O prachách

U tak potřebného a z potřeb se skládajícího rodu, jako je lidský, není divu, že bohatství je váženo, ba ctěno víc a upřímněji nežli všechno ostatní, i samotná moc, jako prostředek k bohatství. Také se proto nedivme, že pro zisk musí jít všechno stranou nebo na hromadu, např. filosofie u profesorů filosofie.

Arthur Schopenhauer: Životní moudrost

Mediální hvězdy

Naše Bibi už jde do školy a Kubajz na gympl. A mají to pěkně zdokumentované. Kubo, koukni na tuhle scénku z Velkovlaku. Prý sleduješ u babičky Bouvarda a Pecucheta, je to pravda?

Dražba

Jiří Trnka ilustroval dvě moje nejoblíbenější sbírky dětských veršů, Holanova Bajaju a Seifertovu Maminku. Možná kvůli těm obrázkům jsem před lety začal sám psát básničky pro děti. Tehdy jsem ještě žádné neměl. Teď se těším, až Julinka začne s experimentací a vokalizací (tahle dvě slova jí často říkám, tak doufám, že nepředběhnou mámu a tátu), protože tak nějak tuším, že přijde nová vlna inspirace. O tom ale psát nechci.

Jiří Trnka ilustroval i Procházkův román Ať žije republika. Těšil jsem se jako dítě, až se pročtu k dalšímu obrázku. Cyrila Vitlicha viděl Trnka takto:

Při čtení následujícího textu jsem se rozbrečel lidickými slzami.

Vzpomenu si, jak u nás v kuchyni seděl Vitlich a jeho žena. Měla prsty křečovitě spletené do sebe. Vitlich držel v dlaních klobouk.
„Rád bych ti, Cyrdo, pučil,“ říkal mu tenkrát otec a měl lítostivý obličej, jako by mu opravdu rád půjčil peníze. „Rád bych…, ale taky nevím, jak po letošním suchu zaplatím berňáku…“
Vitlich mžikal očima, dlouhou chvíli bylo ticho, pak mě otec uviděl, že stojím u zdi a poslouchám, co nemám. „Di do maštale!“ řekl mně. „Todle nejsou řeči pro tebe! Spočítej, kolik má kobyla žíní!“
„Oldřichu, proboha, vopravdu bys nemohl…?“ slyšel jsem ještě v síni Vitlicha. Protože jsem se samozřejmě zastavil, abych mohl poslouchat. Nechal jsem si pootevřeny i dvěře.
„Kaderka mě dá na buben, jestli mu nezaplatím dluh. Teďka dostane moji louku za pár babek… a všecko…!“
Někdo zevnitř přirazil prudce dveře, asi maminka. Už jsem neslyšel nic. Až v posteli, když jsem dělal, že spím.
Matka: Měl bys Vitlichovi pučit. Co bude dělat?
Otec: Mám sám co dělat. Copak mám, sakra, špórkasu?
Matka: Vitliška je marod. Potřebovala by špitál. Ježišikriste, to je život! Maminka plakala. Slyšel jsem ve tmě, že pláče.
Ale Kaderka se pak smál celým obličejem. Byl podzimní den plný měňavého slunce.
„Dvacet kaček!“ volá na notáře.
V proudu je dražba. Koná se na Vitlichově dvorku, je to dražba všeho Vitlichova majetku. Uvnitř domu i za plotem je plno zvědavých lidí.
„Dvacet poprvé, dvacet podruhé… Potřetí!“
Podávají Kaderovi stůl, staré židle, štokrlata, nízkou stoličku. Ukazuje, aby to hodili přes plot, tam stojí jeho čeledín u žebřiňáku, rozbíjí koupený nábytek sekyrou, háže dřevo po kusech do vozu. Není to úřední výkon, ale veřejná potupa, Kaderka se Vitlichovi mstí, nikdy se neměli rádi, třebaže jsou vlastně bratranci. Ale určitě hodně vzdálení, Cyril Vitlich se nikdy v ničem nafoukanému Kaderkovi nepodobal. Vyvedli ze stáje hubeného Vitlichova koně. U zdi stojí Cyril, vedle něho jeho žena, oba mají ruce svisle podél těla.
„Vyvolávací cena pět tisíc,“ řekne notář.
„Pět tisíc sto,“ volá Kaderka. „Do buřtů!“ volá se smíchem. Někdo se skutečně zasměje.
Tenkrát se zástupem lidí protlačil můj otec, zvedl chvatně ruku. I on měl přes všechno přátelství k Vitlichovi v očích touhu lacino se obohatit.
„Pět tisíc dvě stě!“ zavolal nahlas.
Všichni se k němu otočili. I já, neviděl mě. Dodnes ho vidím, jak stojí se zvednutou rukou, na Vitlicha se nedíval, viděl jenom jeho koně. Asi že to byla, měřeno penězi, výhodná koupě. Kaderka byl naprosto klidný.
„Šest,“ řekl stručně. Upřel na mého otce posměšné oči. Teď se sedláci smáli otci, jeho nemohoucnosti. Vitlichova žena už u zdi nestála, nikdo nezpozoroval, kdy odešla. Až pak někdo vykřikl:
„Vitliška se voběsila! Cyrile!“
…
A pak měla Vitlichová pohřeb. Čtvrtá pohřební třída nemá černý a zlacený vůz, ale fasuněk. Na prknech černé sukno. Rakev byla převázaná provazy, aby neslítla. Vůz táhne naše Julina, jdu vedle klisny, držím ji za udidlo, vedu ji do kopce kolem křížové cesty. Za rakví Vitlichové jsou všichni, kteří ji připravili do rakve…

Po čase na Tři krále Olin najde, když jde za černého vzadu, Vitlicha skoro zmrzlého ve sněhu. Tehdy mu zachrání život. Smrt najde Vitlich až na konci knihy. Procházka má talent děj vygradovat netradičním způsobem. Jen mě asi trochu mrzel dovětek o Julině, ten v knize ani ve filmu být nemusel. Naopak závěrečnou scénu (kterou už nemělo nic přebíjet!), kdy čtyři kluci „nepřátelé“ Olina poprvé v knize chytí a, místo aby ho zrubali a zkopali, tak ho všichni pomočí, považuji za geniální v její pointě – Olin na ně vytáhne prak a než do něj vloží šutrák, kluci zmizí za stodolou… ve vzteku vystřelí do hejna holubů na střeše a… jednoho sejme… Není to geniální podobenství?

Jak jste asi postřehli, už jsem viděl film s excelentním Zdeňkem Lstibůrkem v hlavní dětské roli. Film byl opravdu věrně natočen podle Procházkova textu, poznával jsem jej stránku po stránce. Mrzelo mě trochu, že větu, kterou jsem v minulém článku zvýraznil, Kachyňa vynechal. Zdála se mu moc plakátová? Nebo zasáhla cenzura? To by mě celkem zajímalo. Olinova otce hrál Vlado Müller a Vitlicha moc pěkně ztvárnil Gustáv Valach.

Zarážení hory

K Brďovi jezdím do Řitky přes Jíloviště. Je to díra, kterou znám jen v souvislosti s nejstarším automobilovým závodem do vrchu, jenž mi byl inspirací ke stolní hře pro Kubu, kterou jsem ale zatím nedotáhnul do konce. Je to prdel světa rozdělená na dvě půlky rychlostní silnicí. A v téhle prdeli strávila pár měsíců svého bědného života Marina Cvetajevová. Maminka si jako správná studentka ruského jazyka pořídila výbor z jejích básní v překladech Jany Štroblové z r. 1971, Hodina duše. Už tehdy v mém dětství, když jsem ji v knihovně našel, mě fascinoval víc Marinin život než verše.

Ze Sovětského svazu utekla do Prahy přes Berlín za svým manželem, kterého si vzala v roce 1911 a emigroval, protože za revoluce bojoval za bělogvardějce. Z Prahy, kde živořili, odjeli manželé do Paříže, kde živořili ještě víc. Marinin manžel se stal sovětským agentem a po odhalení se vrátil do Ruska. Marina se rozhodla, že půjde za ním. Byla ale odstraněna do tatarského městečka Jelabuga, manžel a dcery byli zatčeni. Marina se 31. srpna před 70 lety oběsila.

V regálu s poesií úplně na kraji
mých knížek nevšimne si nikdo z vás.
Mé verše ale jak víno uzrají
a přijde jejich čas.

I v českém překladu, věřím, přes to všechno, co již bylo vydáno, Marinin čas ještě přijde.

Cikánský políček moralistům

Veřejnou službu do KZK chodí krom deseti dalších vykonávat i jeden postarší cikánský pár. Rád si s nimi povídám, je z nich cítit ještě ta nefalšovana cikánska radost ze života, který jim dal mnoho vzpomínek na bujaré mládí, i když teď na stáří už toho tolik veselého nepřináší. Paní ještě umí něco cikánsky, pán už ne, za to mu ale pusa jede jako staročeský kolovrátek. Takový ten cikán, co se se všemi zná a všude byl. Mám je rád. 

Při posledním setkání mi vyprávěli, že pán kvůli paní seděl ve vězení. Udělal jí dítě, když ještě byla pod zákonem. Dodnes jsou spolu. Přes čtyřicet let. Starají se o vnuka. A spousta rozvedených, rozešlých, podvádějících a podváděných moralizuje a odsuzuje. Jděte se s tím pohrdavým špitáním vycpat, přátelé.

Paris Ronis Photo

Ať žije republika

Dnes se plánujeme kouknout na Kachyňův film podle Procházkova scénáře, a tak je čas publikovat slíbenou pasáž o českém rabování.

Dvanáctiletý Olin je svědkem odjezdu německého sedláka Singera, který má statek nedaleko jeho rodné moravské vísky. Olin jde zvědavě k opuštěnému statku a nechápe, co se děje. Na dvoře potká Cyrila Vitlicha, spolu projdou celý bohatě vybavený dům. Pak Vitlich dělá poměrně nesmyslné věci – odmontovává kola z povozů, které na dvoře zbyly. Pak pohřbí čubu, kterou velkostatkář před odjezdem zastřelil. Do dvora se snaží dostat nějací lidé, jsou to čtyři nejbohatší statkáři z vesnice. Vidlich s Olinem se schovají v domě a všechno shora pozorují. Sedláci samozřejmě přišli na lup, odvážejí to nejcennější... Olin nechápe.

„Oni přece mají svoje vozy, Cyrile?“ divil jsem se. „Copak oni nemají vozy?“

Vitlich vyhrnul obočí, posmrkl, díval se na mě zase jako na slabomyslného. „Kdyby kradli jenom ti, Oline, co to nutně potřebujou, nikdo by nekradl,“ řekl. „Na celém světě by nebyli žádní zloději.“

Jinde Vitlich vysvětluje: „Voni nepřijeli krást, voni chtějí počešťovat. Je to jedno a to samý, ale někdy to může vypadat jako vlastnecká povinnost. Tady jsou lidi, co se na to těšili celou válku, Oline…“

O pár stránek dál je Olin vyslán svým otcem s domácí kobylou Julinou do lesů, aby mu ji nezrekvírovali Rusové, až přijedou osvobozovat. Má jet s vrstevníky, syny oněch čtyř sedláků prvozlodějů. Protože se s nimi ale nesnese, ujede jim a v jednu chvíli se mu naskytne zvláštní pohled z kopce od lesa.

Odtud vidím na polní cestu k velkostatku, který včera opustil Němec Singer. Snad všichni lidé z obce jsou na té červené cestě… Proud lidí běží k vesnici, proud k velkostatku. Civím přes všechen spěch s otevřenou pusou, než pochopím, že všichni chvatně lifrují věci. Zednický mistr Petržela při této události pochopitelně nechybí, veze na ručním vozíku vagón trámků, budou se mu hodit, hodí se mu vždycky všecko. Bertina vzadu v předklonu tlačí, je silná, utáhla by náklad i s otcem. Pohyb nohou, věcí, kol se odbývá v poklusu. Ajznboňák Šleha, hubený jak lískový prut, docela lehce veze na trakaři tři pytle obilí. Jsou zřejmě okamžiky, kdy člověka znenadání naplní netušená energie. Za normální situace by tak narvaný trakař jakživ neuzvedl. Tenkrát zrána jel křepce, jak jsem se později dozvěděl, dokonce jel šestkrát. Andula nesla koňský kšír, věnec prázdných košů, Šlejhová křeslo.

Učitel s rodinou stěhoval klimpr. Byli tam i ti nejzbožnější. Jako vždy byli nejpilnější. Tok židlí, matrací, stolů, beden, pytlů zvedal z cesty prach, obtáčel tváře mých spolurodáků narůžovělým oblakem hojnosti; jako by prodělali nějakou zlou změnu, naráz zapomněli na zásady, bylo v nich na ranní okrové cestě cosi fanatického a přízračného. Navždy je tak už budu vidět.

Ulízl jsem z bandasky ještě trochu mléka. Postavy se stále pohybovaly, křečovitě a v tichém spěchu, ale když jsem se na ně déle díval, vypadal proud zlodějů komicky.

Olin pak vzpomíná na procesí do polí, kde se všichni, které teď viděl, pod vedením faráře modlili za vláhu pro svá pole.

Teď nemohou ti zbožní lidé ani unést všechno, co vzali na velkostatku. Hrbí se pod tíží džberů, sudů, nádobí, ručního nářadí, jdna sousedka vleče váhu a míru, co měl Singer v koupelně. Někdo úplně zbytečnou náruč holí se zdi. Nepřehlédli ani lampu a několik vysazených oken. Pověstná svíčková bába tlačí kočárek, nemá dno, padají z něho na cestu plechové nočníky, tucet nočníků. Jiná rodina stěhuje celou almaru. Skříň je veliká a nemotorná, naložili ji jen tak halabala, kymácí se ve vozíku, žena ji podpírá, ale kus nábytku je těžký, nakloní se, otevře, vypadne několik zásuvek, někdo přes šuple klopýtne a nadává. Žena je nešťastná, muž zuří, má veliké nutkání dát jí facku, je to na něm vidět. Oba zvedají šuplata, a za nimi se převáží celá skříň, protože vozk je lehký a titěrný v porovnání s masivní almarou. Skříň se poroučí vzduchem…

A teď si představte, že se takhle vylidnila Kadaň, Chomutov, Žatec… to se to počešťovalo…

Postýlka

Julinka oslavila devět týdnů a dnes ji čeká první noc v nové postýlce. Denní trénink proběhl na jedničku.

Kostel sv. Anny

Při poslední návštěvě Prahy jsem se toulal ulicemi, kde jsem ještě nikdy nebyl. Došel jsem tak ulicí Karoliny Světlé, Vojty Náprstka a úzkou Stříbrnou uličkou až na Anenské náměstí, odkud jsem se vydal Zlatou uličkou ke kostelu sv. Anny, který jsem hledal, protože v něm má být pohřbený Václav Hájek z Libočan. Byl zavřený, až doma jsem se dozvěděl, že ho Havlovic přestavěli na Pražskou křižovatku. Povedla se mi ale fotka, s holubicí a s pánem, co někam nesl kbelík. Co se mi ale líbilo nejvíc, byla hudba, která se tu linila z budovy bývalého kláštera. Šel jsem po zvuku a oknem jsem pak skrze dveře ze šatny viděl snad veřejnou zkoušku nebo přímo představení baletu Národního divadla. Zajdu tam asi častěji.

Teplé úvahy

Václav Jamek napsal hezkou studii o homosexualitě v literatuře. Jedna myšlenka z úvodu je v ní natolik zajímavá, že se o ni musím podělit, a to hlavně proto, že z téhle stránky jsem na téma gayů a lesbiček do té doby nenahlížel.

Jistě, homosexualita nemá podíl na základním důsledku a funkci sexuálního utváření člověka – na materiálním předávání života. To však neznamená, že je v ní rozvrácen a popřen podstatný, složitý vztah, který v „dialektice lásky, života a smrti“ svazuje sexualitu s konečností našeho bytí. V situaci, kdy neúnosná plodivost lidstva začíná život spíše ohrožovat – snižuje přinejmenším hodnotu lidského jedince, a tím i hodnotu předávaného života a závažnost smrti, jejichž dogmaticky jednoduchou posvátnost si dál troufáme hlásat – připomíná homosexualita dvojznačnost tohoto vztahu: totiž že předávání života není automaticky hodnotou, nýbrž slepou silou, které vyžaduje zlidšťující vůli k životu důstojnému – vůli často podněcovanou pobouřením nad holým lidským údělem. Obtíže s přijímáním lidského údělu – i tak bývá homosexualita vykládána – jsou ovšem jedním z nejvlastnějších rysů tohoto údělu samotného, jedním z rozlišovacích znaků lidství. Na nerovném měření právě této charakteristiky se zakládá veškerá licoměrnost, která po věky homosexualitu stíhá.

Nemusí jít jen o homosexualitu: v současné době dospěl tento licoměrný pohled na lidský úděl např. k zobecňujícím teoriím o „deprivantech“ čili všemožně „poškozených“ lidech, kteří vnucují svou poruchu jinak zřejmě od přírody harmonické společnosti, a stávají se tak původci všech společenských neřádů. Tyto teorie, které se v podstatě zakládají na klasickém pojetí psychopatií, terminologicky přechýleném do polohy paranoidně dramatizovaného sci-fi thrilleru (deprivanti stejně jako mutanti či replikanti jsou jen odrůdy vetřelců ohrožujících lidstvo) v neméně paranoidní a zcela nemístné (totiž redukcionistické) sociologické aplikaci, jsou prachsprostě protofašistické konstrukce: zdánlivě liberální koncept individuální zodpovědnosti zavádějí tam, kde ještě platit nemůže – protože deprivace je jedna z mála věcí, kterou si člověk rozhodně nezpůsobuje ze své vůle a svobodným rozhodnutím -, takže oběť nejen může za to, že je oběť, ale měla by být kvůli tomu postihována a vyřazováa (neboli dál a dál deprivována) po celý svůj život. Společnost by pak měli nejspíš ovlivňovat pouze šťastně vyvážení lidé bez šrámu, bez tváře, bez příběhu a bez osudu…

Václav Jamek, O prašivém houfci (2001)

Vyznání

Bret Harte
(dle originálu)

Růže vhozená do potoka,
chvíli v hloubce, chvíli na mělčině,
chvíli z ouzka, chvíli ze široka,
došla klidu v tiché zátočině.

Stejně mé srdce v proudu vod,
zmítané pokaždé v jiném směru,
nakonec našlo pevný bod
a zakotvilo v tobě – Věru.

Předehra k opeře Černoušek

V parku Belleville je vyhlídka, z níž jsem fotil panorama publikované v minulém článku. Taky jsem sliboval, že se pochlubím fotkou, kterou považuju z Paříže za moji nejmilejší. Takový můj dárek Willymu Ronisovi.

Ještě vás ale hodlám chvíli napínat. Nahoře na té vyhlídce se sešla nějaká škola černoušků s vychovateli a věnovali se tu dětským hrám pod kontrolou.

Dole byla partička bezprizorních černoušků, kteří se věnovali také dětským hrám, ovšem takovým, za které by jim leckterý dospělý zlískal prdel. Škubali totiž kytky z udržovaných záhonků a pak se o ně rvali, honili se a pokřikovali jeden na druhého.

 

Jeden z nich se ale utrhl a spěchal až na dlažbu. Tam zvolnil.

Schoval si květinu za záda...

… a příště už opravdu přijde ta slibovaná fotografie.

První pábitel

Učili jsme se ve škole, že Hrabal vynalezl pábení, resp. první o pábitelích psal a sám prvním pábitelem byl. Proto mě trochu zarazilo, když jsem při četbě korespondence Františka Hrubína a Václava Černého už od roku 1949 tohle slovo četl v každém druhém třetím dopise. Vždyť tehdy ještě Hrabal vůbec nepsal!

Narazil jsem potom ve vysvětlivkách na Hrubínův článek s názvem Pábitelé z Literárních novin vydaných 14. března 1964, kde se vše vysvětluje:

V jakémsi starém týdeníku z časů Franze Josefa bylo slovo pábení pohřbeno skoro čtyřicet let. Ten týdeník, který jsem potom někam zašantročil, přinesl mi Kamil Lhoták. Společně jsme v něm s nadšením listovali, obrázky a obchodní inzerty nám připomínaly naše rané dětství z desátých let tohoto století. Přišli jsme tam také na zajímavý fejeton, který s velkou úctou vzpomínal na poslední léta jednoho z největších českých básníků a uváděl tuhle drobnou příhodu: Jednou prý si básník, to už byl těžce churav, zapálil svou padesátou či šedesátou cigaretu toho dne a řekl: „Tohle pábení mi škodí!“ a cigaretu odhodil. Dnes bychom byli jistě opatrnější, ale byli jsme ještě mladí hoši, šlo nám na čtyřicítku, a tak jsme básníkovo přeřeknutí komentovali s trochu krutým humorem a začali jsme při různých příležitostech toho slova užívat, až nám bylo běžné jako kterékoli jiné obyčejné slovo, a po nás Jan Rychlík, Emanuel Frynta a další přátelé.
Opakuji, šlo nám teprve na čtyřicítku, a proto jsme si troufali: o starších lidech, o těch, kterým bylo přes padesát a více, jsme říkali, když se něčím podivínským zabývali, že pábí. A kdo pábil, byl samozřejmě pábitel. Později jsme tím slovem označovali podivínskou činnost vůbec, nebo zálibu, která se třeba jen trochu vymykala normálu, bez ohledu na… vábitele: kdo se zamiloval, ten byl podle nás zpábenej; zpábenej byl i ten, kdo se přes míru napil; vábitelé byli sběratelé známek, motýlů, rybáři. Nakonec každá práce, každá hra, do které jsi se pustil s bláznivou chutí, byla pábením: i děvčátka, která na jedné noze do únavy hopsala ve čtvrecích nakreslených křídou na špinavý asfalt, pábila.
Nevím, kdy Bohumil Hrabal slyšel to slovo poprvé, nevím od koho, zdali od Ladislava Fikara nebo Jiřího Koláře, ani nevím, v jakém smyslu bylo před ním řečeno, ale fakt je, že v něm našel zalíbení a dal mu další rozměr. Tak slovo, které před padesáti lety vyšlo jedenkrát z úst Jaroslava Vrchlického a jedenkrát se za tu dobu objevilo vytištěné, a které my jsme o desítky let později z hravosti vyslovili stokrát za den a tisíckrát ho užili v dopisech, Hrabalovou novou knížkou vešlo do krásného písemnictví. Ať se Ti, příteli Hrabale, dál dobře a s úspěchem pábí! František Hrubín

Proto až vám zase budou něco podobného tvrdit ve škole, opravte slušně pana učitele nebo paní učitelku a řekněte, že prvním pábitelem byl Jaroslav Vrchlický. A jako bonus můžete zarecitovat jeho Baladu o hovně.

První zastávka italské expedice

Kdyby se naše expedice jela jako zájezd, stálo by u prvního dne s jistotou zhruba toto:

Padula – Kartouza padulská (sv. Vavřince), druhý největší kartuziánský klášter v Itálii (po kartouze parmské) o 320 místnostech a s nejrozlehlejším rajským dvorem na světě (12000m2) – světové dědictví UNESCO (1998)

Zajímavost:
Slavnost smažení omelety z 1000 vajec – každý rok 10. srpna na počest daru klášterních mnichů při příležitosti návštěvy císaře Karla V. na cestě z Tunisu – omeleta (dnes smažená na velké pánvi z roku 1996) byla tehdy snídaní pro celou císařovu družinu a nebyla tedy znakem nenasytnosti – císař naopak strávil noc ve stejné nepohodlné kobce jako sami mniši.

Protože jsme ale na expedici a ne ledasjaké, jeli bychom do Paduly hlavně proto, že právě tam se stěhovali všichni českoslovenští zajatci z táborů rozesetých po celé Itálii, aby vytvořili regulérní vojsko – zárodek legie. Pokusím se s mnichy vyjednat, že bychom mimořádně ten rok, kdy tam přijedeme, osmahli na té obří pánvi omeletu z vajec od českých slepiček, co tam dovezeme ve speciálních chladících boxech, na počest českých legionářů!

Tento obraz je jedinou malbou Ferdinanda Píseckého v knize malířských dokumentů. Štábní kapitán Písecký byl pobočníkem a přítelem Milana Rastislava Štefánika.