Po tátovi jsem slávista, po dědovi obdivovatel Voskovce a Wericha. Obojí ale s malým nadšením, až hanba. Znám Bicana a Pláničku, ale neznám ani jednoho dnešního slávistu, viděl jsem Pudr a benzín, ale už ne Peníze nebo život. Nečetl jsem ani hry Osvobozeného divadla, znám jen úryvky z elpíček. Mám co dohánět. Od doby, kdy jsem začal zbožňovat Holana, Werichovu srandu jsem podvědomě nevyhledával. Byl jsem vůl.
Koupil jsem jako dárek k Vánocům knížku Pan Werich z Kampy od bratří Suchých, že si ji jako ještě před Vánoci třeba stihnu přečíst. Přečetl jsem zatím polovinu od Jiří Suchého (kdo myslí, že jsem zopakoval chybu z nadpisu, není tomu tak, Werich jméno Jiří považoval za nesklonné, což dokumentoval jak na Voskovcovi tak na Suchém, jak vidno z přiloženého obrázku). Jiří má pravdu v mnoha věcech, i v tom, že se situační humor Jana Wericha dá těžko tisknout jako kniha. Dá se spíš předvést, což je také častý styl Werichova humoru, že předváděl jiné v situacích, které jsou směšné. Nahlas jsem se zasmál opravdu jenom jednou a to jsem si musel Wericha představit a pak jsem to také tak šel předvést Věrušce. Taky se zasmála.
Záviděl jsem vždycky mamince, že žila v době, kdy tvořili černobílí Suchý se Šlitrem, barevný Suchý už mi přijde moc suchý. Dědovi a babičce jsem záviděl, že žili v době, kdy tvořili černobílí Werich s Voskovcem a záviděl jsem jim i barevného Wericha. My jsme měli barevného Svěráka se Smoljakem, nebyli jsme úplně tratní. Dnes (tedy krom bílého Svěráka) nevím. Snad bude zase co závidět Julince.
Jiří Suchý píše své vzpomínky jako upřímné vyznání. Nebyla v něm místa, kde by se mi znelíbil nebo přešel za hranici trapnosti. Jsem rád, trochu jsem se toho bál. Uvědomil jsem si, že na patetickém vyznání svému vzoru není nic, co by mě odpuzovalo. Vzpomněl jsem si na své vyznání Rudovi Koblicovi.
Koupil jsem jako dárek k Vánocům knížku Pan Werich z Kampy od bratří Suchých, že si ji jako ještě před Vánoci třeba stihnu přečíst. Přečetl jsem zatím polovinu od Jiří Suchého (kdo myslí, že jsem zopakoval chybu z nadpisu, není tomu tak, Werich jméno Jiří považoval za nesklonné, což dokumentoval jak na Voskovcovi tak na Suchém, jak vidno z přiloženého obrázku). Jiří má pravdu v mnoha věcech, i v tom, že se situační humor Jana Wericha dá těžko tisknout jako kniha. Dá se spíš předvést, což je také častý styl Werichova humoru, že předváděl jiné v situacích, které jsou směšné. Nahlas jsem se zasmál opravdu jenom jednou a to jsem si musel Wericha představit a pak jsem to také tak šel předvést Věrušce. Taky se zasmála.
Jiří Suchý píše své vzpomínky jako upřímné vyznání. Nebyla v něm místa, kde by se mi znelíbil nebo přešel za hranici trapnosti. Jsem rád, trochu jsem se toho bál. Uvědomil jsem si, že na patetickém vyznání svému vzoru není nic, co by mě odpuzovalo. Vzpomněl jsem si na své vyznání Rudovi Koblicovi.
Najednou mám pocit, že bych všem svým vzorům měl napsat aspoň dopis. Jeden takový napsal i Jiří Suchý Janu Werichovi ve svých třiceti letech. Komentovaný ho přináší i ve své spolubratrské knize. Já ten dopis těm, co jim ho opravdu chci psát, vlastně píšu, jen ne a ne ho hodit na papír (v tom se podobám panu Suchému, toho donutil, aniž by o tom věděl, v těch jeho třiceti letech až Werich sám).
Co tady musím ještě napsat, je svědectví o době, protože tohle čtou občas možná i mladší ročníky. Wericha a Voskovce znají, to by tohle nedočetli (v nové větě snad už můžu ty ročníky oživit) až sem. Jiří Suchý píše, že když byla rakev s tělem Jana Wericha vystavena v sále strašnického krematoria, ležely pod ní dva velké věnce, jeden od prezidenta Gustáva Husáka, který se s Werichem sotva poznal, a druhý od Jiří Voskovce. Ještě, když byla ve smuteční síni jen rodina a Jiří Suchý jako čestný host a lidé, kteří se přišli poklonit památce velkého člověka, přistoupil k rakvi estébák a obrátil stuhu na věnci se jménem Jiří Voskovce rubem nahoru. Psal se rok 1980 a já jsem měl zrovna přes slibem Jisker.
Co tady musím ještě napsat, je svědectví o době, protože tohle čtou občas možná i mladší ročníky. Wericha a Voskovce znají, to by tohle nedočetli (v nové větě snad už můžu ty ročníky oživit) až sem. Jiří Suchý píše, že když byla rakev s tělem Jana Wericha vystavena v sále strašnického krematoria, ležely pod ní dva velké věnce, jeden od prezidenta Gustáva Husáka, který se s Werichem sotva poznal, a druhý od Jiří Voskovce. Ještě, když byla ve smuteční síni jen rodina a Jiří Suchý jako čestný host a lidé, kteří se přišli poklonit památce velkého člověka, přistoupil k rakvi estébák a obrátil stuhu na věnci se jménem Jiří Voskovce rubem nahoru. Psal se rok 1980 a já jsem měl zrovna přes slibem Jisker.
Žádné komentáře:
Okomentovat