V prohlášení k narození dítěte jsme vybrali jako jméno pro chlapce Vojtěch a jméno pro děvče Julie. Nevěděli jsme, co přijde na svět a obě jména pro nás měla kromě přirozeného půvabu i symbolický význam. Iniciály VL a JL zůstaly zachovány, i když v opačném pohlavním gardu.
Vojtěch, staročeské jméno jednoho z našich prvních biskupů a světců, prvního našeho velkého cestovatele, jenž probrázdil půlku Evropy, pro nás mělo zvláští přitažlivost proto, že jeho nositelem je pan Kraus. Dlouho jsme si spíš mysleli, že to bude kluk. Věřili jsme špičatému bříšku a nerozšířeným bokům stejně jako starým židovským pravdám a vědeckým poznatkům 19. století. Vše završila předpověď polského čerstvého sedmdesátníka Artura, že to bude kluk jako buk a bude po mamince. Opilec je spolehlivější než ultrazvuk, usmysleli jsme si s Věruškou a oslovovali jsme bříško zásadně Vojtíškovým jménem.
Julie, od začátku naše favoritka, krásné jméno římského původu, které se jako nit vine celou historií lidstva. Svátek slaví 10. prosince s Eulálií z Méridy, s níž byla umučena. Pro nás ale jméno drahé zejména proto, že jej nosí Věruščina prababička, v současnosti nejstarší člen obou našich rodin. Po pěti generacích, v nichž se rodily až na jednu výjimku zatím samé holky (na obrázku s pravnučkami), by ta další uzavřela kruh. Uvažovali jsme o románsko-shakespearovské variantě: Julieta by jednak jako zdrobnělina vystihovala, že jde o benjamínka, jednak by se ve jméně promítl i měsíc předpokládaného narození (termín byl 6. července). Nakonec jsme ale s tímto jménem vnitřně nesrostli a do formuláře do porodnice docela jednomyslně vepsali Julii. Že půjde o holčičku, jsme si poprvé připustili, když nám ji zhruba současně předpověděly hvězdy a jedna senzibilní Vlámka z Halle, která se asi minutu soustředila na komunikaci s Božstvem a pak s jistotou prohlásila, že to bude holčička. Pak se malinko prořekla i paní doktorka, když mluvila o poměrně malé váze fetu, o níž rozhoduje mimo jiné i pohlaví – a já měl jasno. Bude to Julinka.
Když mi sestřička přišla oznámit, že se nám narodil chlapeček, zastihla mě do půli těla nahého – opláchnutý nad umyvadlem studenou vodou hleděl jsem z okna k nebi a drmolil modlitbičky, jejichž slovní obsah nebyl důležitý. Tak přeci jen kluk, nevěřícně jsem kroutil hlavou, a kdyby se v okamžiku mého prvního pohledu na mé první dítě sestra nezačala smát, že mě jen napínala, toho pindíka bych si tam byl schopen prostě dovymyslet, tak jsem byl v tu chvíli naměkko, že bych každému uvěřil cokoli.
Babičce Julince bylo letos v březnu 95 let. Její prapravnučka dneska byla na prvním výletě – u paní doktorky. Zítra na věrozvěsty se snad půjdeme podívat do kostela, pozítří za Vojtou Krausem a jedna z prvních přespolních cest bude určitě za praprababičkou.
Žádné komentáře:
Okomentovat