První krůčky

Za měsíc mi bude rok,
a tak už obstojně stojím;
opravdový první krok
se nicméně udělat bojím.

Říkám si: „Nebuď husa!
To hloupé dvojnohé zvíře.
Vždyť i ta klisna klusá
důstojně po všech čtyřech.“

Do exaktního deníčku bych ovšem zapsal, že první dva nesmělé, ale jednoznačné krůčky podnikla Julinka už včera.

Óda na vyzáblé, ploché, ošklivé a hloupé ženy

Už když jsem viděl autora a titul, byl jsem přesvědčen, že se obsah vyrovná nejlepším básním z Květů zla. Charles Baudelaire: Důvěrný deník. Bál jsem se jen trochu překladu. Musím nicméně Jaroslavu Fořtovi vyseknout poklonu, i po těch 55 letech se to čte jako po másle.

Mladíče, jenž chceš býti velkým básníkem: varuj se mi paradoxu v lásce! Ať si mládenečkové omámení první dýmkou z plna hrdla vyzpěvují chválu ženy kyprých tvarů – Ty ponecháš tyto lži neofytům pseudoromantické školy! Kyprá žena je sice někdy rozmarným potěšením, ale hubená je studnice temných rozkoší.

Nikdy nereptejž na přírodu na velikolepou, a přisoudila-li Ti milku chudých ňader, nuže rci: „Mám já to medle milouše - bokatého!“ a odeber se do chrámu poděkovati bohům!

Ba i škaredosti se nauč v svůj prospěch využít! ... Dejme tomu, že Tvá milá rozmilá stůně. Její krása je ta tam pod ohyzdnými strupy neštovic – jak ta zeleň pod ledovým příkrovem zimy... Rozrušen jsa ještě úzkostmi a střídavým průběhem nemoci, díváš se smutně na neodstranitelná stigmata na těle zotavující se milé; vtom Ti zazní v uších morendo písně, již vyluzuje šílený smyčec Paganiniho - a líbezná ta píseň promlouvá k Tobě o Tobě, jako by vyzpívávala celou báseň Tvého srdce, báseň o ztracených nadějích. – Od té doby stopy po neštovicích stanou se součástí Tvého štěstí a při pohledu na ně vždy budeš slýchati tajemnou nyvou píseň Paganiniho. Jsi-li jedním z citlivých těch tvorů však, jimž jest krása příslibem štěstí, zůstanou pro Tebe stopy nemoci předmětem nejen tiché lásky, nýbrž i smyslné rozkoše. Milovati nehezké ženy nutká hlavně myšlenková asociace: neboť hrozí Ti věru nebezpečí, že - zradí-li Tě militka neštovicemi poznamenaná - budeš moci utěšiti se leda s ženou s dulíčky po neštovicích.
...
V den, kdy pozorují, že žena, již milovali, je hloupá, rudnou někteří muži. Jsou to ješitní oslové, kteří by měli žrát nejšpinavější bodláčí na světě nebo důkazy přízně „dámy dělající do literatury“. Hloupost bývá zhusta okrasou krásy; propůjčuje zrakům onu zasmušilou průzračnost černavých jezer a onen pokoj a klid tropických moří, jako olejem pokrytých. Hloupost vždycky uchovává krásu – oddaluje vrásky; je to božský kosmetický prostředek, jenž naše zbožňované chrání před uštknutím, které má myšlení pouze pro nás - vědátory jedny vědátorské...

Kultura a náboženství

Dnes mám trochu rýpavou náladu, a tak jsem si vzal k ruce Akord.

(Kultura) se neměří, holoubkové, počtem analfabetů, jako nestačí pro inteligenci člověka absolvování škol. V Čechách je například velmi málo analfabetů, ale hrozně mnoho hlupáků. Čtou a píší, ale co čtou a co píší? 

 /Leopold Peřich/

Co mají s uměním společného napudrované madony, s růžovými tvářičkami, bělounkými beránky, kterým nic neschází, než aby se jim přišroubovala k nohám kolečka? To má býti pravda, ten Kristus s tupým, bezvýrazným obličejem, se souchotiářskými tvářemi? A Ježíšek s vlásky z koudele?... To není Kristus a to není Madona, co nám takoví nádeníci v cinobru a ultramarínu vyrábějí.

/Silvestr Braito/

Sv. Julie, patronka přírodní rozmanitosti

Do minulého týdne jsem netušil, že Julie má víc svátků, dokonce jsem i pochyboval, že je nějaká světice s tímto římským caesarským jménem. A budete se asi divit jako já – není jedna. První prý pocházela i byla umučena ve 3. století v nám důvěrně známém Troyes a svátek slaví 21. července. Další pocházela z Meridy a uvádí se jako společnice umučené sv. Eulálie. Tahle Julie slaví svátek 10. prosince a byla přejata i do občanského kalendáře. Ještě o rok dříve byla rovněž ve Španělsku popravena skupina křesťanů kolem sv. Engracie, mezi nimiž měla být i jistá dívka jménem Julie. Ta by měla svátek 16. dubna. O více než sto let později byla na Korsice nejdříve skalpována, pak bičována a nakonec ukřižována sv. Julie z Kartága. To vše prý zejména pro své provokativní krédo, kterým odporovala tehdejšímu mocipánu, když po ní chtěl, aby obětovala jeho bohům, a které její první životopisec zapsal takto: Libertas mea Christi servitium est… přeloženo: Mou svobodou je služba Kristu… Tato Julie má svátek dnes, 22. května.

O vzkazech od babičky Lidušky, která umřela devět měsíců před Julinčiným narozením, už jsem tu psal. Mohlo mě napadnout, že pro nás objeví i zcela novou Julii, která bude mít svátek na babiččiny narozeniny (dnes by jí bylo 61, to maličké na fotografii je Věruška).

Ostatky svaté Julie Korsické byly převezeny nejprve na ostrov Gorgóna a v 8. století do lombardského města Brescia, kde odpočívají dodnes v klášterním komplexu a muzeu sv. Julie, které jsou na seznamu památek UNESCO. Vždycky, když jsem stopoval severní Itálií, Bresciu jsem míjel s pocitem, že o nic nepřicházím, když je Itálie plná jiných, tak slavných měst.

Do Čech kult (žádné) sv. Julie nedorazil. Jediné místo zasvěcené této světici jsem zatím objevil na zámku v Uherčicích nedaleko Vranova. A tak babičce děkujeme i za tipy na výlety.

Dnes je také Mezinárodní den biologické diverzity a v Kadani jsme jej oslavili svěcením studánek, i Julinka se v klášterních zahradách s úžasem dívala na rozmanitosti přírodních krás a naslouchala při tom Otci Josefovi, když mluvil o rozdílu mezi díváním se a pozorováním a mezi nasloucháním a posloucháním.

Maturitní zázrak

Jako když se Lindbergh dotkl země
po své přeletové akci,
podobný pocit zmocnil se mě
před pěti lety v Žatci.

Nechal jsem za sebou Atlantik svých citů
a našel pevnou zemi
s tou, která ten den složila maturitu
a dodnes věrnou je mi.

 

Mrňoukavá kolečka

Dnes byla v kostele Julinka tak hodná, že si za to zaslouží básničku. Slovo jsme spolu strávili pod kůrem, oběť pak nahoře na kůru, kde Julinka nemohla spustit oči z Irenky varhanice. Čtení z epištoly bylo dnes z Jana: „Boha nikdo nikdy nespatřil. Když se milujeme navzájem, Bůh zůstává v nás a jeho láska je v nás přivedena k dokonalosti.“ Kázání bylo o modlitbě, zejména o té tiché. Po mši jsme byli ještě na farní snídani ve velmi milé společnosti. Pan farář snědl jen rychle stoje chléb se sýrem a mastil na mši do Mašťova. Stihnul ale připomenout tu krásnou shodu, že přijal kněžské svěcení 26. června v neděli, tedy ve stejný Boží den, v němž se Julinka o pár desítek let později narodila. Dostala požehnání, načež usnula jako špalek.

Už v sobotu jsem Julince zpíval písničky z Plickova Českého roku. Těm, kterým chyběl nápěv, jsem ho jednoduše dodal. Jedné říkance jsem dotvořil i text, a protože se točí kolem fary, zvěčním ho tu pro Julinku na památku dnešního dne. Na artbohemia.cz k ní dokonce draží Ladovu ilustraci.

Když jsem jel okolo fary,
kolečka mně mrňoukaly.
Pan farář se z okna kouká:
„Co ti to tam tak mrňouká?“
„Kolečkům mým něco schází,
chtěly by víc kolomazi.“
„Kolomaz tu nemám.“ „Škoda.“
„Co takhle svěcená voda?“
Pan farář žerty si tropí,
kolečka kropenkou kropí,
potom je promaže křižmem:
„Pokračuj v pohybu svižném!“

Noty neumím, ale našel jsem nějaké demo softwaru na notový zápis a takhle nějak by to mohlo vypadat.

Dějiny předpovědí

Volala maminka, abych jí vysvětlil, co mě přimělo ke složení poslední básničky. Když jsem jí to řekl, nabádala mě, abych to prozradil i tady. Tak tedy dobrá, k básničce mě inspirovala jedna věta v Baudelairově Útěšných maxim o lásce, o nichž ale chci napsat, až si dočtu celý Důvěrný deník, který mi dneska přišel poštou. Ta věta, která dle mého soudu parodicky navazuje na Voltairova Candida, zní: Kdybych byl hodlal dokazovati, že vše je dokonale spořádáno ve světě ze všech možných nejlepším, řekl by mi čtenář právem jako ingeniosnímu opu: To se nedělá, fuj! Já však chtěl dokázati, že vše jest dokonale spořádáno ve světě ze všech možných nejhorším.

Dnes jsem chtěl psát o zajímavém časopise Akord, který v roce 1928 začal vydávat Jaroslav Durych s Josefem Dostálem. Právě první ročník se mi dostal do rukou a podle očekávání překypuje zajímavými články. Pro pochopení dalšího psaní a vlastně i názvu článku musím ale krátce odbočit.

Na vysoké škole jsem dělal jednu ze seminárních prací o odrazu požáru justičního paláce ve Vídni v roce 1927 v českém tisku. Práce na ní ve mě vzbudila velký zájem, ale hlavně přemíru energie, protože asi jako každý student před podobným úkolem podlehl jsem svodům a četl místo kýžených článků celé noviny. Trávil jsem tak v plzeňské vědecké knihovně celé dny a zdálo se mi, že cestu na kolej budu absolvovat tramvají, kterou navrhoval Brožík s Křižíkem a v níž budou sedět pánové s buřinkami a vycházkovými holemi. Název jednoho článku si pamatuji dodnes: Maršál Foch: válka začne do 10 let.

Tehdy mě napadlo, zda by se o podobné názory, které ve 20. letech určitě nebyly osamocené, nedala napsat nějaká práce. Já jsem ale na podobné věci nesystematický, a tak se asi tohoto praštěného úkolu nikdo nezhostil. Vzpomněl jsem si na něj včera při pročítání Akordu.

Hned první článek Josefa Dostála je totiž recenzí knihy Francie, Německo a mír od Édouarda Helseye, novináře, který v této knize poměrně přesně předpovídá nutnost další války, v níž se pak o 12 let později stane válečným reportérem.

Pesimistické přesvědčení, že každý poražený národ sní o odplatě, jež by odčinila prohru, zároveň s výkladem, že každá válka je hospodářská svými motivy, tvoří základ knihy...

Hesley předkládá čtenáři plán restaurace říše, pojatý prý v r. 1919 a v pravdě realisovaný. Dokázali prý obnoviti vnitřní mír, restaurovati hospodářskou moc říše (Stinnes), finance, dosáhnouti neodvislosti diplomatické a zameziti vítěznou koalici z r. 1917, obnoviti přípravu vojenskou... Vypočítává dále, jak Němci se snaží pokojnou politikou a propagandou dosáhnouti změn...

Protivník má býti odzbrojen hmotně i morálně. Dějí se přípravy k osvobození obsazených území. Jde hlavně o Slezsko, jež zůstává otevřenou ranou. Aktualitou zůstává připojení Rakouska k Německu. V cestě stojí Československo, jež má býti isolováno...

... Rychle roste generace nedotčená válkou a nedočkavá splatit porážku.

Hesley nevěří stykům intelektuálů, nevěří v působivost Svazu národů. Skepticky posuzuje Locarno. Nemá naděje ve vlastní politiky, ani nenalézá mezi německými socialisty bezpečnou záruku míru... Tvrdá pravda prý nemá být zastřena illusemi pacifistů, kteří dokonale prohráli r. 1914. 

Z Dostálova komentáře vyjímám:

Bylo by klamem spoléhati, že krvavá lázeň vzbudila hrůzu z opakování. Náš stát v srdci Evropy nemá nejvýhodnější situaci, obklopen národy, které ztratily jeho vznikem mnoho. První příležitost semkne je k nástupu proti nám.

Formulka Spojených států evropských proti žluté invasi z Východu a proti vyděračství amerických peněžních žoků dnes ještě je v plenkách... Jsme proti bezduchému internacionalismu, u jehož kolébky stál liberalismus s kapitalismem a socialismem... 

... v sázce je víc než bezpečnost Francie.

Možná by se opravdu historie predikací mohla stát samostatnou alespoň pomocnou vědou historickou, nemyslíte?

Vítání občánků

Vítáme tě, dítě, na planetě,
kde vše je zařízeno skvěle!
Vítáme tě v našem kabaretě,
kde hrajeme si na dospělé.

Mezi lidi, dítě, vítáme tě,
v nejlepší klientele!
Vítáme tě na tom našem světě
jen mírně zparchantělém.

Vítáme tě, dítě, na výletě,
kde není nouze o přátele!
Vítáme tě a v té samé větě
nakopeme tě do prdele.

Oslava papírové pyramidy

V roce 1912 zemřelo několik velkých českých spisovatelů. V březnu spáchal sebevraždu Vilém Mrštík, v červnu zemřeli Zikmund Winter a Josef Václav Sládek a v září je následoval další lumírovec Jaroslav Vrchlický. Bylo mu 59 let, z nichž poslední čtyři léta vlekl vegetativně trosky své bytosti, jak píše Arne Novák – zde si dovolím malou odbočku.

Arne Novák a jeho Dějiny českého písemnictví stáli u zrodu mého zájmu o literaturu. Nikde jinde jsem nečetl tak krásně stručné, výstižné a mírně subjektivně zabarvené medailónky českých spisovatelů. Ten v papíru balený exemplář, z něhož jsem se učil na maturitu, je teď v dobrých rukou, nicméně mi pár let chyběl v knihovně, a tak jsem rád, že se jistý pán z kadaňského hradu v můj prospěch zbavil svého poválečného vydání a já se zase mohu kochat bystrými postřehy mého oblíbeného literárního historika. Jeho matka Teréza Nováková, další velká česká spisovatelka, uzavřela v listopadu smutnou bilanci roku 1912.

Rád bych letos připomněl výročí úmrtí Jaroslava Vrchlického, a to najmě proto, že se jako já narodil v Lounech, zemřel ve věku, v němž zemřel i můj táta, a měl ho rád Jaroslav Seifert. Dnes jsem některé herce divadla Navenek seznámil s úmyslem nazkoušet Vrchlického jednoaktovou komedii V sudu Diogenově, s Píďanem bychom přečetli ukázky z erotických básní, které se mylně Vrchlickému připisují, a spojil bych to se čtením z korespondence se Sofií Podlipskou, kterou zrovna po nocích pročítám. Přednášku by si zasloužila i hana, které se Vrchlickému dostalo k 50. narozeninám v článku z roku 1903, jehož název jsem použil i pro můj článek, a celý rozpoutaný spor okolo toho, který jistě přispěl k básíkově zhroucení o pár let později. Je tedy z čeho čerpat.

Arne Novák píše:

Rok strávený po universitních studiích v Itálii byl snad nejdůležitější událostí jeho života: uviděl hory, moře, antické i renesanční umění; od Leopardího postoupil k Dantovi; přesvědčil se o milostném přátelství zralé, hluboce vzdělané a ušlechtilé paní, která ho vedla od solipsistického světobolu k vývojovému optimismu a od lyrické improvizace k uvědomělé umělecké práci; současně se trvale odvrátil od německé poesie k literární Francii. Paní, která přivodila jeho vnitřní obrození, nestala se jeho chotí; manželství s její sličnou, ale všední dcerou, dalo mu nejprve smyslné blaho, jež vyčerpal na dno i básnicky, pak tichou rodinnou pohodu, pro kterou našel teplé a melodické tóny, nakonec zklamání a rozvrat, pod nimiž by jeho vroucí srdce a slabá povaha byly málem klesly, ale z nichž si přece zachránil resignaci, doprovázenou písní, ale i zvláštní bolestnou něhu, novou v jeho poesii.

Pročítám si tedy stránky dopisů, které psal z Itálie oné ušlechtilé paní Sofii Podlipské, a velmi mi to připomíná Vláďovy dopisy z fronty snad jen s tím rozdílem, že Vláďa musel hrát s důstojníky povinně taroky, kdežto Vrchlický hraje se svými italskými chlebodárci povinně šachy (Podlipská mu chytře radí, aby stále prohrával, že je to s ním přestane bavit). Vžívám-li se do kůže obou pánů, myslím, že je ty stolní hry náramně bavily, jen v dopisech dobře znělo, že je odvádějí od jejich jediné vášně, a to je psaní svým milým. Nepsal bych to jinak. Občas zde něco z dopisů či z díla utrousím.

Věříte ve Věřitele?

Dnes uplynulo sto let od úmrtí švédského dramatika Augusta Strindberga. Včera jsme si ho v noci s Věruškou připomněli poslechem rozhlasového zpracování méně známe hry „pro tři osoby, stůl a dvě židle“ s názvem Věřitelé, kterou Strindberg napsal bezprostředně po slavné Slečně Julii a později ji označil za svou nejvyzrálejší. Nebudu prozrazovat více, než prozrazuje upoutávka na stránkách rozhlasu, protože moment překvapení je v zápletce velmi podstatný, zastavím se ale nad samotným názvem, který zrovna nevyznívá jako titul milostného dramatu.

Strindberg ústy jedné ze svých postav přirovnává vinu k dluhu, který dříve nebo později vždy přijdou vymáhat věřitelé. Stejná postava se ve svém posledním delším monologu vysměje smíření a odpuštění – slovům, která ztratila význam. Jeho postoj je ovšem srozumitelný, neboť on ve hře představuje morálního věřitele, který si podle svých slov přišel jen pro první splátky hypotéky, na které má právo, ale nakonec dostane zpět celý dluh se stoprocentním úrokem.

To, že věřím na novozákonní odpuštění a smíření, mě samozřejmě nechrání od starozákonního zákona msty (abstraktněji řečeno před karmickým dluhem). Msta, splacení tohoto dluhu, je silnější tím, že se zdá spravedlivější než odpuštění. Ale právě proto, že pro mstu nemusím udělat nic víc, než poslechnout svůj zvířecí instinkt, věřím, že Kristova vzpoura proti tomuto instinktu člověka teprve dělá člověkem. A to je teprve první krok – nepřát zlo. Mnohem radikálnější je přát svým protivníkům nebo lidem, kteří mi ublížili, dobro (a ještě složitější je se o to dobro přičinit). K tomu je potřeba velká síla. Vzorů ubývá a hlavně: i ty možná porůznu existující se ututlají. Ve Věřitelích pomsta nad odpuštěním triumfuje a předjímá tak celé další století, ba celá staletí. Je příznačné, že v českém slově věřitel je obsažena víra, důvěra, jako v latině mluvíme o creditu, ve švédštině jde ovšem o pouhého držitele pohledávky.

Takto se muž zaslepený nenávistí a touhou po pomstě dokáže vyjádřit o ženách (z úst Ivana Trojana to zní tak nějak dekadentně příjemně):

Gramofon, nic než gramofon, jen trochu rozředěně přehrává, cos řekl ty a jiní. Viděls někdy nahou ženskou? – Viděl, pochopitelně. Výrostek se struky na hrudníku, nedozrálý chlap, dítě, které vyhnalo do  výšky a pak přestalo růst, chronický anemik, který pravidelně třináctkrát do roka má chrlení krve!

Mamince

Letos je maminkou už i moje žena a jsem na ni proto hrdý. Julinku měla ještě dřív než moje maminka mě, a když bylo mému tátovi tolik, co mně dneska, měl dvanáctiletého syna a dvě devítileté dcery. Den matek mám rád, den otců letos oslavím poprvé, tyto svátky mi přijdou opravdu přirozené, slavící něco, co si oslavu zaslouží. A jsem rád, že své mamince mohu popřát vícekrát za rok, protože by si to zasloužila třistapětašedesátkrát. 

Letos jako předloni, posílám ti básničku. Vzpomínáš, jak jsem si jednou asi v jedenáct v noci zívaje vzpomněl, že máme na druhý den za úkol napsat slohovku na dané téma v libovolném stylistickém útvaru?

Moje první báseň vznikla
čistě z vnější příčiny
co odpověď neobvyklá
na úlohu z češtiny.

Dostalo se mi jen chvály
od přátel i kantora,
až na jeden detail malý,
že jsem zapřel autora.

Po letech se tedy kaji,
doznávám se vzpomínkou,
že jsem celý život tajil
spolupráci s maminkou.

Limeriky z města pro blbouny

Dnes jsme se vrátili z výletu do Loun a až teď jsem se dozvěděl, že je dnes 200. výročí narození Edwarda Leara, zakladatele nonsensové poesie a vynálezce limeriků. A tak jsem se rozhodl zvěčnit pro Julinku jedno setkání s (relativně o půlku mladšími) kamarády právě v tomto básnickém útvaru.

Byl jeden Vojtíšek z Doubravky,
zbavit se nemohl škytavky,
pak ho však napadlo
vrhnout se na ňadro,
přihnout si zhluboka z bradavky.

Byla jedna Maruška z Vinohrad,
chtěla si s Vojtíškem jenom hrát.
Špatně ji pochopil,
přisál se ze všech sil
a potom ještě osmkrát.

Byla jedna Julinka z Kadaně,
měla je oba dva na ráně,
a tak se vmísila,
oba je zkrotila
s válečným pokřikem „hrr na ně!“

Prorok nebo převozník?

Někde jsem četl, že každý umělec musí věřit v prorockou sílu svého díla, jinak přijde výsledek jeho tvoření vniveč. Něco pravdy na tom možná bude, ale za podmínky, že nevěří, že on sám je prorok. To bych řekl, že je naopak konec všeho. Proto jsem schopen věřit ve své básně, aniž bych si myslel, že jsem básník. Jestli si mých veršů nikdo nevšimne, aniž bych já osobně pro to musel něco udělat, nestojí za nic a dobře jim tak.

Na včerejšek se mi zdál sen, v němž jsem potkal tátu. Volal o pomoc, a když jsem ho v těch skalách, které tvořily kulisy toho snu, našel, bylo jasné, že umírá. Chtěl namazat skývu chleba máslem a posypat ho popelem svého táty, tedy mého dědy. Po probuzení jsem se musel chvíli křísit do běžného bdění, v němž mi došlo, že táta umřel dřív než děda, a tak v reálném čase nic podobného nastat nemohlo. Ale sen nezná reálný čas a já se snažil pochopit i bez Freuda, co mi chtěli ten sen a táta v něm sdělit. Den před tím jsem mluvil s Věruškou o modlitbě Páně, kde mě nepřestává fascinovat verš chléb náš vezdejší dej nám dnes, a o básni, kterou mám založenou v básnickém díle Adama Michny z Otradovic a která začíná slovy Zdráv buď Chlebe, kterýs z nebe na ten bídný svět sstoupil, abys sytil a posilnil duše, kterés vykoupil. Odtud tedy možná vál vítr.

Odpoledne jsem pak včera šel na poštu, a když jsem si na lavičce před ní rozbalil balík, abych si knihy přendal do tašky, zastavil se u mě Mára a bavili jsme se o andělech. Jestli jsou i mezi lidmi. Nevěděl jsem. O andělech tak často nepřemýšlím. Mára mi připomněl, že ve mně vidí převozníka. Jednou měl opravdové vidění v mé přítomnosti. A od té doby ho ta představa, že jsem převozník, drží. Jako obvykle jsem se zasmál. V ruce jsem při tom držel zdramatizovanou Dantovu Božskou komedii od Pavla Tkadlece (pseudonym Pavla Kypra) z roku 1941 a když jsem se do ní doma začetl, zjistil jsem, že hned v druhé scéně hraje hlavní part Charon. Z jeho replik se dá složit krátká koláž:

Vždyť lidé vůbec neví, co je peklo.

Má loď chce vodu, ne vaše bláto!

Ztuchli jste pýchou! V její černé plísni
šílenou cestou vaše duše bloudí
a studnu rozumu svým bahnem třísní,
až v řasách mlhy v slepý žalář zbloudí!

Jen jednou satan lidské duše ztratil.
Vzal mu je ten, kdo všechno láskou hojí.
Svit vítězství mu bílé čelo zlatil,
když přišel, mocný, v prosté kráse svojí
a duši, srdce, oči plné slávy,
ten dobrý Syn, s andělů míru voji,
vzal odtud lidí praotce stín tmavý.

Slyším posla andělského!

Musím přiznat, že to pokušení uvěřit aspoň na chvíli, že je ve mně cosi prorockého, cosi výjimečného, bylo silné, ale nakonec jsem se pokřižoval a se slovy apage Sataná! jsem mu nepodlehl. V Dantově originále jsem naštěstí tak pěkný part pro Charona hledal marně. Zůstávám u prosté víry v Boha a v anděli, která s dnes tak oblíbenou vírou v sebe nemá nic společného.

Kloktání s Malým princem

Obyvatel Země jsou sice dvě miliardy, kdyby se ale postavili jeden těsně vedle druhého jako na nějaké demonstraci, snadno by se vešli na náměstí třicet kilometrů dlouhé a třicet kilometrů široké. Veškeré lidstvo by se dokázalo namačkat na kdejaký tichomořský ostrůvek.

Tenhle text jste možná mnozí poznali. Je ze 17. kapitoly Malého prince. Saint-Exupéry jej psal mezi lety 1941 a 1943 v New Yorku, a tak možná nepřekvapí, že v nedávno „objeveném“ rukopise jednoho sběratele se našly původní náčrty slavné knihy, v nichž je toto místo méně neutrální a možná i poetičtější a v první části dokonce nadčasovější (nechce se věřit, že nás před 70 lety byly jen víc než dvě miliardy):

Kdybychom shromáždili všechny obyvatele této planety jednoho vedle druhého, těsně u sebe jako na nějaké veřejné schůzi, bílé, žluté, černé, děti, starce, ženy a muže, a nevynechali jediného člověka, celé lidstvo by se vešlo na Long Island.

Druhý nepublikovaný oddíl už je významnější a mnohé odborníky, ale po nich hned a hlavně čtenáře těch 200 milionů výtisků po světě pořádně překvapila nebo překvapí. Mě právě před chvílí. Ta nepublikovaná pasáž vypráví o příletu Malého prince na Zemi a jeho prvním setkání s člověkem.

Prvního člověka potkal na silnici. „Ach,“ řekl si, „teď konečně zjistím, co si zdejší lidé myslí o životě na této planetě,“ povídá. „Tohle je zřejmě duchovní zástupce jejích obyvatel“
„Ahoj,” řekl vesele.
„Ahoj,“ odpověděl ten muž.
„Co děláš?“ zeptal se Malý prince.
„Mám hodně práce,“ řekl muž Malému princi.
„Samozřejmě, že je zaneprázdněn, že nemá čas,“ řekl si Malý princ, „vždyť se stará o takovou velkou planetu. Tady je toho opravdu hodně na práci.“ Nechtěl ho dále vyrušovat, ale přeci jen poznamenal: „Možná bych vám mohl nějak pomoci.“ Malý princ byl rád, když mohl být užitečný. „Možná,“ řekl muž, „už tři dny se marně snažím přijít v křížovce na jedno slovo – kloktání na šest a první písmeno je G.“
„Kloktání,“ řekl Malý princ.
„Kloktání,“ řekl muž.

Kloktání ve francouzštině je gargarisme a kdyby nebylo v rukopisu zopakováno třikrát, věřil bych tomu, že se Saint-Exupéry upsal. Jeden z odborníků totiž soudí, že to slovo do křížovky by mohla být válka – guerre, i proto, že rukopis vznikl v roce 1941 (gargariser jako kloktat prý znamená ve francouzštině i chlubit se něčím, být na něco pyšný, ale tenhle oslí můstek mi přijde pořádně děravý). V tomto případě by přece jen lépe znělo barbarisme. Navíc gargarism na šest by šel jistě říci i gargar, něco jako kloklo, a aby legenda i řešení začínaly na stejné písmeno, to mi skoro přijde nehodné Exupéryho talentu. Spíš bych řekl, že rozhovor by pak mohl pokračovat právě v tom smyslu, že Malý princ usvědčí křížovkáře z přehlédnutí (jako když učitel v Cimrmanově Dobytí severního pólu čte, že by na všech školách  v Rakousku-Uhersku měla být zavedena lázeň, místo kázeň) a pak  spolu přijdou na to, že barbarství je válka. Každopádně, když už se něco podobného našlo, je dobře, že to končí záhadou – ta Saint-Exupérymu sluší jako hrnci uši, rozhodně ale líp než psovi ucha. Já jsem si rád přečetl 13. kapitolu v tom klasickém Malém princi, kterého mám shodou okolností doma právě týden, jelikož jsem ho dostal darem, který měl takový zvláštní osud, že ho sem ani nemůžu napsat. Osud skoro bych řekl exupérovský. Kdo je zasvěcen, možná ho uhádne. Kdo ne, ať si třeba taky přečte tu 13. kapitolu, kde zjistí, že jsou na světě podstatnější věci. Anebo můžete 16. května ty dva rukopisy vydražit – vyvolávací cena je 1 milion Kč.

 Naposledy jsem psal o Malém princi v tomhle článku plném záhad.