Lidice mýma včerejšíma očima

Lidický památník… Když jsem se k němu blížil autobusem z Dejvic, ležela na krajině hustá omáčka mlhy. Četl jsem si v útlé brožuře, která nese název této vyhlazené vsi a jíž napsal v roce 1945 Cyril Merhaut. Na rozcestí, kde autobus zastavil, jsem se musel zeptat, kudy se dostanu do Lidic. Když jsem vykročil ukázaným směrem, ticho toho ráno bylo pomalu přehlušováno rachotem sekaček. Sekaly anglický trávník tam, kde před pětašedesáti lety stály domy, mezi nimiž pobíhaly děti…

Pplk. PhDr. Eduard Stehlík poutavě vyprávěl a dosazoval nové kamínky do mozaiky mých vědomostí posbíraných z učebnic a z té jedné Merhautovy brožury. Jak mluvil, podobně jako v autobusu se mi jaksi zalily oči slanou vodou.


10. června 1942… Na zahradě Horákova statku bylo zastřeleno 173 mužů (i čtrnáctiletý chlapec, který měl podle německého nařízení patřit mezi děti, ale šel s otcem; byl v tu chvíli předčasně dospělým mužem). Brali je nejdříve po pěti, ale po čase přišla únava, a tak se počet před matracemi opřenými o zahradní zeď zvýšil na deset. Žádné sdělení důvodu, žádné pásky přes oči… 93 dětí bylo odvezeno z Lidic, z nich však bylo u dvou chlapců shledáno, že jsou o dva měsíce starší patnácti let, a tak byli dodatečně popraveni 16. června spolu s lidickými, co byli na noční směně a s již dříve zatčenými členy rodin Horákových a Stříbrných. Dvě holčičky a jeden chlapec byly v kladenské škole označeny za schopné poněmčení a odevzdány na převýchovu, z nich ale pak jedna holčička vrácena zpět a odpravena spolu s dětmi z Ležáků. Násilím odděleny od matek, které putovaly do koncentračního tábora v Ravensbrücku, byly lidické děti poslány do tábora v bývalé továrně v polské Lodži. Tam bylo 88 dětí od 13 měsíců do 15 let ponecháno vlastnímu osudu, s trochou chleba, polévky a černé kávy na den, v oblečení, v kterém přijely. Vedoucí Rasového a přesídlovacího úřadu náhodně z dětí vybral šest holčiček, které se mu zdály vhodné k poněmčení. Sestry Hanfovy tak usilovně brečely, že jim maminka svěřila do péče mladšího brášku, až si jej na té lidské zrůdě jako zázrakem vybrečely. V lágru Gneisenau, jak se tábor v Lodži jmenoval, zbylo 81 dětí, třetí týden ve stejném prádle bylo zavšiveným dětem povoleno napsat domů lístky. Ty dopisy s orazítkovanou Hitlerovou hlavou jsou tím nejbrutálnějším, co si člověk může v dalším kontextu událostí představit. Děti si napsaly svým babičkám, tetičkám a strýčkům o trochu chleba, teplé oblečení, dopisní papír a hlavně o informace o svých maminkách a tatíncích, a následně nastoupili do náklaďáku, který odvezl do tábora v Chromnu. Tam vystoupily, svlékly se a nastoupily do dalšího náklaďáku, jehož výfuk byl ovšem hadicí prodloužen a zaveden do speciálně upravené neprodyšné korby. Náklaďák jezdil několik minut po nádvoří bývalého zámku a složil náklad do připravené jámy.


Když v muzeu četly z nahrávky hlasy dnešních dětí dopisy napsané dětmi z tábora v Lodži, oči se mi zase zalily slanou vodou a ta v nich zůstala celou cestu až k památníku dětských obětí války…



Nahoře v růžovém sadu, jenž si snad duše těch dětí mohou prohlížet z leteckého pohledu, plejí jeho záhony Němci. A bylo jich tam hodně, v tričkách s nápisem, jenž jsem se styděl jít přečíst blíž, ale jedno slovo je na něm jasně rozeznat… Přiznám se, měl jsem zvláštní pocity (nikoli negativní, prostě zvláštní, neřekl bych to, dokud nepromluvili)…


Jedna z posledních tří lidických žen nám říkala, že když Němci nosili na památník věnce, dávala je jiná z jejích přeživších kamarádek pryč s tím, že dokud bude živa, německý věnec nemá na hrobě jejích mužů co dělat. Ona už nežije a na hrobě lidických mužů dnes především chybí obyčejné pohledy českých očí. Pohled do očí nezájmu našich lidí o tuto tragedii je to nejsmutnější, co jsem viděl. A zastyděl jsem se i za sebe. Sice jsem si vzpomněl, že jsem na těch místech už jednou jako malý kluk byl, když tam otec zastavil s naší oranžovou stopětkou a šli jsme prostě na chvíli postát nad údolí, které bývávalo vesnicí, ale od té doby jsem bral Lidice jen jako zpestření hodiny dějepisu s šokujícími statistickými počty obětí. Teď jsem těm obětem v muzeu koukal jednomu po druhém do očí… Muzeum s novou moderní audiovizuální expozicí vůbec působí velmi emotivně a každému jeho návštěvu vřele doporučuji.

Jediný z mužů, který tragedii v Lidicích přežil byl František Saidl, který v té osudné době seděl ve vězení za vraždu svého syna. Protože vraždil v afektu a sama ztráta syna byla dost velkým trestem, byl odsouzen v roce 1938 na čtyři roky. Když se vracel z vězení, nic netuše vystoupil na zastávce, kde jsem vystoupil já, ale nějak neviděl svou rodnou ves. Teprve tehdy zjistil, že nepřišel jen vlastní vinou o jednoho ze svých synů, ale že nemá nikoho… Vydal se na stanici gestapa a udal se, že je z Lidic a že schvaluje atentát na Heydricha. Vysmáli se mu a vyhodili ho. Přežil… Zemřel před několika lety.

Josef Horák a Josef Zelenka, oba z Lidic, v roce 1939 emigrovali a nastoupili do služeb anglické armády, první u letectva, druhý v pěchotě. Gestapo mělo určité stopy, které by mohly vést k těmto mužům jako k potenciálním atentátníkům na Heydricha. A přestože ty stopy se ukázaly liché, pomsta musela přijít rychle a krutě. A tak když se Horák se Stříbrným vrátili do Československa, nebyli oslavováni, ale dokonce byli mnohými označováni za viníky lidického masakru. Ti dva muži statečně nasazovali životy za vlast. A aniž by tomu chtěli, osudově zasáhli do osudů své vesnice. Oidipus, aniž by tomu chtěl, zabil svého otce a souložil se svou matkou. Ježíš, aniž by tomu chtěl, způsobil vraždění neviňátek. A jsme u pocitu viny…