27. dubna 2012

Tvé chyby

Zítra mám zase po čase svatbu. Projev jsem právě dopsal, bude o Zeměploše Terryho Pratchetta, o chrápání a, jak jinak, o lásce. Na závěr jsem si jako téměř vždy připravil i básničku, tentokrát inspirovanou básní Dein Fehler rakouského satirika, jičínského rodáka Karla Krause.

Možná se podivíš, že se mi líbí
kromě tvých předností i tvoje chyby.
Věřit snad nebudeš, že mám je rád
a s nimi i kouzlo tvých stínů a vad.
Vždycky jsem pomalu až k slzám dojatý,
když si jen vzpomenu na tvoje přehmaty.
Jeden z tvých omylů šlape mi na paty:
že sis mě vybrala a teď tu já a ty
stojíme, mlčíme, zdá se to jako sen.
Není to omylem – je to náš slavný den!

25. dubna 2012

Á la Durych

Na dnešní besedu s doc. Komárkem  jsme museli přinést všechny židle z příruční knihovny a ještě asi polovinu židlí z dětského oddělení, pár opozdilců dokonce celou dobu stálo. Takový zájem o intelektuální spory první republiky jsme nečekali. Přišli i mladí, ze starších pak věřící i nevěřící a všichni nevěřícně kroutili hlavami nad Durychovým krutým osudem stejně jako nad jeho cynismem a nevděkem. Ukázky z básní sklízely aplaus na otevřené scéně. Diskutovalo se nad knihami, mnozí si dělali poznámky. Při popisu scény z pohřbu Karla Čapka, na kterém se nemocný Durych omluvil Olze Scheinpflugové za své štvavé protičapkovské pamflety, se dvě dámy v osmé řadě dokonce rozplakaly. Příští pořad na duchovní téma možná přesuneme do větších prostor, nabízí se kostel Stětí sv. Jana nebo Víceúčelová sportovní hala. 
Tuto báseň jsme s doc. Komárkem recitovali dvojhlasně, ovšem já z papíru a on zpaměti.

Básníku, básníku,
jdi zpívat na hnůj,
na všivém slamníku
jezdi a panuj,
nežádej haléře,
kdopak tě zval,
kliď se jen za dveře,
o číslo dál!

Takových bylo by
daremných žroutů,
z mravní tvé hniloby
nemoci jsou tu,
zčerstva jen vypadni
ze vsí i z měst,
z louže si ukradni
odlesky hvězd!

Z čilého žaludku
sil máme dosti,
bychom ti k zármutku
zlámali kosti,
scíplotu pojídej,
to ještě smíš,
ale jen nezpívej,
nechoď k nám blíž!

Chceš-li být k užitku,
prodávej pasti,
dřív se však, dobytku,
maž všivou mastí;
jenom tě prosíme:
jdi vepře pást!
My sami spasíme
Boha i vlast!

24. dubna 2012

Durychův Švejk

Na mnoha místech jsem se dočetl, že Jaroslav Durych velmi ostře odsoudil Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka. Byl by to od tohoto katolického spisovatele logický postoj, kdyby byl pravdivý. Přečetl jsem si před zítřejší besedou s doc. Komárkem Durychův článek Český pomník z roku 1927 a zjistil jsem, že Durych naopak dokázal vyzdvihnout všechny kvality Dobrého vojáka Švejka (i některé mnou dosud nedoceněné) a jediné, co kritizoval, bylo české švejkovství. Ale možná se i já mýlím, protože Durych používal nejostřejší druh satiry, tedy ironii dovedenou až k velebení protivného díla. Budu rád, když mi zítra doc. Komárek osvětlí Durychův vztah ke Švejkovi i k dalším postavám a autoritám první republiky.

Durych se v charakteristice vojáka Švejka přiklání k názoru Willyho Haase: Sancho Panza bez dona Quijota. Nějak podobně shodou okolností vypadá i opravdový Haškův pomník na Prokopově náměstí na Žižkově z roku 2005.

23. dubna 2012

Věděli jste, že...

... nedlouho poté, co byla v roce 1631 vydána, byla kniha Janua linguarum reserata (Dvéře jazyků otevřené) od Jana Amose Komenského přeložena do dvanácti Evropských a několika Orientálních jazyků?
Můj 24. článek na titulní straně anglické wikipedie si sice musel na svou chvíli počkat (byl původně určen na 28. březen), ale vyplatilo se: dali ho tam i s obrázkem. Už mi chybí jen 1 (slovy jeden) článek do plakety za zásluhy, tak přemýšlím, o čem bude. Mám rozepsaného F. X. Šaldu, ale láká mě i Arnošt z Pardubic. Motivace nechybí, teď už jen ten čas.

22. dubna 2012

Ontogeneze Julinčiny psychiky

Četl jsem si po dlouhé době v Ontogenezi lidské psychiky, abych se ujistil, že se naše dítě vyvíjí v souladu s výzkumem strýčka Příhody. Co se týče zoubků, jedeme podle plánu sestaveného Jiřím Brdlíkem, jen horní zevní řezáky předběhly ty vnitřní, ale už se to srovnává a můžeme pomalu čekat na první horní stoličku.
Řečově se řídíme tabulkami Karla Ohnesorga, které se dají jednoduše shrnout do souhlásko-samohláskového schématu ab, ba, bab, a pak složitější fáze aaba, abba a baa, kde jsou uvedeny příklady eawa, ajťa nebo he´e. Je to neuvěřitelné, ale Julinka se do dvou z nich téměř trefila. Také už jsme ve stadiu fyziologické echolálie (podle Krasnogorského), což je zdvojování slabik, které dítě dělá v rámci experimentace bez ohledu na to, jestli na něj rodiče pořád pokřikují máma, táta, bába. Jakýsi pan Šanda zřetelně opakoval svému Luďovi pá – pá, a pak popsal, co se stalo… a to samé pozorujeme ve své laboratoři i my: „Dívá se na mně upřeně, sugestivně ústa sestrojuje a slyším šeptati: „pá“, potom nahlas „pá“. Co se týče zvířat, tak první u nás byla kráva (pěkné ) a kočička (ovšem k mňau to má daleko, přestože naši kocouři celkem obstojně lidsky vyslovují), nyní je v kurzu slepice (zřetelné ko-ko) a neartikulovaný pejsek.
Porozumění máme někde na škále mezi společně vychovávaným chlapcem Donaldem a šimpanzím mládětem Guou manželů Kellogových, výrazivo má podobné Donaldovi, mimiku spíš malé šimpanzici. Šplhací reflex funguje a pomalu se mění v chodicí, dnes jsem viděl Julinku poprvé chvíli stát bez podpory.
Co se týče experimentace, začal jsem ji vědecky zkoumat až dnes po obědě. Přečetl jsem si totiž, že dítě B uhodilo v pěti měsících na klávesy piana za 3 minuty 49x, dítě A v sedmi a půl měsících 100x za sebou. Dítě B bylo přikryto pokrývkou jako na schovávanou a opět ji rukama odhodilo stokrát 182. den. Bühlerová podává zprávu o jiném zkoumání, v němž dítě ve věku tří měsíců sevřelo rukou předmět 36x za sebou, jiné pak se zdvihlo v půl roce z polohy na bříšku 84x. Dr. Příhoda konstatuje, že takové opakování téže činnosti má vysokou biologickou hodnotu, neboť napomáhá vytvářet pohybové koordinace. Výzkumy ukázaly, že dítěti je úplně jedno, jaký předmět drží – je to prostě předmět, který se dá chytit, vléct, s kterým a do kterého se dá mlátit a který vydává zvuky. Experimentace je předchůdkyní hry.
Piano doma nemáme, a tak jsem pro měření musel najít jinou alternativu. Julinka po obědě experimentovala s lecčíms, ale abych mohl spočítat nějakou frekvenci, musel jsem přinést předmět, s nímž si obvykle hrajeme (totiž experimentujeme) večer pod kontrolou, neboť již zažil několik ataků, které ho stály tři stránky. Tím předmětem není nic jiného než encyklopedie – ta Říhova. Julinka ještě nerada tráví čas čtením jednotlivých článků, zato si ráda v encyklopedii listuje, resp. si na rozevřenou knihu sedne tak, že nelze otočit na žádnou jinou stránku, a pak projíždí její jednu část, jakoby si chtěla přehrát nějakou skrytou animační sekvenci. To udělala 49x – tedy jako dítě B ve třech měsících s pianem – načež se mi doplazila k hrudníku a v okamžiku, v němž si na něj lehla, usnula a spala jako špalek. Její slabší výkon byl  tedy jistě ovlivněn únavou. Dojel jsem to tedy za ní do stovky, aby se neřeklo, a věřím, že jsme se tak dostali do tabulkového standardu. Slibuju, že příště už podvádět nebudeme.

21. dubna 2012

Šišlavý Ježíš a pyšná Matka Tereza

Dnes podstoupím dvojí konfrontaci s názory, s nimiž nesouhlasím, ale které mají právo existovat a pro mě se staly dalšími zpětnými zrcátky.

Minule se Ladislav Klíma navážel do tvrdosti češtiny, již způsobují chuchvalce konsonant. Dnes se podíváme na odvrácenou stranu naší vadné řeči.

... ještě odpornější je měkkota. Příčinou zase především množství měkkých a poloměkkých souhlásek (a vokály: i, í) a jejich absurdní šílené hromadění. Nikdy nejsou krásné; množství jejich je tak celkem měřidlem symptomem krásy, ušlechtilosti toho kterého jazyka; latina i řečtina je nemají a není jim to v žádném směru na újmu. Čeština má tu snad světový rekord; dlužno míti zřetel, že v polštině a ruštině nejsou vyváženy přiměřenými tvrdostmi tak jako v naší mluvě, vedle níž vyjímají se tu utěšeně jako diskant vedle plnovousu:... ještě odpornější je měkkota. Příčinou zase především množství měkkých a poloměkkých souhlásek (a vokály: i, í) a jejich absurdní šílené hromadění. Nikdy nejsou krásné; množství jejich je tak celkem měřidlem symptomem krásy, ušlechtilosti toho kterého jazyka; latina i řečtina je nemají a není jim to v žádném směru na újmu. Čeština má tu snad světový rekord; dlužno míti zřetel, že v polštině a ruštině nejsou vyváženy přiměřenými tvrdostmi tak jako v naší mluvě, vedle níž vyjímají se tu utěšeně jako diskant vedle plnovousu: „Dští, hřiště, štěstí, dítě, Jiří (Georg), Jiljí (Egidius)“ – slůvka krásná jak ropuchy, lahodná jako kapka loje v tabáku. Je vůbec podivuhodno, jak virtuosně dovede Čech jediným často písmenem rázem zohyzdit, zesměšnit, ztrivialisovat pěkná cizí jména: Aeneas – Eneáš, Thomas – Tomáš, Maria – Máří, Moses – Mojžíš, Jesus – Ježíš (strašné! ze jména Boha udělat šišlání, schválně jej tak znechutit), Francois – František. Zajímavo, že nejušlechtilejší hláska G, v češtině, schází; její nepěkný zmetek: H, hraje v ní zato, – v opak jiných řečí, kde zůstává němé, – velkou, nečestnou (hvozd, hmyz) roli…

Aniž bych chtěl a vlastní knihu četl, byl jsem dnes rovněž konfrontován s kritikou Matky Terezy v knize Misionářská pozice. Její autor, nedávno zesnulý Christopher Hitchens, v ní v roce 1996 velmi ostře napadl tuto katolickou ikonu ze zneužití své slávy a z maření svého poslání. Prý hru na světici zneužila k získání finančních prostředků, které pak nepoužila na léčení nemocných a sycení hladových, ale na zřizování konventů pro svůj řád po světě. Zároveň prý světové chudině nechtěla pomoci od chudoby, kterou prohlašovala za vůli a požehnání Boží (stejně jako bohatství druhých). Léčitelné nemocné prý nechávala humánně umírat ve svých chudobincích (přičemž hlavní starostí bylo obrácení na katolickou víru a přijetí posledních svátostí) a sama si nechala srdce operovat na špičkových klinikách. Mnohé americké deníky knihu přijali jako špinavou práci, kterou ale musel v době glorifikace Matky Terezy někdo říci nahlas, aby se mediální obraz této ženy vyvážil. Hitchens byl do poslední chvíle ateistou (vtipně to glosoval větou, že v posmrtný život nikdy věřit nezačne, ale že zároveň má rád překvapení) a Matku Terezu, aniž by si to třeba uvědomil, obvinil z nejtěžšího (a prazákladního) hříchu – z pýchy. I kdyby to byla pravda, je znamením vlastní pýchy někoho z ní vinit. To je jediný (a základní) důvod, proč v této konfrontaci stojím na straně Matky Terezy, ačkoli jsem nikdy nebyl zastáncem její mediální adorace.

20. dubna 2012

Běh času

Jabloň prý mluví ústy jader
Uprostřed svého plodu
Léta běží i bez kyvadel – 
I starci jednou pili z ňader
Ergo je smrt jen jádrem zrodu.
Naše dvě Julie, mezi nimiž byl rozdíl 95 let, se viděly loni v srpnu (foto) a ještě jednou před měsícem, když malá Julinka popřála své praprabábě k 96. narozeninám. Nevěděli jsme ještě, že budou poslední.

19. dubna 2012

Přítomnost

Další moje neprošlapaná cesta, Eugène Ionesco. Včera mě bolela hlava tak, že jsem nemohl chodit, aniž bych se opíral o stěny a kusy nábytku. Spolkl jsem prášek a modlil se, aby to povolilo. Ležet se nedalo, sedět se nedalo, číst se nedalo. Chodil jsem po bytě a vymýšlel účel té chůze. Vytahoval jsem tedy z knihovny jednu Světovou literaturu za druhou a listoval jimi se zlatou horečkou v touze objevit poklad. Bolest povolila, když jsem narazil na drobty z Ionescových deníků. Četl jsem je Věrušce nahlas. Jsou děsně pesimistické, píší o konci života, který prý přichází s koncem dětství: s prvním uvědoměním zániku si prý přestáváme uvědomovat přítomnost a vidíme jen minulost a budoucnost a to, jak se jedna mění v druhou, jak běží čas, čímž se vlastně pohřbíváme. Opravdový cíl života může být pouze zachycení přítomnosti (proto se prý tolik pije, protože pod vlivem alkoholu se dostaneme do dětského prožívání přítomnosti bez ohledu na smrt). Ale i jiné zápisy mi připomněly Camusovy Zápisníky.

Cestuji, abych našel nedotčený svět, na který čas nemá vliv. A skutečně, dvoudenní cesta, poznání nového města zpomalí nějak úprk událostí. Dva dny v nové zemi se vyrovnají třiceti prožitým v obvyklém místě a tak pokažené zvykem. Zvyk uhlazuje čas, kloužeme po něm jako po navoskovaných parketách...

Úspěch mají malí chytráci, kteří se přizpůsobili událostem. Sledují nejsilnější proud. A tak vždycky vyhrávají. Vyhrávají, ale neexistují. Nejsou, protože se ztotožňují jen s proudy: přejímají na sebe tvary; sami jsou beztvární.

Omyl André Bretona je snad v tom, že se bral příliš vážně. Trochu vážně se brát musíme, jinak by to byla vrtkavost. Příklad: Alphonse Allais. Ale bereme-li se příliš vážně, není pro nás už svobody, jsme ve vězení, dusíme se.

Když má člověk charakter, je to špatný charakter, říkal myslím Georges Clemenceau. Ano, a když má svědomí, je to špatné svědomí.

17. dubna 2012

Cesta do mého pravěku

Přemýšlel jsem, tati, co bych ti dal k svátku. Něco takového, z čeho budeš mít radost i tam. A přišel jsem na to. Rozhodl jsem se splnit tvoje dávné otcovské přání a svůj pár let starý synovský slib z doby, kdy už jsem si psal soběpisník a ty jsi ještě žil.

Jsou filmy, které mě vždycky přenesou do dětských snů. Není jich mnoho. Ale je jeden film, který mě přenese ještě dál – do tvých dětských snů. Je to Cesta do pravěku. Natočen byl v roce 1955, to jsi chodil do první třídy.

Tati, rozečetl jsem Plutonii! Představ si! Nevím, jestli jsi ji četl před tím, než jsi viděl Zemanův film, ale tak nějak si domýšlím, že asi ano (vyšla v roce 1951). Je to totiž ruská Cesta do pravěku a tys tolik lpěl na tom, abych si ji přečetl. Teď už vím proč. Už jsem s Borovojem, Makšejevem, Papočkinem, Igolkinem a Gromekem přešel Ruský hřbet v Nansenově zemi, ano, už jsem si přečetl i Truchanovovův dopis a ocitl se v zemi věčného světla. Tobě nemusím říkat víc a ostatní nechci připravit o překvapení. Je to nádhera.
Burianovy ilustrace jsou tak podmanivé! Koupil jsem si (dobře, to už je úchylka, ale každý nějakou má) i první vydání z Románových novinek nakladatelství Práce, o pár měsíců starší než naše Plutonie (a kupodivu v jiném překladu od Jiřího Voldána; tu naši přeložili Olga a Pavel Bojarovi). Je tam jen pár kreseb a vůbec mě to nevábí. Když ovšem vidím tohohle mamuta, hned si představím Makšejeva a Igolkina na jejich misi:
 ... museli se spokojit jen s levou polovinou těla. Pak mu prozkoumali vnitřnosti, uřízli přední a zadní nohu, odsekli jeden kel, vyloupli oko, polovinu mozku, jazyk a dva zuby. Psy na místě dosyta nakrmili. Na saně naložili i několik velkých kusů masa z kýty a ze hřbetu a pak se výprava vlekla pomaličku nazpět.

Inu, vědci. Teď si dávám v četbě intermezzo, ale těším se, až se budu moct vrátit mezi našich pět cestovatelů.

16. dubna 2012

Jak jsem přežil zkázu Titaniku

Moje dnešní putování souvislostmi začnu u dvou obrazů od Františka Hlavici. Tento vsetínský malíř v roce 1926 namaloval dva obrazy, jež v roce 2010 do vsetínského muzea daroval Američan Alexandr Suczek. Obrazy jsou portréty rodičů dárce. Otec Robert Suczek se narodil ve Vsetíně v roce 1883. Jako úspěšný konstruktér a vynálezce, začal pracovat pro rakouské, německé a posléze i americké společnosti. V dubnu roku 1912 jej zastihla zpráva, že se má neodkladně dostavit do USA. Využil tedy ohlášené plavby parníku Titanik a ze dne na den si zajistil místo v 1. třídě. Neměl však hotovost na plný lístek, a tak si je nechal poslat z účtu své banky z Bruselu. Na Titaniku se plavil ze Southamptonu do francouzského Cherbourgu, ale bohužel zpráva o převodu peněz nedorazila (měl ji přinést bezdrátový telegraf) a on byl nucen vystoupit a do Ameriky jej přeplavil až den na to na palubě neméně známého parníku Lusitania (podobně přežil zkázu Titaniku i vynálezce bezdrátového telegrafu Guglielmo Marconi).

Ve stejný den jako Suczek na Lusitanii nasedal na parník Carpathia v New Yorku malíř Colin Campbell Cooper. Nevěděl, že místo do Evropy dopluje zpátky do New Yorku. Carpathia totiž zachytila volání o pomoc z Titaniku a zachránila 705 jeho tonoucích pasažérů. Kdyby k neštěstí nedošlo, Carpathia by dorazila do Evropy, kde měla kotvit postupně v Gibraltaru, Janově, Neapoli, Terstu a Rijece. A nikdy by nevznikl tento impresionistický obraz.

Nedaleko Terstu a Rijeky, v Pule sloužil tehdy mladý český rekrut Josef Kulhánek. Zum Heizendienst geeignet neboli vhodný k práci v kotelně, odkroutil si první svůj rok 1911 na lodi Bellona. V roce 1912 si jej rakousko-uherská armáda proškolila na lapiducha a pradědeček šel sloužit ke K.u.k. Marine Sanität Abteilung-Kommandu. Tam jej připravovali pro jeho následující (nakonec šestiletou) službu na lodi Zrinyi. Datum, které má ve své služební knize jako den, kdy se s ním námořní zdravotní oddíl rozloučil, je 17. duben 1912. Dva dny před tím se potopil Titanik. Jak se asi pradědeček těšil na palubu nové bitevní lodi veliké zhruba jako půlka právě potopeného parníku?

15. dubna 2012

Já - lidový pěvec

K Českému zpěvníku nám do zásoby písniček, které se budeme s Julinkou časem učit, přibyl ještě Společenský zpěvník Český v 7. vydání z roku 1866. Jsou v něm písně vlastenecké, společenské, milostné, pijácké, selské, vojenské a smíšené. Postižen četbou těchto starobylých textů (noty mi činí potíže, ale jsem odhodlán si najmout učitele zpěvu), napsal jsem si po ránu na lísteček vlastní verš rázu prostonárodního. Jal jsem se ho tedy rozvinouti.

Tekou mi slzy pod okem
tekou mi tekou potokem,
potichu potokem tekou,
na tváři stanou se řekou,
řekou, která se vnoří
do nejhlubšího z moří.

Každičká slza pod okem
skončí v tom moři hlubokém.

Jak si teď procházím poetiku před sobotní první částí mého kurzu praktické poesie, podíval jsem se na ten text okem teoretika. Říkanka postavená na různém střídání daktylů s trocheji využívá krom rýmu i aliterace, ale, aniž bych to tušil, použil jsem také všechny figury vzniklé opakováním slov: anaforu, homonymní epiforu, epanastrofu i epizeuxis.

Tekou mi slzy pod okem
tekou mi tekou potokem,
potichu potokem tekou,
na tváři stanou se řekou,
řekou, která se vnoří
do nejhlubšího z moří.

Každičká slza pod okem
skončí v tom moři hlubokém.

Napadlo mě tedy do budoucna složit takové podobné vzorové básně, kde by byly obsaženy po skupinách všechny figury a tropy. Jenže na to jsem asi moc volnomyšlenkářský typ veršotepce.

13. dubna 2012

Žárlivost

Zdál se mi živý sen, v němž mi Věruška byla nevěrná. Jsem rád, že to byl jen sen, ovšem vnitřní boj po něm byl stejný, jako by se to bylo stalo. Co bych opravdu dělal, netuším. Po probuzení jsem byl ovšem na prahu fyzického zhroucení. Vzal jsem si na pomoc Perské motivy Sergeje Jesenina a z jedné básně jsem přeložil dvě poslední strofy:

Když básník najde jedinou svou milou,
jak peleší se s jiným na slamníku,

rozpřáhne se sice se vší mužskou silou,
nevrazí však lásce do zad dýku.

Vybuchne v něm místo toho sopka žárlivosti,
slova z něj vytrysknou a zhasnou jako láva:
„No a? Jak tulák pod most třeba složím kosti,
i v lepších rodinách se tohle občas stává.“

12. dubna 2012

Jak to bylo doopravdy s Oldřichem a Boženou

K 1000. výročí skonu knížete Oldřicha
podle Kroniky tak řečeného rytíře Smila

Nedaleko Peruce
Křesinovy onuce
prala jeho Božena,
ňadra volně ložená.
Shodou náhod opodál
kníže Oldřich zaléval
u potoka proutek.
Jak tam tak stál, floutek,
ten prut coby dup
proměnil se v dub.
„Co tu děláš, Boženo?“
„Peru prádlo, Bože, no.
Co tu chceš ty, Oldřichu?“
„Jsem tu v lese na pychu.“
Boženu to ovládlo,
a tak prádlo neprádlo
zmocnila se knížete
a pak třikrát repete.


11. dubna 2012

Dvojí osvícení

Stephen Spender, anglický levicový básník, v jehož díle se sociální témata objevují stejně často jako u našich proletářských básníků, byl nicméně za socialismu neznámou osobou, jelikož napsal knihu Bůh, který selhal o komunismu ve stalinistickém Rusku. A tak ho asi málokdo zná. Pro mě jej objevil Jan Zábrana a děkuji mu za to. Při studiu jeho statě Jak se dělá báseň (která mi pro můj seminář na U3V dala asi zatím nejvíce materiálu na přemýšlení) jsem totiž došel prvního osvícení.

Aktivita, zdánlivě tak pozitivní, vede ve skutečnosti k exkluzivnímu, ba dokonce negativnímu způsobu života. Aktivní člověk dělá spoustu věcí proto, poněvadž nemůže dělat nic jiného. A zpravidla lidé, kteří dělají velice okázalé věci, naprosto selhávají, mají-li dělat věci obyčejné, které jsou naplněním životů většiny normálních lidí a které by možná mohly být daleko heroičtější a okázalejší, nebýt právě toho, že je dělá příliš mnoho lidí. Proto se mi vždycky zdálo, že člověk, který se rozhodl pro „aktivní život“, od života se tím vlastně odděluje.

A hned druhého se mi dostalo, když jsem se začal pídit po jeho básních. Jednu jsem musel přeložit.

Mé dceři

Když mi má dcera schoulená v náručí
s úsměvem obepne prst celou svou ručkou,
po celý zbytek života budu cítit ten neviditelný prsten,
tu palečnici zahryzlou do kosti: a nejvíc, až bude dospělá,
daleko od této chvíle – tam, kam už nyní hledí její oči.