Proč tebe?

Ptají se mě, Konstantine,
proč zrovna tebe, proč ne jiné?

Tvé básně nejsou z hitparád
a právě proto je mám rád.

A snad i proto, že voní po kávě
cos píval u Leflerů jako na Jávě,

připomínají mi let těch let,
o kterých nelze prózou vyprávět.

Jsem rád, že máme kromě slunce stín
a kromě Slavína i prostý Slavětín.

Konstantin Biebl, Toyen, Vladislav Vančura, Marie Bieblová, Vítězslav Nezval

Povolání: prokletý básník

Prodírám se dokumenty kolem smrti Konstantina Biebla od pitevní zprávy po policejní záznamy, pročítám se posmrtnými články jeho (někdy možná zdánlivých) přátel i nepřátel, popisy okolností (možná rovněž zdánlivé) sebevraždy a věřte, že je to detektivka, v níž hrají roli nevyluštěná či přeškrtaná slova z nově objevených Nezvalových rukopisů stejně jako postavy známé či neznámé, které se tehdy míhaly v básníkově životě.

Při tom všem jsem si uvědomil, že sebevraždou skončil i Bieblův otec a Bieblův tchán, sebevraždu spáchal i syn Vítězslava Nezvala Robert (rovněž on skočil z okna v lednu 1971), tragicky pak zahynul Bieblův synovec Petr Vodseďálek, s nímž strávila jedno romantické léto moje babička, a před pár lety tragicky zahynul i Ivo Markvart, který se Bieblovým životem podrobně zabýval a shromáždil o něm desítky nepublikovaných dokumentů, pod nímž babička jednu dobu pracovala v knihovně a jehož jsem já poznal a stal se jeho obdivovatelem. O brzkém skonu všech mladých lidí z dalmatské fotografie už jsem psal. Je to až moc neštěstí kolem jednoho člověka. Až jsem tím vším trochu vystrašil Věrušku, když jsem nahlas zauvažoval, jestli si nehraju na prokletém pískovišti.

I papoušci odlétají

Pepíček stůně, sotva létá,
zdá se, že už se nevyléčí.
„Chceš čaj?“ byla jediná věta,
kterou jsem uměl jeho řečí.

Už nikdo čaj mu nenabídne
a ani vodu z ampulky.
A život? Živoření bídné
bez vlnkované andulky.

Nevím, jak je to u ptáčků.
Že by neměli duši? Že by?
Ne, se snítkou prosa v zobáčku
ta Pepíčkova letí k nebi.

Vyznání

Posledních pár dní jsem žil ochotnickým divadlem (a to jsem ani nebyl v Klášterci na Žních). Ve čtvrtek jsem viděl Maryšu v podání Slovanského tyátru z Olomouce, moc pěkné představení poznamenané bohužel nevhodným chováním nahnaných školních diváků. V sobotu a v neděli jsme měli dopoledne zkoušku na Brášky, jejichž premiéra se nezadržitelně blíží. V sobotu odpoledne jsme pak hráli Vernisáž v jedné krčmě v Postoloprtech a jako režisér musím konstatovat, že tam pro těch 13 skvělých diváků herci podali nejlepší výkon z pěti repríz této Havlovy aktovky. A dneska jsem byl na Kapustnici Divadla Commedia z Popradu. Všechny ty zážitky mi udělaly radost, jako bych měl žaludek plný výtečné zelňačky od Clauda Ratiniera.

Asi tedy bude znít hloupě, když prohlásím, že bych celou svou ochotnickou kariéru a všechny divácké zážitky vyměnil za možnost odletět létajícím talířem do minulosti a zažít jednu jedinou zkoušku vesnického divadla v Černčicích u Loun na konci 40. let minulého století. Třeba by to mohlo být zrovna Zkrocení zlé ženy, kde tehdy v tom venkovském souboru hostoval Vladimír Ráž, Jiří Němeček a Eva Wimmerová. Byli mladí, nezkušení, možná ani nevěděli, jaká slavná budoucnost je čeká, a tak se nechali krotit ochotnickým režisérem a stáli na stejných rozvrzaných prknech jako herci z Černčic, Vršovic, Obory, Nečich či Chožova. Nepotřebovali nápovědu, ale dostali ji, protože ochotníci se bez ní neobešli. A ona se neztratila, ona se ráda ukázala, ona ráda nahodila i těmto študovaným hercům s ostřílenou pamětí. Byla to tehdy mladinká Maruška Podlešáků. Sama také hrávala, už od dětství. Tady na tom snímku je jí kolem sedmi let (je to ta žába úplně vpravo).

Dlouho jsem si myslel, že moje naroubování na divadelní prkna bylo životní náhodou, že nemám po kom to mít. Když jsem se narodil, primář Singer mamince už v porodnici prorokoval, že jsem celá bába, ale že z toho snad vyrostu. Nevyrostl jsem z toho a jsem rád. Divadlo mi proudí v žilách. Jak by taky ne, když pořád slyším z nápovědní kukaně svého života babiččin hlas. Díky, babi!

Na začátku podzimu

Na začátku podzimu
děti trpí na rýmu.
Vyzkoušejte naše triky
z babiččiny apatyky,
neboť drahá farmaka
působí jen na draka.

Julinka spinká v peřince
na nakloněné rovince,
vincentka přijde také vhod:
nos promění se v nudlovod,
a pravidelné větrání
šíření virů zabrání.

Za pár dní bude maličká
zdravá zas jako rybička.

Další fotky (nejen) sestřenek jsou zde.

S lodí jež dováží ouzo a chalvu

Tohle je zážitek Henryho Millera z lodi vezoucí ho do Řecka.

Následujícího dne jsem se seznámil s ostatními cestujícími – s jedním Turkem, Syřanem, několika studenty z Libanonu a s Argentincem italského původu… (kteří byli) ztělesněním amerického ducha v jeho nejhorší podobě. Byli přímo posedlí pokrokem, tito lidé. Více strojů, více výkonnosti, více kapitálu, více požitků – o ničem jiném nedokázali mluvit. Zeptal jsem se, zda slyšeli o miliónech nezaměstnaných v Americe. Otázku ostentativně pominuli. Zeptal jsem se, zda si uvědomují prázdnotu, neklid a ubohost života Američanů se vším tím masově vyráběným přepychem a pohodlím. Byli naprosto odolní vůči mým sarkasmům. Jediné, co je zajímalo, byl úspěch – peníze, moc, místo na slunci. Nikdo z nich nechtěl zítce své vlasti; všichni se vraceli z nejrůznějších důvodů proti své vůli. Pověděli mi, že v jejich zemi není žádný život. Kdy tedy pro ně život doopravdy začne? zajímal jsem se. Teprve až si pořídí všechny ty věci, které mají v Americe, Německu či Francii. Život se skládá z věcí, hlavně ze strojů, pokud jsem dobře pochopil. Život bez peněz je nemožný: člověk musí mít šaty, hezký domov, rádio, auto, tenisovou raketu a tak dále. Řekl jsem jim, že žádnou z těchhle věcí nevlastním a žiji bez nich docela spokojeně, že jsem odjel z Ameriky právě proto, že tyto věci pro mě nic neznamenají. Odpověděli, že jsem ten nejpodivnější Američan, kterého kdy potkali. Přesto mě měli rádi. Drželi se mě během plavby a zasypávali mě všemožnými otázkami, jež jsem se jim marně snažil zodpovědět. Večer jsem sedával s Řekem. S ním jsem si rozuměl mnohem lépe, i přes jeho obdiv k Německu a tamějšímu režimu. Jistě, i on se chtěl jednou dostat do Ameriky. Každý Řek sní o tom, že pojede do Ameriky a vydělá hromadu peněz. Nepokoušel jsem se ho odradit; pouze jsem mu vylíčil Ameriku, jak ji znám, jak jsem ji viděl a zažil. Zdálo se, že se trochu zalekl: přiznal, že něco takového o Americe ještě neslyšel. „Jen tam jeďte,“ poradil jsem mu, „a uvidíte sám. Možná se mýlím. Mluvím jenom o tom, co jsem na vlastní kůži zažil.“ „Nezapomeňte,“ dodal jsem ještě, „že Knut Hamsun si v Americe nic moc neužil, ani ten váš milovaný Edgar Allan Poe…“

Henry Miller: Kolos z Maroussi (7)

Je krásné až neuvěřitelné zjistit, že byl si Miller býval asi rozuměl s Konstantinem Bieblem, kdyby se bývali potkali. O Bieblových zážitcích z nizozemské lodi Plancius, která ho vezla ze Singapuru na Jávu, budu mluvit už za týden, v sobotu 12. listopadu od 17hod. v hradní věži (Městská knihovna Kadaň).

Pár nápadů pro naši expedici

Zhlédl jsem pár Lucčiných reportáží v Objektivu a přečetl pár jejích článků a jsem rád, že souhlasila, že se stane expertem naší expedice do Itálie. Ví totiž i o dalších spojnicích severní Itálie a Čech. Některé jsou spojené také s první světovou válkou, ale Češi bojovali v severní Itálii i v té druhé. Byla to protektorátní vládní vojsko, tzv. Háchovi Melody Boys. A bojovali ve velké většině zběhli a bojovali na straně italských partyzánů. A tak mě napadlo, že by první část expedice, možná teprve oťukávací, byla naplánovaná na rok 2014, tedy 70 let od těchto událostí, pouze do severní Itálie po stopách neuznalé 1. české pěší brigády v Itálii a přitom bychom si už mapovali terén kolem Gardského jezera, kde za první války bojovaly naše legie.

Salesián a pozdější sekretář litoměřického biskupa Štěpána Trochty P. František Krutílek u hrobu českých vojáků v Turíně.

Napadlo mě taky, že bychom mohli najít pár potomků italských legionářů, aby jeli s námi. A když už jsem u nápadů, možná by některé místo v Itálii mohla ozdobit socha Herberta Kiszy nebo Františka Vlčka, ne snad tak velkolepá jako sousoší, které jsme úplnou náhodou s Věruškou objevili na hřbitově Pére Lachaise, ale ve stejném smyslu.

Slíbil jsem ale představit druhé místo expedice pro rok 2017, jímž by byla po padolské kartouze Santa Maria Capua di Vetere, místo jednoho z největších zajateckých táborů, kde se nacházelo mnoho Čechoslováků. Místo, kudy jsme s Věruškou projížděli, aniž bychom tušili, že jedeme kolem lokality tak významné pro dějiny našich legií. A taky kolem amfiteátru z dob císaře Augusta. Tehdy jsme vnímali to místo jen jako místo našeho soukromého zázraku. Jeho návštěva na expedici bude pro nás tedy mít i osobní rozměr.

Mně cesta daleká

Je tam letos nahoře o dušičku z naší rodiny víc. Psal jsem tady jednou o svém nadšení z mexické oslavy dnešního svátku, kdy se na hřbitov vezme kytara, deky a piknik a vzpomíná se na ty, kteří mezi námi už nejsou. A tak bych, dědo, taky nejradši vzal kytaru a šel zahrát na lounský hřbitov, kam jsme před týdnem donesli věneček a protože nikdo neměl sirky, půjčil jsem si oheň z vedlejšího hrobu. Cestou jsem málem zakopl o hrob MUDr. Lubora Singera, který mi v dětství správnou diagnózou zachránil život. Taky bych mu nejradši něco zabrnkal, kdybych to uměl. Líp než hraní mi jde psaní, a tak i na Dušičky sedím před tím praštěným počítačem, a vzpomínám na vás, dušičky, které jsem znal.

Našli jsme s babičkou jeden notový sešit, který sis dědo psal, když jsi ještě zpívával na prknech. O opeře V studni už jsi mi říkal, ale o tom, žes preludoval jako tulák v Princezně Pampelišce, o tom jsem nevěděl. Babička si hned vzpomněla, „Pampeliško sem, Pampeliško tam“ zanotovala a vyprávěla, jaký jsi s tou rolí sklidil úspěch. Ta druhá ze dvou písní v partesu má nádherný, i když smutný text.

Nikdo už na mě nečeká,
mně je ta cesta daleká, mně cesta daleká?
Od světa dál a k hrobu blíž
už mne má milá nespatříš. Už mne nespatříš.

Ruda Koblic nás naučil tři tulácké písně, ke dvěma jsem si našel akordy (1, 2), a tak si teď pěkně s Věruškou zapálíme svíčku a zazpíváme je pro vás, naše dušičky, asi trochu falešně, ale od srdce.

Řecko all inclusive

Cesty se uskutečňují vnitřně a nemusím snad říkat, že při těch nejnebezpečnějších se vůbec nepohneme z místa… Jsou mezi námi dobrodruzi, kteří pronikají do nejvzdálenějších koutů země a za marným cílem vlekou svoji živoucí mrtvolu. Zeměkoule se hemží odvážlivci, kteří ji zabydlují smrtí: jsou to duše posedlé dobýváním, jež naplňují vnější prostory vesmíru nesváry a hašteřením…

Henry Miller, Kolos z Maroussi (71)

Ano, asi málokdo mi uvěřil, že jsem byl opravdu tělem v Řecku. Byl jsem tam jen duší a za průvodce jsem měl právě Henryho Millera. Když jsem v soběslavském knihkupectví přemýšlel, kterou knihu si koupit na cestu, váhal jsem mezi několika a pak sáhl po dvou, které mi dělaly tu nejlepší společnost, jakou jsem si schopen vůbec představit. První byla Rudá jízda Isaaka Babela, ta zvítězila proto, že jde o stěžejní překlad Jana Zábrany, tolik zmiňovaný v Celém životě. A na druhém místě se umístil Kolos z Maroussi, a to proto, že jsem si přečetl, že Miller tuto knihu považoval za svou nejlepší. Co může být lepší než Obratník Raka, Tiché dny v Clichy a Černé jaro? Zajímalo mě to.

Ta kniha je o Řecku. Není v ní (jsem v půlce, tak nevím jak v té druhé) popis žádné obscénní scény, vlastně vůbec nemluví o sexu. Jako by se v Řecku nesouložilo. To bylo překvapení číslo jedna. Někdy je Miller moc upovídaný, někdy to zní jako laický bedekr, ale ve většině míst poznávám toho nejlepšího Millera z Obratníků. A už v té polovině asi chápu, proč se Millerovi tento počin líbil víc než předchozí i následující díla. Je totiž osobní zpovědí a shrnutím jeho filosofického pohledu na svět. A to je literatura, která mě baví. Na americké cestě jsem pořád nedorazil do Seattlu a tak teď budu otravovat citáty z několika knížek. Z Kolose ale zřejmě víc, je totiž míň o příběhu a víc o myšlenkách.

Znovuožilé Řecko dokáže pozměnit osud Evropy.  (43)

Tahle věta vytržená z kontextu je teď velmi aktuální. Věřím, že Řecko nakonec způsobí rozpad Eurozóny, pád Evropské unie a krizi západního politického systému, který bude muset projít změnou. Dnešní rozhodnutí Georgia Papandreoua o lednovém referendu dokonce předjímá, že k pádu a vzkříšení dojde ve zlomovém roce Mayského kalendáře, tedy 2012. A co přijde pak? Možná prozření, jaké zažil Henry Miller až v Řecku, kdy mu bylo 48 let.

V onu chvíli jsem v duchu plesal, že jsem osvobozen od veškerého vlastnictví a závazků. odpoután od strachu, závisti a zášti. Byl bych přešel klidně z jednoho snu do druhého, aniž bych cokoli vlastnil, čehokoli litoval či po něčem toužil. Nade vše jsem si pak byl jist tím, že život a smrt patří k sobě a jedno bez druhého nelze ani vychutnat, ani přijmout. (23)

Aby bylo jasno, nevěřím v přeměnu společnosti, věřím jen v proměnu jednotlivců, ve vnitřní obrodu, v šíření myšlenky z člověka na člověka, ne plošným zásahem ekonomického krachu. A mě Miller, i když v mnoha věcech tak odlišný, k té obrodě pomáhá. Třeba bude mít vliv i na vás.

Nejpoutavější příběhy, které jsem kdy slyšel, neměly pointu, zápletky nejlepších knih si nikdy nedokážu vybavit, s těmi nejlepšími jedinci jsem se nikdy ničeho kloudného nedobral. (63)

Hrací dům

Poslední dobou mi v hlavě běhá nápad na divadelní hru á la Petr Karvaš o domovní schůzi. To je tak bohatý vesmír, že bych chtěl, aby byla alespoň jednou za týden! Přemýšlel jsem, že bych se chodil dívat na cizí domovní schůze pod nějakou legrační záminkou, že jdu třeba nabídnout nové řešení zavírání vchodových dveří, a pak bych si celé zbylé jednání dělal scénáristické poznámky.

Sousedé v činžáku, ta změť naprosto odlišných typů, ras, osudů, náhledů na svět, to nepřeberné množství třecích ploch, různorodých zájmů, domácích mazlíčků! A přitom zároveň prototyp vztahu bližní – bližní. V některých jazycích je soused a bližní vyjádřen jedním slovem.

Co se narodila Julinka, seznámili jsme se s mnoha sousedy blíže, tedy se i pro nás postupně proměňují v naše bližní. Věruška je narozená ve znamení Blíženců, takže možná proto od té doby, co je doma, některé sousedy vyloženě přitahuje. A já mohu pozorovat kříšení a rozvoj sousedských vztahů i mimo domovní schůze. Jaká nádhera!

Včera jsem pročítal Bieblovu sbírku Zrcadlo noci (1939) a narazil jsem na báseň Hrací dům, která začínala těmito verši:

Vzpomínám si
Když se narodila v třetím patře holčička
Za hrozného reptání všech sousedů…

„To je o nás,“ vykřikl jsem na Věrušku a začali jsme se dohadovat, jestli bydlíme ve třetím nebo ve čtvrtém patře. Protože přízemí se nepočítá, jde přeci o nulté poschodí (i když nemáme výtah, který by nám to dosvědčil), asi opravdu bydlíme ve třetím patře našeho činžáku. Začal jsem číst nahlas, protože jsme byli zvědaví, co se z básničky vyklube.

Vzpomínám si
Když se narodila v třetím patře holčička
Za hrozného reptání všech sousedů
Ozvala se právě v akustickém domě
Na který hrávala celá ulice
Počínajíc károu lakýrnického učedníka

A končíc wagnerovskou operou stěhovacích vozů
A potom zemětřesením pochodujících regimentů
Neklidných nocích když celý svět byl vzhůru
V nocích kdy se s pláčem rodily děti
V nocích kdy křičela malá Julie
V nocích před mnoha lety ve zbouraném již činžáku

Miluju svět, v němž Bůh nepromlouvá jen skrze Bibli, ale i skrze Biebla!

Valéryho boty

Valéry je duch mužný, kladný, jasný a pronikavý. „Co je mi po Asii a po Orientě,“ prohlásil jednou. „Má vlast – toť Řecko.“

Cituji z konce studie Františka Götze Paul Valéry, básník evropské síly (Tvář století,  1929). Nevím, jestli si to Götz nevymyslel, ale i kdyby, vystihuje to povahu tohoto francouzského básníka, který v roce 1892 prodělal duševní krizi, po níž se na dvacet let odmlčel a ponořil se do studia věd, matematiky a filosofie.

Asie a Orient, kolébky filosofických systémů tak cizích evropské nátuře a přece ji stále kořenících. Křesťanství v evropském pojetí není nic jiného než orientální větev naroubovaná na kmen antické filosofie. Vliv Orientu na současné duchovní prožívání světa u ateistů je rovněž značný.

Asie a Orient, dvě bosé nohy lidské duše. Odtud přicházeli bosí prorokové hlásat oproštění od světských radostí, askezi, hloubání v nitru. První, co jsme s těmito proroky v Evropě udělali, bylo, že jsme je obuli.

I na Korfu se dají sehnat zimní boty. Je to jediný suvenýr, co jsem si z Řecka přivezl. A až doma jsem zjistil, že jsou MADE IN ALBANIA. Zřejmě z medvědí kůže jako měl Ötzi. Nebo z kůže kosovských Srbů. Čeká nás zase zima, marketingová strategie okoukaná od Eskymáků. Musíme se do ní obout.

Paul Valéry se narodil před 140 lety.

Pohádka o helikoptéře

Leničce a Léně

Helikoptéra je zvláštní věc,
dokáže stovkou rozletět se z nuly
a za chvíli, jako když spadne klec,
k raněné holčičce se přivrtulí.

Přeletí lány, louky, lesy
a představte si, letí bez křídel,
jen aby holčička ocitla se kdesi
v paláci plném bílých strašidel.

Pohádky vždycky končí šťastně,
víly a skřítkové nám za to ručí,
a tak i na konci mé básně
holčička padá… mámě do náručí.

Dovolená v Řecku (a skoro bez peněz)

Vrátili jsme se z krátké dovolené. Nebyli jsme ale jen na Korfu, kam míří přehršle turistů, byli jsme i v peloponéském přístavu Nafplio, kde jsme využili i fakultativních nabídek na výlet na ostrovy Spetses a Hydra. No a samozřejmě jsme nemohli vynechat Athény. Věruška většinu výletů prospala, ale na nejdůležitější zážitky jsem ji probudil a zbytek jí vyprávěl. Seznámili jsme se s milými Řeky, a tak už máme domluvený návrat. Ne tedy jako moje sestra, kterou si rhodský majitel hotelu chce hned vzít za ženu, příp. (po utvrzení o tom, že ty tři děti, co tam byly s ní, patří k ní a tomu chlápkovi, který s ní měl pronajatý pokoj) ji alespoň učinit svou milenkou, přičemž je ochoten manželovi najít sezónní práci v prodejně fíků. My se vrátíme čistě studijně, poznat zase trochu kultury a možná se naučit i něco jazyka – z téhle kratinké cesty umíme jen lígo neró, se parakaló (prosím o trochu vody) a pak malista, což znamená zajisté. Jsme po cestě hodně unavení, a tak se můžete těšit, že až se noc a den vyspíme, přidáme nějaké zajímavé texty (fotoaparát se bohužel vybil a, jsouce sbaleni jen na pár dní po Čechách, neměli jsme přechodku do řeckých zásuvek).

Julinčina první puberta

Stalo se to Léta Páně
dva tisíce jedenáct:
jak opička na liáně
zhoupla jsi se a - bum bác -

ocitla ses mezi námi
zabalená v peřince
a hned k prsu - hami hami -
vrhla jsi se mamince.

Dnes se směješ víc než jindy,
veselá jsi velice,
vždyť jsou ti už - krindy pindy -
přesně čtyři měsíce.