Mně cesta daleká

Je tam letos nahoře o dušičku z naší rodiny víc. Psal jsem tady jednou o svém nadšení z mexické oslavy dnešního svátku, kdy se na hřbitov vezme kytara, deky a piknik a vzpomíná se na ty, kteří mezi námi už nejsou. A tak bych, dědo, taky nejradši vzal kytaru a šel zahrát na lounský hřbitov, kam jsme před týdnem donesli věneček a protože nikdo neměl sirky, půjčil jsem si oheň z vedlejšího hrobu. Cestou jsem málem zakopl o hrob MUDr. Lubora Singera, který mi v dětství správnou diagnózou zachránil život. Taky bych mu nejradši něco zabrnkal, kdybych to uměl. Líp než hraní mi jde psaní, a tak i na Dušičky sedím před tím praštěným počítačem, a vzpomínám na vás, dušičky, které jsem znal.

Našli jsme s babičkou jeden notový sešit, který sis dědo psal, když jsi ještě zpívával na prknech. O opeře V studni už jsi mi říkal, ale o tom, žes preludoval jako tulák v Princezně Pampelišce, o tom jsem nevěděl. Babička si hned vzpomněla, „Pampeliško sem, Pampeliško tam“ zanotovala a vyprávěla, jaký jsi s tou rolí sklidil úspěch. Ta druhá ze dvou písní v partesu má nádherný, i když smutný text.

Nikdo už na mě nečeká,
mně je ta cesta daleká, mně cesta daleká?
Od světa dál a k hrobu blíž
už mne má milá nespatříš. Už mne nespatříš.

Ruda Koblic nás naučil tři tulácké písně, ke dvěma jsem si našel akordy (1, 2), a tak si teď pěkně s Věruškou zapálíme svíčku a zazpíváme je pro vás, naše dušičky, asi trochu falešně, ale od srdce.