Moc se těším na setkání s Vlastou Dufkovou. Když jsem čítával Zápisníky Alberta Camuse, netušil jsem, že si popovídám s jejich překladatelkou. Docela živě si vzpomínám, že jsem si ty Zápisníky koupil někde v pražském knihkupectví ve slevě, protože chyběl první díl. Od té doby jsem tenhle díl nikde nesehnal. Za to jsem si kvůli paní Dufkové pořídil knihu Camusových esejů s názvem Léto. A tak mě má můj milý Camus zase ve své síti a, místo abych se třásl zimou, vyhřívám se na alžírském slunci.
Dnešní člověk je totiž člověk, který na stísněném povrchu této země v obrovských počtech hromadně trpí, člověk, kterému se nedostává ohně a potravy a pro něhož svoboda je jenom přepych, který může počkat… Dnes lidstvo potřebuje jedině technologie a stará se výhradně o ně. Revoltuje prostřednictvím strojů a považuje umění a to, co umění předpokládá, za překážku a známku otroctví… (Prométheus v podsvětí)
Další moudra pro dnešek jsou z eseje Helenin exil (jak vidno už z názvů, bere si Camus na paškál řeckou kulturu, a tak mám místy pocit, že čtu Henryho Millera):
My jsme krásu vyobcovali, Řekové se pro ní chopili zbraní.
K přírodě se otáčíme zády, za krásu se stydíme. Naše ubohé tragedie páchnou kanceláří a krev, které v nich teče proudem, má barvu mazlavého inkoustu.
„Jedině moderní město,“ troufne si Hegel napsat, „skýtá duchu prostor, v němž si může sám sebe uvědomit.“ Takže prožíváme dobu velkoměst. Svět byl s rozmyslem okleštěn o to, co vytváří jeho trvání: o přírodu, moře, kopec, večerní rozjímání. Vědomí už je jedině v ulicích, protože dějiny už jsou jedině v ulicích, tak zní výnos. A o témže postoji následně svědčí naše nejznamenitější díla. Marně hledáte ve vysoké evropské literatuře po Dostojevském popis krajiny. Dějiny nevysvětlují ani přirozený svět, který byl před nimi, ani krásu, která je nad nimi. Rozhodly se tedy dělat, jakoby nebyly.
Další moudra pro dnešek jsou z eseje Helenin exil (jak vidno už z názvů, bere si Camus na paškál řeckou kulturu, a tak mám místy pocit, že čtu Henryho Millera):
My jsme krásu vyobcovali, Řekové se pro ní chopili zbraní.
K přírodě se otáčíme zády, za krásu se stydíme. Naše ubohé tragedie páchnou kanceláří a krev, které v nich teče proudem, má barvu mazlavého inkoustu.
„Jedině moderní město,“ troufne si Hegel napsat, „skýtá duchu prostor, v němž si může sám sebe uvědomit.“ Takže prožíváme dobu velkoměst. Svět byl s rozmyslem okleštěn o to, co vytváří jeho trvání: o přírodu, moře, kopec, večerní rozjímání. Vědomí už je jedině v ulicích, protože dějiny už jsou jedině v ulicích, tak zní výnos. A o témže postoji následně svědčí naše nejznamenitější díla. Marně hledáte ve vysoké evropské literatuře po Dostojevském popis krajiny. Dějiny nevysvětlují ani přirozený svět, který byl před nimi, ani krásu, která je nad nimi. Rozhodly se tedy dělat, jakoby nebyly.
Žádné komentáře:
Okomentovat