Z divadla se zlomeným vazem

Asi před dvanácti lety jsem poprvé a naposled navštívil ves Klapý. Nebylo to kupodivu cestou na Házmburk, který jsem navštívil vícekrát. Jel jsme si tam vypůjčit historické kostýmy pro naši hru Zámek ve Švédsku z fundusu místního Rádobydivadla. Dáma, která mi zápůjčku zařídila, mě vzala na divadelní zkoušku režírovanou Ladislavem Valešem. Tenkrát jsem ho viděl poprvé a hned jsem pochopil, že divadlo, které jsem tehdy byl schopen „nacvičovat“, nebylo druholigové, ani divizní, ale nanejvýš okresně přebornické. Ta zkouška, to bylo hotové divadlo, dialog s pohybem propracované do detailu, spousta nápadů a disciplína. Odjížděl jsem s pocitem, že toho chci jednou také dosáhnout.

Cesta je to dlouhá a kroky slepičí. Vzpomínám si na návštěvu porotců z Wintrova Rakovníka na premiéře Zámku ve Švédsku, kdy jsem se poprvé setkal s tím, že někdo uměl říct do očí, že je to představení špatné, i když se celý sál loutkového divadla chechtal od začátku do konce. Jako dítě jsem vlastnil Dětskou encyklopedii Bohumíra Říhy a když jsem ji nyní pořídil Julince, našel jsem si heslo Divadlo a ono je to o tom:

Několik soutěžních přehlídek v Lounech mi potom udělilo další lekce a jsem moc rád, že s odstupem se na všechny ty chyby dovedu podívat kriticky a snad je i dále neopakovat. Dnes jsme se rozjeli do Loun jenom ukázat. Aktovka Vernisáž nebyla představením soutěžním, ale poctou Václavu Havlovi. Bál jsem se, abychom nezklamali, protože Lábus, ředitel divadla, se s Havlem znal a vsadil si na nás jako na divokou kartu, takže jsme měli tu čest hrát těsně před vyhlášením výsledků, kdy v hledišti seděli zejména herci soutěžících divadel a sami porotci. Byla tam ale i moje babička, což herce uklidňovalo a do Loun se odjíždělo s heslem „Zahrajeme to pořádně pro tvoji babičku“. A zahráli to z mého pohledu opravdu dobře, pocitově se to vyrovnalo představení v Postoloprtech, z něhož jsem jako režisér odjížděl nejspokojenější. Nicméně můj pohled je subjektivní, a mnohokrát mě ošálil.

Po představení za mnou přišel Ladislav Valeš na bar a zeptal se mě, jestli jsme s tím byli na přehlídce jednoaktovek. Na moji zápornou odpověď mi doporučil, abychom se zúčastnili, že je to škoda, protože je to dobré představení. Vypadal jsem asi jako blbec, ale musel jsem se štípnout, a protože jsem chtěl být nenápadný, štípal jsem se ze všech sil do hýždí – tak snad mě nikdo nepozoroval. Když jsme potom nakládali na návěs kuriozity (čerstvý novotvar jednoho městského policisty, který nám chtěl dnes ráno říct, abychom příště udělali hru, kde se používá méně kulis a rekvizit – a tak to spojil do jednoho slova), potkal jsem se s panem Valešem ještě jednou na ulici a při podání ruky mi ještě jednou zdůraznil, abychom se nezapomněli přihlásit. Babičku jsme pak potkali cestou na oběd a taky se jí to líbilo.

Nikdy jsem neodjížděl z Loun po přehlídce tak ukojen.