První vločka

Má první sněhová vločka!
Snad na mě chvilinku počká.
Maminko, schovej ji do dlaně,
než dojdu domů pro saně.

Nepočká, Julinko, roztaje,
jako když cukr dáš do čaje.
Musíš dát vločkám chvíli čas.
Až budou všude kolem nás,

na zemi se z nich stane sníh
a po něm budou na saních
jezdit kluci i holčičky.
A to je konec básničky.

Kájové Náckové Máši a další

Konečně mám v knihovně zpěvník lidových písní, jaký jsem sháněl. Je to Český zpěvník s podtitulem 500 lidových písní českých, moravských a slezských. Uspořádal jej Karel Plicka. Mám pořád před očima knihu Praha ve fotografii Karla Plicky, kterou měl děda na čestném místě v knihovně, stejně jako jeho etnografické dílo Český rok. Co ale mám já ze zpěvníku plného not, když jsem se číst noty nikdy nenaučil?

Slova, dámy a pánové. Zpívat si je sice mohu jen tak, jako když z kancionálu v kostele vidím noty stoupat a klesat a tak stoupám a klesám i hlasem a snažím se trefit do sborového hlaholu kolempějících. Ale krásu lidových textů snad nikdo nepopře. Vyprávěl jsem včera panu Krausovi, že jsem až díky tomu zpěvníku zjistil, jak by se náš Nácíček psal v kocouřím průkaze. Myslel jsem si do té doby, že jde o kočičí jméno, jako je Punťa jméno psí, v občanském ani křesťanském kalednáři své zastoupení nemající. Někde už jsem četl, že popularita jména Nácíček, jehož slavný držitel je známý z Ladových pohádek o kocouru Mikešovi, samozřejmě klesla po druhé světové válce. Nicméně najednou čtu ve zpěvníku text vánoční koledy:

Pochválen buď Ježíš Kristus, milej Matěji
Až na věky! Kam pospícháš, bratře Ondřeji.
Já do Betléma běžím, co se tam stalo, nevím.
Prosím bratře, vrať se se mnou, něco ti povím.

Naši hoši večír pásli blízko Betléma,
velká jasnost na obloze jako den byla.
Andělský zpěv slyšeli, do Betléma běželi,
 že se narodil Kristus Pán, pravdu mluvili.

Nechoďme tam jako blázni, milej Ondřeji,
aby sme tam nešli prázdni, když nic nemají.
Pojďme pro kamarády, naberem sebou dary,
až toho trošku shledáme, půjdem spěšněji.

Vzhůru, bratři, kamarádi, budeme hráti!
Kde pak jsou ty malé děti, ať jdou zpívati.
Franto, pískej klar´nety, Ondřeji, vem valdhorny,
Tadyáši, polní trouby, a Nácku bubny!

Když jsem našel současnou zpívanou verzi, která odpovídá tomuto textu (protože ještě existuje verze dosti odlišná), byl tam Nácek vyměněn za Vaška. Ale mně došlo, že Nácek je nutně domácká podoba nějakého křestního jména. Netrvalo moc dlouho a přišel jsem na to, že po vzoru Jakub Kubíček, Albert Bertíček, to bude Ignác Nácíček. A tak jsem zjistil, že naše kocouří dvojice Kajdíček – Nácíček má krásná starobylá křesťanská jména: Kajetán a Ignác. A když už mám rád hru se slovy, tak vlastně Karel Hynek Mácha byl narozen jako Karl Ignaz Macha, jelikož jméno Ignác se počeštilo na Hynka. A tak možná když si hrál na pískovišti s českými chlapci, ti na něj mohli pokřikovat Kájo Nácícčku. Mezi včerejšími dárky v klubu bylo i pět pěkně vázaných svazků z roku 1906. Tři Havlíčci a dva Máši. Roman už mě taky zná.

Ještě jednu perličku jsem v tom zpěvníku našel. V jeho obsahu stojí, že úvodní slovo sepsal Jaroslav Seifert. Kniha vyšla v roce 1949, je to již 2. vydání a to vydání zřejmě těsně poté, co Seifert řekl v oné vinárně Tauferovi, že má radši francouského básníka, když blije, než ruského, když zpívá. Taufer ho udal a Seifert měl utrum. A tak na inzerované straně sedm najdete tohle:

Takhle absurdní dokázal být osud snad jen v českoslevsnkých 50. letech.

Věřil jsem také, že mezi pěti sty písniček konečně objevím i mnou ostře hledanou Okolo Soběslavi, ale pět set je pořád málo.

Sedm-a

Děkuju Jiří (po werichovsku), že mi dnes zahrál písničku o rybičkách v akváriu, kterou mi dycinky hrál Ríša, o němž dneska vlastně byla. Měl jsem celý koncert čas přemýšlet a člověka ten další rok navíc k dvojité plnoletosti donutí i k nějakému tomu bilancování. Uvědomil jsem si, že zažívám období největšího životního štěstí. Zároveň jsem si to štěstí ale musel srovnat s tím, s čím ve svém životě a okolí nesouhlasím. Zrovna dneska jsem se musel dozvědět, že moje oblíbená profesorka z gymnázia v Lounech umřela. Byla to vlastně mladá holka, když mě učila, bylo jí mnohem míň, než teď mně. Rakovina v mém okolí řádila poslední rok jak láva v Pompejích. Vyzval bych ji na souboj, kdyby to šlo. A zatím jsem jen trapný sekundant. Umírá se ale i bez rakoviny. Ztratil jsem všechny předky po meči, předali mi štafetu a hodili mě doprostřed rybníka. Jsi chlap, tak se v tom nauč plavat. Ve vodě mě teď nadnášejí hlavně Věruška a Julinka, které jsou pro mě jako ty dva plynové měchýře pro kapra, o nichž táta vždycky říkal, že v nich sídlí kapří duše. Hladce se pak plove mezi přáteli i v neznámých vodách. Věruška mi k narozeninám dala knihu plnou poesie (ani jsem nevěděl, že vyšla) a moc jí za to děkuju. Je vidět, že mě zná. Rád bych jí taky něco dal.

Přišel mi poštou zápis do památníku od Vojtěcha Zamarovského, kde cituje i Homéra v překladu (to ostatní si teprve budu muset přeložit):

Nic lepšího nad to ni hezčího na světě není, než když smýšlením svorni svou domácnost společně vedou žena a muž.

A pro Julinku mám malou veršovánku o jejím prvním pokusu o dárek tátovi.

Co se to tu klube?
Nejsi to ty, zube?
Možná ano, možná ne,
to už brzo poznáme…

Evviva Padova aneb svatba s 20 tisíci hosty

První ze čtyř literárních poutí, které jsem dokončil, byla pouť Itálií po stopách legionářů v sedmi vozech, které by dnes zdobily park sběratelů veteránů. Tím, že jsem Itálii několikrát prostopoval od sever na jih a od jihu na sever, prožíval jsem tu cestu s nimi.

Čtenáři soběpisníku vědí, že jsme se s Věruškou brali v Padově, přesněji na padovském předměstí ve čtvrti Ponte San Nicoló.

Pak nás Lorenzo vzal na Prato della Valle, obrovské náměstí, na kterém jsme se těžko orientovali. Chvíli jsme se slunili a když nás začaly pálit nosy, zalezli jsme do ulice, na jejímž konci už byl vidět slavný kostel.
To jsou moje slova, která patřila k tomuto obrázku. 

Vůbec jsem netušil, jaké to náměstí má pro Čechy genia loci. Představte si, že 8. prosince 1918 na tomhle největším italském náměstí stálo 20.000 Čechoslováků a za přítomnosti italského krále Viktora Emanuela III. zpívalo Kde domov můj?! Poté se celé náměstí topilo v italských výkřicích „Evviva la Boemia“ a „Evviva l'Italia“! A my jsme se tam o 90 let později jen tak plácali.

Pamatuju si, že mě velikost toho náměstí fascinovala a v duchu jsem se ptal, jestli je větší než pražské Karlovo (je!).

14. prosinec, den mých narozenin, mám v dějepisu krom jiného spojen i s odchodem T.G. Masaryka na odpočinek v roce 1935. Teď pro mě ale bude vždy na prvním místě 14. prosinec 1918, kdy Masaryk opustil Paříž, aby se v Padově setkal se zbytky legionářů a vydal písemný projev. Do Československa přijel prezident osvoboditel rovnou z Padovy. Tuhle stránku si čtu znovu a znovu.

Není to kvůli konci Masarykova projevu, i když i ten je samozřejmě zajímavý, ale hlavní důvod je zmínka o místech, která výprava z roku 1930 nafotila. Jedna skupina totiž mezi osadami jižně od města fotila i Ponte San Nicolo – a přiznám se, že jsem si nemyslel, že název té neznámé díry, kde jsme s Věruškou měli svatbu, kdy objevím napsaný někde, kde bych ho nečekal.

Betlémské světlo

Narozeniny mám až za dva dny a s dárky už se roztrhnul pytel. Včera jsem dostal od pratchána Svěrákovy Nové povídky. Nečetl jsem sice ty staré, ale i tak jsem měl radost. Hned ve vaně jsem si přečetl první povídku s názvem Betlémské světlo. Je psaná pohledem mentálně zaostalého kluka a svěrákovsky něžně. Četlo se to jako český Fulghum. Na obálce autor píše, že tvoří jakoby obaloval pecku od třešně dužinou. Přesně tak to cítím, když píšu básničky.

Dneska jsem si uvědomil, že ani nesleduju, co v současné době v knihkupectvích frčí, že pořád nakupuju jen v těch antikvariátech. A tak jsem vypátral tuhle aktuální tabulku. Že jsem se tedy včera začetl do nejprodávanější knížky na českém trhu, to bych do sebe nikdy neřekl. Já snad začnu číst i Viewegha nebo Halinu Pawlovskou. Svěrák dal tentokrát na frak i Fulghumovi.

Hezká je shoda, s jakou ve všech kategoriích obsadilo 10. místo dílo s křesťanskou tématikou. Tak už aspoň vím, že Eduard Martin je vlastně Martin Petiška, syn Eduarda Petišky, který pro něj psal většinu svých pohádkových příběhů (včetně mého milovaného Birlibána). Taky vím, že si knihu Eduarda Martina Ježíšek pro mě nebo dětské Modlitbičky Františky Böhmové přečtu radši než papežova Ježíše Nazaretského II – snad za to nepřijdu do pekla (a když, tak aspoň rovnou do Pekla II, tam budou lepší efekty). Pár těch modlitbiček, které jsem našel, jsem si odříkal a zavzpomínal na „povstání“ u Otce Josefa na kadaňské faře. (Mami, ty si radši ten odkaz neotvírej, nebo se ti naježí obal od té jediné existující matérie zvané tělo; a neboj, z Julinky nebudu dělat katolickou fundamentalistku, jen se spolu občas nezávazně pomodlíme;)

Ta povídka Zdeňka Svěráka je taky o věřících.

Já už na Ježíška nevěřím. Věřil jsem do patnácti let, protože jsem retardovaný a my to máme všechno zpožděné. Ježíšek není, Petře, řekl mi táta loni. Ale Ježíš, to si pamatuj, ten je. Kdyby nebylo Ježíše, tak by naše utrpení bylo ještě větší. Táta říká, že nebýt Ježíše, on s mámou by ten kříž neunesli. Tak jsem si zapamatoval, že Ježíšek není a Ježíš je. Mám tátu rád, ale zlobím ho.

Kromě vtipných situací z chráněné dílny pak zažíváme Petříkovo „zlobení“ v dalším příběhu povídky, když například panu doktorovi, který ho vyšetřuje, bezelstně řekne, že mu smrdí z pusy, nebo se dozvíme, že tetě Libuši zopakoval tatínkova slova, která pronesl doma v kruhu rodinném, totiž že je stará krůta. Co se stalo s betlémským světlem, to tu radši neprozradím, aby mě Zdeněk Svěrák nepopotahoval u soudů – nedá se nic dělat, budete si knížku muset koupit.

Dárek od ministerského předsedy

Mám vždycky radost, když mi v knihovně zakotví kniha, která před tím byla v knihovně nějaké osobnosti a já si mohu představovat, že ji čtu po někom, koho si vážím. Už jsem tu psal o knížce ex libris Jiřího Salamanczuka, který mi tenkrát zamotal hlavu. Věrušce se líbí zájem tohoto sečtělého lékaře o astrologii, už se těší, až se na jeho pozůstalost do Ústí pojede sama podívat.

Věruška také odhalila další skvost, který mi přibyl do knihovny. Byli jsme oslavit Julinčin svátek u Beránka a já jsem vybalil dvě knížky, co jsme cestou vyzvedli na poště. První byla nejstarší česká studie o Byronovi od Josefa Durdíka ve 2. vydání z r. 1890. Tu budu potřebovat na svoji byronovskou přednášku, kterou připravuji na 10. březen. Druhou potřebovat nebudu, i když ji Byron přímo napsal. Jsou to tři méně známé věci tohoto autora. Až doma jsem zjistil, že Oskar z Alvy je z jeho první sbírky Hodiny zahálky (1807), Sen (1816) je báseň o zklamné lásce a Nebesa a země dramatické mystérium (1821). Prohlédl jsem si obě knížky pozorně a zářil jsem spokojeností. To jsem ale ještě netušil, čeho si nevšimne Věruška.

„A proč je tam to razítko Antonína Švehly?“

„To je místo ex libris, majitelé si takhle označovali svoje knížky.“

„Ahá, ale Antonín Švehla, to mi něco říká.“

„Jo, to byl dlouholetý ministerský předseda za první republiky a jeden z pěti mužů 28. října, ale takových Antonínů Švehlů v Čechách běhalo, to bude shoda jmen, ukaž… no jo, Antonín Švehla, Hostivař… to bude nějaký sedlák.“

„A nebyl i ten premiér sedlák?“

„No, byl to předseda agrárníků, tak počkej, já se podívám na internet.“

Zapnul jsem službu WAP, zadal jméno do googlu a zjistil, že Antonín Švehla se narodil ve vsi Hostivař v selské rodině. V roce 1900 převzal po smrti svého otce rodinné hospodářství. V roce 1933 zemřel také v Hostivaři, která tehdy už byla součástí Prahy.

Aniž by to tedy Věruška nějak plánovala, zařídila mi krásný dárek k narozeninám.

Nedá mi to nevložit sem jeden stále platný citát:

Sociální demokraté rádi rozdávají koláče, které sami neupekli a upéci ani nemohli, protože snědli těsto, které ještě nestačilo ani vykynout.

Verše Julince k svátku

Dneska ráno jsem se probudil se sváteční náladou a hned se mi chtělo veršovat.

Mlíko, to je pro mrňata
dneska bude vařit táta.
Julinka má totiž svátek,
a tak bude karbanátek.
Mleté maso, to je žraso.

V téhle veršovánce byl ještě kus rozespalosti. V té následující se zase připomněla agitační nálada nasáklá z Biebla a Nezvala:

Na ostrůvku u vody
mnoho let a mnoho dní
stojí Socha Svobody
se svitkem a pochodní.

Dnes se v římském kalendáři
její svátek světí,
tak ať se jí všude daří
a má mnoho dětí.

K tomu už chybí jen dodat něco v tomto smyslu:

I tobě, dcero, podle jména
přejeme dnes k svátku:
Svobodě jsi zasvěcena,
měj ji za svou matku.

Teprve potom jsem úplně prozřel a pustil se zase do básničky o mouše, protože Julinka má tu svoji muší hračku nejradši.

Moucha leze po stropě,
pavouk je jí na stopě.
Mami, mami, jak je možné,
že ty mršky mnohanožné
nespadnou? Vždyť gravitací
každá věc se shůry skácí.

Pane Newtone Izáku,
moucha Vás má na háku.

Cestování na hřbetě knihy

Uvědomil jsem si jednu zajímavost. Čtu teď na přeskáčku čtyři knížky a všechny se odehrávají na cestě. Rozhoduji se vždycky večer, po kterém hřbetě sáhnout a většinou stihnu téměř z každé něco. Se Sinclairem Lewisem (a tedy s Klárou a Miltem) jsem na hranicích států Montana a Washington, s Henrym Millerem jsem právě podnikl výlet z krétské metropole Iraklia do Knóssu, s Byronem se pohybuji na španělsko-portugalské hranici (obdivuji se s ním řekám Tajo a Guadiana a editoval jsem už i jedno heslo na anglické wikipedii), no a aktuálně jsem se sedmi českými vozy absolvoval cestu z Prahy až do Neapole a nyní se s našimi legionáři plavím do Palerma, odkud se vydáme vlakem do několika bývalých zajateckých táborů.

Asi mi chybí cestování, ale na druhou stranu, i tenhle způsob mě naplňuje. Je to pořád lepší, než se vydat na zájezd s cestovou (ačkoli dělat na nich průvodce mě vždycky bavilo). Posuďte toto Klářino pobouření, nebo, jak praví překlad, přímo…

… vztek na turisty, kteří, jak tvrdila, dávají předost všelijakým podivným památkám před prostou krásou, kteří se nikdy nenadchnou rozhlídkou, není-li označena kůlem a návěstím a hlášena hlásnou troubou průvodčího jako věc, které se jest podivovati a o které dlužno vyprávěti „těm lidem tam doma“. (106)

Po stopách expedice po stopách - přidejte se!

Čtenáři soběpisníku vědí, že se na jeden z následujících roků nebo možná i na více z nich chystá expedice po stopách československé legie v Itálii. Věděl jsem, že se podobná výprava vydala do Itálie i v roce 2008. Jaké bylo ale mé překvapení, když mi dnes přišla domů kniha Antonína Navrátila, jejíž název Po stopách československé legie v Itálii sice něco napovídal, ale až po jejím otevření jsem zjistil, že šlo o výpravu z roku 1930 a to o výpravu sedmi automobily, která vyrazila 10. května toho roku od budovy „Československého autoklubu“ v pražské Lützowově ulici a vrátila se o 32 dní později 12. června tamtéž. Dvacetičlenná výprava absolvovala 7000km bez nehod, natočila 2000 metrů filmu a pořídila nespočetné množství snímků.  

A hned mám jasněji. Stejně jako ona výprava si na auta napíšeme „Sulle traccie della regione cecoslovacca in Italia“ a vyrazíme po stopách téhle výpravy. Sice nebudeme muset absolvovat celní kontroly jako naši předchůdci, ani nebudeme oslňovat skvělými vozy zn. Tatra, Praga či Zetka (a těmi zn. Škoda také v Itálii dnes už nikoho neoslníme), nenavštívíme žijícího generála Grazianiho a italská armáda nám asi neposkytne bezplatně průvodce, ale místa (a zejména jejich genius) jistě zůstala i přes ta dlouhá desetiletí podobná ne-li zubem času nedotčená.

Neodpustím si povzdech autora z předmluvy:
Kdopak dnes čte legionářskou literaturu? Několik desítek legionářů, jejich dětí a nejbližších příbuzných nebo přátel legionářů. A ostatní? Ti buď nečtou vůbec – knihovny jsou již nemoderní – anebo čtou jiné knihy, které napínají, dráždí a bičují neukojené touhy a představy.

Kdyby Antonín Navrátil tušil, že právě jeho kniha pro mě bude tou napínavou, dráždivou a neukojenou touhu bičující literaturou!!!

Mám v záloze ještě sen projet na kole trasu, kterou před půl tisíciletím jel na koni Jan Hasištejnský z Lobkovic z Kadaně do Benátek (a pak lodí do Jeruzaléma). Naše výprava po stopách výpravy, která šla po stopách legionářů se jí ale kouzlem může vyrovnat. Nemyslíte? Zatím registruji tři řidiče-fotografy-podržmikrofony, jednoho kameramana, jednu průvodkyni a tlumočnici a sebe. Nepřidáte se?

Divadelní hádanka

Pohádka láká. Vyprodán je dům.
Stvořeno dílo, jak chce publikum:
trošičku smíchu, trochu tragiky,
pak hastrmani, mlynář, princezna,
a nad lípou zní píseň líbezná.
Ó národe můj, jak jsi veliký.

Jiří Mahen (Moderní revue)

Poznáte, jakou hru má za lubem pan Skotek?

Mládí při svíčkách

Dneska jsem potkal v infocentru Honzu Cháru, kupoval si skromně Kadaňské noviny a já jsem si vzpomněl, že jsem tam četl jeho článek. Není to Čapek ani Klapka Jerome, ale pochválil jsem ho a vyzval, aby psal směle dál. Vzpomněl jsem si na jeden článek v lounském Hlasu z roku 1990, jenž jsem našel u dědy při minulé návštěvě (výrazně orámovaný dědovým červený fixem).

Není to ke chlubení, spíš je to stylistická ostuda, ale právě proto to zde otisknu. Každý musí nějak začít. Tenhle článek je moje druhé publikované dílko, to první jsem u dědy neobjevil (ve zpravodaji OF jsem velebil Václava Havla). Strašně se stydím při každé větě, někdy při každém slově, ale má to i příjemnější stránku.

Co z toho článku cítím jen já, to je oslnění ženským pohlavím. Bylo mi 16 let a soustředění dívčího sboru bylo pro mě něco jako pro dromedára sauna. Byl jsem platonicky zamilován do poloviny sboru a možná tak trochu i do sbormistra Vladimíra Petržilky. Občas ho vídám v Lounech, bydlí nedaleko maminky, a tak se mi často vyrojí vzpomínky na ty bláhové chvíle, kdy jsem věřil, že lepší než dát si sprchu s mýdlem je vyválet se po ránu v rose, nechat se ošlehat kopřivami a samovolně oschnout. Podlehl jsem makrobiotické stravě, pěstoval jógu a davovou hypnózu, četl knihy dr. Paula Bruntona a visel na rtech všem těm zpěvačkám od altu až po soprán. Přiznám se, na vystoupení Šlupky-Svěráka jsem úplně zapomněl. Pitomo, křene, vole!

Já starý pitoma, křen a vůl

zVrátil jsem se k té krásné road novel od Sinclaira Lewise a zase jsem popojel kus dál na cestě z rozbahněného žitného pole uprostřed Minnesoty do washingtonského Seattlu. Právě jsme minuli Yellowstone a blížíme se k západní hranici státu Montana. Náš mesalianční pár se k sobě po cestě připoutal, ovšem Klára jede v autě s otcem, a tak se vztah s Miltem nemůže naplno rozvinout. O to víc má autor prostor k analýzám duševních pochodů obou postav a já k zamýšlením před upadnutím do spánku.

A proč s nimi vlastně jedu?

Říkal si: „Ona se domnívá, že se jí chci vnucovat. Jak mne bodla! Vypadal jsem asi jako hošík, zamilovaný do učitelky. A já jsem měl za to, kdo ví jak jsem moudrý! Vynadal jsem Macovi – spílal jsem mu – ne, u všech všudy, čert vem všechna vybraná slova, vynadal jsem mu, že je největší ochlasta ve vsi. Chlastat je dvakrát tak rozumné než co dělám já. Vidím děvče pěkně oblečené a pustím se do Seattlu! Dva tisíce mil cesty! Toť se ví, že mne odehnala. Měla úplně pravdu. Pitomo! Křene! Vole!“ (v originále Boob! Yahoo! Goat!) (77)

Vzpomínám si, jak jsem jednou kvůli jednomu takovému pěkně oblečenému děvčeti, které vystupovalo v Čerčanech, neváhal, vyhecoval jsem Brďu a spolu jsme pak po týdnu jeli do této nemalé vesnice a procházeli dům po domu, jestli tam nebydlí taková blondýnka se třemi pejsky v košíku. Netušil jsem, že Čerčany nejsou jen tak nějaká víska na trati Praha Budějice, ale že jde o železniční uzel, kde devadesát devět pasažérů ze sta jen přestupuje. Pitomo! Křene! Vole!

Nebýt té knížky, možná si ani nevzpomenu, ale takhle jsem se mohl ze srdce zasmát. Nicméně, aspoň volem jsem zůstal, to by snad i Věruška potvrdila.

Krotitelka divokých koní

Ráda pasu koníčky
a mezi mé koníčky
patří také koňský řehot.
Řehtám se, až ztrácím hlas,
zvláště teď, když umím pást
i koně z rodu Převalského.

Julinka se poprvé překulila na bříško 16. listopadu (z bříška na zádíčka už 9. listopadu), teď už i sama vytáhne nešikovně zalehnutou ručičku.

Kopaná jako medicína

Povím vám pohádku. Byl jeden profesionální fotbalista, dokonce jeden ze stovky nejlepších fotbalistů své doby (označili ho tak nejen odborníci, ale i Pelé), pár let kapitán brazilské reprezentace. Tenhle fotbalista během působení na hřištích vystudoval medicínu a po ukončení fotbalové kariéry si otevřel ordinaci ve svém městě. Psal sloupky do novin o sportu, ekonomice a politice. Jmenoval se příznačně: Sócrates. Dnes, ve svých 57 letech, podlehl krvácení do žaludku.

Na tomto videu po 1:00 začíná dloubákem á la Poborský sestřih z jeho kariéry – i ta je přitažlivá tím, že nebyla statisticky nejzávratnější – dost prostoru je tam věnováno jeho gólu do italské sítě na MS 1982 v utkání, které nakonec Brazílie prohrála, a úplný závěr patří neproměněné penaltě proti Francii na MS 1986 v Mexiku, kdy Brazílie rovněž prohrála (i když ani Platini nedal) – tehdy už jsem se s tátou díval. Přesto, že Brazílie nezískala medaile, její hra si získala fanoušky na celém světě a vousatý doktor v jejím dresu byl její hlavní ozdobou. Čest jeho památce.

Jeho jméno pravděpodobně inspirovalo Monty Pythony k téhle nesmrtelné taškařici ve formě utkání řeckých a německých filosofů :-D