Konečně mám v knihovně zpěvník lidových písní, jaký jsem sháněl. Je to Český zpěvník s podtitulem 500 lidových písní českých, moravských a slezských. Uspořádal jej Karel Plicka. Mám pořád před očima knihu Praha ve fotografii Karla Plicky, kterou měl děda na čestném místě v knihovně, stejně jako jeho etnografické dílo Český rok. Co ale mám já ze zpěvníku plného not, když jsem se číst noty nikdy nenaučil?
Slova, dámy a pánové. Zpívat si je sice mohu jen tak, jako když z kancionálu v kostele vidím noty stoupat a klesat a tak stoupám a klesám i hlasem a snažím se trefit do sborového hlaholu kolempějících. Ale krásu lidových textů snad nikdo nepopře. Vyprávěl jsem včera panu Krausovi, že jsem až díky tomu zpěvníku zjistil, jak by se náš Nácíček psal v kocouřím průkaze. Myslel jsem si do té doby, že jde o kočičí jméno, jako je Punťa jméno psí, v občanském ani křesťanském kalednáři své zastoupení nemající. Někde už jsem četl, že popularita jména Nácíček, jehož slavný držitel je známý z Ladových pohádek o kocouru Mikešovi, samozřejmě klesla po druhé světové válce. Nicméně najednou čtu ve zpěvníku text vánoční koledy:
Pochválen buď Ježíš Kristus, milej Matěji
Až na věky! Kam pospícháš, bratře Ondřeji.
Já do Betléma běžím, co se tam stalo, nevím.
Prosím bratře, vrať se se mnou, něco ti povím.
Naši hoši večír pásli blízko Betléma,
velká jasnost na obloze jako den byla.
Andělský zpěv slyšeli, do Betléma běželi,
že se narodil Kristus Pán, pravdu mluvili.
Nechoďme tam jako blázni, milej Ondřeji,
aby sme tam nešli prázdni, když nic nemají.
Pojďme pro kamarády, naberem sebou dary,
až toho trošku shledáme, půjdem spěšněji.
Vzhůru, bratři, kamarádi, budeme hráti!
Kde pak jsou ty malé děti, ať jdou zpívati.
Franto, pískej klar´nety, Ondřeji, vem valdhorny,
Tadyáši, polní trouby, a Nácku bubny!
Když jsem našel současnou zpívanou verzi, která odpovídá tomuto textu (protože ještě existuje verze dosti odlišná), byl tam Nácek vyměněn za Vaška. Ale mně došlo, že Nácek je nutně domácká podoba nějakého křestního jména. Netrvalo moc dlouho a přišel jsem na to, že po vzoru Jakub Kubíček, Albert Bertíček, to bude Ignác Nácíček. A tak jsem zjistil, že naše kocouří dvojice Kajdíček – Nácíček má krásná starobylá křesťanská jména: Kajetán a Ignác. A když už mám rád hru se slovy, tak vlastně Karel Hynek Mácha byl narozen jako Karl Ignaz Macha, jelikož jméno Ignác se počeštilo na Hynka. A tak možná když si hrál na pískovišti s českými chlapci, ti na něj mohli pokřikovat Kájo Nácícčku. Mezi včerejšími dárky v klubu bylo i pět pěkně vázaných svazků z roku 1906. Tři Havlíčci a dva Máši. Roman už mě taky zná.
Ještě jednu perličku jsem v tom zpěvníku našel. V jeho obsahu stojí, že úvodní slovo sepsal Jaroslav Seifert. Kniha vyšla v roce 1949, je to již 2. vydání a to vydání zřejmě těsně poté, co Seifert řekl v oné vinárně Tauferovi, že má radši francouského básníka, když blije, než ruského, když zpívá. Taufer ho udal a Seifert měl utrum. A tak na inzerované straně sedm najdete tohle:
Slova, dámy a pánové. Zpívat si je sice mohu jen tak, jako když z kancionálu v kostele vidím noty stoupat a klesat a tak stoupám a klesám i hlasem a snažím se trefit do sborového hlaholu kolempějících. Ale krásu lidových textů snad nikdo nepopře. Vyprávěl jsem včera panu Krausovi, že jsem až díky tomu zpěvníku zjistil, jak by se náš Nácíček psal v kocouřím průkaze. Myslel jsem si do té doby, že jde o kočičí jméno, jako je Punťa jméno psí, v občanském ani křesťanském kalednáři své zastoupení nemající. Někde už jsem četl, že popularita jména Nácíček, jehož slavný držitel je známý z Ladových pohádek o kocouru Mikešovi, samozřejmě klesla po druhé světové válce. Nicméně najednou čtu ve zpěvníku text vánoční koledy:
Pochválen buď Ježíš Kristus, milej Matěji
Až na věky! Kam pospícháš, bratře Ondřeji.
Já do Betléma běžím, co se tam stalo, nevím.
Prosím bratře, vrať se se mnou, něco ti povím.
Naši hoši večír pásli blízko Betléma,
velká jasnost na obloze jako den byla.
Andělský zpěv slyšeli, do Betléma běželi,
že se narodil Kristus Pán, pravdu mluvili.
Nechoďme tam jako blázni, milej Ondřeji,
aby sme tam nešli prázdni, když nic nemají.
Pojďme pro kamarády, naberem sebou dary,
až toho trošku shledáme, půjdem spěšněji.
Vzhůru, bratři, kamarádi, budeme hráti!
Kde pak jsou ty malé děti, ať jdou zpívati.
Franto, pískej klar´nety, Ondřeji, vem valdhorny,
Tadyáši, polní trouby, a Nácku bubny!
Když jsem našel současnou zpívanou verzi, která odpovídá tomuto textu (protože ještě existuje verze dosti odlišná), byl tam Nácek vyměněn za Vaška. Ale mně došlo, že Nácek je nutně domácká podoba nějakého křestního jména. Netrvalo moc dlouho a přišel jsem na to, že po vzoru Jakub Kubíček, Albert Bertíček, to bude Ignác Nácíček. A tak jsem zjistil, že naše kocouří dvojice Kajdíček – Nácíček má krásná starobylá křesťanská jména: Kajetán a Ignác. A když už mám rád hru se slovy, tak vlastně Karel Hynek Mácha byl narozen jako Karl Ignaz Macha, jelikož jméno Ignác se počeštilo na Hynka. A tak možná když si hrál na pískovišti s českými chlapci, ti na něj mohli pokřikovat Kájo Nácícčku. Mezi včerejšími dárky v klubu bylo i pět pěkně vázaných svazků z roku 1906. Tři Havlíčci a dva Máši. Roman už mě taky zná.
Věřil jsem také, že mezi pěti sty písniček konečně objevím i mnou ostře hledanou Okolo Soběslavi, ale pět set je pořád málo.
Žádné komentáře:
Okomentovat