Odhodlal jsem se zajet do Soběslavi jen na otočku, na noc, na barák, na hřbitov a zase zpátky. Večer jsem se na souseda nedozvonil, zřejmě zařezával u televize, která byla tak nahlas, že zvonek ani tlučení na okno nebylo slyšet. Vytrval jsem dvakrát po čtvrt hodině, což nakonec akorát způsobilo, že jsem nastydnul. Ráno jsem ho už nezastihl, dům byl před osmou očividně prázdný. Přelezl jsem tedy aspoň plot na zahradu, jako jsem to dělával zamlada a prohlédl si, co se s tou zahrádkou, kde jsme si hrávali jako děti, stalo. Žádné záhony, kolna zbořená, to už jsem věděl z poslední návštěvy. Co mi ale vyrazilo dech, byla část s jabloňovým sadem. Žádný jabloňový sad tu totiž nebyl. Nebyly ani stopy po kmenech, vše je zplanýrované, zůstalo pár stromků a rybízových keřů u poltu a jedna jediná vyšší jabloň jako memento. A na té jabloni, poměrně vysoko, jediné, poslední jablko. Musel jsem na něj vzít lopatu, abych ho sundal. Pak jsem ho položil tátovi, dědovi a babičce na hrob. Možná úplně poslední jablko z jejich sadu.
Cesta na hřbitov vede ulicí Mrázkovou (podle bývalého starosty Josefa Mrázka), která za křižovatkou začíná symbolicky mateřskou školkou a před hřbitovem končí nově vystavěným Senior domem. To by se tátovi určitě jako vtip líbilo, stejně jako hospůdka naproti.
Když už jsem prohlásil expedici za neúspěšnou, koupil jsem si dvě knížky na uklidnění a vypravil se na nádraží na polívku. Zase mi přišlo, že se svět zbláznil. Kam jsme jako děti chodili do obchůdku, je dneska bowling a z hospůdky na růžku je speed spinning centrum. Měl jsem hodinu čas, ale pro jistotu jsem se u okýnka zeptal, jestli nemá můj rychlík zpoždění, abych stihnul přestup. Zpoždění měl, a tak jsem si rychle koupil lístek, protože dřívější vlak právě přistával u perónu. Zaslechl jsem, že vůz 1. třídy a další pofidérní vozy, na něž nemám nárok, jsou řazeny v zadní části vlaku, a tak jsem intuitivně zamířil do prvního vagónu. Přede mnou se cpal ještě nějaký děda s hučkou a dokonce si mě nevšiml a chtěl mi přibouchnout dveře před nosem. Když se do nich opřel, ukázal mi obličej a já jemu svůj. Nevím, kdo byl víc překvapen. Byl to strejda Jirka Stejskal, malíř, co s námi byl před pěti lety v Amsterdamu. A tak jsme si po dlouhé době cestou do Budějc pěkně popovídali. Má obraz na soutěži v Paříži a bude mít výstavu k osmdesátinám v galerii u sv. Marka v Soběslavi. Jel bych se podívat na obojí. Jeho syn Aleš je ředitele archivu v Třeboni, odborník na Rožmberky. Za pár dní to bude 400 let od vyhynutí tohoto rodu Petrem Vokem. Zkusím tedy domluvit nějakou přednášku alespoň na příští rok.
A tomu říkám neúspěšná expedice? A to jsem měl ještě ve vlaku kvanta času na čtení a přemýšlení.
Žádné komentáře:
Okomentovat