Teplé úvahy

Václav Jamek napsal hezkou studii o homosexualitě v literatuře. Jedna myšlenka z úvodu je v ní natolik zajímavá, že se o ni musím podělit, a to hlavně proto, že z téhle stránky jsem na téma gayů a lesbiček do té doby nenahlížel.

Jistě, homosexualita nemá podíl na základním důsledku a funkci sexuálního utváření člověka – na materiálním předávání života. To však neznamená, že je v ní rozvrácen a popřen podstatný, složitý vztah, který v „dialektice lásky, života a smrti“ svazuje sexualitu s konečností našeho bytí. V situaci, kdy neúnosná plodivost lidstva začíná život spíše ohrožovat – snižuje přinejmenším hodnotu lidského jedince, a tím i hodnotu předávaného života a závažnost smrti, jejichž dogmaticky jednoduchou posvátnost si dál troufáme hlásat – připomíná homosexualita dvojznačnost tohoto vztahu: totiž že předávání života není automaticky hodnotou, nýbrž slepou silou, které vyžaduje zlidšťující vůli k životu důstojnému – vůli často podněcovanou pobouřením nad holým lidským údělem. Obtíže s přijímáním lidského údělu – i tak bývá homosexualita vykládána – jsou ovšem jedním z nejvlastnějších rysů tohoto údělu samotného, jedním z rozlišovacích znaků lidství. Na nerovném měření právě této charakteristiky se zakládá veškerá licoměrnost, která po věky homosexualitu stíhá.

Nemusí jít jen o homosexualitu: v současné době dospěl tento licoměrný pohled na lidský úděl např. k zobecňujícím teoriím o „deprivantech“ čili všemožně „poškozených“ lidech, kteří vnucují svou poruchu jinak zřejmě od přírody harmonické společnosti, a stávají se tak původci všech společenských neřádů. Tyto teorie, které se v podstatě zakládají na klasickém pojetí psychopatií, terminologicky přechýleném do polohy paranoidně dramatizovaného sci-fi thrilleru (deprivanti stejně jako mutanti či replikanti jsou jen odrůdy vetřelců ohrožujících lidstvo) v neméně paranoidní a zcela nemístné (totiž redukcionistické) sociologické aplikaci, jsou prachsprostě protofašistické konstrukce: zdánlivě liberální koncept individuální zodpovědnosti zavádějí tam, kde ještě platit nemůže – protože deprivace je jedna z mála věcí, kterou si člověk rozhodně nezpůsobuje ze své vůle a svobodným rozhodnutím -, takže oběť nejen může za to, že je oběť, ale měla by být kvůli tomu postihována a vyřazováa (neboli dál a dál deprivována) po celý svůj život. Společnost by pak měli nejspíš ovlivňovat pouze šťastně vyvážení lidé bez šrámu, bez tváře, bez příběhu a bez osudu…

Václav Jamek, O prašivém houfci (2001)

Vyznání

Bret Harte
(dle originálu)

Růže vhozená do potoka,
chvíli v hloubce, chvíli na mělčině,
chvíli z ouzka, chvíli ze široka,
došla klidu v tiché zátočině.

Stejně mé srdce v proudu vod,
zmítané pokaždé v jiném směru,
nakonec našlo pevný bod
a zakotvilo v tobě – Věru.

Předehra k opeře Černoušek

V parku Belleville je vyhlídka, z níž jsem fotil panorama publikované v minulém článku. Taky jsem sliboval, že se pochlubím fotkou, kterou považuju z Paříže za moji nejmilejší. Takový můj dárek Willymu Ronisovi.

Ještě vás ale hodlám chvíli napínat. Nahoře na té vyhlídce se sešla nějaká škola černoušků s vychovateli a věnovali se tu dětským hrám pod kontrolou.

Dole byla partička bezprizorních černoušků, kteří se věnovali také dětským hrám, ovšem takovým, za které by jim leckterý dospělý zlískal prdel. Škubali totiž kytky z udržovaných záhonků a pak se o ně rvali, honili se a pokřikovali jeden na druhého.

 

Jeden z nich se ale utrhl a spěchal až na dlažbu. Tam zvolnil.

Schoval si květinu za záda...

… a příště už opravdu přijde ta slibovaná fotografie.

První pábitel

Učili jsme se ve škole, že Hrabal vynalezl pábení, resp. první o pábitelích psal a sám prvním pábitelem byl. Proto mě trochu zarazilo, když jsem při četbě korespondence Františka Hrubína a Václava Černého už od roku 1949 tohle slovo četl v každém druhém třetím dopise. Vždyť tehdy ještě Hrabal vůbec nepsal!

Narazil jsem potom ve vysvětlivkách na Hrubínův článek s názvem Pábitelé z Literárních novin vydaných 14. března 1964, kde se vše vysvětluje:

V jakémsi starém týdeníku z časů Franze Josefa bylo slovo pábení pohřbeno skoro čtyřicet let. Ten týdeník, který jsem potom někam zašantročil, přinesl mi Kamil Lhoták. Společně jsme v něm s nadšením listovali, obrázky a obchodní inzerty nám připomínaly naše rané dětství z desátých let tohoto století. Přišli jsme tam také na zajímavý fejeton, který s velkou úctou vzpomínal na poslední léta jednoho z největších českých básníků a uváděl tuhle drobnou příhodu: Jednou prý si básník, to už byl těžce churav, zapálil svou padesátou či šedesátou cigaretu toho dne a řekl: „Tohle pábení mi škodí!“ a cigaretu odhodil. Dnes bychom byli jistě opatrnější, ale byli jsme ještě mladí hoši, šlo nám na čtyřicítku, a tak jsme básníkovo přeřeknutí komentovali s trochu krutým humorem a začali jsme při různých příležitostech toho slova užívat, až nám bylo běžné jako kterékoli jiné obyčejné slovo, a po nás Jan Rychlík, Emanuel Frynta a další přátelé.
Opakuji, šlo nám teprve na čtyřicítku, a proto jsme si troufali: o starších lidech, o těch, kterým bylo přes padesát a více, jsme říkali, když se něčím podivínským zabývali, že pábí. A kdo pábil, byl samozřejmě pábitel. Později jsme tím slovem označovali podivínskou činnost vůbec, nebo zálibu, která se třeba jen trochu vymykala normálu, bez ohledu na… vábitele: kdo se zamiloval, ten byl podle nás zpábenej; zpábenej byl i ten, kdo se přes míru napil; vábitelé byli sběratelé známek, motýlů, rybáři. Nakonec každá práce, každá hra, do které jsi se pustil s bláznivou chutí, byla pábením: i děvčátka, která na jedné noze do únavy hopsala ve čtvrecích nakreslených křídou na špinavý asfalt, pábila.
Nevím, kdy Bohumil Hrabal slyšel to slovo poprvé, nevím od koho, zdali od Ladislava Fikara nebo Jiřího Koláře, ani nevím, v jakém smyslu bylo před ním řečeno, ale fakt je, že v něm našel zalíbení a dal mu další rozměr. Tak slovo, které před padesáti lety vyšlo jedenkrát z úst Jaroslava Vrchlického a jedenkrát se za tu dobu objevilo vytištěné, a které my jsme o desítky let později z hravosti vyslovili stokrát za den a tisíckrát ho užili v dopisech, Hrabalovou novou knížkou vešlo do krásného písemnictví. Ať se Ti, příteli Hrabale, dál dobře a s úspěchem pábí! František Hrubín

Proto až vám zase budou něco podobného tvrdit ve škole, opravte slušně pana učitele nebo paní učitelku a řekněte, že prvním pábitelem byl Jaroslav Vrchlický. A jako bonus můžete zarecitovat jeho Baladu o hovně.

První zastávka italské expedice

Kdyby se naše expedice jela jako zájezd, stálo by u prvního dne s jistotou zhruba toto:

Padula – Kartouza padulská (sv. Vavřince), druhý největší kartuziánský klášter v Itálii (po kartouze parmské) o 320 místnostech a s nejrozlehlejším rajským dvorem na světě (12000m2) – světové dědictví UNESCO (1998)

Zajímavost:
Slavnost smažení omelety z 1000 vajec – každý rok 10. srpna na počest daru klášterních mnichů při příležitosti návštěvy císaře Karla V. na cestě z Tunisu – omeleta (dnes smažená na velké pánvi z roku 1996) byla tehdy snídaní pro celou císařovu družinu a nebyla tedy znakem nenasytnosti – císař naopak strávil noc ve stejné nepohodlné kobce jako sami mniši.

Protože jsme ale na expedici a ne ledasjaké, jeli bychom do Paduly hlavně proto, že právě tam se stěhovali všichni českoslovenští zajatci z táborů rozesetých po celé Itálii, aby vytvořili regulérní vojsko – zárodek legie. Pokusím se s mnichy vyjednat, že bychom mimořádně ten rok, kdy tam přijedeme, osmahli na té obří pánvi omeletu z vajec od českých slepiček, co tam dovezeme ve speciálních chladících boxech, na počest českých legionářů!

Tento obraz je jedinou malbou Ferdinanda Píseckého v knize malířských dokumentů. Štábní kapitán Písecký byl pobočníkem a přítelem Milana Rastislava Štefánika.

Julinka poprvé u moře

Další obrázky z rodinného alba zde.

Svět klučičíma očima a facky života

Tenhle článek píšu, když se děda chystá v Žatci pod kudlu. Bude o knížce, kterou napsal Jan Procházka, dědův generační souputník, autor knih a scénářů k filmům jako Ucho, Kočár do Vídně a Páni kluci. O knížce, která mě nadchla stejným způsobem jako onehdy Rudišovo Nebe pod Berlínem. O knížce, u níž jsem se nahlas smál, a na stránkách 92 a 93 jsem brečel. Věruška se na mě podívala, proč jsem přestal číst nahlas, a mě se po tvářích kutálely slzy velké jak pámelníkové bobule, které jsme jako děti praskali podrážkou. Když se totiž spojí originální sloh s poutavým příběhem, má u mě autor vyhráno, přestanu se soustředit na svět kolem sebe a jsem vcucnut – ale originální slohy ani poutavé příběhy se v apatyce neseženou, a když, tak většinou každý zvlášť. V Procházkově románu Ať žije republika se snoubí obojí. Umberta Eca by velmi zaujaly i neuvěřitelné retrospektivní přesmyky z let předválečných do let válečných, osvobozeneckých a to vše stále promíchané z pohledem vzpomínajícího starce-třicátníka (Procházkovi bylo v roce 1963, kdy román napsal, 34 let, o dva roky míň než mně!).

Kniha se odehrává v dubnu 1945 a je psána z pohledu dvanáctiletého kluka (Procházkovi bylo tehdy ovšem už šestnáct, věk byl zřejmě umenšen právě kvůli potenciálu, který nabízí uvěřitelněji dětštější vidění světa). Z raného dětského pohledu se vše dá jednoduše rozdělit na spravedlivé a nespravedlivé, a kniha je tak doslova zhmotněním právě toho dětského vystřízlivění, té deziluze, toho prozření, že takhle se nic dělit nedá.

Tehdy jsem pochopil největší a vleklou svízel světa, spočívající v tom, že spousta lidí vyznává spravedlnost hlavně teoreticky, doznává ke konci knihy malý Olin, když mu učitel střelí facku za ostatní spolužáky, kteří se provinili větším přečinem.

O několik stránek dál je ale vzpomenuta příhoda, kdy Olina přivázali kamarádi nahého ke stromu v lese, nemohl se odvázat, padala tma. Anna, zřejmě do Olina zamilovaná spolužačka, jej hledá po lese, Olin ji slyší a má dilema. Zápasím s hrdostí muže a se strachem, že v lese zůstanu a umřu… Už se zdá, že mě Anna neuvidí, že odejde jinam. Až v té chvíli jsem na ni vykřikl. A ona už mě viděla. Něco jsem na ni křičel. Aby se nedívala. Šla pořád rovnou ke mně. Až pak, když už viděla moji situaci, mě obešla, špagáty odvázala zezadu, aby byla za stromem, za mými zády. A když mě odvázala, já jsem jí dal facku! Nevím proč, ale jí jediné, která o mě měla strach, jsem nafackoval.

V té knize je ale hlavně barevně vymalovaná postava Cyrila Vitlicha, jehož příběh, při kterém jsem se rozbrečel, tu napíšu příště. A ještě před ním budu psát o tom, jak Češi rabovali na německém majetku. Při tom jsem kupodivu nebrečel, ale styděl jsem se za to, že i já jsem jen člověk, často nespravedlivý člověk a často hřešící člověk – stačí se jen na sebe někdy podívat dětskýma očima.

Až ve dvou třetinách knihy jsem si našel, že podle ní natočil Karel Kachyňa stejnojmenný film. O něm ale, až ho zhlédnu, na což se teď nesmírně těším, protože Kachyňu řadím rovněž mezi genie.

Dědo, myslel jsem na tebe často, když jsem tu knížku četl. Na tvoje příběhy z války a z osvobození, kdy u vás bydlelo asi sedm Rusů. Bydleli v cimře, kde jsem pak po letech bydlel několik let já. Myslel jsem při čtení té knihy na dětské zážitky z Kolonky, z Jeruzalémky a z Ameriky, těch lounských Stínadel. Kdyby šel na tebe tehdy někdo s kudlou, vyrazil bych mu ji a kousnul bych ho vší silou do lýtka. Dneska to neudělám, i když jich na tebe bude přesila. Naopak, fandím jim a tobě mačkám všechny vnitřní palce, co jich jen moje malá dušička má!

Čorka paní Lízy

Koncem srpna přesně před sto lety,
(dnes už nepamětno i mezi kmety)
byly na kulturních stránkách novin rozesety
jak otrávená zrna šokující věty.

Místo slavného portrétu zdobí
zeď v Louvru pouze čtyři skoby
– jediní svědkové, němí jak hroby –,
durdí se malíři, mračí se snobi.

Vypálit Louvre chtěl prý Apollinaire,
z čehož dle policie jasně plyne,
že básník bude tou krádeží vinen
a jestli ano, nech ať zhyne!

Po týdnu ve vazbě tisk hlásá,
že veršotepce mine basa.
V zápětí přijde další zásah,
teď jdou si přímo pro Picassa.

Španěl však vinen také není,
a zdá se, že se případ mění
v obrovskou ztrátu pro umění.
A jaké bude rozuzlení?

To jeden Ital dostál vizi,
že jako kustod v Louvru zcizí
ze stěny obraz Mony Lisy
a ve své vlasti rychle zmizí.

Nenarodil se pro věznici,
chtěl Leonarda pro Uffizi,
za nic na světě si nedal říci,
chtěl obraz získat pro vlast pizzy.

Dva roky měl obraz v kůlně na smetí,
pak ho chytli a tak strávil půlrok v zajetí,
za to, že dnes jeho jméno zemi obletí:
Vincek zvaný Peruggia – krádež století.

Paříž /16/

V Paříži jsem si předsevzal najít jednu ulici. Byla to Rue Vilin! Předsevzal jsem si to kvůli téhle fotografii, kterou jsme v pařížské Mincovně viděli na vlastní oči na Ronisově výstavě. Ještě před naším výletem jsem složil báseň-slib o tom, že bych chtěl v Paříži fotit rozpustilé kluky. Chtěl jsem je v té ulici najít.

Pátrání probíhalo celkem lehce, protože jsem dostal pár navigačních pokynů od Vančíse v textových zprávách. Už z nich jsem ale věděl, že se nemůžu těšit na starobylou ulici s chodníčky a schodišti. Prý je tam dnes krásný park s vyhlídkou.

Ulice opravdu nese historický název, ačkoli už ulicí moc není, je tam jeden činžák a po pár metrech je brána do Parku Belleville, jak se jmenuje celá čtvrť.

Po pár metrech nám bylo jasné, že jde o park pro děti dovádějící na moderních prolézačkách, pro stařenky krmící holuby a pro milence válející se na trávníku.

A tak jsme sebrali vhozenou rukavičku a také jsme se položili do záhonků.

Nakonec jsem v parku ulovil i ronisovskou fotografii, po které jsem tolik toužil. Ta si ale zaslouží speciální článek, a tak zase příště. A výhled?

Pamětníci společnosti bez pěny

Četl jsem v Lounech na maminčino doporučení jeden zajímavý rozhovor s psycholožkou Jiřinou Prekopovou, které letos v říjnu bude 82 let, ale názory má mnohdy svěžejší než já. V lecčems s ní úplně nesouhlasím, ale ve většině věcí jí musím dát za pravdu. Krom věcí dotýkajících se přímo mé role otce mě nejvíce zaujal jeden poznatek odjinud. Prekopová cituje německého filosofa Sloterdijka, když hovořil o tom, že jsme taková pěnová společnost. Například půl planety napře svoji pozornost na fotbalové mistrovství světa a fandí; pak třeba umírá papež, tak se stamiliony lidí soustředí na Svatopetrské náměstí a pláčou, pak se zase koná nějaký koncert, který sleduje miliarda lidí, a jsme dojatí a zpíváme si. A Sloterdijk poznamenal: To jsou takové pěny na vodě, jichž si všímáme jen do té doby, než komunikační prostředky soustředí pozornost na nějakou další událost. Ale vlastně tohle čekání na další velkou pěnu nedává moc smysl, protože jde hlavně o to, všechno si to užít, a co se nám nelíbí, to vyhodíme na smetiště doslova nebo obrazně. Staré se hladce nahradí novým, a tím svět jen drobíme.

Často se zamýšlím nad tím, do jaké míry podléhám tomuto pěnovému efektu já sám. Tím, že nepouštím televizi a v radiu poslouchám jen divadelní hry a čtení na pokračování, a hlavně tím, že čtu knížky, které vyšly před dávnými lety podle vlastním osudem ukutého klíče, do jisté míry tomuhle jednoduchému vidění světa unikám. Ale všímám si rovněž toho přebíjení starého novým právě i v tom svém duševním světě. A tou pěnou jsou pak články zde na soběpisníku. Každý den něco nového, ke starým věcem se sice občas vracím v odkazech, ale už je neoživuji, většina článků vyzní do ztracena, hodně jich končí na smetišti. Kolik nedokončených cest, kolik nedočtených knížek, kolik načatých příběhů? Rozhodl jsem se na sobě pracovat. Občas se vrátím k nedokončenému a budu se snažit jít dál po rozmotané niti ven z labyrintu.

Dnes bych například mohl pokračovat v cestě po stopách Vládi a Máni. Na jaře jsme se vydali do Bystrého, kde se ztrácejí stopy naší Máryš, jež zde na konci první světové války dělala asistentku panu doktoru Drůbkovi. Chtěli jsme najít nějakého pamětníka, který dr. Drůbka ještě zažil. Snažili jsme se nejdříve nalézt jeho hrob na hřbitově, a tak jsme poctivě přečetli všechny náhrobní kameny a zjistili, že tu asi neleží, že je zřejmě pohřben v Praze, kde zemřel.

Na pamětníky jsme se nejdříve zeptali na matrice, ale paní matrikářka sice měla přehled, kdo je ve vesnici nejstarší, ale ne, kdo celý život ve vsi také žil. A tak jsme se u jednoho z nejstarších pamětníků obce dozvěděli, že se sem přistěhoval až dlouho po válce a že jeho bratr dělal ředitele prunéřovské elektrárny a že teď bydlí také v Bystrém naproti sokolovně. A tak jsme se rozhodli ho pozdravit. Nebyl ale doma. Škoda, že jsme se až později dozvěděli, že dr. Drůbek má v sokolovně pamětní desku, to bychom se určitě podívali i dovnitř. Černý prapor nás ale od návštěvy trochu odradil, stavíme se tam příště.

Nakonec nás napadlo, že se na pamětníky zeptáme pana faráře, který nás, jak už víte, pustil do kostela, kde se natáčely scény do Všech dobrých rodáků. Ten už věděl přesně, kam nás poslat. Znal ty dědoušky, co se hádali, kde stála která lavice v kostele před válkou a kdy tu byl pan biskup. O těchto pamětnících, které jsme hledali, ale zase až příště.

Esenbáci nebo Mašínové?

V záplavě článků o Mašínech jsem narazil i na jeden, který tvrdí, že se jejich „hrdinstvím“ zaštiťují především poseroutkové. Hlásím se hrdě k tomu, že jsem sralbotka a že Mašíny považuju za hrdiny, přestože bych asi, kdyby se s Mašíny potkal můj děda, nebyl na světě, protože děda byl tehdy esenbák a komunista – bylo by tedy o jednoho poseroutku v národě míň.

Svět je tak krásně barevný! Spousta lidí chce soudit podle individuální minulosti, někteří dokonce podle rodičů či prarodičů. Úplně se zapomíná, že není jen černá a bílá ani v charakteru a osudu jednotlivce. Jeden příklad za všechny. Zkusím vás nechat zamyslet nad tímto prohlášením: Já, Jan Losenický, skláním hlavu před odvahou těch dvaceti příslušníků Sboru národní bezpečnosti zavražděných v 50. letech. Vážím si jich a jejich statečnosti, s kterou se postavili zlu.

A nyní zpátky k bratrům Mašínům. Neznám paralelu například v nacistickém Německu předválečných let. Žádný odboj v Německu neexistoval, lidé buď odešli nebo se smířili, většina ale podporovala režim jednoho muže. Proto také všechny plány tajných odbojářů byly zaměřeny na Hitlera. V Itálii vnitřní odboj také probíhal pouze politickými manifesty a následnými emigracemi, k ozbrojenému odporu přikročili ve 20. a 30. letech téměř výhradně Slovinci, za jugoslávského komunismu vymazáni z dějin, v současnosti držitelé nejvyšších slovinských vyznamenání. Ve Španělsku se našlo pár partyzánů, kteří v oficiálním stavu míru zabíjelo představitele frankistického režimu hlava nehlava (občas to odnesli i civilisti) a dnes se jim stavějí pomníky. V Pobaltských republikách se tzv. lesní bratři dočkali rovněž uznání až za dlouhých padesát let. A já bych chtěl po více než padesáti letech vzdát hold dvaceti zavražděným příslušníkům SNB.

Mezi lety 1948 a 1957 bylo zabito 168 příslušníků SNB, z toho 148 odpůrci režimu, dva z nich byli zastřeleni bratry Mašíny. A teď k pointě. 20 esenbáků bylo zavražděno v komunistických procesech v letech 1948 – 1954. Čest těmto dvaceti příslušníkům SNB!

V poslední době mě zamrzela dvě zjištění. Nedávno si Jirka Kopica oprváněně postěžoval, že mu do jedné z výstav chtěla mluvit předsedkyně Konfederace politických vězňů Naděžda Kavalírová. Strašně jí vadilo, že na výstavě o protikomunistické odbojové skupině Praha-Žatec visel na zdi obraz Klementa Gottwalda a československá a sovětská vlajka, samozřejmě, že pro dokreslení atmosféry doby. A dnes jsem se dočetl, že místopředseda Československé obce legionářské Alexander Beer považuje činy bratrů Mašínů za vraždění a doporučoval by jim emigraci, jako on tenkrát emigroval před fašismem. Ani paní Kavalírové ani panu Beerovi bych jejich názory nebral, kdyby ona nebyla za normalizace ve    Svazu československo-sovětského přátelství, ROH a v Ústředním výboru Československého svazu žen, a kdyby on nebyl v 50. letech komunistou (údajně omylem 48h. ve vazbě a s omluvou propuštěn) a snad i napomahačem StB.

Myslím, že 50. léta byla u nás to samé jako nacismus po r. 1933 v Německu s tím rozdílem, že mezi Československem a svobodný světem byl ostnatý drát. Přestože je mi líto každého zabitého člověka, a to právě proto, že ničí osud není černobílý, jsem mašínovec. Což ale neznamená, že bych 50. letech nemohl být přinejmenším připosraný komunista, možná ale i vzletný kohoutovec a kunderovec.

Telefon Konstantina Biebla

V Pamětech Václava Černého jsem si na několika místech přečetl v souvislosti se smrtí Konstantina Biebla, že Vítězslav Nezval napsal polohádankovitou báseň do Lidovek: Kosťo, „proč nezdvihs aspoň telefon“. Podle Černého „věděl asi ledacos okolo té smrti, ale telefon, aby uklidnil přítele v bezedné hrůze, měl přece první zvednout on“.

Hledal jsem báseň na internetu a zprvu nenašel. Pak jsem v knihovně prošel tu část Nezvalova díla, která mi zabírá jeden foch, abych objevil sbírku Křídla, kde je ta báseň hned za Třemi smutečními básněmi za Františka Halase. Je opravdu minimálně polohádankovitá. Ona citovaná řádka zní jinak, a tak jsem báseň poté na internetu nejen našel, ale objevil s ní i neuvěřitelné (v pozůstalosti objevené) zápisky Vítězslava Nezvala právě „okolo té smrti“.

Nechci si tu vystřílet munici, ale tímto všechny zvu na poetické pásmo z básní Konstantina Biebla, kterou plánuji na 60. výročí Bieblova skoku z okna letos 12. listopadu, a kde bych chtěl roušku tajemství básníkova skonu poodhalit.

V říjnu 1949 napsal Biebl Manifest Vítězslavu Nezvalovi, v němž se postavil za Nezvalovu poesii v poslední sbírce Veliký orloj. Nicméně odlitý (spíš než kovaný) komunista Biebl už má po únoru první pochyby:

To my jsme jiní pašáci místo o Vzkříšení nocí táhnoucích lampionů
Kdejakou frézu — slovy je to tak snadné — zapřáhnem do služeb pokroku
Co na tom že do pochodu s vypětím všech sil pracujících milionů
Budeme falešně zpívat jenom tak naoko do kroku

Nejsnadněji se vyrábějí na rudo natřené zmetky
Možná že vyjdou nám jako tombola z rohu vždy slepé Fortuny
Vyšleme několik otřepaných frází do rozvědky
Nechte si zajít své básně nechte si svoje rozumy

Ten poslední verš se asi stane mottem listopadového vzpomínkového a recitačního večera.

Expedice do Itálie začíná domácím pátráním

Ještě než přikročím k seznamování s geografickými cíly naší expedice do Itálie, vyhlašuji domácí pátrání a následnou akci I (čti í, příp. ý).

V VII. kapitole románu o československých legionářích v Itálii se píše o 24. květnu 1918, kdy se naše vojsko shromáždilo na Piazza Venezia v Římě, aby bylo slavnostně zařazeno do italské armády. A tu čtu:

A tak dnes Řím odevzdával československým dobrovolcům prapor, který na návrh českého akademického malíře Brázdy, žijícího v Římě, vyšily římské dámy a které jim darovalo „Italské komité pro československou samostatnost“, v jehož čele byl kníže di Scalea…

Něco mě napadlo, ale hned jsem to zahnal jako nesmysl. A o něco dál:

Zástup se ševelí. Přijíždí kapitán Šeba, silné, zavalité postavy, s malířem Brázdou a přivážejí prapor.

To jméno! Shoda náhod. A ještě:

Bože, jak Štefánik uměl mluviti.
Bylo to prostě uchvacující. Svědkyně této slavnosti, choť malíře Brázdy, která stála opodál, praví ve své vzpomínkové knize, že „jeho řečnický dar byl prostě fenomenální a byl zcela jiného druhu než u ostatních a hned od prvého okamžiku že dostal posluchače do své moci“.

Dost bylo Brázdy, jdu se podívat na internet, jestli to není rodina. Znám totiž malíře Oskara Brázdu, jehož druhá žena žije na zámku Líčkov. Byl to náš první výlet s Věruškou. Už tehdy jsem poznal, že se k sobě hodíme. Jeli jsme autobusem a dlouho se procházeli po zahradě líčkovského zámku, paní Brázdová nám z okna řekla, že nás dovnitř přijme jindy. Vyprávěl jsem Věrušce, že na zámku je obraz, na kterém je tahle babička nahá. Ovšem to ji malíř Brázda maloval, když jí bylo devatenáct. Z Líčkova jsme jeli stopem. Věruška poprvé v životě. Pak jsme si dali první dlouhou pusu. Ale to už jinde jsme, to je jiná vesnice.

Paní Brázdová bydlí na Líčkově dodnes. Píše se rok 2011. A nějaký malíř Brázda navrhoval prapor pro československou legii v Itálii v roce 1918.

Ano tušíte správně, byl to stále týž Oskar Brázda! Narodil se v roce 1887 a rodiče ho poslali studovat malbu do Vídně. Tam získal medaili Františka Josefa a stipendium na pobyt v Římě, kde mohl studovat díla klasických malířů. V roce 1915 se tam oženil se švédskou spisovatelkou a diplomatkou Amelií Posse a po vstupu Itálie do války na straně Dohody byl internován jako potenciální nepřítel na Sardinii, kde se  Františku Josefovi odvděčil za medaili tím, že začal bojovat za samostatné Československo. Jeho žena měla čilé styky s Masarykem, Štefánikem a Benešem. A tak se stalo, že Brázda navrhnul onen prapor a stál v Římě jako třicetiletý na tribuně před „oltářem vlasti“ mezi československou a italskou elitou. Po válce manželé koupili zámek Líčkov u Žatce a bydleli tam až do další evropské vřavy, kdy zámek obsadilo gestapo. Manželství bylo rozvedeno a Amelie  se dvěma syny odjela do Švédska. Po válce se Brázda vrátil do Líčkova a potkal zde druhou ženu svého života, mladičkou Marušku. Byl jsem na zámku už dvakrát a provedla nás přímo paní Brázdová. Připadal jsem si trochu jako ve filmu Cimrman ležící spící. A když jsem jí stisknul ruku, ani jsem netušil, že tisknu ruku Masarykovi, Benešovi a Štefánikovi.

Je tu ale jeden rébus. Zajímalo by mě, jestli se prapor italské legie dochoval, případně jak vypadal a podle jakého návrhu byl vyšit. Proč?

Protože v knize Adolfa Zemana vypadá (na posledním obrázku knihy) líc praporu s kopií obrazu Za svobodu takhle:

Vydedukoval jsem, že jde o Brázdův obraz. Stylem by odpovídal. Jenže když jsem byl ve čtvrtek v Praze, koupil jsem si album, které se jmenuje Čs. legie v Itálii 1918 – malířské dokumenty, a tam je obraz Za svobodu připsán akademickému malíři Břetislavu Bartošovi:

Nejšťastnější z těchto propagačních prací Bartošových „Za svobodu“ byla namalována v Santa Maria Capua Vetere, kde byl položen základ k organisaci čs. revolučního hnutí. Obraz hlásající myšlenku jednoty v národním odboji dosáhl svého propagačního účelu vskutku podivuhodně.

Stejný obraz mi má každý dnem přijít poštou na pohlednici. Jako autor je rovněž uveden Břetislav Bartoš. A tak nevím. Že by obrazovou předlohou byl Bartošův obraz a Brázda jej  jen přemaloval a přizpůsobil pro prapor, jenž dekorativně dopracoval a vytvořil mu rub? Netuším. Budu muset do Líčkova vyslat nejivestigativnějšího reportéra Žateckého deníku, aby záhadu s pomocí paní Brázdové rozluštil. Nebo někdo z vás snad tuší?

Bude to zapotřebí i proto, že do expedice bych chtěl nechat udělat kopii praporu a vztyčovat ho na všech památných místech naší legionářské expedice, která bude asi i na etapy s vyvrcholením 24. května 2018, kdy se sejdou všichni účastníci expedice (kteří mohou být každý rok od roku 2013 do roku 2016 jiní) na římském Piazza Venezia.