7. prosince 2009

Stopem do Itálie - den osmý (II. část) - Padova


„Padova roste solidně ze země, není jen tak přitmelena jako Benátky…“ píše ve své Římské cestě Jaroslav Durych, který přijel do Padovy právě z Benátek, a tak měl tendenci srovnávat nesrovnatelné. Mnoho lidí jezdí do Padovy jen kvůli kapli Scrovegni, a tu my jsme měli zdárně za sebou a ještě nás tu čekaly tři dny. Dali jsme si s Lorenzem sraz v 11h. u nádraží a trochu jsme se báli, že ho nepoznáme, viděli jsme ho přece jen jednou v životě a ještě se čtyřmi dalšími kluky, takže jsme nevěděli, který z nich to je. Bylo 11.10 a pořád se k nám nikdo nehlásil. Jeden kluk postával před nádražím a očividně někoho vyhlížel, ale to by si nás určitě všimnul. Nakonec jsme se ho v 11.20 zeptali, jestli není Lorenzo. Nebyl. Za pár minut přijel pravý Lorenzo. Byl to ten, co vypadal z těch pěti Italů nejvíc středoevropsky. Vzal nás k sobě domů, ale cestou jsme se stavili v hostelu, kde nám domluvil ubytování. Měli zavřeno.


U Lorenza jsme se vykoupali, učesali a převlékli, abychom na čtvrtou odjeli zase do Ostello Città di Padova na ubytování. Po první cestě lůžkovým vlakem naše první ubytování v hostelu. Zaplatil jsem a teprve pak nám došlo, že jsou tu pokoje odděleně muži a ženy. Věrušky se zmocnila úzkost. Ve čtyři hodiny byl hostel ještě téměř prázdný. Já už jsem měl na pokoji jednoho Američana, jenž ode mě pořád vyzvídal, proč jsem přijel a když jsem mu to vykládal, říkal pořád Wow! a že to dá na svůj facebook. Žádnou radost jsem z toho nejevil. Věruška byla na pokoji ještě sama. Plakala na záchodě.


Pak nás Lorenzo vzal na Prato della Valle, obrovské náměstí, na kterém jsme se těžko orientovali. Chvíli jsme se slunili a když nás začaly pálit nosy, zalezli jsme do ulice, na jejímž konci už byl vidět slavný kostel.


„Bylo známo jen ze soukromých informací, že Padova za moc nestojí a že jest nutno návštěvníkům basiliky sv. Antonína obrniti se trpělivostí, aby se nepohoršovali nad místními nenáležitostmi,“ píše Durych.


Návštěvu jsme si nechali na další den a prošli jsme se po Via del Santo až k místu, kde stojí Tomba di Antenore, hrobka mytického zakladatele města, o kterém píše už Vergilius v Aeneadě.


Stojí tu i místní prefektura, což je orgán, v jehož čele stojí v každé větší obci prefekt jmenovaný Ministerstvem vnitra a ten má pod sebou obrovskou byrokratickou mašinérii, která pracuje v místě nezávisle na místní samosprávě.


Ale když chcete třeba apostillu, nemusíte jako u nás až do hlavního města. V útrobách prefektury jsme nalezli i tento znak. Vzpomínáte si?


„Je tam stará univerzita; zdá se z ulice malá; má také nějaký význam, kdosi z italských misionářů japonských tam studoval…,“ píše o nejstarší univerzitě na světě Durych.


Dnes tam učí Umberto Eco, a tak jsem se na její návštěvu těšil obzvlášť. Všude po stěnách tam mají erby absolventů a spousta z nich pocházela z Čech.


Bavili jsme se asi hodinu tím, že jsme je po stěnách hledali. Bylo jich určitě kolem třiceti.


Když jsem byl na záchodě, Věruška jako správná studentka vyfotila sochu prvního absolventa s titulem doktor filosofie a s něžným pohlavím na světě - Elenu Lucrezii Conaro Piscopii (1678), která je tam tak trochu zastrčená za mříží v akvárku a málokdo ji najde.

Žádné komentáře: