Božská náhoda, deprese a pláč

Je tolik filmů, které jsem neviděl a chtěl nebo dokonce měl bych vidět. Od doby, kdy jsem hltal Andrzeje Wajdu a chtěl být filmovým režisérem, uplynulo bezmála dvacet let a po celou tu polovinu věčnosti jsem se věnoval všemu ostatnímu více než sledování filmů. Člověk by musel mít víc životů, aby všechno stíhal, ale když už máme tu televizi a od narození Julinky koukáme ještě méně než předtím, kdy jsme koukali tak jednou do měsíce, všiml jsem se, že od Nového roku dávají v pondělí na dvojce filmovou klasiku v době, kdy už většinou malá spí, a tak jsme s Věruškou hned v první pondělí zasedli k Felliniho Cabiriiným nocím.

Je to smutný film se skvělou herečkou, již režíroval vlastní manžel (tehdy stejně starý jako já) v roli prostitutky. Na konci se člověk chtě nechtě musel ptát, zda existuje Bůh. Ptal se zřejmě i Fellini a svými filmy si odpovídal, hned ano, hned zase ne. Označoval se za katolíka a místo do kostela chodil za astrology a spiritisty. Nevím, jestli je to Bůh nebo medium, ale mě se při takovýchto přemítáních většinou dostane nějakého zvláštního znamení. Tentokrát to byla znamení dokonce dvě.

Jsem zvyklý usínat nad knihou. Ten pondělní večer jsem sáhnul po Cestě do Ruska Viléma Mrštíka, kterou jsem vytáhl z knihovny kvůli plánované cestě do Kyjeva (a taky kvůli 100. výročí od autorovy sebevraždy, jejíž důvody mi nejsou lhostejné). Otevřel jsem ji tam, kde jsem minule skončil a Mrštík tam na čtyřech stranách detailně popisuje úkony poutníků v polské Częstochowé. Co na tom? Ono to totiž bylo tak věrné tomu, co jsem o několik desítek minut před tím viděl ve filmu, že bych byl ochoten věřit, že to Fellini natočil podle Mrštíka, kdyby to nebylo vyloučené.

Náhoda, zhodnotili jsme to s Věruškou a usnul jsem, tehdy ještě poměrně sladce. Od toho filmu ale myslím hodně negativně, trápí mě výčitky svědomí, přemýšlím pořád o nějaké špíně, zdají se mi až odporné sny a to se podepisuje i na fyzické stránce mého bdělého života. Sám v sobě vyvolávám panické stavy, ještě zvyšované reakcí okolí, které mě tento týden nějak častěji chválilo za mou neutuchající radost ze života. Jako by na mě Cabirie vrhla nějaké prokletí deprese, kterou pak první pracovní týden a noční můry rozjely do dnešní naprosté malátnosti až nevolnosti. Naštěstí mám svoje holky, a tak mám proč se toho co nejdřív zbavit.

A to druhé znamení? Náhoda? Chtěl jsem to filmové prokletí ze sebe nějak sejmout, a tak jsem včera vytáhl z knihovny Rozhovory s Fellinim a vzal jsem si je na záchod. Z obsahu jsem pochopil, že se žádná kapitola Cabiriiným nocím nevěnuje (na rozdíl od jiných filmů), a tak jsem jen tak letmo listoval a spočinul na dvoustraně, která nesla název Projevy úcty ze všech konců světa – jméno Henryho Millera na druhé z těch dvou stran jsem nemohl přehlédnout, to mi jistě věříte. Začal jsem ale číst poctivě od první věty a těšil jsem se, co mě čeká o stránku dál. Věřte, nevěřte až po to jméno Henryho Millera to byla nuda k ukousání, ale pak náhle čtu tyto řádky:

Toho dne, kdy jsem za Fellinim přišel na Via Margutta, abych s ním udělal rozhovor k jeho sedmdesátinám (bylo to 18. ledna 1990), jsem ho poprosil, jestli nemá nějakou dosud nepublikovanou fotografii. Při listování albem náhodou narazil na dopis, který jemu a Giuliettě napsal 7. února 1972 Henry Miller. Il Messagero jej při této příležitosti otiskl. Stálo v něm: „Moji drazí, dobří, velicí Federico a Giulietto! Dnes v noci se přihodila velká věc, která poznamenala můj život. Podruhé během tří dnů jsem viděl nezapomenutelný film Cabiriiny noci. Ke konci jsem před všemi svými přáteli téměř omdlel, plakal jsem a vzlykal, jako jen dvakrát v životě – to když jsem ztratil otce, a potom když jsem přišel o ženu, kterou jsem zbožňoval. Trvalo mi celých deset minut, než jsem pláč přemohl. A přece jsem se ještě nikdy neoddal pohnutí tak strašlivému s takovým potěšením. Cítím teď mimořádnou úlevu, přicházející poté, co člověk přestane vzdorovat nezadržitelnému pláči. Chci Vám z celého srdce poděkovat. Kéž Vám Bůh žehná, Giulietto. Žádná herečka, ani ta největší ze všech, mne nedokázala dojmout tolik jako Vy v tomto filmu. Budu se k němu stále vracet. Jakým zázračným souzněním Vašich duší je naplněn! Dokonce i anglické titulky byly dobré. Neviděl jsem ten film v kině, ale tady u sebe doma. Vypůjčenou kopii jsem si nechal tři dny. Chce se mi plakat pokaždé, když si na dnešní noc vzpomenu.“

Bůh nebo náhoda? Nechám to na vás. Jdu se z toho prokletí vybulet!