalo spontánně zpívat „Kde domov můj“ a že se nikdo nezdržel dojetí. Oki Brázda se zúčastnil organizace celé slavnosti a jeho žena popsala celou událost s nelíčeným nadšením.
Obrázek v knížce není. Zato je tam kvantum zajímavých obrázků, které jsou prý k vidění na Líčkově. Byl jsem na tom zámku asi dvakrát, ale samozřejmě si takové detaily nepamatuju. Naposledy jsem tam byl s Věruškou, což byl náš úplně první spolčený výlet, z nějž jsme šli pěšky do Žatce a za tmy. Paní Brázdová sice tehdy doma byla, ale neprovedla nás, přišli jsme ve špatnou dobu. Snad to tedy vyjde příště. A snad to příště bude brzy.
Dejme ale slovo Evě Strömberg Kranzové, autorce knihy o Brázdově manželce, která na straně 131 českého překladu uvádí věci, jež ještě víc zmatou to, co dosud víme:
Oki Brázda se válce nejvíce přiblížil návrhem na prapor československé armády. (Československá armádní jednotka v Itálii tvořila 6. československou divizi a obsahovala pluky 31 – 34.) Byl to krásný výtvor z červeného a bílého hedvábí se starým českým symbolem, dvouocasým lvem, umístěným uprostřed a obkrouženým zlatým věncem z lipového listí; v každém rohu pak byly tři modré slovenské vrcholky. Stožár byl korunován čtyřmi zlatými prstenci, které symbolizovaly Čechy, Moravu, Slezsko a Slovensko. (O připojení páté části, Podkarpatské Rusi, se dosud neuvažovalo.) Prapor byl slavnostně předán českým vojákům dne 24. května 1918 na Piazza Venezia za přítomnosti členů italské vlády, vysokých vojenských hodnostářů a diplomatů zemí Dohody. Poprvé od třicetileté války směli čeští vojáci bojovat pod vlastním praporem. Není divu, že tisíce přítomných vojáků začalo spontánně zpívat „Kde domov můj“ a že se nikdo nezdržel dojetí. Oki Brázda se zúčastnil organizace celé slavnosti a jeho žena popsala celou událost s nelíčeným nadšením.
Obrázek v knížce není. Zato je tam kvantum zajímavých obrázků, které jsou prý k vidění na Líčkově. Byl jsem na tom zámku asi dvakrát, ale samozřejmě si takové detaily nepamatuju. Naposledy jsem tam byl s Věruškou, což byl náš úplně první spolčený výlet, z nějž jsme šli pěšky do Žatce a za tmy. Paní Brázdová sice tehdy doma byla, ale neprovedla nás, přišli jsme ve špatnou dobu. Snad to tedy vyjde příště. A snad to příště bude brzy.
Žádné komentáře:
Okomentovat