Na dnešní besedu s doc. Komárkem jsme museli přinést všechny židle z příruční knihovny a ještě asi polovinu židlí z dětského oddělení, pár opozdilců dokonce celou dobu stálo. Takový zájem o intelektuální spory první republiky jsme nečekali. Přišli i mladí, ze starších pak věřící i nevěřící a všichni nevěřícně kroutili hlavami nad Durychovým krutým osudem stejně jako nad jeho cynismem a nevděkem. Ukázky z básní sklízely aplaus na otevřené scéně. Diskutovalo se nad knihami, mnozí si dělali poznámky. Při popisu scény z pohřbu Karla Čapka, na kterém se nemocný Durych omluvil Olze Scheinpflugové za své štvavé protičapkovské pamflety, se dvě dámy v osmé řadě dokonce rozplakaly. Příští pořad na duchovní téma možná přesuneme do větších prostor, nabízí se kostel Stětí sv. Jana nebo Víceúčelová sportovní hala.
Tuto báseň jsme s doc. Komárkem recitovali dvojhlasně, ovšem já z papíru a on zpaměti.
Básníku, básníku,
jdi zpívat na hnůj,
na všivém slamníku
jezdi a panuj,
nežádej haléře,
kdopak tě zval,
kliď se jen za dveře,
o číslo dál!
Takových bylo by
daremných žroutů,
z mravní tvé hniloby
nemoci jsou tu,
zčerstva jen vypadni
ze vsí i z měst,
z louže si ukradni
odlesky hvězd!
Z čilého žaludku
sil máme dosti,
bychom ti k zármutku
zlámali kosti,
scíplotu pojídej,
to ještě smíš,
ale jen nezpívej,
nechoď k nám blíž!
Chceš-li být k užitku,
prodávej pasti,
dřív se však, dobytku,
maž všivou mastí;
jenom tě prosíme:
jdi vepře pást!
My sami spasíme
Boha i vlast!
Žádné komentáře:
Okomentovat