Dnes se plánujeme kouknout na Kachyňův film podle Procházkova scénáře, a tak je čas publikovat slíbenou pasáž o českém rabování.
Dvanáctiletý Olin je svědkem odjezdu německého sedláka Singera, který má statek nedaleko jeho rodné moravské vísky. Olin jde zvědavě k opuštěnému statku a nechápe, co se děje. Na dvoře potká Cyrila Vitlicha, spolu projdou celý bohatě vybavený dům. Pak Vitlich dělá poměrně nesmyslné věci – odmontovává kola z povozů, které na dvoře zbyly. Pak pohřbí čubu, kterou velkostatkář před odjezdem zastřelil. Do dvora se snaží dostat nějací lidé, jsou to čtyři nejbohatší statkáři z vesnice. Vidlich s Olinem se schovají v domě a všechno shora pozorují. Sedláci samozřejmě přišli na lup, odvážejí to nejcennější... Olin nechápe.
„Oni přece mají svoje vozy, Cyrile?“ divil jsem se. „Copak oni nemají vozy?“
Vitlich vyhrnul obočí, posmrkl, díval se na mě zase jako na slabomyslného. „Kdyby kradli jenom ti, Oline, co to nutně potřebujou, nikdo by nekradl,“ řekl. „Na celém světě by nebyli žádní zloději.“
Jinde Vitlich vysvětluje: „Voni nepřijeli krást, voni chtějí počešťovat. Je to jedno a to samý, ale někdy to může vypadat jako vlastnecká povinnost. Tady jsou lidi, co se na to těšili celou válku, Oline…“
O pár stránek dál je Olin vyslán svým otcem s domácí kobylou Julinou do lesů, aby mu ji nezrekvírovali Rusové, až přijedou osvobozovat. Má jet s vrstevníky, syny oněch čtyř sedláků prvozlodějů. Protože se s nimi ale nesnese, ujede jim a v jednu chvíli se mu naskytne zvláštní pohled z kopce od lesa.
Odtud vidím na polní cestu k velkostatku, který včera opustil Němec Singer. Snad všichni lidé z obce jsou na té červené cestě… Proud lidí běží k vesnici, proud k velkostatku. Civím přes všechen spěch s otevřenou pusou, než pochopím, že všichni chvatně lifrují věci. Zednický mistr Petržela při této události pochopitelně nechybí, veze na ručním vozíku vagón trámků, budou se mu hodit, hodí se mu vždycky všecko. Bertina vzadu v předklonu tlačí, je silná, utáhla by náklad i s otcem. Pohyb nohou, věcí, kol se odbývá v poklusu. Ajznboňák Šleha, hubený jak lískový prut, docela lehce veze na trakaři tři pytle obilí. Jsou zřejmě okamžiky, kdy člověka znenadání naplní netušená energie. Za normální situace by tak narvaný trakař jakživ neuzvedl. Tenkrát zrána jel křepce, jak jsem se později dozvěděl, dokonce jel šestkrát. Andula nesla koňský kšír, věnec prázdných košů, Šlejhová křeslo.
Učitel s rodinou stěhoval klimpr. Byli tam i ti nejzbožnější. Jako vždy byli nejpilnější. Tok židlí, matrací, stolů, beden, pytlů zvedal z cesty prach, obtáčel tváře mých spolurodáků narůžovělým oblakem hojnosti; jako by prodělali nějakou zlou změnu, naráz zapomněli na zásady, bylo v nich na ranní okrové cestě cosi fanatického a přízračného. Navždy je tak už budu vidět.
Ulízl jsem z bandasky ještě trochu mléka. Postavy se stále pohybovaly, křečovitě a v tichém spěchu, ale když jsem se na ně déle díval, vypadal proud zlodějů komicky.
Olin pak vzpomíná na procesí do polí, kde se všichni, které teď viděl, pod vedením faráře modlili za vláhu pro svá pole.
Teď nemohou ti zbožní lidé ani unést všechno, co vzali na velkostatku. Hrbí se pod tíží džberů, sudů, nádobí, ručního nářadí, jdna sousedka vleče váhu a míru, co měl Singer v koupelně. Někdo úplně zbytečnou náruč holí se zdi. Nepřehlédli ani lampu a několik vysazených oken. Pověstná svíčková bába tlačí kočárek, nemá dno, padají z něho na cestu plechové nočníky, tucet nočníků. Jiná rodina stěhuje celou almaru. Skříň je veliká a nemotorná, naložili ji jen tak halabala, kymácí se ve vozíku, žena ji podpírá, ale kus nábytku je těžký, nakloní se, otevře, vypadne několik zásuvek, někdo přes šuple klopýtne a nadává. Žena je nešťastná, muž zuří, má veliké nutkání dát jí facku, je to na něm vidět. Oba zvedají šuplata, a za nimi se převáží celá skříň, protože vozk je lehký a titěrný v porovnání s masivní almarou. Skříň se poroučí vzduchem…
A teď si představte, že se takhle vylidnila Kadaň, Chomutov, Žatec… to se to počešťovalo…
Žádné komentáře:
Okomentovat