Težká báseň od J. Nebeského

Janu z Wojkowicz

Tvá duše v chorém těle zvadla
a jako mimikry
až na dno mého srdce padla
jak mlíčí na jikry.

O Janu Nebeském rytíři z Wojkowicz asi málokdo slyšel. Jeho starobylý rod opravdu sahal pouze k jeho otci, který jako zakladatel prvního velkoobchodu hnědým uhlím, přesvědčil tehdejší orgány, že takový rod existoval a že mu náleží šlechtický titul Jan Baptist Nebeský rytíř z Wojkowicz. Tento titul byl sice v roce 1904 zrušen, ale syn Jan jej dále užíval jako umělecký pseudonym. 

Přišla mi včera od něj dedikovaná sbírka básní Meditace z roku 1905 – básní moc krásných, dekadentních, takových, jaké jsem toužil psát, když mi bylo jeho 20 let. Našel jsem v těch básních svoje staré myšlenky, touhy, dokonce snad (nebojím se to přiznat) i své místy pokulhávající vlohy. V roce 1907 byl básník údajně trvale upoután na lůžko, na němž tedy pak setrval dlouhých 37 let. A dál psal básně. Těším se, až si budu moct přečíst některé z tohoto období. Zatím jsem ale nadšen tím, co mám (krátkým pátráním na googlu jsem zjistil, že sbírka je dedikovaná Juliu Skarlandtovi, básníku a budoucímu českosloveskému diplomatu v Berlíně a Terstu (sic!), prastrýčkovi básníka Petra Skarlanta). Neodtrhnul jsem se včera od knihy, dokud jsem nepřečetl poslední její stranu. Nejsou všechny ty básně těžké jako tahle, ale všechny ji mají jakoby za zády (a navíc je jediná z knihy doslova vytržená, a tak ji vytrhávám i takto obrazně):

Nač bát se smrti – často chci si říkat
– jak známo – jednou musí přijít přec;
je lépe dřív té myšlence si zvykat,
až uzříme v ní všední, prostou věc:

Buď jsme jen strojem, pouhá materie,
hmotou je stav náš, myšlénka i cit
– pak smrt je strašnou jen, pokud ta hmota žije,
po té jak před zrozením bude klid.

Nač cenit hmotu? Nač to „já“ tak chránit,
je-li to „já“ jen přelud, chybný vjem?
Vždyť fantom nelze nikdy ničím ranit,
když „já“ – i smrt je tedy fantomem

A jsem-li víc…
    Pak Víc je Všechno Bytí!
Pak řízeno vše Rukou tajemnou!
Pak Poslání znamená moje žití,
pak Účel četl ortel nade mnou.
A jsem-li víc…
    Pak Víc je Všechno Bytí…!
Pak vše má Účel, Smysl – Velký Střed!
Pak umřít znamená jen nějak jinak žíti – –
Tak v knize veden – nač se o „já“ chvět?

A přec ta velká Všeho Nejistota!
To velké všech velkých Tajemství!
Hmota a Duch a Duch a Já a Hmota
– a nyní: Zánik? Přerod? … kdož to ví…

Daleká cesta – bez pasu, ba jména.
Snad Vše – snad Nic – to všecko v jeden den.
Tak Ztracená anebo Nalezená
má duše vejde v Život nebo v Sen.

Umnice

O Antonínu Markovi se na wikipedii dočtete např. toto: V letech 1804–1808 studoval v Litoměřicích teologii. Zde se seznámil s Josefem Jungmannem a stali se celoživotními přáteli. Jungmannovi se bystrý mladík zalíbil a brzy jej zapojil do své vědecké činnosti. Marek se na Jungmannových projektech podílel od roku 1807. V předmluvách ke svému Slovníku česko-německému vyzdvihuje Jungmann Markův přínos; Marek sem dodával nová vhodná slova... Vytvořil řadu dnes běžných českých slov, u jiných společně s Josefem Jungmannem upravovali jejich pravopis. Vrcholem jeho jazykovědného díla je Logika neboli Umnice (1820, přepracována 1844). Zde vytvořil kompletní české filozofické vědecké názvosloví, které z velké části přetrvalo dodnes, např. věda, předmět, obsah, rozsah, druh, názor, domněnka.

V pondělí mi přišla Logika nebo Umnice z roku 1820 poštou až domů. Rozečetl jsem ji ještě na schodech. Miluju pravopis doby Karla Ignáce. Z té knížky by se mohli studenti učit dodnes.

Kdož trpnému umu se podrobuge, gest oddán předsudku (Vorurtheil). Předsudek uznáwá úsudky z mamných důvodů za prawé. Úsudek některý, ačkoli prawý, přece může býti předsudkem, n. p. když wěc proto za prawau držjm, že gi můg soused za prawau uznáwá. – Nešťastný gest swého neštěstj hoden; – kdo nám pochlebuge, gest rozumný člověk. – Kdo gest staršj, gest i maudřejšj. – Co gest užitečno, gest i dobro a t. d. 

Julinčin první první máj

Když máma byla ještě v lůně,
táta už chodil do průvodu,
byl 1. máj a na tribuně
kázali lidem píti vodu,
aby se nato zpili vínem.
Průvod se vydal zakrátko
vpřed za Marxem a za Leninem,
já třímal v ruce mávátko
a mával na ty staré dědky
uprostřed jásajících mas
vstříc plánům nové pětiletky
„Ať žije Sovětský svaz“.

V Brně se lidé sešli v dešti,
víš, museli tam povinně,
a mávalo se v Bukurešti,
Sofii, Moskvě, Berlíně,
tenkrát tam jezdili i tanky
a říkalo se „Svátek práce“,
dnes s mámou jdem jen na líbánky
bez mávátek a honorace.
Dáme si pusu pod poupětem
bez jásajících mas:
kéž pro tebe je první květen
navždy jen lásky čas.

The Human Body

Připomněl jsem si dnes pět let starý rozhovor s Tomášem Halíkem, který souzní s mým míněním. Tehdy to bylo kolem 20 těl, letos přes 200. Zatím ještě anonymních. Ale v souvislosti s tím, jak to nese, dočkáme se jistě mnohých nových překvapení. S výstavou zásadně nesouhlasím, přestože jsem asi v menšině a děti ze školních výprav si mohou myslet něco o magorech a hrobech. Tohle jde přes hranici mojí jinak téměř absolutní tolerance.

Výstava s mrtvým diskobolem

naplňuje mé srdce bolem.

Každý se radši místo bronzu

podívá na mrtvého Honzu

a pro stažené tělo Lenky

chlapům se prázdní peněženky.

Prý je to věcí názoru:

já dávám přednost mramoru.

Rovnou vážně

Z Tvaru mě tentokrát krom Patrika Linharta (kam na ty nápady pořád chodí?!) oslovil i článek mladého básníka Adama Borziče a v něm zejména jeden odstavec, který Patrika nejenže vyvážil, on ho odzbrojil a kopnul do koulí.

Bytostně cítím únavu z ironie. Je mi na zvracení z hravého odstupu, zoufale mě nudí cynismus a k smrti nesnáším český humor. Hnusí se mi pohodlná nevíra v jazyk, je mi odporný malověrný strach z idejí a zlehčování ideálů. V tom jsem romantik. A Sicilan.

Přímo si to koleduje o Linhartův ironický return od sítě, tak schválně, jestli příště přijde. Já mám někdy taky takové své siciliánské chvíle, kdy si nedokážu ze života dělat srandu a chci brát vážně i to, že jsem se nenamazal krémem na opalování v polední výhni, a ne si pak střílet ze svých vlastních puchejřů na obličeji. V takových chvílích si beru k ruce Demla, Durycha nebo Březinu. Nuž, Durycha jsem teď měl na stolku dost dlouho kvůli přednášce, na kterou nikdo nepřišel (snad jste tu moji ironii pochopili), Demla si na paškál vzal Linhart ve své čističce, a tak padla volba na Březinu, tentokrát na úlomky hovorů, jak je zaznamenala Emilie Lakomá. Dočetl jsem zatím do strany, kde se píše: Mým dílům se neporozumí čtením, k těm se dochází životem. A takhle po čuni dostávám skoro na každé stránce.

Mimochodem, přemýšlel jsem, jestli existuje někdo, jehož myšlenky bych si chtěl zaznamenávat, jako si jezdili dělat poznámky poutníci za Březinou do Jaroměřic, kde učil, žil a tvořil, a jak prozradil paní Lakomé, nerad přijímal poutníky (samozřejmě až na výjimky). Myslím, že se moji přátelé neurazí, když napíšu, že jsou dva lidé, kteří mi mohou říct více než knihy, které mám a kdy budu mít v knihovně, a že mě mrzí, že si z návštěv u nich nepořizuji poznámky: Josef Čermák a Vojtěch Kraus – a nádherně se doplňují, jako Borzič a Linhart.

Ale zpět k Březinovi. Už dva zápisy z prvního roku těchto záznamů, tedy z roku 1905, stojí za to:

14. prosince
Věří-li člověk, že všechno to kolotání hvězd, všechny mlhoviny a všechen ten chaos k něčemu jsou, věří-li, že všechno to spěje k jednomu cíli, tu přese všechno, kdyby i stále bolestně klopýtal a upadal, zase se vzchopí a žije dál.

30. prosince
Každý tvoří svou rovnici, i hlemýžď, i Dante. Každý vyvažuje své nadání na druhé straně bolestí.
Jen utrpením buduje si člověk právo žít. Blaženství na této zemi není. To jest jen v náboženství a v umění, kde se člověk zhostí sám sebe a na své já zapomíná. Schopenhauer z toho učinil proto závěr, že život člověka jest tragédií, jež je v jednotlivostech složena ze samých komedií. Pravil, že základem života jest bolest, která dává všemu čistěji zníti. Nechce-li to někdo uznati, říká: „Počkej jen, a pak mi to řekneš!“
I katolicismus věděl, že základním tónem života je bolest, a na tomto základě stavěl svoje učení.

16. června 1908 si Emilie Lakomá zapsala Březinova slova:
Odmítl jsem cenu 1000 zaltých od Akademie a od Moravského výboru. Psal jsem Bílkovi: „Nechť dají peníze tomu, kdo si za tolik dílo cení. Já si je tak necením. Nejsem peněz potřebný, ani jich nemiluji. Ať je dají potřebnějším.“ Merhautovi jsem psal, že mi ta cena nepomůže, že je již pozdě, abych se učitelství vzdal a vydělával si chléb literární kariérou.

Připadám si jako hlemýžď, který dostal párátkem přes oči.

Sedávala Kateřina

Julinka si včera uhnala úpal, a tak dnešní horký den trávíme chlazením, konejšením a tulením. Když mi v poledne usnula na hrudi a chladila se o mé šestatřicetistupňové tělo, měl jsem dost času na překlad španělské lidové písničky, kterou věnujeme k druhým narozeninám sestřenici Lilince a až budeme umět artikulovat, určitě se ji spolu naučíme i zpívat. Zkusit si to můžete i vy, stačí napasovat český text na originální melodii:

Sedávala Kateřina
pod javorem u mlejna,
koukala, jak teče voda,
ke všem lidem lhostejná.

Bral se kolem švarný žoldák,
Kateřina zbystřila,
zavolala na vojáčka
hnedle, jak ho spatřila.

- Viděl-li si někde v boji
mého muže drahého?
- Rád bych tebe upokojil,
nevím ale kterého?

- Můj mužíček překrásný je,
pohled na něj zahřeje,
na krku mu vždycky visel
kříž svatého Ondřeje.

- Podle toho, co mi říkáš,
muž tvůj v krutém boji pad',
a řek' mi, že mám si tě vzít,
o tvůj dům se postarat.

- Než bych já si tebe vzala,
to se radši učekám,
sedm let jsem už čekala,
dalších sedm vytrvám.

Jestli ani po čtrnácti
letech se mi nevrátí,
synky pošlu sloužit vlasti,
snad se v boji neztratí,
sama půjdu do kláštera
tam se v cele utrápím.

- Neplač, neplač, Kateřino,
někdo jiný v boji pad'
a ty mluvíš se svým mužem,
který tě má pořád rád.

A tak končí tahle píseň
celá smutná vesele,
[:její krásou potěší se
Češi jako Španělé.:]

Tvé chyby

Zítra mám zase po čase svatbu. Projev jsem právě dopsal, bude o Zeměploše Terryho Pratchetta, o chrápání a, jak jinak, o lásce. Na závěr jsem si jako téměř vždy připravil i básničku, tentokrát inspirovanou básní Dein Fehler rakouského satirika, jičínského rodáka Karla Krause.

Možná se podivíš, že se mi líbí
kromě tvých předností i tvoje chyby.
Věřit snad nebudeš, že mám je rád
a s nimi i kouzlo tvých stínů a vad.
Vždycky jsem pomalu až k slzám dojatý,
když si jen vzpomenu na tvoje přehmaty.
Jeden z tvých omylů šlape mi na paty:
že sis mě vybrala a teď tu já a ty
stojíme, mlčíme, zdá se to jako sen.
Není to omylem – je to náš slavný den!

Á la Durych

Na dnešní besedu s doc. Komárkem  jsme museli přinést všechny židle z příruční knihovny a ještě asi polovinu židlí z dětského oddělení, pár opozdilců dokonce celou dobu stálo. Takový zájem o intelektuální spory první republiky jsme nečekali. Přišli i mladí, ze starších pak věřící i nevěřící a všichni nevěřícně kroutili hlavami nad Durychovým krutým osudem stejně jako nad jeho cynismem a nevděkem. Ukázky z básní sklízely aplaus na otevřené scéně. Diskutovalo se nad knihami, mnozí si dělali poznámky. Při popisu scény z pohřbu Karla Čapka, na kterém se nemocný Durych omluvil Olze Scheinpflugové za své štvavé protičapkovské pamflety, se dvě dámy v osmé řadě dokonce rozplakaly. Příští pořad na duchovní téma možná přesuneme do větších prostor, nabízí se kostel Stětí sv. Jana nebo Víceúčelová sportovní hala. 

Tuto báseň jsme s doc. Komárkem recitovali dvojhlasně, ovšem já z papíru a on zpaměti.

Básníku, básníku,
jdi zpívat na hnůj,
na všivém slamníku
jezdi a panuj,
nežádej haléře,
kdopak tě zval,
kliď se jen za dveře,
o číslo dál!

Takových bylo by
daremných žroutů,
z mravní tvé hniloby
nemoci jsou tu,
zčerstva jen vypadni
ze vsí i z měst,
z louže si ukradni
odlesky hvězd!

Z čilého žaludku
sil máme dosti,
bychom ti k zármutku
zlámali kosti,
scíplotu pojídej,
to ještě smíš,
ale jen nezpívej,
nechoď k nám blíž!

Chceš-li být k užitku,
prodávej pasti,
dřív se však, dobytku,
maž všivou mastí;
jenom tě prosíme:
jdi vepře pást!
My sami spasíme
Boha i vlast!

Durychův Švejk

Na mnoha místech jsem se dočetl, že Jaroslav Durych velmi ostře odsoudil Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka. Byl by to od tohoto katolického spisovatele logický postoj, kdyby byl pravdivý. Přečetl jsem si před zítřejší besedou s doc. Komárkem Durychův článek Český pomník z roku 1927 a zjistil jsem, že Durych naopak dokázal vyzdvihnout všechny kvality Dobrého vojáka Švejka (i některé mnou dosud nedoceněné) a jediné, co kritizoval, bylo české švejkovství. Ale možná se i já mýlím, protože Durych používal nejostřejší druh satiry, tedy ironii dovedenou až k velebení protivného díla. Budu rád, když mi zítra doc. Komárek osvětlí Durychův vztah ke Švejkovi i k dalším postavám a autoritám první republiky.

Durych se v charakteristice vojáka Švejka přiklání k názoru Willyho Haase: Sancho Panza bez dona Quijota. Nějak podobně shodou okolností vypadá i opravdový Haškův pomník na Prokopově náměstí na Žižkově z roku 2005.

Věděli jste, že...

... nedlouho poté, co byla v roce 1631 vydána, byla kniha Janua linguarum reserata (Dvéře jazyků otevřené) od Jana Amose Komenského přeložena do dvanácti Evropských a několika Orientálních jazyků?

Můj 24. článek na titulní straně anglické wikipedie si sice musel na svou chvíli počkat (byl původně určen na 28. březen), ale vyplatilo se: dali ho tam i s obrázkem. Už mi chybí jen 1 (slovy jeden) článek do plakety za zásluhy, tak přemýšlím, o čem bude. Mám rozepsaného F. X. Šaldu, ale láká mě i Arnošt z Pardubic. Motivace nechybí, teď už jen ten čas.

Ontogeneze Julinčiny psychiky

Četl jsem si po dlouhé době v Ontogenezi lidské psychiky, abych se ujistil, že se naše dítě vyvíjí v souladu s výzkumem strýčka Příhody. Co se týče zoubků, jedeme podle plánu sestaveného Jiřím Brdlíkem, jen horní zevní řezáky předběhly ty vnitřní, ale už se to srovnává a můžeme pomalu čekat na první horní stoličku.

Řečově se řídíme tabulkami Karla Ohnesorga, které se dají jednoduše shrnout do souhlásko-samohláskového schématu ab, ba, bab, a pak složitější fáze aaba, abba a baa, kde jsou uvedeny příklady eawa, ajťa nebo he´e. Je to neuvěřitelné, ale Julinka se do dvou z nich téměř trefila. Také už jsme ve stadiu fyziologické echolálie (podle Krasnogorského), což je zdvojování slabik, které dítě dělá v rámci experimentace bez ohledu na to, jestli na něj rodiče pořád pokřikují máma, táta, bába. Jakýsi pan Šanda zřetelně opakoval svému Luďovi pá – pá, a pak popsal, co se stalo… a to samé pozorujeme ve své laboratoři i my: „Dívá se na mně upřeně, sugestivně ústa sestrojuje a slyším šeptati: „pá“, potom nahlas „pá“. Co se týče zvířat, tak první u nás byla kráva (pěkné bú) a kočička (ovšem k mňau to má daleko, přestože naši kocouři celkem obstojně lidsky vyslovují), nyní je v kurzu slepice (zřetelné ko-ko) a neartikulovaný pejsek.

Porozumění máme někde na škále mezi společně vychovávaným chlapcem Donaldem a šimpanzím mládětem Guou manželů Kellogových, výrazivo má podobné Donaldovi, mimiku spíš malé šimpanzici. Šplhací reflex funguje a pomalu se mění v chodicí, dnes jsem viděl Julinku poprvé chvíli stát bez podpory.

Co se týče experimentace, začal jsem ji vědecky zkoumat až dnes po obědě. Přečetl jsem si totiž, že dítě B uhodilo v pěti měsících na klávesy piana za 3 minuty 49x, dítě A v sedmi a půl měsících 100x za sebou. Dítě B bylo přikryto pokrývkou jako na schovávanou a opět ji rukama odhodilo stokrát 182. den. Bühlerová podává zprávu o jiném zkoumání, v němž dítě ve věku tří měsíců sevřelo rukou předmět 36x za sebou, jiné pak se zdvihlo v půl roce z polohy na bříšku 84x. Dr. Příhoda konstatuje, že takové opakování téže činnosti má vysokou biologickou hodnotu, neboť napomáhá vytvářet pohybové koordinace. Výzkumy ukázaly, že dítěti je úplně jedno, jaký předmět drží – je to prostě předmět, který se dá chytit, vléct, s kterým a do kterého se dá mlátit a který vydává zvuky. Experimentace je předchůdkyní hry.

Piano doma nemáme, a tak jsem pro měření musel najít jinou alternativu. Julinka po obědě experimentovala s lecčíms, ale abych mohl spočítat nějakou frekvenci, musel jsem přinést předmět, s nímž si obvykle hrajeme (totiž experimentujeme) večer pod kontrolou, neboť již zažil několik ataků, které ho stály tři stránky. Tím předmětem není nic jiného než encyklopedie – ta Říhova. Julinka ještě nerada tráví čas čtením jednotlivých článků, zato si ráda v encyklopedii listuje, resp. si na rozevřenou knihu sedne tak, že nelze otočit na žádnou jinou stránku, a pak projíždí její jednu část, jakoby si chtěla přehrát nějakou skrytou animační sekvenci. To udělala 49x – tedy jako dítě B ve třech měsících s pianem – načež se mi doplazila k hrudníku a v okamžiku, v němž si na něj lehla, usnula a spala jako špalek. Její slabší výkon byl  tedy jistě ovlivněn únavou. Dojel jsem to tedy za ní do stovky, aby se neřeklo, a věřím, že jsme se tak dostali do tabulkového standardu. Slibuju, že příště už podvádět nebudeme.

Šišlavý Ježíš a pyšná Matka Tereza

Dnes podstoupím dvojí konfrontaci s názory, s nimiž nesouhlasím, ale které mají právo existovat a pro mě se staly dalšími zpětnými zrcátky.

Minule se Ladislav Klíma navážel do tvrdosti češtiny, již způsobují chuchvalce konsonant. Dnes se podíváme na odvrácenou stranu naší vadné řeči.

... ještě odpornější je měkkota. Příčinou zase především množství měkkých a poloměkkých souhlásek (a vokály: i, í) a jejich absurdní šílené hromadění. Nikdy nejsou krásné; množství jejich je tak celkem měřidlem symptomem krásy, ušlechtilosti toho kterého jazyka; latina i řečtina je nemají a není jim to v žádném směru na újmu. Čeština má tu snad světový rekord; dlužno míti zřetel, že v polštině a ruštině nejsou vyváženy přiměřenými tvrdostmi tak jako v naší mluvě, vedle níž vyjímají se tu utěšeně jako diskant vedle plnovousu:... ještě odpornější je měkkota. Příčinou zase především množství měkkých a poloměkkých souhlásek (a vokály: i, í) a jejich absurdní šílené hromadění. Nikdy nejsou krásné; množství jejich je tak celkem měřidlem symptomem krásy, ušlechtilosti toho kterého jazyka; latina i řečtina je nemají a není jim to v žádném směru na újmu. Čeština má tu snad světový rekord; dlužno míti zřetel, že v polštině a ruštině nejsou vyváženy přiměřenými tvrdostmi tak jako v naší mluvě, vedle níž vyjímají se tu utěšeně jako diskant vedle plnovousu: „Dští, hřiště, štěstí, dítě, Jiří (Georg), Jiljí (Egidius)“ – slůvka krásná jak ropuchy, lahodná jako kapka loje v tabáku. Je vůbec podivuhodno, jak virtuosně dovede Čech jediným často písmenem rázem zohyzdit, zesměšnit, ztrivialisovat pěkná cizí jména: Aeneas – Eneáš, Thomas – Tomáš, Maria – Máří, Moses – Mojžíš, Jesus – Ježíš (strašné! ze jména Boha udělat šišlání, schválně jej tak znechutit), Francois – František. Zajímavo, že nejušlechtilejší hláska G, v češtině, schází; její nepěkný zmetek: H, hraje v ní zato, – v opak jiných řečí, kde zůstává němé, – velkou, nečestnou (hvozd, hmyz) roli…

Aniž bych chtěl a vlastní knihu četl, byl jsem dnes rovněž konfrontován s kritikou Matky Terezy v knize Misionářská pozice. Její autor, nedávno zesnulý Christopher Hitchens, v ní v roce 1996 velmi ostře napadl tuto katolickou ikonu ze zneužití své slávy a z maření svého poslání. Prý hru na světici zneužila k získání finančních prostředků, které pak nepoužila na léčení nemocných a sycení hladových, ale na zřizování konventů pro svůj řád po světě. Zároveň prý světové chudině nechtěla pomoci od chudoby, kterou prohlašovala za vůli a požehnání Boží (stejně jako bohatství druhých). Léčitelné nemocné prý nechávala humánně umírat ve svých chudobincích (přičemž hlavní starostí bylo obrácení na katolickou víru a přijetí posledních svátostí) a sama si nechala srdce operovat na špičkových klinikách. Mnohé americké deníky knihu přijali jako špinavou práci, kterou ale musel v době glorifikace Matky Terezy někdo říci nahlas, aby se mediální obraz této ženy vyvážil. Hitchens byl do poslední chvíle ateistou (vtipně to glosoval větou, že v posmrtný život nikdy věřit nezačne, ale že zároveň má rád překvapení) a Matku Terezu, aniž by si to třeba uvědomil, obvinil z nejtěžšího (a prazákladního) hříchu – z pýchy. I kdyby to byla pravda, je znamením vlastní pýchy někoho z ní vinit. To je jediný (a základní) důvod, proč v této konfrontaci stojím na straně Matky Terezy, ačkoli jsem nikdy nebyl zastáncem její mediální adorace.

Běh času

Jabloň prý mluví ústy jader
Uprostřed svého plodu
Léta běží i bez kyvadel – 
I starci jednou pili z ňader
Ergo je smrt jen jádrem zrodu.

Naše dvě Julie, mezi nimiž byl rozdíl 95 let, se viděly loni v srpnu (foto) a ještě jednou před měsícem, když malá Julinka popřála své praprabábě k 96. narozeninám. Nevěděli jsme ještě, že budou poslední.

Přítomnost

Další moje neprošlapaná cesta, Eugène Ionesco. Včera mě bolela hlava tak, že jsem nemohl chodit, aniž bych se opíral o stěny a kusy nábytku. Spolkl jsem prášek a modlil se, aby to povolilo. Ležet se nedalo, sedět se nedalo, číst se nedalo. Chodil jsem po bytě a vymýšlel účel té chůze. Vytahoval jsem tedy z knihovny jednu Světovou literaturu za druhou a listoval jimi se zlatou horečkou v touze objevit poklad. Bolest povolila, když jsem narazil na drobty z Ionescových deníků. Četl jsem je Věrušce nahlas. Jsou děsně pesimistické, píší o konci života, který prý přichází s koncem dětství: s prvním uvědoměním zániku si prý přestáváme uvědomovat přítomnost a vidíme jen minulost a budoucnost a to, jak se jedna mění v druhou, jak běží čas, čímž se vlastně pohřbíváme. Opravdový cíl života může být pouze zachycení přítomnosti (proto se prý tolik pije, protože pod vlivem alkoholu se dostaneme do dětského prožívání přítomnosti bez ohledu na smrt). Ale i jiné zápisy mi připomněly Camusovy Zápisníky.

Cestuji, abych našel nedotčený svět, na který čas nemá vliv. A skutečně, dvoudenní cesta, poznání nového města zpomalí nějak úprk událostí. Dva dny v nové zemi se vyrovnají třiceti prožitým v obvyklém místě a tak pokažené zvykem. Zvyk uhlazuje čas, kloužeme po něm jako po navoskovaných parketách...

Úspěch mají malí chytráci, kteří se přizpůsobili událostem. Sledují nejsilnější proud. A tak vždycky vyhrávají. Vyhrávají, ale neexistují. Nejsou, protože se ztotožňují jen s proudy: přejímají na sebe tvary; sami jsou beztvární.

Omyl André Bretona je snad v tom, že se bral příliš vážně. Trochu vážně se brát musíme, jinak by to byla vrtkavost. Příklad: Alphonse Allais. Ale bereme-li se příliš vážně, není pro nás už svobody, jsme ve vězení, dusíme se.

Když má člověk charakter, je to špatný charakter, říkal myslím Georges Clemenceau. Ano, a když má svědomí, je to špatné svědomí.