Tenhle článek píšu, když se děda chystá v Žatci pod kudlu. Bude o knížce, kterou napsal Jan Procházka, dědův generační souputník, autor knih a scénářů k filmům jako Ucho, Kočár do Vídně a Páni kluci. O knížce, která mě nadchla stejným způsobem jako onehdy Rudišovo Nebe pod Berlínem. O knížce, u níž jsem se nahlas smál, a na stránkách 92 a 93 jsem brečel. Věruška se na mě podívala, proč jsem přestal číst nahlas, a mě se po tvářích kutálely slzy velké jak pámelníkové bobule, které jsme jako děti praskali podrážkou. Když se totiž spojí originální sloh s poutavým příběhem, má u mě autor vyhráno, přestanu se soustředit na svět kolem sebe a jsem vcucnut – ale originální slohy ani poutavé příběhy se v apatyce neseženou, a když, tak většinou každý zvlášť. V Procházkově románu Ať žije republika se snoubí obojí. Umberta Eca by velmi zaujaly i neuvěřitelné retrospektivní přesmyky z let předválečných do let válečných, osvobozeneckých a to vše stále promíchané z pohledem vzpomínajícího starce-třicátníka (Procházkovi bylo v roce 1963, kdy román napsal, 34 let, o dva roky míň než mně!).
Kniha se odehrává v dubnu 1945 a je psána z pohledu dvanáctiletého kluka (Procházkovi bylo tehdy ovšem už šestnáct, věk byl zřejmě umenšen právě kvůli potenciálu, který nabízí uvěřitelněji dětštější vidění světa). Z raného dětského pohledu se vše dá jednoduše rozdělit na spravedlivé a nespravedlivé, a kniha je tak doslova zhmotněním právě toho dětského vystřízlivění, té deziluze, toho prozření, že takhle se nic dělit nedá.
Tehdy jsem pochopil největší a vleklou svízel světa, spočívající v tom, že spousta lidí vyznává spravedlnost hlavně teoreticky, doznává ke konci knihy malý Olin, když mu učitel střelí facku za ostatní spolužáky, kteří se provinili větším přečinem.
O několik stránek dál je ale vzpomenuta příhoda, kdy Olina přivázali kamarádi nahého ke stromu v lese, nemohl se odvázat, padala tma. Anna, zřejmě do Olina zamilovaná spolužačka, jej hledá po lese, Olin ji slyší a má dilema. Zápasím s hrdostí muže a se strachem, že v lese zůstanu a umřu… Už se zdá, že mě Anna neuvidí, že odejde jinam. Až v té chvíli jsem na ni vykřikl. A ona už mě viděla. Něco jsem na ni křičel. Aby se nedívala. Šla pořád rovnou ke mně. Až pak, když už viděla moji situaci, mě obešla, špagáty odvázala zezadu, aby byla za stromem, za mými zády. A když mě odvázala, já jsem jí dal facku! Nevím proč, ale jí jediné, která o mě měla strach, jsem nafackoval.
V té knize je ale hlavně barevně vymalovaná postava Cyrila Vitlicha, jehož příběh, při kterém jsem se rozbrečel, tu napíšu příště. A ještě před ním budu psát o tom, jak Češi rabovali na německém majetku. Při tom jsem kupodivu nebrečel, ale styděl jsem se za to, že i já jsem jen člověk, často nespravedlivý člověk a často hřešící člověk – stačí se jen na sebe někdy podívat dětskýma očima.
Až ve dvou třetinách knihy jsem si našel, že podle ní natočil Karel Kachyňa stejnojmenný film. O něm ale, až ho zhlédnu, na což se teď nesmírně těším, protože Kachyňu řadím rovněž mezi genie.
Dědo, myslel jsem na tebe často, když jsem tu knížku četl. Na tvoje příběhy z války a z osvobození, kdy u vás bydlelo asi sedm Rusů. Bydleli v cimře, kde jsem pak po letech bydlel několik let já. Myslel jsem při čtení té knihy na dětské zážitky z Kolonky, z Jeruzalémky a z Ameriky, těch lounských Stínadel. Kdyby šel na tebe tehdy někdo s kudlou, vyrazil bych mu ji a kousnul bych ho vší silou do lýtka. Dneska to neudělám, i když jich na tebe bude přesila. Naopak, fandím jim a tobě mačkám všechny vnitřní palce, co jich jen moje malá dušička má!
Kniha se odehrává v dubnu 1945 a je psána z pohledu dvanáctiletého kluka (Procházkovi bylo tehdy ovšem už šestnáct, věk byl zřejmě umenšen právě kvůli potenciálu, který nabízí uvěřitelněji dětštější vidění světa). Z raného dětského pohledu se vše dá jednoduše rozdělit na spravedlivé a nespravedlivé, a kniha je tak doslova zhmotněním právě toho dětského vystřízlivění, té deziluze, toho prozření, že takhle se nic dělit nedá.
Tehdy jsem pochopil největší a vleklou svízel světa, spočívající v tom, že spousta lidí vyznává spravedlnost hlavně teoreticky, doznává ke konci knihy malý Olin, když mu učitel střelí facku za ostatní spolužáky, kteří se provinili větším přečinem.
O několik stránek dál je ale vzpomenuta příhoda, kdy Olina přivázali kamarádi nahého ke stromu v lese, nemohl se odvázat, padala tma. Anna, zřejmě do Olina zamilovaná spolužačka, jej hledá po lese, Olin ji slyší a má dilema. Zápasím s hrdostí muže a se strachem, že v lese zůstanu a umřu… Už se zdá, že mě Anna neuvidí, že odejde jinam. Až v té chvíli jsem na ni vykřikl. A ona už mě viděla. Něco jsem na ni křičel. Aby se nedívala. Šla pořád rovnou ke mně. Až pak, když už viděla moji situaci, mě obešla, špagáty odvázala zezadu, aby byla za stromem, za mými zády. A když mě odvázala, já jsem jí dal facku! Nevím proč, ale jí jediné, která o mě měla strach, jsem nafackoval.
V té knize je ale hlavně barevně vymalovaná postava Cyrila Vitlicha, jehož příběh, při kterém jsem se rozbrečel, tu napíšu příště. A ještě před ním budu psát o tom, jak Češi rabovali na německém majetku. Při tom jsem kupodivu nebrečel, ale styděl jsem se za to, že i já jsem jen člověk, často nespravedlivý člověk a často hřešící člověk – stačí se jen na sebe někdy podívat dětskýma očima.
Až ve dvou třetinách knihy jsem si našel, že podle ní natočil Karel Kachyňa stejnojmenný film. O něm ale, až ho zhlédnu, na což se teď nesmírně těším, protože Kachyňu řadím rovněž mezi genie.
Dědo, myslel jsem na tebe často, když jsem tu knížku četl. Na tvoje příběhy z války a z osvobození, kdy u vás bydlelo asi sedm Rusů. Bydleli v cimře, kde jsem pak po letech bydlel několik let já. Myslel jsem při čtení té knihy na dětské zážitky z Kolonky, z Jeruzalémky a z Ameriky, těch lounských Stínadel. Kdyby šel na tebe tehdy někdo s kudlou, vyrazil bych mu ji a kousnul bych ho vší silou do lýtka. Dneska to neudělám, i když jich na tebe bude přesila. Naopak, fandím jim a tobě mačkám všechny vnitřní palce, co jich jen moje malá dušička má!
Žádné komentáře:
Okomentovat