Kapří štěstí

Nevěřil jsem Věrušce, že když ukážu Julince kapry v kádi, že už ji od nich nedostanu anebo budu svědkem hysterického záchvatu, který jsem u své dcery ještě neviděl. Přiznávám, že jsem udělal chybu, protože matka zná svou dceru nejlépe. V tu chvíli jsem se neúmyslně rozhodl, že se stanu vrahem (možná už podruhé). Po čtvrthodině zalykání a prohýbání trupu tzv. do luku jsem totiž musel slíbit, že domů jednu rybičku pořídíme. I já i Věruška jsme v dětství kapra ve vaně pravidelně honili gumovým zvonem na odpad a podobným náčiním, a tak jsem nabyl dojmu, že bychom naše dítě oloupili o prvotní styk se smrtí a trýzněním a nevybavili ji tak pro život, který je někdy stejně krutý jako ta palička do čela a kudla pod skřele. Inu, uvidíme, snad to dopadne lépe než ty ledvinky. Prozatím zkusím vše zahladit krátkou veršovánkou, která ukazuje, proč kapří šupiny nosí štěstí.

Kapr je ryba, které nic nevadí,
nikdy se na nic nečepýří.
Kapr si v rybníce vesele kapradí,
ale když doroste, rád se smíří
i s tím, že ho z rybníka přendají do kádí.
Kapr je šťastný i na talíři.

Volba nejkrásnější barvy duhy

První věc, která mě v deníkových zápisech Virginie Woolfové zaujala, byl její zápis z 19. července 1919. „Člověk by se asi měl zmínit o vyhlášení versailleského míru, ale jestli stojí za to vyměnit kvůli tomu perko, to netuším.“ Stálo to za to! Její popis „mírových tanečků“ totiž vydal více než učebnice dějepisu a občanské nauky dohromady.

… připadá mi to jako slavnost pro služebnictvo; cosi přichystaného, aby se pacifikoval a uklidnil „lid“ – a teď to kazí déšť. Možná bude nutné vymyslet pro obecenstvo nějaký další zážitek. Z toho asi pramení mé zklamání. Na těchto mírových radovánkách je cosi vypočítavého, politického a neupřímného…

Podobně bych se asi vyjádřil o prezidentských volbách. Je to také cosi přichystaného, aby se pacifikoval „lid“, jakási hra na demokracii. Přijde mi to asi tak vážná volba, jako bychom získali nárok zvolit v plebiscitu nejkrásnější barvu duhy. Dobře, nemám rád rudou, zvolím fialovou, ale to nic nemění na tom, že konstelace deště a slunečního svitu nám umožní tento úkaz spatřit jednou za uherský rok a že na konci duhy ještě nikdo žádný poklad nenašel. Tak snad nebude při volbách pršet. Možná bude nutné vymyslet pro obecenstvo nějaký další zážitek.

Připadá mi stále jasnější, že jediní poctiví lidé jsou umělci a že tihle reformátoři společnosti a filantropové se z ní natolik vymykají a pod pláštíkem lásky k bližnímu hýčkají tolik nedůvěryhodných tužeb, že se na nich nakonec dá najít víc chyb než na nás. Ale co kdybych byla jednou z nich?